Chögyam Trungpa

[vostalpetr]

To je ale divnej člověk, úplně zblbnul a všude vidí jen samý vopice :

Opice v šesti říších samsary

Nový příspěvekod irulan » sob 21. čer 2014 18:57:58
Uz jsem to asi kdysi četla, ale znovu me to (dík, Miroslave) zaujalo:

Šest říší

Ukázka z knihy (Protnutí duchovního materialismu)

Když jsme opici opustili, byla v pekelné říši a snažila se prokopnout, proškrábat a prorazit stěnami svého domu ven. Zkušenosti opice v pekelné říši jsou hrůzostrašné a děsivé. Náhle zjišťuje, že jde po obrovských plochách do ruda rozpáleného železa nebo je přikována a čtvrcena, nebo je opékána v kovových kobkách, případně je vařena ve velkých kotlích.


Takové halucinace Pekla vznikají z prostředí klaustrofobie a agresivity. Často je zde pocit, že jsme chyceni do malého prostoru, kde se dusíme a nemůžeme se pohnout. Když je opice takto chycena, snaží se nejen zničit stěny svého klaustrofobického vězení, ale dokonce se snaží zabít i sama sebe, neboť chce uniknout nesnesitelným a trvalým bolestem. Ale ve skutečnosti se zabít nemůže a sebevražedné pokusy jenom zesilují její muka. Čím víc opice bojuje, aby zničila nebo ovládla stěny, tím pevnějšími a svíravějšími se tyto stěny stávají. To trvá až do té chvíle, kdy síla její agresivity trochu opadne. Místo aby bušila do stěn, přestává se na chvíli o ně zajímat a ztrácí s nimi kontakt. Stává se ochromenou, zmrazenou a zůstává obklopena bolestí, aniž by se z ní pokoušela probojovat ven. V tomto stavu zakouší různá mučení včetně úplného promrznutí a beznadějného bloudění neutěšenými, holými a pustými krajinami.

Ale nakonec opice začíná být svým bojem vyčerpaná. Síla pekelné říše se zmenšuje a opice se začíná více uvolňovat. Náhle uvidí možnost otevřenější a prostornější existence. Začíná po tomto novém stavu toužit a hladovět, a tak se dostává do říše hladových duchů neboli préta lóka.

Je zde silný pocit zbídačení a hlad po úlevě. V pekelné říši byla příliš zaměstnaná, než aby měla čas uvažovat o možnosti úlevy. Nyní zakouší velký hlad po příjemnějších a prostornějších podmínkách a v její fantazii se objevuje bezpočet možností jak svůj hlad nasytit. Například si představuje, že v dálce vidí volný, otevřený prostor, ale když se přiblíží, najde obrovskou a děsivou poušť. Nebo může v dáli vidět velký ovocný strom, ale když přijde blíž, zjistí, že je neúrodný nebo že ho někdo hlídá. Opice může také vběhnout do zdánlivě svěžího a plodného údolí, ale po chvíli zjistí, že je naplněno jedovatým hmyzem a šíří se zde odporný zápach hnijících rostlin. Ve všech představách se vždy mihne možnost uspokojení, snaží se ho tedy dosáhnout, ale vzápětí přijde zklamání. Kdykoli se zdá, že je uspokojení na dosah ruky, je hrubě probuzena ze svého idylického snu. Ale hlad ji natolik sužuje, že se nedá zastrašit a neustále dál rozněcuje svou fantazii vidinou budoucího uspokojení. Bolest ze zklamání zaplétá opici do vztahů nenávisti a lásky k jejím snům. Její sny ji okouzlují, avšak zklamání je současně tak bolestné, že ji současně odpuzují.

