Poradna duchovních blbosti

[vostalpetr]

Nepotřebujeme velký plán pro probuzení. Stačí se hluboce podívat do tohoto jediného věčného okamžiku. Někdy stačí jen jedna otázka – musíš být ochoten do té otázky zemřít, nechat se jí vést tam, kam tě chce zavést, místo abys se snažil jít tam, kam si myslíš, že bys měl. Ne tam, kam ti někdo řekl, že bys měl jít – ať už to byl Buddha nebo jiný duchovní učitel. Musíš jí dovolit, aby tě zavedla tam, kam tě zavede. Tak to funguje. Není to založené na tvých záměrech, je to založené na tvém odevzdání se pravdě.



To je hezká představa,

No na konci života pak Mahárádž zjistil,

Že to až tak moc nefunguje

Jen nezjistil proč ...

Ony prostě ty kecy guruu obvykle nikoho neprivedou

K jeho individuálního naprogramovani- karmě

Ani ty kecy Maharadze ne

Takže pak toto nefunguje


A už vůbec to nefunguje když je to vyžadováno

Je to vlastně jen dobre k sebevoblbovani

Když není pochopeni že jde o individuální karmou


Jenže

K čemu by pak byli guruové

Leda k hovnu...


PS.

Ono je to stejné jedno,

Lidí mají obvykle nasráno spoustu cizích sraček už dřív

Než natrefej nějakýho dalšího voblbovace duchovnem

Kterej netuší že jim jen prodává další haraburdí

K sebevoblbovani..

[vostalpetr]

Když se podívám dovnitř a vidím, že nejsem ničím, to je moudrost.

Když se podívám dovnitř, nenacházím žádné „dovnitř“. Nenacházím nikoho, kdo by se díval. Nenacházím žádné obrácení k něčemu, co bych mohl nazvat „vnitřkem“. Neexistuje žádné uvnitř oproti vnějšku. Tento nedostatek jakékoli struktury já, absence středu, absence jakéhokoli subjektu, který by obsahoval zkušenost nebo ji zažíval, mi znovu a znovu ukazuje nádhernou pravdu. Nejde jen o já, nejde jen o mne nebo o absenci mne. Nejde jen o někoho. Nejde jen o konstrukci identity. Jde o prázdnou podstatu všech jevů, o prázdnotu samotného zdání – o to, co se dříve nazývalo světem, tedy o objekty ve světě, činy, opozici, soulad, nesoulad, problémy, řešení. Vše je prázdné a neustále se rozplývá. Nic nedrží, nic se nechytá, nic se nefixuje. A přesto jsou tato slova příliš jednorozměrná, aby to vyjádřila.

Právě v tomto rozpuštění je naprostá svoboda. V této neulpívající, neformované, nestvořené realitě je naprostá svoboda. Toto je moudrost, na kterou nás odkazuje Nisargadatta. Tak se podívej dovnitř. Uvidíš, co najdeš – a co nenajdeš. Pokračuj v hledání, dokud nezůstane jen samotné hledání. A když zbude jen hledání, nech ho vést tě hlouběji do samotného srdce věci. Ať se tím zastaví všechna mašinérie víry, porovnávání, posuzování, snahy stát se někým, strachu, plánování, očekávání, váhání. Ať se vše zastaví a ukáže ti, co je skutečně v srdci této záležitosti.

Toto je transcendentní moudrost. A to je jen polovina příběhu. Když se podívám ven a vidím vše, nevím nic. Není tu nic, co by bylo oddělené jako „venek“. Je jen samotné vidění, nikoliv vědění – jen čisté vidění. Je tu jen světlo, jen záře, jen tato neporovnatelná blízkost. Střed je všude. Tato intimita je primární – primární vůči vnímání, vůči jakémukoli pocitu já a druhého, vůči zdání vznikající formy či světa. Ta intimita není o oddělení, protože tu není nic, co by se dalo oddělit. Není to disociace – je to pravý opak. Je to hluboká intimita, která se magicky stává stále hlubší s každým okamžikem, jak se sama sobě poznává více a více, stále hlouběji v tom, co se objevuje.

