Duchovní základy

[Alaja]

A to jí to trvalo 9 let, než to přijala do svého repertoáru?

http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.p ... C3%AD#p602

I když, mám dojem, že si toho článku všimla prvně až před 4 roky....

[vostalpetr]

Já jsem banovanej,

to mně to musíš překopírovat semhlenc tady ...

[vostalpetr]

Vona se bojí, abych vod ní něco neokopíroval a pak ji to necpal horem dolem jako nějakou tu pravdu,

proto mě zabanovala, páč ted ta naše kytička nabrala na duchovním růstu,

a co chvíli jasá jak je to krásný,

a blahem sere dlažební kostky...

[Alaja]

Z knihy Čhögjal Namkhai Norbu: Zrcadlo

Z předmluvy:

Poznání, které nám mistři dzogčhenu předávají, není ani intelektuální, ani není nijak ovlivněno náboženskými či filozofickými principy. Naopak, týká se naší bezprostřední a konkrétní lidské zkušenosti.

Termín dzogčhen znamená "naprostou" (čhen) "dokonalost" či "úplnost" (dzog), čímž míníme prvotní stav každé bytosti, její absolutní potenciál, projevující se v nesčetných formách na úrovni energie – buď jako vnitřní chaos a utrpení v koloběhu přerozování (samsára), nebo jako dimenze osvícení, tedy stav mimo veškeré utrpení (nirvána).


Čhögjal Namkhai Norbu:

"Dokud svou mysl nepoznáme skutečně do hloubky, necháváme se zcela ovládat iluzemi a nepozorností. A protože svůj neduální stav ryzí přítomnosti nejsme s to rozpoznat, nevyhnutelně si navykáme na jednání ovlivněné iluzemi...

Jestliže rozpoznáme svůj prvotní stav ryzí přítomnosti – který je od počátku čistý a jen dočasně zastřený – a jestliže bez rozptýlení i nadále v rozpoznávání tohoto stavu pokračujeme, pak se všechna nečistota rozplyne. Právě to je esencí cesty. V tom okamžiku se nám skutečně zjeví přirozenost prvotního stavu ve své naprosté čistotě. Pokud tuto přirozenost rozpoznáme jako takovou, jaká je, a toto poznání se v nás jednou provždy ustálí, tj. když dosáhneme nepřetržité ryzí přítomnosti své skutečné původní kondice, pak právě tento stav nazýváme nirvánou. Ani osvícení není tedy nic jiného než naše vlastní očištěná mysl.

Proto pouze prostřednictvím své mysli, která je kořenem přerozování, můžeme samsáru překonat. A stejně tak pouze díky své mysli, která je i podstatou osvícení, můžeme dosáhnout osvobození. Vzhledem k tomu, že mysl je jediným základem všeho, musíme se pevně rozhodnout věnovat se praxi, což znamená pracovat se svou myslí.

V podstatě jde o to, abychom udržovali svou mysl neustále ve stavu bdělé přítomnosti a nepodléhali rozptýlenosti... Jestliže máme mysl soustředěnou, nenecháváme se ovlivňovat iluzemi, ale naopak si dokážeme udržet pozornou sebekontrolu a následně i ryzí přítomnost svého prvotního stavu, mysl se skutečně stává esencí všech nauk a jádrem všech cest k poznání. Všechny jevy dualistického vidění, samsára a nirvána, štěstí a utrpení, dobro a zlo, totiž vycházejí pouze z mysli a nemají žádný jiný původ. Proto se říká, že nerozptýlená mysl je základem všech cest a tím nejhlubším principem praxe... Rozpoznávání prvotního stavu mysli a kontinuity jeho přítomnosti je vskutku esencí všech cest, základem všech meditací, konečným cílem všech praktických cvičení, nektarem všech tajných metod i klíčem ke všem nejhlubším naukám. Proto je třeba hledat způsob, jak setrvávat v neustálé bdělé přítomnosti a nenechat se ničím rozptylovat.

Znamená to nezabývat se minulostí, nepředjímat budoucnost a nenechat se ani zaujmout iluzorními myšlenkami, které vznikají v tomto okamžiku, nýbrž obrátit se do svého nitra, pozorovat vlastní mysl a ponechávat ji v jejím pravém stavu, jenž všechna omezení minulosti, přítomnosti i budoucnosti zcela přesahuje. Je třeba pouze setrvávat v tomto autentickém stavu, aniž na něm něco měníme a aniž se necháme ovlivňovat karmickými představami a úsudky o tom, jaký tento stav je, zda vůbec existuje, nebo jestli je negativní či pozitivní, a podobně...

