Poradna duchovních blbosti

[Pedrito]

Ty proklady na poradně, mezi učitelskejma, jsou napůl kompiláty jejích idejí a toho AI softwaru...

[vostalpetr]

Oceán sám nemá potřebu "vidět za roh" způsobem, jakým to chápe vlna, protože oceán je všude tam, kde by se "za roh" dalo podívat.



Já bych řek že má,

Soudím dle jeho neutuchající potřebě tlachat o osvícení,

To nějak vyjde na stejnou...

[vostalpetr]

Probuzení tedy není útěk, ale hluboké porozumění a transformace. Znamená to vidět mrakodrap takový, jaký je – impozantní, složitý, se svými krásami i hrůzami – a zároveň si uvědomit, že jeho základem je pomíjivost a že skutečný domov, skutečný klid, leží mimo jeho zdi, v nepodmíněné Realitě, do které se probouzíme.


Takže je to útěk,

Ne že ne,

Z pomíjivého do věčného

Pěkně jsi to od toho pocitare Budhy opsala

Ty jsi taky posrana z nemoci a smrti, tak jako on...

A nejspíš i ze života...

[vostalpetr]

Ve snu, ve kterém se zdá, že nás honí šelma, je útěk samozřejmě jedinou možností. A touhou ve snu je útěk někam, kde žádné nebezpečí nehrozí. Ale když se probudíme, tak je jasné, že důvod k útěku zmizel. Důvod k útěku nebyl ve skutečnosti dokonce ani když jsme spali.

Dokud věříme, že jsme tělo a mysl, že jsme to pomíjivé, proměnlivé, tak je tady stále pocit ohrožení, odporu, strachu a touhy.

Jakmile se objeví uvědomění toho nekonečného věčného Bytí, jakmile se objeví uvědomění, že absolutně všechno, co existuje, ať se to jeví jakkoliv, je ve své podstatě Láska, tak veškerý strach z pomíjivosti pomíjivého zmizí.

Buddha před ničím neutíkal

a neexistuje žádné větší štěstí, než tenhle život. To mi nemusíš věřit, ale můžeš to sám poznávat, jakmile zjistíš, že jsi Skutečný, že nejsi to, co se objeví a zmizí. Jsi to, co JE.

Skutečné se nemění a všechno co se mění a pomíjí, se jenom tak jeví jako skutečné, ale s poznáním, kdo jsi a čím tohle všechno je, je poznávaná skutečná podstata všeho, co JE.

To, co JE, je Bytí. Ty se snažíš vidět jako skutečnost bití, ale nejsem nic, co bys ve skutečnosti mohl jakkoliv urazit nebo se toho jakkoliv dotknout.

A přitom uvědomění absolutní blízkosti je dokonale probouzející a osvobozující.



Ve snu ?

Aha,

tak to jo, tak si dal sní o svém osvícení

V tom svém snu..



Ale proč to seres sem je mně záhadou,

Mě tvoje vlhké sny nezajímají...

[vostalpetr]

se snažíš vidět jako skutečnost bití, ale nejsem nic, co bys ve skutečnosti mohl jakkoliv urazit nebo se toho jakkoliv dotknout.

Já,

Kdepak já

To tebe to kope -bije- do prdele

Proto furt seres hovna

A snažíš se svý blití videt jako bytí...




Blití není bytí...

[vostalpetr]

To, o čem zde Gautama promlouvá, se stalo důležitým aspektem nauky: pomíjivost všech věcí kalí radost z nich a činí je strastiplnými pro toho, kdo prohlédne. K postřehu, že žádné prožitky a věci nejsou trvalé, přistoupilo v mládí poznání, že také on sám jako člověk je pomíjivý. V tomto zhýčkaném životě mě napadla myšlenka:„Nevědomý člověk, jenž je podroben stáří, nemoci, smrti, aniž by jim mohl uniknout, je sklíčen, zděšen a zhnusen, když vidí starce, nemocného, mrtvého; avšak na sebe sama při tom nemyslí. Ale i já podléhám stáří, nemoci, smrti a nemohu jim uniknout. Nebylo by správné, kdybych při pohledu na staré, nemocné, mrtvé nebyl sklíčen, já, který podléhám stáří, nemoci, smrti a nemohu jim uniknout.“ Zatím co jsem o tom přemýšlel, zmizelo mé opojení mládím, zdravím a životem



Chudák Buddha

Dostal se do sraček kvůli pomíjivosti,

Inu mindrak jak prase,

Takže co, prostě posedlé hledal únik z pomíjivosti

Do věčného a neměnného...



