Poradna duchovních blbosti

[vostalpetr]

Tento okamžik – kdy rozlišujeme mezi tím, co je falešné, a tím, co je skutečné – je zásadní. Znamená, že jsme přestali hledat štěstí tam, kde nikdy nebylo, a dokážeme poznat, co je pravá, hluboká láska.

Láska falešná není,

Je to prostě expanzivní síla tvořící projev,

A jako taková je tím,

Do čeho se člověk vrací po osvícení - univerzální lásky

Takže se nevrací do nízké úrovni pudů

I když i toto je projev lásky....



Ovšem se samotným stavem osvícení nemá láska cokoliv společného !!!


To že o tom melou i duchovní mistři

Je dáno pouze jejich odpadnutím od stavu osvícení

A tak se od individualizované lásky posunuli k univerzální lásce

A pějí své blabla o lásce...

[vostalpetr]

Ty máš ale smůlu laskoserná kundo,

I kdyby jsi sem nakopirovala všechny kopírky kdejakych guruů

Tak láska,

Není a ani nemůže být osvicenim !

Osvícením je Blazenost, láska se pak vztahuje k projevu...




Můžeš si honit kundu jak chceš

Ale láska

Není osvícení...

[vostalpetr]

Všechno je láska.
Všechno je blaženost.
A když se tento vhled stane živou zkušeností, už není možné být od lásky a blaženosti oddělen.

A guláš je tvoje nejoblíbenější jídlo,

Štěstí, láska a blazenost

Jsou jedno a to samý :


Tvoje nadržená touha si tím mrskat kundu !

[vostalpetr]

Ty blbý pocitarský jelito,

Mazej do prdele !!!

[vostalpetr]

Ještě jednou vyser svý pitomý hovno o lásce,

A přijedu ti tu tvoji lásku osobně nakopat do prdele

Abys ty debilko konečně poznala pravou lasku

A ne tu svoji iluzorní a oblbujici

S kterou si nabrnkavaš extázi svého zpitomeni...

[vostalpetr]

Blaženost pravdy" znamená v češtině stav dokonalého štěstí, které je spojené s poznáním pravdy a obvykle se chápe jako stav, kdy je duše v souladu s Bohem nebo s Absolutnem. Tento stav může být prožíván jak během života, tak i po smrti.

Podrobněji:

Blaženost: je stav nejvyššího štěstí, který přesahuje běžné radosti a spokojenost.

Pravda: je v tomto kontextu chápána jako poznání skutečnosti, ať už v materiálním světě nebo v duchovní rovině.

Blaženost pravdy: je tedy stav, kdy je člověk vnitřně uspokojen a šťastný díky poznání pravdy.

V náboženském kontextu (zejména křesťanství) se blaženost často spojuje s dosažením nebeských radostí a spojením s Bohem, který je chápán jako nejvyšší pravda.

V jiných tradicích (např. východní náboženství) může být blaženost spojena s dosažením nirvány, stavu osvobození od utrpení.

Filozoficky: se blaženost objevuje jako nejvyšší dobro a cíl lidského snažení, jak ho chápal například Aristoteles.

Epikureismus: je směr, který se snažil dosáhnout blaženosti prostřednictvím rozumu a umírněnosti.

V kontextu úvahy o blaženosti pravdy je důležité si uvědomit, že:

Blaženost není jen o vnějších okolnostech, ale především o vnitřním stavu.
Návštěvník






Co to zase vymyslíš ty kundo za hovna ???


Blazenost pravdy !!!



Ty zkurvena cubko,

Tobě nestačí ty tvoje zpiceny guláše hoven lásky a blazenosti ???





Ty blbý katolický hovado zasrany ....

[vostalpetr]

Metta Sutta
(Buddha)

"Tak jako matka svým vlastním životem
chrání své dítě, své jediné dítě,
právě v tak nezměrném srdci
měl by každý chovat všechny živé tvory
a vyzařovat laskavost do celého světa:

Ať se šíří vzhůru k nebesům
a dolů do hlubin,
do všech stran a mimo jakékoli meze.