Stav klidu je ve skutečnosti podstatou mysli, zatímco pohyb je její energií. To jsou dva od sebe neoddělitelné aspekty téhož – stejně tak se nedá odlišit slunce od svých paprsků nebo jezero od vln. Pokládáme-li stav klidu za něco kladného a žádoucího a pohyb myšlenek za cosi záporného, čeho se chceme zbavit, pak tím jen podporujeme své dualistické představy o přijímání a odmítání. Takto bychom ale svůj běžný mentální stav nikdy nepřekonali. Absolutně nejdůležitější věcí tedy je udržet si nerozptýlenou bdělou přítomnost a uvědomit si jakoukoli myšlenku, která vznikne, ať už je dobrá či špatná, důležitá či nedůležitá, a tento stav "pohybu" pak dále pozorovat... Vědomě rozpoznávat znamená, že jsme si plně vědomi přítomnosti jakékoli myšlenky, týkající se minulosti, přítomnosti či budoucnosti, stejně jako jakéhokoliv smyslového objektu. Skrze toto bdělé vědomí přítomnosti "rozpoznáváme" stav pohybu myšlenek a dále v tomto stavu pokračujeme, aniž toto rozpoznávání opomíjíme. V žádném případě to ale neznamená, že bychom se měli snažit proud myšlenek nějak přerušit nebo usilovat o to, abychom myšlenky zadržovali, měnili či mysl jakkoli korigovali... Pokud se v nás objeví myšlenka odporu, také tu rozeznáme a aniž bychom se tímto odporem nechali nekontrolovaně ovládnout, pokračujeme nadále v bdělé přítomnosti i této myšlenky...

Jestliže neumíme svou bdělou přítomnost sjednotit s veškerou každodenní činností včetně jídla, chůze, spánku, sezení, nemůžeme pokračovat v meditativním stavu mimo časově omezené úseky věnované meditaci... Proto je velice důležité, abychom se snažili udržet si bdělou přítomnost co nejvíce a integrovali ji se vším, co děláme...

Abychom byli schopni dosáhnout neodlučitelnosti meditace od každodenní činnosti, nestačí věnovat meditaci každý den jen nějakou hodinu, ale je zapotřebí uplatňovat praxi celých čtyřiadvacet hodin denně. Toho lze dosáhnout jen tehdy, když nejsme rozptýleni. Učení dzogčhenu je obecně označováno jako "cesta samoosvobozování". "Samoosvobozování" zde znamená to, že myšlenky a vášně není třeba zavrhovat, nýbrž je jen jednoduše rozpoznat jako energii svého prvotního stavu."


Dilgo Khyentse Rinpoche na http://www.nyingma.com/dzogchen1.htm

"Každodenní praxe dzogčhenu znamená prostě rozvinutí plného, bezstarostného přijímání, neomezenou otevřenost všem situacím.

Měli bychom dojít k plné otevřenosti vůči hřišti našich emocí a při kontaktech s lidmi být otevření, beze snahy o manipulování a taktizování.

Nikdy bychom se neměli stahovat do sebe jako svišť do své nory, všechno bychom měli prožívat plně. Tento přístup uvolní obrovské množství energie, obvykle zadržované procesem obrany zafixovaných názorů. Vztahovat se k něčemu je proces, kterým se odtahujeme od přímého prožívání každodenního života.

Přítomnost v daném okamžiku může zpočátku vyvolávat obavy. Ale přivítáním pocitů obav s plnou otevřeností můžeme prolomit bariéry, vytvořené navyklými emočními schématy.

Když se věnujeme objevování prostornosti, můžeme v sobě rozvinout pocit plného sebeotevření celému vesmíru. Můžeme se otevřít s absolutně jednoduchou a nahou mysli. Je to běžná a účinná praxe upouštění od masky sebeobrany.

Ve své meditaci bychom neměli rozdělovat vnímání od oblasti vnímání. Neměli bychom být jako kočka, číhající na myš. Měli bychom pochopit, že cílem meditace není "jít hluboko do sebe sama" nebo odtahovat se od světa. Praxe by měla probíhat svobodně, s introspekcí a s koncentrací, bez omezujících představ a sebeovládání.