Tak tomu říkám že mu jeblo

A ty todle opisujes jak blbá krava a myslíš si jak jsi moudrá

To jsi, asi jako ostatní pitomci co máji v hlavě nasráno

Kdyby nebylo pomíjivosti

Tak bys ani nevznikla píčo blbá

A nemohla bys srát ty své vznešené Hovna



Píčo blbá,

Kritizujes to díky čemu tady jsi ty blbý zasrany jelito,

Vznik a zanik



Takže

Táhni do prdele i s Buddhou !!!

[vostalpetr]

Tak proč jsem byl celý život nešťastný?

M: Protože jste nešel ke kořenům svého bytí. Vaše naprostá nevědomost překryla vaši lásku a štěstí a nutila vás hledat to, co jste nikdy neztratil. Láska je vůle, vůle sdílet svoje štěstí se všemi. Být šťastný a štěstí rozdá­vat – to je rytmus lásky.

Láska je vůle,

Ovšem vůle tvořivá

Nikoliv "rozdavacna"

Takováto vůle je ego vůle a oblbenost,

Nebot oblblika neustále tlačí do prdele a nutí jej srát své představy štěstí do sveta...

Výsledkem takovéto oblbené vule je třeba křesťanství,

A jejich potřeba srát svou víru do světa

Stejně tak tato oblbenost tlačí do prdele i svaté gurui...


V podstatě jde o kolektivní expanzivní oblbenost

Zatímco láska tvořivá je individuální tvořivá vůle - karma


A tak např.

Hitler nepochopil Nietzscheho nadcloveka

A udělal z vule individuální kolektivistický oblbovak fašismu


Inu pro opice neexistuje individualni vůle,

Pouze kolektivni

Proto se opice spojují leda láskou...

[vostalpetr]

úzkostná, neurotická a vnitřně nejistá a já byl pro ni starostí a břemenem, které nebyla schopná unést. Nechtěla, abych se vůbec narodil. Nechtěla, abych rostl a vyvíjel se, chtěla, abych se vrátil zpět do lůna a nikdy se nenarodil, abych neexistoval. Bránila každému mému životnímu pohybu, usilovně bojovala proti jakémukoli mému pokusu překročit omezený kruh jejích životních zvyklostí. Jako dítě jsem byl citlivý a láskyplný. Nade všechno na světě jsem prahnul po lásce, ale ta prostá, instinktivní láska matky k dítěti mi byla odepřena. Dítě hledající svou matku – z toho se stal ústřední motiv mého života, ze kterého jsem nikdy nevyrostl. Šťastné dítě a šťastné dětství se pro mne stalo posedlostí a náruživě jsem se zají­mal o těhotenství, porod a dětství. Stal jsem se uznávaným porodníkem a měl jsem podíl na vývoji metody bezbolestných porodů. Šťastné dítě šťastné matky – to byl můj celoživotní ideál. ...


No jo,

Není divu že mu začalo mrdat

Nedostalo se mu tvořivé lásky rozvíjet svou vůli

Naopak, jeho individualita byla potlačena

Výchova dětí není rozdáváním štěstí

Nýbrž umožněním rustu tvořivé vůle

To nesplňují mnozí rodiče

A ani skola svým pojetím kolektivistické výuky



A tak není divu že člověk ztratí svůj základ

A nahradí jej neuspokojivou kolektivistické láskou

A neutuchající láskou po štěstí


A tak se stal úspěšným porodníkem,

Ale ani to mu štěstí nepřineslo

Protože porodníkem se stal na podkladě nedostatku


A stejně tak ti co se dají na to duchovno z nedostatku,

Také jim to štěstí nepřinese

Leda tak hloupě oblbování převzatými koncepty...

[vostalpetr]

A tak není "vášeň" jako vášeň,

(Krisnamurti)

Vášeň je bez cíle, záměru a zisku

Zatímco vášnivá posedlost je se záměrem, cílem a zisku


Prvé je karmické nastavení individuality

A druhé je převzata oblbenost a konatelstvi....


Prvé nic neví,

Druhé se chlubí sebou samým a vnucuje se druhým jako štěstí

S potřebou šířit své štěstí

A spojovat se láskou..

[vostalpetr]

Když jsou vystaveni životním potřebám, začnou klasifikovat, abstrahovat a vytvářet koncepty a je to pro ně důležitější, než život sám. Chtějí po vás, abyste se koncent­roval na koncepty. Místo spontánního sjednocení v lásce vám doporučují namáhavou a pracnou koncentraci na nějakou tezi. Ať už je to Bůh, Átma, já nebo něco jiného, vyjde to nastejno! Ne někoho milovat, ale na něco myslet. Já nepotřebuji teorie a systémy, kterých je tolik a všechny jsou přitažlivé či přesvědčivé. Potřebuji rozhýbat srdce a obnovit život, nikoliv nový způsob myšlení. Žádné nové způsoby myšlení nejsou, ale pocity mohou být pořád čerstvé. Když někoho miluji, medituji o něm spontánně a intenzivně, vřele a naplno, což mysl nemůže řídit.