Stoje či kráčeje, sedě či leže,
ať nikdo neochabuje
a uchovává toto připomenutí -
to se nazývá vznešeným prodléváním.

Aniž by se držel utkvělých názorů,
ten, kdo má čisté srdce a nezkalený zrak,
nespoután lákáním smyslů,
splnil své poslání na tomto světě."

Nejde o nic, co bychom museli složitě hledat či chápat — všichni jsme tím byli prostoupeni už od prvních okamžiků života. Pocit bezpečí v náruči, teplo, blízkost a bezpodmínečné přijetí: to je přímá zkušenost toho, co je nazýváno Boží láskou, mettou či prostě bezmezností srdce.

Probuzení tedy neukazuje na něco cizího či vzdáleného. Je to jen připomenutí toho, co je v nás tak přirozené, že to možná přehlížíme. Když Buddha mluvil o lásce „jako matka ke svému jedinému dítěti“, nemluvil o ideálu nedosažitelném, ale o skutečnosti, kterou v hloubi bytí známe.

Stačí se na chvíli zastavit, nadechnout a znovu se napojit na tu známou něhu, na to tiché objetí, které neodsuzuje, nehodnotí, jen prostě je. Když se dotkneme této lásky v sobě, stáváme se sami náručí pro ostatní bytosti — a kruh se uzavírá.

To, co nazýváme Boží láskou, není někde daleko. Je to naše vlastní srdce, otevřené jako mateřská náruč.



A co s tím ?

Ťo jen dokazuje že jde o pudovou záležitost

Ta tvoje debilni Boží láska !!!


Samozřejmě ty,

Coby katolická piča nic jiného neznáš

Tak tomu říkáš bůh...

A tak furt masturbujes laskoserná hovna svý pitomý lásky,

Protože tě svědí piča...

[vostalpetr]

V hlubinách lidského vědomí leží prastarý dotaz: co je skutečné? Mnozí hledající na své cestě za sebepoznáním a duchovním probuzením dospívají k niterné zkušenosti, která přesahuje běžné chápání. Je to uvědomění samotného Bytí, které se manifestuje jako neprojevená blaženost a láska.

Fakt jo ?

A proč si radši nevezmes ty prášky od psychiatra ?

A kdyby nezabíraly tak si strč do prdele okurku

Takto nejsnadněji dojdeš k ty neprojevený blaženosti a lásce

Která je samotným Bytím



Nejspíš ale leda tak tvý vymrdaný pitomosti !

[vostalpetr]

Vlna se nemusí stát oceánem – vždy jím byla. Stejně tak individuální vědomí nikdy nebylo oddělené od univerzálního.



Žádné individuální vědomí neexistuje,

Ego je individualizované uvědomění

Tedy činnost UV !

(Proto také při hledání ega nelze ego nalézt, protože existuje pouze jako cinnost)

A ne žádné vědomí, takto si ego pouze uvědomuje sebe sama - jako vědomí



Duchovní cesta je cestou uvolnění se z činnosti uvědomování

A ne naopak cestou oblbování se uvědomováním a ztotožňování se z uvědomoványmi jevy...



Tato činnost UV bývá nazývána jako Vůle nebo Láska

To je principem projeveného světa

Všechno je Láska !


Proto taky Láska není Blazenost,

Prvé je univerzální a druhé absolutní

Jedno projevené a tvořící a neustále se měnící, druhé neprojevené a neměnné











Meditativní otázka pro dnešní den

„Když dnes prožívám sebe jako osobu, dokážu si zároveň uvědomit prostor vědomí, ve kterém se tato osoba objevuje?“

Zkus během dne párkrát zastavit a podívat se: Jsem jen příběh mé mysli, nebo je tu širší vědomí, které tento příběh tichounce sleduje?