Nekonečná bezpočáteční samozářící moudrost vesmíru je podstatou bytí – je počátkem i koncem chaosu. Přítomnost uvědomování si v prvotním stavu nemá žádnou předpojatost vůči osvícení či ne-osvícení. Tento základ bytí, který je znám jako čistá nebo prapůvodní mysl, je zdrojem, z něhož vyvstávají všechny jevy. Je znám jako velká matka, lůno potenciality, z něhož se všechny věci rodí a v němž se rozpouštějí s bezprostřední dokonalostí a absolutní spontánností.

Všechny aspekty jevů jsou dokonale čisté a průhledné. Celý vesmír je otevřený a průchodný – všechno se navzájem prostupuje.

Protože všechno je obnažené, jasné, prosté zábran a zastření, neexistuje nic, čeho by se mělo dosáhnout nebo co by se mělo uskutečnit. Podstata jevů se objevuje sama od sebe a je samozřejmě přítomná v uvědomování, překračujícím čas. Všechno je přirozeně dokonalé takové, jaké to je. Všechny jevy se objevují ve své jedinečnosti jako část neustále se měnícího uspořádání. Toto uspořádání pulzuje životem spolu se smyslem a významem v každém okamžiku; nemá smysl poutat se k takovým významům po okamžiku, kdy se samy objeví.

To je tanec pěti prvků, v němž hmota je symbolem energie a energie je symbolem prázdnoty. My jsme symbolem svého vlastního osvícení. Osvobození či osvícení je už tu, bez jakéhokoliv úsilí nebo praktikování.

Každodenní praxí dzogčhenu je prostě život sám. Dokud neexistuje stav nerozvinutosti, nevzniká potřeba chovat se nějakým specielním způsobem, nebo snaha získat něco "nad" nebo "za" tím, kde momentálně jste. Neměl by tu být žádný pocit úsilí o dosažení nějakého "úžasného cíle" nebo "pokročilého stavu".

Usilovat o nějaký takový stav je neuróza, která nás jen podmiňuje a funguje jako překážka volného proudění Mysli. Měli bychom se rovněž vyhnout úvahám o sobě jako o bezcenném člověku – jsme přirozeně svobodni a nepodmíněni. Jsme vnitřně osvíceni a nic nám nechybí.

Když se zabýváme meditační praxí, měli bychom to vnímat jako něco stejně přirozeného jako jídlo, dýchání a vyměšování. Meditace by se neměla stát specializovanou nebo metodickou záležitostí, překypující seriózností a vážností. Měli bychom pochopit, že meditace překračuje snahy, praktikování, záměry, cíle a dualitu osvobození a neosvobození. Je stále dokonalá; není třeba cokoliv korigovat. Jelikož všechno, co vyvstává, je prostě hra mysli jako taková, neexistuje žádná neuspokojivá meditace a žádná potřeba hodnotit myšlenky jako dobré nebo špatné.

Proto bychom měli prostě jen sedět. Zůstávat jednoduše na svém místě, ve své vlastní podmíněnosti takové, jaká je. Když zapomeneme na sebevědomé pocity, nemusíme si myslet "já medituji". Naše praxe by měla být bezúsilná, bez napětí, bez pokusů kontrolovat nebo ovládat, bez snahy stát se "míruplným".

Když zjistíme, že sebe sama zneklidňujeme jakýmkoliv z těchto způsobů, přerušíme meditaci a prostě odpočíváme, nebo nějakou chvíli relaxujeme. Pak se vrátíme k meditaci. Máme-li buď během meditace, nebo po jejím skončení "zajímavé zkušenosti", měli bychom se vyvarovat pokusů dělat z nich něco zvláštního. Trávit čas úvahami o nich znamená jen rozptylování a snahu stát se něčím zvláštním. Tyto zkušenosti jsou pouze známkami praktikování a měly by být považovány za přechodné události. Neměli bychom se pokoušet je znovu prožívat, protože taková snaha slouží jen zkreslování přirozené spontánnosti mysli.

Všechny jevy jsou naprosto nové a čerstvé, absolutně jedinečné a zcela nezávislé na jakýchkoliv představách minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Jsou zažívány v bezčasosti.

Ustavičné proudění nových objevů, odhalení a inspirace, které vyvstávají každým okamžikem, jsou projevy naší jasnosti. Měli bychom se učit vnímat každodenní život jako mandalu – jako svítící okraje zkušeností, které spontánně vyzařují z prázdné přirozenosti našeho bytí. Aspekty naší mandaly tvoří každodenní objekty našich životních prožitků, pohybující se v tanci nebo vesmírné hře. Tímto symbolismem vnitřní učitel odhaluje hluboký a konečný význam bytí. Proto bychom měli být přirození a spontánní, všechno přijímat a ode všeho se učit. To nám umožní uvidět i úsměvnou a zábavnou stránku událostí, které nás obvykle iritují.