Jak vidno,

Neláska z vás sice udělá nešťastného člověka

Ale ne pitomce

Pitomce z vás udělá právě ta " láska"

Co vám nedovolí být sám sebou

Láska manipulující a oblbujici,

Ta vydláždi cestu do pekla svými dobrými úmysly

Vytvoři pseudopocit štěstí


No ale o to už zpívali Pink floid v písni "Matka"

Proč ta zeď musela být tak vysoka ?

To je manipulace láskou,

Laskoserstvi...

[vostalpetr]

Neláska není obvyklý jev,

Ale laskoserstvi lze najít na každém rohu

Proto je třeba laskosery kopat do prdele

Jakmile začnou mávat svými pitomými dobry

A hnát je svinskym krokem do prdele

Tydle šiřitele viry, naděje a lásky...





Ta potřeba idiotů " sdílet svoje štěstí se všemi"

Viz Maharádžů blábol a hovno všech hoven...

[vostalpetr]

Dostaneš vždycky všechno, co potřebuješ

Život ti nedává, co chceš — dává ti to, co potřebuješ.
Vesmír se chce vyvíjet a dá ti to, co potřebuješ, protože se chce vyvíjet skrze tebe.
A pokud v tobě něco ten vývoj blokuje, vesmír ti dá to, co potřebuješ k odstranění těch blokád.
A tomu se po určitou dobu říká utrpení.

Tvým úkolem je samozřejmě nejprve si uvědomit — právě teď, když tu sedíš — jak hluboce uspokojující je
skutečně si uvědomit, že jsi tímto vědomým přítomným bytím.




No tak už Jano víš

Proč furt nejsi šťastná

Ale je ti furt nakopávána prdel...



Jestli je tenhle Tolleho blábol

Okopírovaný od Rollong Stones

Pravdivý, nebo je to jen útěšné sebeoblbovani

To nevím

Ale rozhodně si nemyslím že Vesmíru jde o něčí osviceni

Nebo že zde máma nějaký takový úkol...

Tím si můžou blbnout hlavu jen troubové



Jsem zastáncem spontaneity a chaosu

A ne nějakýho božího plánování...

[vostalpetr]

Štěstí pravého Já a iluze o druhých

Existuje zvláštní paradox na duchovní cestě: člověk může mnoho let hledat, číst posvátné texty, navštěvovat duchovní učitele a dokonce zažívat hluboké stavy vědomí — a přesto může zůstávat vnitřně sevřený, cynický nebo obranný vůči tomu nejprostšímu: samotné skutečnosti, že pravá podstata je blažená, svobodná a ničím nepodmíněná.

Z takového místa pak může vzniknout přesvědčení, že štěstí druhých není pravé — že jde o sebeklam, iluzorní stav nebo duchovní pózu. Často se taková představa promění v projekci:

"Já nejsem šťastný – a pokud ty tvrdíš, že jsi, jsi buď blázen, nebo lhář."

Ale tato reakce není důkazem duchovního selhání. Je to volání — často nevyslovené — po skutečném pochopení. Za cynismem a odmítnutím bývá nezpracované zranění, možná i bolest ze zklamání na vlastní cestě. A tak se objevuje touha nevědomky zneplatnit štěstí druhých, protože to poskytuje dočasnou útěchu: „Nejsem v tom sám.“

Je však třeba porozumět, že:

To, že někdo nepoznává štěstí svého pravého Já, neznamená, že ho nepoznává nikdo.

Skutečné štěstí není emocionální euforie. Je to tiché poznání bytí, které není závislé na uznání ani porozumění druhých. Pokud je člověk zakotven v tomto poznání, už nepotřebuje souhlas světa. Ani se nebrání odporu.

A právě tehdy se může objevit něco nečekaného: místo potřeby obhajoby nebo protiútoku vzniká radost z možnosti, že i ten druhý – jakkoli se právě projevuje – může poznat totéž. Blaženost, kterou nelze nikomu vnutit, ale kterou každý nosí v sobě.

Když mysl někoho trvá na tom, že druzí jsou nešťastní, může jít jen o utkvělou představu ega, které chce potvrdit vlastní bolest. V některých případech je to téměř zbožné přání, že druzí trpí — protože kdyby netrpěli, muselo by ego připustit, že osvobození je skutečné a dostupné… právě teď.