A je to přímo tady. Prosté. Zjevné. Pevné a přesto jasné. Dalo by se poeticky říci, že je to srdce. Ale není to srdce osoby, je to duchovní srdce – srdce samotné existence. Je to srdce světa. Je to srdce vesmíru. Je to srdce všech srdcí. Je to samotné jádro věci a zároveň jeho druhá stránka.

Nic a všechno. Vnitřní a vnější. Nakonec je vidět, že nikdy neexistovaly jako dvě oddělené věci. A tato vzájemná prostupnost ničeho a všeho se odehrává neustále, všude. Je to ta nejzajímavější věc, ta nejzřejmější věc. Je to nejjasnější barva – barva bez barvy. Nejčistší forma – forma beztvarosti. Nejdokonalejší tón – tón všech tónů, který nemá žádný tón.



Proč se tedy dívat dovnitř, když nic takového neexistuje ?

Proč tomu říkat srdce a ne třeba prdel, když střed je všude ?

Prostě prdel samotne existence...

Nic a všechno

Vnitřní a vnější

Plnost a prazdnota

To jsou guruovsky hovna...

[vostalpetr]

Nepotřebujeme velký plán pro probuzení.


To záleží na schopnosti náhledu a pochopeni :

Jak udělat to, co nelze udělat???

Jak odevzdat bez odevzdávání...

[vostalpetr]

Láska probouzí Lásku.




To jo,

Spíš to ale bude asi tak,

Že vrána k vrané sedá...

[vostalpetr]

Jakmile iluze je prohlédnuta, neexistuje nic, co by nebylo správně.






Proto jsi taky neustalé docela správně posílána do prdele

Protože ty tvoje hovna jsou správná hovna...


A co že ty jsi prohlídla ?

Jo už vím, internet odkud kopirujes pitominy....

[vostalpetr]

Jaký je rozdíl mezi pouhým "věděním", co je láska a přímým uvědoměním lásky?




Žádnej,

V obou pripadech se "ví"

A když se s tím ještě ztotožňuje,

Tak se z toho blbne...

[vostalpetr]

Takže co chceš řešit?



No to je jednoduché,

Řešení za řešení

Hovno za hovno

Co vysles, to se ti vrátí...

[vostalpetr]

Teď se vůbec nehýbejte – tělem, myšlenkami ani citem, s výjimkou trvalého hlubokého citu lásky, ta zde zůstat musí, aby se spojila, sjednotila s tím, co přijde. A to, co přijde, je esencí ticha, esencí oceánu milosti Boží. Je to nejintenzivnější uvolnění – opravdová svoboda a život svobody. Je to jistota Boží pravdy, opěrný bod ryzí existence a indiferentního vědomí, příliv světla a dobra.

Aha,

Takže láska je asi lepidlo

Takže cit se spojí se Skutečností


No paráda

A nešlo by to slepovat i myšlenkami ?

Proč jen city, jsou nějaký lepcejsi než myšlenky ?

[vostalpetr]

Cit lásky versus myšlení na duchovní cestě

Myšlení je analytické – rozděluje, porovnává, hodnotí. Vytváří dualitu (já–ty, dobré–špatné).
Naopak láska je sjednocující silou. V hlubokém citu se hranice mezi „mnou“ a „tím druhým“ stírají. A právě to je stav, který směřuje do sjednocení se vším, co je.

Vnitřní ticho není „nečinnost“, ale živé a bdělé ticho.

Myšlenky jsou jako vlny na hladině, zatímco láska může být jako hluboký klidný oceán, který vše prostupuje, ale nezneklidňuje.

Myšlení je spíš nástroj ega, zatímco láska – zvlášť ta neosobní, hluboká – přichází z duše, nebo, chcete-li, ze samotného bytí.

Z myšlení se k Bohu „nedostaneme“ – protože Bůh (či Pravda, Bytí) je mimo myšlenku. Ale cit – čistý, neulpívající, vroucí – nás může vést. Jak říká i sv. Augustin: „Miluj – a dělej, co chceš.“


Děláš si že mně prdel

Ty pocitarska kundo ???

Co mají pocity společnýho s osvícením ???



Naprostý hovno,

Jenže

Ty nic jinýho neznáš !!!


Seš na úrovni zvířete ovládaného pudy,

Ničím jiným totiž ty pocity nejsou...