V meditaci můžeme prokouknout iluzornost minulosti, přítomnosti (present) a budoucnosti – naše zkušenost se stane kontinuitou současnosti (nowness). Minulost je v přítomnosti udržována pouze nespolehlivou pamětí. Budoucnost je jen promítáním našich přítomných představ. Přítomnost se rozplyne sama, jakmile se ji pokusíme uchopit. Proč se tedy trápit snahami vytvořit pevný základ pro iluzi?

Měli bychom se osvobodit od vzpomínek na to, co bylo, a od předpojatostí o meditaci. Každý okamžik meditace je zcela jedinečný a plný potenciality. V takových okamžicích budeme neschopni poměřovat svou meditaci minulými zkušenostmi, suchou teorií, nebo prázdnou rétorikou.

Prostě se pohroužit přímo do meditace v současném okamžiku, celým svým bytím, svobodni od pochybností nebo napětí, je osvícení."

Namkhai Norbu o dzogčhenu

Příspěvekod Linda » čtv 29. zář 2011 12:50:11

http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.p ... C3%AD#p602

Okopírovala jsem jen tu část se slovem samozářící...

[Alaja]

Jana » stř 18. čer 2014 15:22:00

Sat-Čit-Ánanda

V jedné části bhagavatgíty Krišna sděluje Ardžunovi vše o Brahma, tedy o Bohu. Vysvětluje mu, že Brahma znamená nekonečný, všudypřítomný, že se vymyká času, prostoru a chápání a že je v podstatě nepopsatelný. Říká že cílem lidstva je dosáhnout tohoto Brahma.Krišna a Ardžuna

"Je to brahma, co sídlí v každém těle ve formě Já (átma). Posvátné spisy popisují brahma jako Sat-Čit-Ánanda. Sat znamená Pravda, znamená to co trvá v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Čit znamená to, co má o všem vědomí. Ánanda je nekonečný zdroj blaženosti. Všechny tři jsou přítomny v každé lidské bytosti, ba co víc i v každém zvířeti."

Vezměme první z nich – sat, tím se nám celá věc objasní.
Tělo dříve nebo později podlehne zkáze. Každý je si toho vědom, není člověka, který by tento základní fakt neznal. A přesto se každý obává smrti! Nikdo smrt nevítá a nechce se s ní setkat. Smrt je neodvratná. Musíte se s ní setkat, i když ji nevítáte a snažíte se vyhnout jí. Všechno co se narodilo, musí jednoho dne zemřít. Ač se nikomu nechce. Kde najdeme klíč k tomuto paradoxu? Uvědomte si jedno: co je to, co nevítá smrt? Co se setkává se smrtí? Co odchází a co zůstává? Odpověď zní: umírá tělo, To co odpadá je tělo. Co neumírá je átma. Jenže vy se sami klamete myšlenkou, že je to átma, že jste to vy, kdo umírá. Átma nemá se zrozením a se smrtí nic společného. Tělo zakusí smrt. Átma, jenž je nitja, satja a nirmala (věčné, pravdivé a čisté) neumírá. Chci tím říci, že vy jste sat, vaše přirozená podstata je sat. Átma je dítě nesmrtelnosti, nikoli déha-tělo. Tím sat je átma, ne tělo. Vy jste sat, vy jste átma, jsoucno, které nepodléhá smrti. Átma se nachází v každé tělesné schránce, a proto každá bytost pociťuje sílu tohoto sat v podobě věčného, neměnného bytí. To je jasné a neklamné.

Jako druhé vezměme čit,
sílu, která vás vypudí všechno poznávat. Každý člověk dychtí po poznání všeho, co se mu objeví ve vědomí. Klade otázky jako: Co to je a jak k tomu došlo? Představte si malého chlapce, kterého vezmete do tržnice, nebo na výstavu. Zjistíte, že dítě neprojde jen mezi stánky a nebude jen pozorovat, co je vystavováno. Neustále se bude vyptávat dospělého, který ho vede za ruku, co je to a co ono. Ať už to bude něco, co potřebuje, nebo něco, co přesahuje možnosti jeho chápání, proud jeho otázek nevyschne. Uvědomte si vnitřní význam tohoto hladu po poznání, Je to síla čit (čitšakti), která se takto projevuje. Není její vlastností nechávat něco na pokoji. Nedá pokoj dokud není dosaženo poznání. Proto se tento hlad projevuje v podobě proudu otázek. Čitšakti je samozářící, proto v člověku září a objasňuje mu věci v jeho vědomí. To stačí jako důkaz, že člověk v sobě má princip inteligence, neboli čitšakti.