Muka v říši hladových duchů nespočívají tolik v bolesti, vyplývající z toho, že nenacházíme to, po čem toužíme. Je to spíše neukojitelný hlad sám o sobě, který nám působí bolest. Pravděpodobně i kdyby opice našla velké množství potravy, vůbec by se jí nedotkla, nebo naopak by snědla všechno a její žádost by ještě vzrostla. Je tomu tak proto, že v podstatě opici víc fascinuje stav být hladov než uspokojování hladu. Rychlé maření pokusů uspokojit hlad jí umožňuje hladovět opakovaně. A tak bolest a hlad préta lóka, stejně jako agresivita pekelné říše a dění v říších ostatních, poskytují opici něco vzrušujícího, čím se může zabývat, něco pevného, k čemu vytváří vztah, něco, co jí dává pocit bezpečí, plynoucí z dojmu, že existuje jako skutečná osoba. Má strach se vzdát této bezpečnosti a zábavy, neboť se obává troufnout si ven do neznámého světa otevřeného prostoru. Raději setrvává ve svém známém vězení, i když je nepříjemné a skličující.

Protože se opici opakovaně nedaří její fantazie uskutečnit, začíná být trochu podrážděná, ale současně se s tím smiřuje. Začíná zmírňovat intenzitu svého hladu a uvolňuje se, takže nadále reaguje na svět souborem stereotypních odpovědí. Tímto způsobem svůj svět omezuje. Pes se snaží očichat vše, s čím přijde do styku. Kočka nemá zájem o televizi. Je to zvířecí říše, říše hlouposti. Opice je slepá k tomu, co je kolem ní, odmítá zkoumat nové území, drží se známých cílů a známých podráždění. Je opojena svým bezpečným, do sebe uzavřeným, známým světem, takže se upíná ke známým cílům a snaží se je dosáhnout s neochvějnou a umíněnou rozhodností. Proto zvířecí říši symbolizuje prase. Prase sežere všechno, co se mu objeví před rypákem. Nedívá se napravo ani nalevo, projde vším, jenom jde. Nevadí mu, že musí projít močůvkou nebo že musí zdolat jiné překážky. Prodere se vším a sežere všechno, co se před ním objeví.

Nakonec si však opice začne uvědomovat, že si svoje radosti a bolesti může vybírat. Začíná být trochu inteligentnější a více rozlišuje mezi příjemnými a bolestivými zkušenostmi, neboť počíná usilovat o získání co největšího potěšení a bolest se snaží co nejvíce zmenšit. Je to lidská říše neboli říše rozlišující vášně. Opice se zde zastavuje, aby mohla zvážit, co vlastně chce získat. Stává se vybíravější, zvažuje různé možnosti, více přemýšlí a proto má více nadějí a více se bojí. Je to lidská říše, říše vášně a intelektu. Opice se stává inteligentnější. Nezmocňuje se věcí jednoduše, ale zkoumá je, pociťuje kvalitu a strukturu látek, srovnává věci navzájem. Když se pro něco rozhodne, pak se to snaží uchopit, přitáhnout k sobě a vlastnit. Například když chce opice nějakou krásnou, hedvábnou látku, tak zajde do různých obchodů, zkouší hmatem kvalitu, aby tak zjistila, zda některá látka přesně odpovídá tomu, co hledá. Když najde tu, která odpovídá její představě, nebo se jí blíží, řekne si: „Ach, to je ono, není to nádherné? Myslím si, že stojí za to si ji koupit.“ Pak látku zaplatí, donese ji domů a ukazuje ji svým přátelům. Chce, aby si přátelé na ni sáhli, aby toto nádherné hedvábí obdivovali. V lidské říši opice neustále přemýšlí o tom, jak by mohla získat a vlastnit příjemné věci. „Možná, že bych si mohla koupit plyšového medvídka, abych jej měla u sebe v posteli, měla bych něco milého na mazlení, něco měkkého, teplého a huňatého, něco, k čemu bych se mohla přitulit.“

Ale opice časem zjistí, že i když je inteligentní a může se svým světem obratně zacházet, aby tak získala nějaké potěšení, nemůže je dlouho udržet a také nemůže vždy získat to, co by chtěla. Trápí ji nemoc, stáří, smrt – různá zklamání a problémy. Bolest je neodlučný společník jejich radostí a potěšení.