Myšlenky říkají co je co,

Zatímco pocity určují hodnotu

Proto taky seres nesmysly co mají pro tebe hodnotu sebeoblbovani

A nevíš co je co,

No hlavně je ti to u prdele,

Hlavně že si vysrala hovno štěstí

[vostalpetr]

Myšlení je analytické – rozděluje, porovnává, hodnotí. Vytváří dualitu (já–ty, dobré–špatné).


Kam na ty hovna chodíš

Asi nejspíš do svý prdele !!!

Vždyť ty kundo popisujes pocity

Roky tady mastis hovna rozdělování, porovnávání a hodnocení

Pocitarska píčo...

[vostalpetr]

Pomocí meditace se naučíme rozpoznat, když se v mysli objeví něco, co není užitečné, a pak to opustit.



Přesně tak,

Proto je třeba opustit i myšlenku, že bychom měli něco opustit

Tedy,

Můžeme si vybrat mezi spontaneitou opuštění

Nebo naučeným automatismem opouštění


To je rozdíl mezi meditaci a koncentraci

Koncentraci provádí ego zaměřováním pozornosti a nějakou činnosti, třeba opuštěním nebo milováním

Meditace se děje sama sebou bez záměru, cíle, zisku

[vostalpetr]

Pocitari se hned chopí opouštění, protože to má pro ně hodnotu

Ale teprve rozum řekne co je co

Jestli je jedno naučeným automatismem až ztotoznovanim

Nebo naopak spontanim děním

[vostalpetr]

Automatismus není spontaneita wu wei

To prvé se točí stále v kruhu

To druhé je otevřenost

Prvé je vězením které nás chrání před zlým světem

Druhé shledání se světem

Prvé je únik

Druhé je shledani

Prvé je věčné a neměnné

Druhé je věčná neměnná změna

[vostalpetr]

Ramana Mahariši: Je to jako film na plátně. Když se promítá film, diváci věří, že je to skutečné. I když film zobrazuje jinou skupinu lidí sledujících film, iluze přetrvává. A teď to vztáhni na sebe – ty jsi plátno. Já zplodilo ego. S egem přišly myšlenky. Tyto myšlenky se jeví jako svět, stromy a bytosti. Když poznáš Já, uvidíš pouze Já ve všem.

Ve skutečnosti existuje jen Já – nic jiného není skutečné.




V tom případě se jedná o neskutečný blábol,

Tomuhle věřit znamená věřit neskutečné iluzi

A věřít tomu může jen neskutečný pitomec...

A ještě větší pitomec to může překopírovat jako nějaký moudro...


Není nad to, když někdo sám sebe popírá

Či popírá to, co řekl...

[vostalpetr]

Takže ano – i nevědomost je v pořádku. A i to, že se někdy zdá, že něco v pořádku není, je také v pořádku.
To není logický trik, ale pravda, kterou může zakusit jen ticho


Takže to že jsi pica je tedy v pořádku,

Ego je také v pořádku

Blbnutí s blaboleni o probuzení je také v pořádku

Jen jaksi nevidím žádný důvod proč takto blbnout,

Když je vše v pořádku ?

Iluze je také v pořádku, tak proč o tom furt meleš, když je to v pořádku ?

Asi tě něco tlačí do prdele, což je ovšem také v pořádku...


A od jakýho trouby jsi zase okopirovala tu pitomost,

Že to může zakusit ticho ?

Ticho nic nezakousi,

A tichý myslí je to naprosto u prdele

Takže o takových pitomostech neuvazuje

A nic neví...

[vostalpetr]

Kdybys byla v pořádku

A nesrala jsi hovna

Tak by se k tobě ta hovna nevracela

A vše by bylo v pořádku

A nemusela by jsi přemýšlet o tom co je a co není v pořádku

A vše by bylo v pořádku i bez toho tvýho osvícení


Takto jednoduše to funguje...