Strč si svá pitomá uvědomění

Do piči!!!

Že vnitr piča a z venku kunda...

[vostalpetr]

Život je plný paradoxů: svoboda vyvstává z odevzdání, síla z jemnosti, skutečné poznání z nevědění. Mysl nemůže tyto protiklady spojit – ale bytí je nikdy nerozděluje. Když se necháme vést, místo abychom chtěli vše pochopit, paradox nás přivádí blíže k pravdě.
A pak si všimneme, že ticho, které nastává, není prázdné. Je plné živosti a míru.

Paradox není problém k vyřešení, ale klíč, který otevírá dveře k tichu.

Meditativní otázka pro dnešní den

„Dokážu dnes zůstat chvíli v paradoxu, aniž bych hledal vysvětlení?“

Když se objeví rozpor nebo nepochopitelnost, nesnaž se jej hned rozřešit. Jen si všimni, jak mysl touží po odpovědi – a místo reakce setrvej v tichém prostoru, který paradox otevírá.
Návštěvník





Některé paradoxy ovšem vedou paradoxně k pravému opaku,

Nikoliv k tichu a uvolnění

Ale naopak k hluku zvaneni a zblbnutí

To se stává při zacyklovaní do paradoxu

Kdy se například kritizuje kritizovani

Nebo vše se popírá i samo popírání


To se pak ustavičně mele jedno hovno stále dokola dokolečka

A je to velká krása extatického zblbnutí !!!

[vostalpetr]

Soucit je přirozené světlo vědomí. Nemusíme ho tvořit – stačí mu nebránit, aby se projevilo.



O pitomém soucítění nic nevím,

Nezaobírám se hovny

Ale tento výrok platí o jiném pocitu,

Totiž "utrpení"

Utrpení je přirozené světlo vědomí.

Nemusíme ho tvořit – stačí mu nebránit, aby se projevilo.

[vostalpetr]

Utrpení je potlačení,

A kdo potlačí utrpení tak potlačí potlačení

A kdo hledá únik z utrpení místo aby je přijal

Dochází k zacyklovaní do oblbeni láskou

Protože i utrpení je láska

A pak se extatický blbne láskou a krásou...

[vostalpetr]

Mysl se ptá: „Kdo jsem?“ a očekává konkrétní odpověď. Když slyší, že jsme zároveň nic i vše, že jsme časní i věční, že hledající i hledané jsou jedním, cítí zmatek. Paradoxy jsou jako zrcadla, ve kterých se mysl nedokáže stabilně uchytit.
Je to přirozené – mysl je nástroj pro dualitu, pro rozlišování mezi „tímto“ a „tímto ne“. Když se setká s jednotou, kterou nelze rozdělit, ztrácí pevnou půdu.


Blábolení hoven o ničem a všem je blábolení hoven !

Čím větší hovno, tím větší štěstí !

Jak bych mohl být ničím ???

Naprostý nesmysl a hovadina !!!

Vědomí není žádný nic...


Ničím mohu být leda v sebe zapomenuti,

Tedy spánku nebo extázi,

Ale ani tady nejsem ničím, protože si to nic uvědomují...


Tvůj oblíbený blábol je leda tak pitomý hovno

K tvému oblbování a ztotožňování a sebezapomenuti..

[vostalpetr]

Žádnej zmatek rozhodně necítím,

Leda tak touhu nakopat ti ta tvá hovna tvý debility

Zpět do prdele co je vysrala...

A na tydle touze si pěkně zaserfuju,

Je to velká krása kopat tě do prdele

Ty blbý hovado !

Je to láska, ty Pico zkurvena co je ničím..!!!

[vostalpetr]

Mysl se ptá: „Kdo jsem?“ a očekává konkrétní odpověď



Uz jsem ti to přece psal,

Ses kunda blbá !!

Pokud to chceš ovšem paradoxně

Tak z venku jsi kunda a zevnitř piča!