A tak z toho začíná zcela logicky vyvozovat možnost, že existuje nebe, neboli úplné vyloučení bolesti a získání stálé rozkoše. Její představa nebe může být taková, že sní o získání velkého majetku, slávy nebo moci. Ať je však její představa jakákoliv, vždy ji zaujme soutěžení a úspěch. Je to říše asura, říše žárlivých bohů. Opice sní o dokonalých, ideálních stavech, které jsou vyšší než radosti a bolesti lidské říše. Neustále se snaží těchto stavů dosáhnout, přičemž se pokouší být lepší než všichni ostatní kolem. V tomto stálém boji za dosažení dokonalosti určitého druhu je opice posedlá hodnocením svého pokroku a srovnáváním se s ostatními. Naučila se kontrolovat svoje myšlenky a city, získala větší schopnost koncentrace, takže díky tomu může úspěšněji než v lidské říši ovlivňovat svůj svět. Avšak díky posedlosti být vždy nejlepší a být vždy pánem situace, se stává úzkostlivou a nejistou. Musí neustále bojovat, aby udržela pod kontrolou svoje území, aby zažehnala všechna možná ohrožení svých úspěchů. Neustále bojuje, aby ovládla svůj svět.

Ctižádostivá snaha získat vítězství a na druhé straně strach, že boj může prohrát, dávají vznik pocitu života, ale současně způsobují podrážděnost. Opice stále ztrácí z dohledu svůj konečný cíl, neustále ji však pohání ctižádostivá snaha být co nejlepší. Je posedlá soupeřením a úspěchem. Hledá příjemné a přitažlivé situace, které jsou zatím mimo její dosah a snaží se jich zmocnit. Když zjistí, že je příliš obtížné dosáhnout svých cílů, může se z boje stáhnout, ale vyčítá si pak, že nebyla ukázněnější a nepracovala tvrději. Opice je tedy chycena světem nenaplněných ideálů, sebeodsuzováním a strachem z neúspěchu.

Nakonec opice může svého cíle dosáhnout – stane se milionářem, vůdcem národa nebo slavným umělcem. Zpočátku po dosažení svého cíle se může cítit ještě poněkud nejistá, ale dříve nebo později si začne uvědomovat, že měla úspěch, že je konečně tady, že je v nebi. Pak se uvolní, začne oceňovat a prožívat svůj úspěch, přičemž současně zahání všechno nepříjemné. Je to stav podobný hypnotickému, stav přirozené koncentrace. Tento stav blaha a pýchy se nazývá déva lóka, neboli říše bohů. Ve výtvarném zobrazení se těla bohů znázorňují světlem. Bohy neobtěžují pozemské zájmy a starosti. Jestliže se chtějí milovat, tak je uspokojí, když na sebe pohlédnou a usmějí se navzájem. Když chtějí jíst, upnou svoji mysl k nějaké nádherné podívané a to je nasytí. Je to svět utopie a lidské bytosti předpokládají, že někde existuje. Všechno probíhá lehce, přirozeně a automaticky. Vše, co opice slyší, je jako hudba, vše, co vidí, je plné barev a vše, co cítí, je příjemné. Opice dosáhla autohypnotického stavu, stavu přirozené koncentrace, který zabraňuje vstoupit do mysli všem nepříjemným a dráždivým podnětům.

Nakonec opice objeví, že může jít až za smyslové rozkoše a krásy říše bohů a může vstoupit do dhjány neboli do koncentračních stavů říše nehmotných bohů, což je nejdokonalejší zjemnění šesté říše. Opice si uvědomuje, že je schopna dosáhnout čistě duševní rozkoše, která je nejjemnější a nejstálejší ze všeho, zjistí, že je schopna stále udržovat svůj pocit pevného já tím, že rozšíří zdi svého vězení natolik, že zdánlivě obsáhne celý vesmír a zvítězí tím nad smrtí a změnou. Nejdříve se obírá myšlenkou o neohraničeném, nekonečném prostoru. Pozoruje tento nekonečný prostor; ona je tady, nekonečný prostor je tam a opice ho může pozorovat. Svoje předpojatosti promítá do světa, vytváří nekonečný prostor a touto zkušeností se živí.