[vostalpetr]

elo píše:
Na co růst, když cílem je rozpuštění? (viz jeden z příspěvků výše)



Nejde o nějaký návrat ke k staremu a věčnému

Jak tvrdí zapřísáhla idiotka

Tedy o únik před světem a nějakou iluzi co neexistuje

Nýbrž je to opět růst nového

Od myšlení a cítění

K intuici a vnímání

Projevený svět je ta novinka a ten růst

Ten tady vždy nebyl

Rust je v tom poznání

Že projevený svět a a já je to samé co Já

Že samsára je nirvana



Negativní náhledy na ego mají pouze pocitarsky idioti co trpí

Ale jinak je to rust jak individuální tak i univerzální

Je to růst věčného a neměnného a dokonalého

K pomijejicimu a proměnnému a nedokonalému



Existují ovšem jedinci kteří se před tímto snaží utéct zpět

A čím více se snaží

Tím více ta jejich negativní snaha rozvíjí růst

Absolutna v říši možnosti

Někteří pitomci to prostě mají tak, že to bůh posral

Ale oni to napraví

A jiní prostě rostou skrze pozitivní snahu růst

Jdou s proudem a hlupáci proti proudu..

[vostalpetr]

Pozitivní náhled na ego a svět mají pouze

Taoismus a dzogchen

Vše ostatni, křesťanství, hinduismus, budhismus to nahlíží negativne

To jen svědčí o tom

Že lidstvo je stále intelektuálně na úrovni pudového jednani opic

A intelekt jim slouží jen k odůvodňování jejich negaci



Hlupáci stále ještě nepochopili,

Že jsou tady, protože tady nemohou nebyt

Že jde o rozvoj, nikoliv že to Bůh posral...

[vostalpetr]

To, co se „jeví jako nesprávné“, se tak jeví pouze v rámci snu – tedy v prostoru, kde je iluze považována za skutečnost. Ale samotný sen není chyba. Je to jen přechodné zdání.


Sen není přechodné zdání,

Leda tak pro pitome ego co ví hovno

A jen utíká kamsi do prdele nějaký nirvány


A pro tebe neustále něco není v pořádku

Neustále se plácáš v dualitě skutečné a neskutečné

Což je opět jen staré dobrá pocitarske blbnutí s dobrým a zlým

S bohem a dablem


Nechtěné stále jen potlacis sraním hoven o neskutečné iluzi

Aby to pro tebe bylo v poradku...

A nic se sebestředný kundy nedotýkalo




Ale máš smulu

Neustále se ti to, co potlacis bude vracet

Takto to je totiž v pořádku

A ne proto že vše je nějaký tvý blažený bytí


Neustále budeš západat do svých osvícených hoven

A budeš muset neustále placat kraviny furt dokola

Vono hovno co vyseres se ti totiž vždy vrátí

A budeš muset psát víc a víc osvícených hoven


Dokola, dokola a dokolecka

[vostalpetr]

Když věnujeme pozornost tomu, jak je na tom druhý, vzniká přirozeně iluze oddělenosti – „já“ a „on“, hodnotící mysl, vědomější vs. méně vědomý. Je to rafinovaný způsob, jak se ego cítí silnější, ale ve skutečnosti to odvádí pozornost od přítomnosti Lásky.

Skutečné osvobození přichází, když se pozornost obrátí dovnitř. Nejprve k myšlenkám o sobě, později k tichu a nakonec až k samotnému Bytí. V tom tichu se ego rozplývá a zůstává jen Láska, která neřeší, co je správně a co špatně – protože ví, že všechno má své místo v Jednotě.

Můžeme milovat i slepotu – když se v ní rodí touha po vidění.
Můžeme milovat i bahno – když víme, že z něj vyrůstá leknín.

A i preference naší osoby jsou v pořádku – ale nejsme těmi preferencemi.
Jsme prostorem, který je miluje všechny stejně.

Je tu vždy možnost – být ztotožněn se svým příběhem, nebo spočinout v bezbřehé svobodě čistého Bytí, kde Láska není reakcí, ale samotnou podstatou všeho.

Proto Probuzení věnují svůj čas probouzením probouzejících, protože jsou Já.




Aha,

Takže když probuzení věnují pozornost druhým tak je to OK,

A když ne probuzení věnují pozornost druhým tak posilují ego

Takže bychom měli sedět s otevřenou hubou a naslouchat hovadinam pitomců

A neměli je kritizovat

Zatímco oni mohou druhé kritizovat



No ty ses asi posrala,

Ty nabubřela osvicena píčo

Já tedy nevidím nic lepšího na nějakých osvícených lidech

Jsou to obvykle stejní pitomci jako ti ostatní

Možná ještě větší...