Nyní ke třetímu bodu - k ánandě.
I zvřata touží po radosti, aniž by jim to někdo našeptával nebo je k tomu nutil. Ze všch sil se jí snaží dosáhnout. Nikdo si nepřeje žal nebo bolest. Člověk hledá nepřetržitě radost ve všem, co dělá a podniká. Nikdy, nikde v žádném stádiu svého života si nepřeje smutek. I když je nemocné tělo a lékař předepisuje lék, aby ho uzdravil a scelil, člověk chce, aby lék byl sladký, uklidňující a příjemný. Co je kořenem tohoto přání? Člověku je vrozená šťastná povaha-sukhasvabháva. Jeho základní přirozeností je blaženost, ne vlastnosti těla v němž přebývá. Pocit štěstí je átmanu vlastní. Proto se nikdo nediví, když jsi šťastný. Nikdo není zvědavý, proč jsi šťastný, protože je to pro tebe přirozené. Například dítě v kolébce se směje, když zacinkají zvonečky, nebo chrastítko s kterým si hraje. Nikdo se tomu nediví, nikomu to nedělá starost a nikoho to nezneklidňuje. Když ale dítě najednou začne plakat, každý kdo to uslyší, přispěchá ke kolébce a jako posedlý začne prohledávat postýlku, aby zjistil, co způsobilo takový rozruch. Nikdo si nedělal starosti a nezjišťoval, proč bylo dítě šťastné, ale když zaplakalo, všichni hledali příčinu. Proč? Protože ánanda, čili radost je jeho přirozeností. Žal je v rozporu s jeho vnitřním uspořádáním. Proto člověk touží po trvalém štěstí a blaženosti.

Tyto tři vlastnosti jsou jádrem existence každé bytosti. Proto je to sám Pán, kdo pózuje jako džíva a v této roli si hraje na jednotlivce.
http://www.gajatri.net/sym/citatybha.html

http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.p ... %AD#p78629

[Alaja]

od Jana » ned 04. zář 2016 10:38:55

Z Bhagavatgíty o povaze Avatára
"Ač nezrozen jsem, nepomíjející, Pán všech tvorů a vládnu přírodou, jež mojí jest, přec zrozuji se vlastní mocí (májou) svou. Vždy upadá-li v světě spravedlnost (dharma) a nesprávnost (adharma) se vzmáhá, Tu přicházím já sám, ó, Bhárato; Pro spásu ctnostných a zkázu ničemných přicházím na svět v každém věku, abych zde upevnil řád."

Obrázek

V jedné části bhagavatgíty Krišna sděluje Ardžunovi vše o Brahma, tedy o Bohu. Vysvětluje mu, že Brahma znamená nekonečný, všudypřítomný, že se vymyká času, prostoru a chápání a že je v podstatě nepopsatelný. Říká že cílem lidstva je dosáhnout tohoto Brahma. Krišna a Ardžuna

"Je to brahma, co sídlí v každém těle ve formě Já (átma). Posvátné spisy popisují brahma jako Sat-Čit-Ánanda. Sat znamená Pravda, znamená to co trvá v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Čit znamená to, co má o všem vědomí. Ánanda je nekonečný zdroj blaženosti. Všechny tři jsou přítomny v každé lidské bytosti, ba co víc i v každém zvířeti."

Vezměme první z nich – sat, tím se nám celá věc objasní.
Tělo dříve nebo později podlehne zkáze. Každý je si toho vědom, není člověka, který by tento základní fakt neznal. A přesto se každý obává smrti! Nikdo smrt nevítá a nechce se s ní setkat. Smrt je neodvratná. Musíte se s ní setkat, i když ji nevítáte a snažíte se vyhnout jí. Všechno co se narodilo, musí jednoho dne zemřít. Ač se nikomu nechce. Kde najdeme klíč k tomuto paradoxu? Uvědomte si jedno: co je to, co nevítá smrt? Co se setkává se smrtí? Co odchází a co zůstává? Odpověď zní: umírá tělo, To co odpadá je tělo. Co neumírá je átma. Jenže vy se sami klamete myšlenkou, že je to átma, že jste to vy, kdo umírá. Átma nemá se zrozením a se smrtí nic společného. Tělo zakusí smrt. Átma, jenž je nitja, satja a nirmala (věčné, pravdivé a čisté) neumírá. Chci tím říci, že vy jste sat, vaše přirozená podstata je sat. Átma je dítě nesmrtelnosti, nikoli déha-tělo. Tím sat je átma, ne tělo. Vy jste sat, vy jste átma, jsoucno, které nepodléhá smrti. Átma se nachází v každé tělesné schránce, a proto každá bytost pociťuje sílu tohoto sat v podobě věčného, neměnného bytí. To je jasné a neklamné.