V dalším stádiu se soustředí na představu neohraničeného vědomí. V tomto případě se nezabývá jen samotným nekonečným prostorem, ale zabývá se inteligencí, která tento nekonečný prostor rovněž zcela prostupuje. Ego pak pozoruje neohraničený prostor a vědomí ze svého centrálního ústředí. Říše ega je tak plně rozvinuta, že dokonce ani samotné centrální úřady nemají představu, kam až jejich území sahá. Z ega se stalo obrovské, gigantické zvíře.

Ego má nyní tak velký rozsah, že začíná ztrácet přehled o hranicích svého území. Kdykoliv se snaží hranici svého území určit, tak se zdá, že část svého území vynechá. Nakonec dojde k závěru, že hranice určit nelze. Rozloha jeho říše je mimo pojem a představu. Protože obsahuje všechno, nemůže být definována jako toto nebo jako tamto. A tak ego přijme představu, že není ani to ani ono, že není ani pochopitelné, ani představitelné. Ale nakonec ego překoná i tento stav mysli, když si uvědomí, že myšlenka o nepředstavitelnosti a nepochopitelnosti je sama o sobě pouze pojmem. Ego pak přijme myšlenku o nebytí ne toho a ne onoho. Tato myšlenka o nemožnosti potvrdit cokoliv je něco, z čeho ego žije, čím se pyšní a s čím se ztotožňuje. Používá ji tedy k tomu, aby udrželo svoji souvislou existenci. Je to současně nejvyšší úroveň koncentrace a úspěšnosti, které může samsárická mysl dosáhnout.

Opice dokázala dosáhnout nejvyšší úrovně úspěšnosti, ale nepřekročila dualistickou logiku, na které je tato úspěšnost závislá. Zdi opičího domu jsou stále pevné, protože v jemném slova smyslu mají stále povahu „toho druhého“. Opice může získat dočasný klid, harmonii a blaženost díky zdánlivému sjednocení se svými projekcemi. Ale vše je lehce ztuhlé, neměnné, je to uzavřený svět. Opice se stala tak pevnou, jako jsou zdi jejího domu, dosáhla stavu plného jáství. Je stále zaměstnána svou ochranou a snahou zvýšit svou úroveň, je stále chycena a ovládána neměnnými představami a pojmy, které se týkají světa i jí samotné, stále bere fantazie páté skandhy vážně. Protože stav jejího vědomí je založen na koncentraci, na tom, že se zabývá tím ostatním, musí svůj úspěch neustále ověřovat a udržovat. „Jaká je to úleva, být zde v říši bohů, konečně jsem toho dosáhla. Nyní jsem to skutečně získala. Ale počkat …. Dosáhla jsem toho opravdu? Ach ano, je to tady, dokázala jsem to. Já jsem to dokázala.“ Opice si myslí, že dosáhla nirvány, ale ve skutečnosti dosáhla jen pomíjivého stavu plného jáství.

Dříve nebo později se absorpce začne vytrácet a opice se zmocní panika. Cítí se ohrožená, zmatená, zranitelná a ponoří se do říše žárlivých bohů. Avšak úzkost a závist říše žárlivých bohů opici zmáhá natolik, že začne zjišťovat, kde se stala chyba, co špatného se vlastně stalo a proč tomu tak je. Vrátí se tak do lidské říše. Ale lidská říše je také velice bolestivá. Stálá snaha pochopit a objevit, co se děje a co bylo uděláno chybně, jen zvyšuje bolest a zmatek. A tak opice unikne váhání a kritickému postoji lidského intelektu tím, že se ponoří do živočišné říše, kde se plahočí, trmácí a nevšímá si toho, co je kolem ní. Je hluchá a němá ke všemu, co by mohlo narušovat její bezpečnost, která spočívá v tom, že se neodchyluje z úzkých a dobře známých cest. Avšak přece jen z okolí k ní něco pronikne a podnítí v ní hlad něco získat. Stesk po říši bohů se stane velice silným a intenzita boje, aby se dostala zpátky, se zvětšuje. Opice se alespoň ve snech těší radostmi z božské říše. Ale tyto fantazie uspokojí hlad pouze nakrátko, takže za chvíli je opět hladová. Hlad trvá neustále, až opici nakonec zcela přemůže zklamání z toho, že se hladu nemůže zbavit a pustí se proto ještě do většího zápasu za uspokojení svých žádostí. Agresivita opice je natolik silná, že její okolí na ni odpovídá stejnou silou, takže se vytvoří atmosféra vzrušení, žáru a klaustrofobie. Opice se tak vrátila zpátky do pekla. Podařilo se jí opsat celý okruh z pekla do nebe a opět zpátky. Tento věčný cyklus boje, úspěchu, zklamání a bolesti je kruh samsáry, řetěz karmických reakcí, vyplývající z utkvělé, dualistické představy.