Ale taková iluze padá sama, když se vědomí začne obracet zpět k sobě.




Žádné štěstí pravého Já neexistuje,

Štěstí je pocit

A tudíž není Já


Že to nechápeš není me neštěstí

Ale tvůj mindrak co se snažíš potlačit sebeoblbovanim

Tvé urputne nahánění štěstí je toho důkazem,

Nikoliv důkazem mého neštěstí

Ale tvého..-

[vostalpetr]

Právě teď je leda hovno,

Leda tvý a my hovno

Co jsme vysrali

Právě teď

Kundo pitomá...


Takže právě teď táhni do prdele ty vznešená blbá kundo !!!

[vostalpetr]

Extáticka oblbenost štěstím a láskou

Nemá nic společného

S pravým štěstím a pravou laskou

A už vůbec ne s pravým Já...


Takže si svá moudrá strč do prdele,

Protože nevíš

Nic...

[vostalpetr]

Ramana Mahariši:

„Jediná svoboda, kterou člověk má, je usilovat o nabytí džňány (seberealizace), která mu umožní se neztotožňovat s tělem. Tělo bude procházet událostmi, kterými nevyhnutelně splácí účet podle jeho prárabdha karmy (osudu, založeném na vyrovnání událostí z minulých životů) a člověk má svobodu se buď ztotožnit s tělem a být přivázán k ovoci činů těla, nebo se s ním neztotožňovat a být pouhým svědkem jeho aktivit.“


Já se také neztotožňují s tělem

Takže pitomce do prdele posílá my tělo

Na podkladě vyrovnání události z minulých životů

Já s tím nemám nic společného

Mě se totiž nic nedotýká

Já jsem totiž velké sebestředné ego

Šťastné Já...

My oddani uctívači mně dali duchovní jméno

Mahakokot...

[vostalpetr]

Když mysl někoho trvá na tom, že druzí jsou nešťastní, může jít jen o utkvělou představu ega, které chce potvrdit vlastní bolest. V některých případech je to téměř zbožné přání, že druzí trpí — protože kdyby netrpěli, muselo by ego připustit, že osvobození je skutečné a dostupné… právě teď.

Když mysl někoho na něčem trvá,

Tak to je mysl ztotožněna a oblbla

A je jedno čím se oblbla

Otevřená mysl na ničem netrvá

Ani na tom, aby na něčem netrvala..-



Ale mně můžeš věřit

Já umím hovno za hovno vcelku vytrvale...

Jen co vyseres šťastný hovno,

Což děláš vytrvale

Poputuje zpět do tvý prdele,

Která to hovno vysrala..

[vostalpetr]

Když se ztišíme a přestaneme se identifikovat s tělem, myslí, příběhy, přáním a obavami – co zůstane?

Čisté vědomí. Přítomnost. Bytí.


Ani náhodou blbko,

Zůstane ztotožnění s tělem, mysli atd.

Kam doprdele na ty hovna chodíš idiotko blbá ?

Nejspíš do svý prdele !!!

[vostalpetr]

A v uvědomění čistého bytí není chlad, není to neutrální, mrtvé, je to živé, vřelé, laskavé, milující. Je to jako návrat domů. Proto mnozí mistři, včetně Nisargadatty, říkají:

„Bytí samo je láska. Láska bez objektu. Nepodmíněná.“





Je mně u prdele co kdo tvrdí,

Už jen z toho důvodu že to je určené začátečníkům,

Atd.

Láska není Bytí


Ty máš prostě smulu, neschovas se za nějaký pitomý kopírky cizích výroku..

Nejsem uctívác pseudomistru co používají touhu, záměr, cil a zisk

To na mě neplatí, to jsou liche argumenty zblblych pitomců..

Můžeš si strč do prdele všechny kopírky svého sebeoblbovani...

Seš blbá pica co píše hovna !!!

[vostalpetr]

Ramana nepopírá, že ve světě se objevuje zdánlivá radost a utrpení, ale říká: všechno to přichází a odchází – co zůstává stále? To je Já.


No to se pěkně mýlí,

Věčné štěstí, věčný život a věčné Já jsou nesmysl

Touhy mindraků

Bez projevu není žádné uvědomění Já

Je jen stav ne-existence

Potenciality Já

Stejně jak ta Shrodingerova kočka v superpozici stavu


Já totiž nemá sebeuvědomění,

Takže smůla

Nic věčného se nekoná...


Takže blaboleni o věčném a nemennem je pouze blaboleni pitomců

Mindrackych pocitarů posedlých touhou

Naprosto stejnou jako je touha opice po banánu...


Už jsem to psal

Zemřeš tady i tam...