Jako druhé vezměme čit,
sílu, která vás vypudí všechno poznávat. Každý člověk dychtí po poznání všeho, co se mu objeví ve vědomí. Klade otázky jako: Co to je a jak k tomu došlo? Představte si malého chlapce, kterého vezmete do tržnice, nebo na výstavu. Zjistíte, že dítě neprojde jen mezi stánky a nebude jen pozorovat, co je vystavováno. Neustále se bude vyptávat dospělého, který ho vede za ruku, co je to a co ono. Ať už to bude něco, co potřebuje, nebo něco, co přesahuje možnosti jeho chápání, proud jeho otázek nevyschne. Uvědomte si vnitřní význam tohoto hladu po poznání, Je to síla čit (čitšakti), která se takto projevuje. Není její vlastností nechávat něco na pokoji. Nedá pokoj dokud není dosaženo poznání. Proto se tento hlad projevuje v podobě proudu otázek. Čitšakti je samozářící, proto v člověku září a objasňuje mu věci v jeho vědomí. To stačí jako důkaz, že člověk v sobě má princip inteligence, neboli čitšakti.

Nyní ke třetímu bodu - k ánandě.
I zvřata touží po radosti, aniž by jim to někdo našeptával nebo je k tomu nutil. Ze všch sil se jí snaží dosáhnout. Nikdo si nepřeje žal nebo bolest. Člověk hledá nepřetržitě radost ve všem, co dělá a podniká. Nikdy, nikde v žádném stádiu svého života si nepřeje smutek. I když je nemocné tělo a lékař předepisuje lék, aby ho uzdravil a scelil, člověk chce, aby lék byl sladký, uklidňující a příjemný. Co je kořenem tohoto přání? Člověku je vrozená šťastná povaha-sukhasvabháva. Jeho základní přirozeností je blaženost, ne vlastnosti těla v němž přebývá. Pocit štěstí je átmanu vlastní. Proto se nikdo nediví, když jsi šťastný. Nikdo není zvědavý, proč jsi šťastný, protože je to pro tebe přirozené. Například dítě v kolébce se směje, když zacinkají zvonečky, nebo chrastítko s kterým si hraje. Nikdo se tomu nediví, nikomu to nedělá starost a nikoho to nezneklidňuje. Když ale dítě najednou začne plakat, každý kdo to uslyší, přispěchá ke kolébce a jako posedlý začne prohledávat postýlku, aby zjistil, co způsobilo takový rozruch. Nikdo si nedělal starosti a nezjišťoval, proč bylo dítě šťastné, ale když zaplakalo, všichni hledali příčinu. Proč? Protože ánanda, čili radost je jeho přirozeností. Žal je v rozporu s jeho vnitřním uspořádáním. Proto člověk touží po trvalém štěstí a blaženosti.

Tyto tři vlastnosti jsou jádrem existence každé bytosti. Proto je to sám Pán, kdo pózuje jako džíva a v této roli si hraje na jednotlivce.

http://www.gajatri.net/sym/citatybha.html

http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.p ... AD#p128210

[Alaja]

No jo, tak si toho slova všimla...možná... už v roce 2014... možná si ho ale nevšimla, možná si tam všimla něčeho jiného.....a všimla si ho, (toho slova samozářící) až nedávno...

[Alaja]

Vona se bojí, abych vod ní něco neokopíroval a pak ji to necpal horem dolem jako nějakou tu pravdu,

proto mě zabanovala, páč ted ta naše kytička nabrala na duchovním růstu,

a co chvíli jasá jak je to krásný,

a blahem sere dlažební kostky...

Sím tě, kdyby kdy to samozářící tentonoc kdy jen třetím očkem na chviličku zahlédla, tak takový psavec jako je ona, by k tomu. aby to sdělila světu, nepotřebovala citaci z hinduismu....ale mohla by to krásně popsat (to nepopsatelné) hezky pěkně svými vlastními slovy, jak se sluší a patří na řádného osvíceného...ale zatím jsem nic takového od ní nečetla...

