Na cestě sebepoznání se často objeví poslední obranná věta mysli:
„Můžeš v tom klidu spočinout, ale nenech se jím pohltit. Zachovej si odstup.“
Zní to rozumně, dokonce duchovně. Ve skutečnosti je to však poslední pokus ega udržet si existenci. Ego říká:
„Klid si dopřej jako lázeň, ale pak se vrať zpět ke mně.“
Jenže dokud je tu někdo, kdo „spočívá v tichu“, ticho není úplné. Je to stále vztah dvou: já a ticho.
Spočinutí vs. Utonutí
Mezi „spočinutím“ a „pohlcením“ je zásadní rozdíl.
Spočinutí je stále aktivita osoby.
Já jsem tady, klid je tam — a já si do něj na chvíli sednu jako do křesla. Dualita trvá. Je tu někdo, kdo klid pozoruje, užívá si ho a může o něj zase přijít.
Pohlcení je konec duality.
Vlna se nerozhodla „spočívat“ na oceánu. Ona poznala, že oceánem je.
V tom okamžiku už není nikdo, kdo by byl pohlcen. Zůstává jen Oceán.
Meditace není žádným pohlcením,
Žádnou pitominou že pozorovatel se stává pozorovaným
Žádným ztotoznovanim do nějaké jednoty
Není to pohlcení láskou, bytím, uvědoměním a ani klidem...
Meditace je negaci všech směrů pozorování a tedy i uvědomování,
Takže žádné pohlcování tím či oním
Meditace je tudiz stav nečinného ega
Něco jako hluboký spánek, ale není to spanek,
Zůstává zde něco "vědomého"
Ovšem nikoliv vědomého sebe nebo něčeho jiného
Protože ani Já není stav vědomý si sebe sama nebo něčeho jiného
Není to ani nic a ani něco
Proto to bývá popisováno buďto negovánim
Nebo lépe paradoxem
Ani je a ani není...
Nebo naopak je i není..
