od vostalpetr » sob 06. pro 2025 19:02:28
Možná jsme dlouho věřili, že probuzení znamená „něco dokázat“.
Zvítězit nad sebou.
Přemoci ego.
Přesvědčit druhé.
Prohlédnout iluzi světa.
Ale co když skutečné probuzení nezačíná bojem?
Co když nezačíná snahou změnit svět, ale změnou vlastního pohledu?
A tento okamžik bývá překvapivě tichý. Jemný. Neokázalý.
Začíná tehdy, když místo nadávání začne přirozeně probouzet vděčnost.
Ne jako povinnost.
Ale jako spontánní reakce na to, že vůbec jsme.
Moudrost těla a ticho před myšlenkou
Přirozeností živého organismu je, že cítí, co mu nesvědčí, a vyhne se tomu.
Tělo nepotřebuje filozofii, aby ucuklo před ohněm.
Necituje knihy o gravitaci, aby se nevrhalo z pátého patra.
Tělo ví.
Bez ega by nikdo neskákal do ohně, aby něco dokazoval.
Bez ega by nikdo nevyhledával slova, která pálí víc než plamen.
Bez ega by nebyla potřeba dokazovat pravdu skrze útok.
Nepřítomnost pálí.
Ne oheň.
A nepřítomnost má často podobu připoutanosti k myšlenkám.
Ego jako bariéra, ne jako nepřítel
Ego není zlo.
Není třeba ho ničit.
Je to nástroj, který se zapomněl, že je nástrojem.
Ve chvíli, kdy začne vládnout, odděluje:
od těla,
od citu,
od jednoduchosti,
od laskavosti.
Pak vzniká potřeba:
dokazovat,
bojovat,
shazovat,
vymezovat se.
Ale ve chvíli, kdy se ego uvolní zpět do služby, tělo i vědomí si znovu vzpomenou.
Na klid.
Na přirozenost.
Na ticho, které tu bylo dřív než jakákoli myšlenka o sobě.
Vděčnost není slabost
Vděčnost není popřením bolesti.
Není útěkem před realitou.
Není duchovním cukříkem na zakrytí ran.
Vděčnost je změna úhlu pohledu:
z odporu ke kontaktu,
z boje k vnímání,
z napětí k otevřenosti.
A právě v tom je její síla.
Nezastaví oheň, ale zabrání zbytečnému sahání do plamenů.
Nezruší gravitaci, ale ukončí potřebu dokazovat, že ji „překonám“.
Trvalá pohoda a oba světy
Z pohledu osobnosti přichází únava, smutek, napětí, radost, bolest.
Tělo žije ve vlnách.
Ale z pohledu podstaty…
je tu stále ticho.
Stále prostor.
Stále pohoda, která nikoho nepotřebuje.
Paradox je v tom, že:
ego trvalou pohodu chce – a nikdy ji nemá,
když ego na chvíli zmizí – pohoda tu vždy byla.
Ne jako emoce.
Ale jako stav bytí.
Probuzení nepotřebuje publikum
Skutečné probuzení:
nekřičí,
neuráží,
nepotřebuje vyhrávat spory,
nemusí nikoho zesměšňovat.
Pozná se podle:
lehkosti,
humoru,
nepřipoutanosti k vlastní pravdě,
a schopnosti nechat druhého jít jeho cestou.
Někteří hledají probuzení v tichu.
Jiní v Indii.
Někteří v meditaci.
Jiní ve vzteku.
A přesto – každý nakonec nachází totéž.
Sebe, tam, kde nikdy nebyl ztracen.
Jak nebýt otrokem ega?
Ne technikou.
Ne výkonem.
Ne honbou za ideálem.
Ale návratem:
do těla,
do dechu,
do obyčejnosti,
do ticha mezi myšlenkami.
A hlavně skrz všímavost k tomu, kde právě teď hoří mysl –
a zda je nutné dál přikládat.
Možná skutečné probuzení nezačíná žádným velkým duchovním prožitkem.
Možná začne úplně nenápadně:
Jedním hlubším nádechem.
Jedním okamžikem, kdy místo útoku přijde pochopení.
Jednou chvílí, kdy se není třeba bránit.
A tehdy se ukáže, že to, co jsme hledali, tu bylo celou dobu.
Jako tiché, pohodové bytí.
Bez jména.
Bez potřeby důkazu.
Obrázek
To jsi zase vysrala hovno své moudrosti,
Probuzení nezačíná nějakou změnou vlastního pohledu
Tím naopak začíná oblbeni dle návodu Napoleona debila
Nezačíná ani pitomou vděčnosti
A ani tichém
To si zase smontovala hromadu blbych kopírek do vznešeného hovna
Blabolici krávy
Seres jen hovna, hovna a hovna
Probuzení začíná.......................
(Po tom je ti hovno, vyblbany píčo, k sebeoblbovani ti postačí blábolení blbů z internetu)