[vostalpetr]

Díky,

ale vona to nejspíš vykopírovala z toho, co si tam ted navzájem píšou a nad čím jako obvykle jásná "to je krása"

Prostě jen další věc do sbírky na vylepšení tý její SČA...

[vostalpetr]

Proto se tento hlad projevuje v podobě proudu otázek.

Aha,

proto se furt na něco vyptává, má prostě hlad ...

[Alaja]

Nevím, nevím...na celé poradně se to slovíčko vyskytuje jen ve dvou článcích, i když ten pozdější si tam nějaký návštěvník přehazuje...asi s jiným návštěvníkem...ale to vlastně bylo už v roce 2019...

A to je jaksi vše o tom slovíčku na poradně.

[vostalpetr]

V podstatě jde o to, abychom udržovali svou mysl neustále ve stavu bdělé přítomnosti a nepodléhali rozptýlenosti... Jestliže máme mysl soustředěnou, nenecháváme se ovlivňovat iluzemi, ale naopak si dokážeme udržet pozornou sebekontrolu a následně i ryzí přítomnost svého prvotního stavu, mysl se skutečně stává esencí všech nauk a jádrem všech cest k poznání.


Znamená to nezabývat se minulostí, nepředjímat budoucnost a nenechat se ani zaujmout iluzorními myšlenkami, které vznikají v tomto okamžiku, nýbrž obrátit se do svého nitra, pozorovat vlastní mysl a ponechávat ji v jejím pravém stavu, jenž všechna omezení minulosti, přítomnosti i budoucnosti zcela přesahuje. Je třeba pouze setrvávat v tomto autentickém stavu, aniž na něm něco měníme a aniž se necháme ovlivňovat karmickými představami a úsudky o tom, jaký tento stav je, zda vůbec existuje, nebo jestli je negativní či pozitivní, a podobně...

Todle tedy stojí za hovno,

ale todle je dobrý :




Dilgo Khyentse Rinpoche na http://www.nyingma.com/dzogchen1.htm

Každodenní praxí dzogčhenu je prostě život sám. Dokud neexistuje stav nerozvinutosti, nevzniká potřeba chovat se nějakým specielním způsobem, nebo snaha získat něco "nad" nebo "za" tím, kde momentálně jste. Neměl by tu být žádný pocit úsilí o dosažení nějakého "úžasného cíle" nebo "pokročilého stavu".

Usilovat o nějaký takový stav je neuróza, která nás jen podmiňuje a funguje jako překážka volného proudění Mysli. Měli bychom se rovněž vyhnout úvahám o sobě jako o bezcenném člověku – jsme přirozeně svobodni a nepodmíněni. Jsme vnitřně osvíceni a nic nám nechybí.

Když se zabýváme meditační praxí, měli bychom to vnímat jako něco stejně přirozeného jako jídlo, dýchání a vyměšování. Meditace by se neměla stát specializovanou nebo metodickou záležitostí, překypující seriózností a vážností. Měli bychom pochopit, že meditace překračuje snahy, praktikování, záměry, cíle a dualitu osvobození a neosvobození. Je stále dokonalá; není třeba cokoliv korigovat. Jelikož všechno, co vyvstává, je prostě hra mysli jako taková, neexistuje žádná neuspokojivá meditace a žádná potřeba hodnotit myšlenky jako dobré nebo špatné.

Proto bychom měli prostě jen sedět. Zůstávat jednoduše na svém místě, ve své vlastní podmíněnosti takové, jaká je. Když zapomeneme na sebevědomé pocity, nemusíme si myslet "já medituji". Naše praxe by měla být bezúsilná, bez napětí, bez pokusů kontrolovat nebo ovládat, bez snahy stát se "míruplným".

Když zjistíme, že sebe sama zneklidňujeme jakýmkoliv z těchto způsobů, přerušíme meditaci a prostě odpočíváme, nebo nějakou chvíli relaxujeme. Pak se vrátíme k meditaci. Máme-li buď během meditace, nebo po jejím skončení "zajímavé zkušenosti", měli bychom se vyvarovat pokusů dělat z nich něco zvláštního. Trávit čas úvahami o nich znamená jen rozptylování a snahu stát se něčím zvláštním. Tyto zkušenosti jsou pouze známkami praktikování a měly by být považovány za přechodné události. Neměli bychom se pokoušet je znovu prožívat, protože taková snaha slouží jen zkreslování přirozené spontánnosti mysli.

