......
Na základě historické zkušenosti rozumím polské a pobaltské obavě z Ruska, nerozumím ale, že navzdory podobně špatné zkušenosti s Německem se nyní s Berlínem objímají.
S Jaromírem Nohavicou úplně souhlasím. Ti, co chtějí mír, jsou dnes „míroví štváči“, a ti, co chtějí válku, jsou „mírotvorci“. Ještě jsem neslyšel příklad z historie, že by se oheň uhasil přiléváním oleje, tedy dodáváním zbraní. Při jejich dodávkách je pozoruhodné slovo – „poskytnout“, které média i politici používají. Co znamená poskytnout? Darovat? Prodat? Viděli jste už někdy nějakou smlouvu a podmínky dodávání zbraní na Ukrajinu? Zamlžovací slovo „poskytnout“ vyvolává oprávněný dojem, že ty zbraně platíme z našich daní místo toho, abychom je používali na záchranu prudce se zhoršující situace doma. Rozumím snaze USA získat pomocí Ukrajinců co nejlepší pozici pro budoucí mírové jednání, problém je však v tom, že čím později zasednou k jednacímu stolu (a celkem jistě zasednou), tím víc zahynou desítky tisíc mladých Ukrajinců a Rusů, kteří žádné vítězství oslavovat nebudou. Simplexně myslící lidé volají po tom, aby se Rusové stáhli z Ukrajiny a bude mír, přičemž zásadně odmítají logickou otázku: PROČ tam ti Rusové vtrhli? Pokud na tuto otázku nebude poctivá odpověď, mír na Ukrajině nebude.
Česká, slovenská a všechny vlády anglosaského vlivu nepodporují Ukrajinu, ale Zelenského režim. Dokazují to samotní Ukrajinci, z nichž desítky tisíc namísto toho, aby bojovali proti vetřelcům, poutíkali do zahraničí. Nedávno na fotbalovém zápase Ukrajiny proti Maltě v Trnavě bylo na tribunách několik tisíc mladých Ukrajinců zabalených v ukrajinských vlajkách, vyvolávali sláva Ukrajině v čase, kdy jejich kamarádi doma bojují. Opravdoví vlastenci… Mně osobně mladí Ukrajinci při opékání špekáčků v lesoparku přímo povídali, že to není jejich válka. Tak čí válka to potom je? Příznačné je, že na obou stranách se angažují žoldnéři, takže se mi zdá, že obyčejným Rusům ani Ukrajincům se bojovat příliš nechce. Doposud v žádném konfliktu nehrála takovou klíčovou roli propaganda. Rusové podcenili její sílu, když si mysleli, že je budou Ukrajinci vítat s kyticemi, což bylo fatální selhání ruského zpravodajství. Podobně tvůrci protiruské propagandy jí sami uvěřili a dnes svoje tvrzení považují za pravdu, stali se jejími majiteli, nedokážou, ba dokonce se bojí samostatně myslet. Jsou schopní jen pasivně přijímat hotové příkazy, stanoviska či dogmata, osvojí si je a potom je vehementně přednášejí jako svoje vlastní. Tito lidé ani nepředpokládají, že jsou lidé samostatného myšlení schopní, a proto ty, co myslí, označují za ruské trolly, konspirátory, dezoláty a podobně. Neustále tu omílají cosi o vlivu ruské propagandy, protože sami jsou schopni vnímat realitu jen na základě toho, že jim ji někdo musí vysvětlit. Někteří politici a novináři se dostali do stavu takové ubohosti, že už nedokážou ani pohrdat sami sebou. I ty dělím na dvě skupiny – ty, kteří jsou ochotni se ztrapňovat po hranice svých mentálních možností, a ty, kteří tuto hranici překračují, a ještě jsou na to hrdí. Nositele alternativních názorů chtějí zahrabat, ale zapomínají, že jsou to semínka.
Západ s Ruskem prakticky přerušuje vztahy, nicméně Ruska se nestraní Čína, Indie, Brazílie a Jižní Afrika, tedy BRICS. Tento spolek by měl být více napojen na Turecko či arabské země. Když se mluví o konci dominance Západu a „dedolarizaci“, přichází onen moment teď?
Západní vlády a média už úplně samozřejmě používají narativ o tom, že celý svět je pro protiruské sankce. Pravda je taková, že pro sankce je asi 50 zemí, které jsou pod anglosaským vlivem, čili asi čtvrtina všech států světa, z hlediska počtu obyvatel asi desetina. Navíc je třeba rozlišovat vlády těchto zemí a jejich občany. To, co se dnes děje ve světě, je zákonitý proces: Materialistická civilizace reprezentovaná anglosaským světem se dostává do sestupné fáze a nechce si to připustit. V dosavadní historii byly desítky říší – od Sumerů, Asýrie, Atén, říše Alexandra Velikého přes Byzanc, Řím, Mongoly, Osmany až po Napoleona, třetí říši či Sovětský svaz – a všechny skončily. Vznikly, kulminovaly a skončily. Takový je neúprosný zákon vývoje. Každá z těchto říší se svému konci zoufale bránila. My – Češi, Slováci, Poláci, Maďaři a prakticky všechny bývalé socialistické země máme smůlu, že jsme se k této říši přidali na jejím konci. Je obludné, když představitelé zemí, které zbohatly na rabování Asie, Afriky, Ameriky, na otrokářství a kolonialismu, požadují od nás, kteří jsme se tohoto rabování nezúčastnili, abychom nesli spoluzodpovědnost za jejich historickou nespravedlivost a stejně jako oni přijímali nešťastné uprchlíky, které oni zbídačili. Platí zákon: Co dáš – to se ti vrátí, důsledky svých skutků musí nést oni. Každý náš či váš politik, který odsouhlasí přijímání migrantů z bývalých kolonií, činí proti historické spravedlnosti a bude za to nést důsledky. V seskupení států BRICS vidím zárodek nového, co dosavadní anglosaskou dominanci nahradí. Dřív či později tam vstoupíme i my, otázka je, z jaké pozice. Francouzi se o to už pokoušejí.
Ať tak či onak, naše i vaše vláda mají jasno: „Jsme součástí Západu“, slýcháme. Podporujeme Ukrajinu, Rusko je nepřítel, Čína je hrozba. Co byste, v ideálním případě, na této politice změnil? A změní se něco?
Do té doby, dokud bude země kulatá, bude termín západ a východ velmi relativní. Mám pocit, že to ještě chvíli potrvá, a proto bychom se neměli řadit tam či onam. Měli bychom být především svoji, suverénní a sebevědomí. Na politice vlády české, slovenské a všech západních vlád se změní něco tehdy, když nesamostatně myslící politické poskoky nahradí sebevědomí a suverénní vlastenci, lidé, kterým půjde o národ, stát, a ne o svoje mocenské a materiální výhody. Malé státy, jako je Česko či Slovensko, musejí mít dobré vztahy pokud možno se všemi klíčovými hráči. Proto považuji jednostrannou orientaci na anglosaský svět za vážnou strategickou chybu.
Víte, proč byl Wayne Gretzky nejlepším hokejistou v dějinách? Neboť byl vždy tam, kam směřoval puk a ne tam, kde byl!
Základním předpokladem takovéto radikální změny však je, že svoje hodnoty musejí změnit nejprve občané, tedy voliči. Přesně, jak říkal Tomáš Baťa – neexistují krize hospodářské, jsou jen krize mravní a hospodářské jsou jejich důsledkem.
