Výchozí zásadou Jang Čua bylo, že nic nemá bránit životu jednotlivce a jednotlivec se nemá dát ničím vázat. Jeho „heslem“ bylo: „Každý sám pro sebe.“ Další zpráva lakonicky oznamuje, že „pan Jang Ču cení já“. Z dalšího pramene se dovídáme, že „chránit život (osobní) a podržovat to, co je ryzí (pravé), nedovolit věcem, aby nás zapletly do nesnází – to je to, co stanovil Jang Ču.“ Chan Fej-c’ o něm píše jako o člověku, který prohlašuje, jak prý je všeobecně dobře známo, že „by nevstoupil do města, které je v nebezpečí, ani by nezůstal v armádě, a kdyby mohl získat celý svět tím, že by si vytrhl jeden chlup, neučinil by to. Opovrhuje věcmi a hodnotami života.“ Duchu tohoto učení odpovídá i to, co traduje Lie-c’, i když už to je rozvinuto do typické taoistické dikce – že totiž Jang Ču učí, že kdyby každý odmítl vytrhnout si byť jediný chlup za zisk světa, byl by svět v perfektním pořádku.
Jang Ču odmítal touhu po vnějších věcech a s tím i vše, co souvisí se sociálním životem člověka. Snažil se pouze, aby si zachoval bez úhony svoji přirozenost (tchien-sing), které se mu dostalo při zrození a aby ji mohl rozvíjet.
Toto učení mu vyneslo titul egoisty a to se traduje dějinami. Evropští badatelé viktoriánské epochy (např. Legge) ho vydávali přímo za zrůdného zvrhlíka, čemuž se ovšem Číňané dost divili. Jangova filosofie byla nutnou reakcí na Konfucia a Mo Tia, kteří úplně degradovali individualitu na slouhu společensky „vyšších“ zájmů. Dodnes mu předhazovaná péče o vlastní osobnost, o já, o danou přirozenost, vlastní život a tělesnost, aby nedoznaly úhony, má však svoji paralelu přímo u Konfucia. Když prý se kdysi nemocný Konfucius bál, že zemře, svolal žáky a ukazoval jim, jak má ruce bez mozolů a jizev – jako důkaz toho, jak dobře žil. To je archaický pozůstatek šamanistických představ o nutnosti zachování nepoškozeného těla, má-li člověk s úspěchem komunikovat s duchy – což se koneckonců předpokládá po smrti. Tato pravěká tabuistická představa žije ještě v katolické církvi, kde nesmí být knězem člověk, kterému by chyběl byť malíček. To je též zdroj Jangova zdůrazňování, že je nutno dbát o vlastní osobu. Druhá věc je ovšem další intence této péče: dbát o vlastní osobu má totiž dál sloužit k rozvíjení osobnosti – a to už je něco víc než tabuistika a myslím, že i víc než obyčejný egoismus.
Úplné odmítání vší politiky ho staví do přímého protikladu ke komunizujícím myslitelům, ale na stranu jiných „samotářů“. Vyjadřoval zřejmě tyto své odmítavé postoje ve skutečně filosofické reflexi jako první v Číně, a tím jistě konstituování taoismu z různých heterogenních složek uspíšil.
Bondy: Čínská filosofie