Co zůstává po osvícení?
Míla Tomášová popisuje hezky své probuzení ve stejnojmenné básni: 
Ráno jsem vstala,
abych Tě pozdravila
tak jako dřív.
Však ač jsi všude,
nikde Tě nenalézám.
Tvůj oltář zprázdněl
a růže na něm již nevoní.
I všechny ostatní věci jsou prázdné,
a přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.
Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci -
neboť hle, již není Srdce,
a ani já tu nejsem jako dřív,
než zemřít jsem si přála ve Tvém objetí.
Nejsi tu Ty a nejsem tu já,
a přec Tě tolik mám,
že zhaslo přání poslední,
bych objetí Tvé ještě vnímala.
V naprosté jistotě,
že vždy tak tomu bylo,
na Počátku a po všechny Věky Věků.
Jinde říká: "Mně je jedno, jestli Pánbu bude chtít, když se narodím třeba jako kočička." Komu to je jedno, když tu není Ty ani já?
Míla měla rovněž v oblibě výrok Šankaračarji: „Já neustále spočívám u nohou Toho, jehož Milostí vím, že jsem s Ním Jedno.“ Opět: kdo spočívá u nohou koho, když vše je Jedno?"
Všechny tyto výroky, ale i chování probuzených bytostí naznačují, že po probuzení existuje individualita, která si uvědomuje sounáležitost s Bohem (s Nejvyšší skutečností). Není to tedy tak, že po Probuzení druzí neexistují a že se vše slije v nějakou jednolitou kaši 