Jak se opice může dostat z tohoto uzavřeného cyklu uvěznění, který je zdánlivě bez konce?

Právě v lidské říši je možné prolomit kruh samsáry, neboli rozbít karmický řetězec. Intelekt lidské říše a možnost rozlišovací aktivity dovolují vytvořit dostatečný prostor pro zamyšlení nad celým procesem boje. Opice má možnost zkoumat svoji posedlost navazovat k něčemu vztah, snahu něco získávat a může pochybovat o pevnosti světa, který zakouší. Aby tomu tak bylo, potřebuje opice rozvinout široké, panoramatické uvědomění a transcendentální poznání. Panoramatické uvědomění jí umožní vidět prostor, ve kterém se boj odehrává a díky tomu může vidět i jeho ironické a humorné kvality. Místo aby jen bojovala, začíná boj zkoumat a vidí jeho marnost. Své halucinace a přeludy bere se smíchem. Objeví, že když se stěnami nebojuje, nejsou tvrdé a chladné, ale jsou ve skutečnosti teplé, měkké a prostupné. Zjistí, že se nemusí snažit vyskakovat z pěti oken, nemusí stěny bourat nebo se jimi nějak více zabývat. Může jimi v kterémkoliv místě projít. Proto se soucit neboli karuná označuje jako „něžné a vznešené srdce“. Je to komunikační proces, který je otevřený, něžný a vřelý.

Jasnost a přesnost transcendentálního poznání umožňuje opici vidět stěny odlišným způsobem. Začíná si uvědomovat, že svět nebyl vzhledem k ní nikdy vně, ale to, co vytvářelo celý problém, byl její vlastní dualistický postoj, rozdělení na „já“ a to „ostatní“. Začíná chápat, že ona samotná vytváří pevné stěny, že ji vězní vlastní touha a ctižádostivé úsilí. A tak si začíná uvědomovat, že chce-li se osvobodit ze svého vězení, musí se vzdát své touhy uniknout a musí přijmout stěny takové, jaké jsou.

Úryvek z knihy Protnutí duchovního materialismu, Chögyam

[vostalpetr]

V celém tom článku jsem bohužel našel pouze a jen jedinou vopici,

a to samotného Trungpu,

charakteristikou vopice jsou totiž vopičárny, a to co zde napsal je Trungpova vopičárna po Budhovi,

kterou pouze zcela mylně vylepšil těmi vopicemi...


Ten vyopičenej článek totiž není vůbec vo opicích, nýbrž o egu a jeho přirozeném vývoji,

je tedy vo člověku a ne vo opici...




Jediná vopice je prostě jen ten Trungpa a ještě ke všemu je to vopice blbá, nebot neví co popisuje když kopíruje Budhu...

[vostalpetr]

Objeví, že když se stěnami nebojuje, nejsou tvrdé a chladné, ale jsou ve skutečnosti teplé, měkké a prostupné.

To je nesmysl,

problém přece nebyl ve stěnách ale v něm,

takže objeví opak,

objeví že když je "teplý, měkký a prostupný" může bojovat s čímkoliv a kýmkoliv...


Takhle připitomněle to budistům dopadne jen proto, protože maj problém s utrpením

a nedokáží se ho zbavit...