vostalpetr píše:No to jo,
Ale zpětně bych to nenazýval jako nic,
V meditaci kdy je minimální uvědomování to ano,
To je podobné spánku
Ale o osvícení které má být Skutečností bych to takto nenazýval jako nic...
A stejně tak oblibenej Janin citát Mahárádže, že kdyz je Vědomí tak je ničím,
Vědomí je pravým opakem ničeho protože to je Bytí
Něco co existuje samo o sobě
A proti tomu je pocit bytí jen nedomrdlost ega
A to samé Blaženost, proti ní je nějaká extatická láska v který se ego poseté štěstím jen odvar kopriv
Sebevětší extáze je nic oproti Blaženosti...
No, pro "tající" ego to je něco neuchopitelného, to je jako by chtělo lapnout vodu... Ono vlastně neví, jak to nazvat, tak ho napadne třeba "prázdnota", atp (něco v čem mizí)... A ono v tom světle Samadhi "taje", jako kra co se dostala do slunných vod... Jenže jak taje, tak se v ní odhalujou všelijaký zamrzlý bubliny, tak tomu ještě furt věnuje pozornost. Dokud se úplně nerozpustí... Ale to rozhodně není dílem jediný meditace. Protože je to většinou kra jak kráva. Natož nějakýho umanutí si, že vše je móře. To sice jo, ale vědět to nestačí. Takový "poznání" je jak slunečník...
Takže když pak o tom rozpráví, tak furt ještě vidí sebe a okeán. Okeán totiž jen tak šumí a praskání ker je jen praskání ker...
Kra se sice do posledího ledovýho krystalu cítí samostatná, ale čím dál víc tuší svůj big the end. Tak jí z toho jebne a chce na sever.
Tam totiž předpokládá naději na život věčný, pěkně v životodárném svém mrazu se šťastnou představou sluníčka.