No a todle je v podstatě popis wu wei :

Měli bychom se osvobodit od vzpomínek na to, co bylo, a od předpojatostí o meditaci. Každý okamžik meditace je zcela jedinečný a plný potenciality. V takových okamžicích budeme neschopni poměřovat svou meditaci minulými zkušenostmi, suchou teorií, nebo prázdnou rétorikou.

Prostě se pohroužit přímo do meditace v současném okamžiku, celým svým bytím, svobodni od pochybností nebo napětí, je osvícení."

[vostalpetr]

Nevím, nevím...na celé poradně se to slovíčko vyskytuje jen ve dvou článcích, i když ten pozdější si tam nějaký návštěvník přehazuje...asi s jiným návštěvníkem...ale to vlastně bylo už v roce 2019...

A to je jaksi vše o tom slovíčku na poradně.

Hele já nevím,

já si už nepamatuju co jsem předevčírem překopírovával páč to jednak smazala a pak tam nevidím,

ale jakmile začne blbka psát o světle, prostoru a tady,

nakopu ji zadek,

páč na to roky sere, a ted s tím bude druhý poučovat jak je jejím zvykem...

Já prostě ty věci vypouštím jen co si to přečtu...

[vostalpetr]

Jinak díky,

aspon tady má Mrdoslav napsaný ty duchovní základy,

jenže při jeho vobluzení stříbrnými větry, pletením šnůr a neustálou potřebou uvědomování,

mu to bude nejspíš hovno platný...

[armin]

Milej zlatej.
Tahle tvoje reakce na poradně je pro tebe typickým zmateným teoretizováním.

Takovým duchovňáckým blábolením.

Pokud to nebudeš brát jako šťouchání nebo nevyžádané rady, tak to klidně s tebou konkrétně rozeberu. Ale asi tě (tvoje ego) nezajímá, v čem se mýlí. Naopak. Nejspíš ho zajímá v čem "má" pravdu

Iluze oddělenosti je z mého pohledu víra v to, že jsme od sebe oddělenými individualitami

Vůbec nechápu, kde jsi vobjevila nějakou víru,

totožnění s tělem se neděje na pokladě nějaké víry,

to se děje naprosto spontánně pouze zaměřením pozornosti na tělo,

úplně stejně jako v případě jiných ztotožnění,

a díky tomu spontánně vzniká pocit já opět žádná víra ale prostě jen ztotožnění pomocí pozorování s pocitem


Víra je představa a jediná představa vytvořená UV je projev, čili také tělo,

takže tělo je představa UV s kterou se UV ztotožní a to je vše,

už si nikdo nic neředstavuje a nemá nějakou víru

Takže, jediná představa je tělo

a už si nikdo nic nepředstavuje ale má sebeuvědomění v těle,

a to jsou pak ta tvoje U-VĚDOMĚNÍ

[vostalpetr]

Tak začni, mé srdce lační...

[vostalpetr]

Už se na tebe připravuji v plné polní,

pro jistotu jsem si vlezl do krabice abych zjistil, jestli musím věřit tomu, že jsem v krabici,

nebo naopak jsem v krabici proto, protože se v ní uvědomuji,

takže jsem si to ověřil v praxi, že jsem byl v krabici ne díky nějaký víře, ale díky tomu, že jsem byl v krabici a uvědomoval jsem se v krabici...

[Alaja]

To moje divoké zahradní kočky musí mít pořádnou víru...pořád v něco věří.
Nejvíc věří v to, že když něco zašustí před tím jejich přístřeškem, tak se musí rozletět od jídla všechny najednou a co nejdřív zkontrolovat, o co jde, ale tak, aby je nikdo při tom neviděl.
Další jejich víra je ta, že na mne chvíli koukají jak na svatý obrázek své Bohyně....těsně před jídlem....po jídle většina z nich se někam odvalí chrnět a už jsem jim ukradená...
Nevím, zda věří, že jsou to kočičí tělo, ale je jisté, že věří v to, že ty další kočky ztotožněny se svými těly jsou...

[vostalpetr]

Další jejich víra je ta, že na mne chvíli koukají jak na svatý obrázek své Bohyně....těsně před jídlem....po jídle většina z nich se někam odvalí chrnět a už jsem jim ukradená...

Tady je vidět, že ty kočky nejsou ve své víře pevné,

zřejmě jim po nažrání chybí naděje a láska,

nejspíš proto, že nečetly Bibli...

[Trini]

Milej zlatej.
Tahle tvoje reakce na poradně je pro tebe typickým zmateným teoretizováním.

Takovým duchovňáckým blábolením.

Nic si z toho nedělej, že ti to tak připadá. Akorát by snad bylo pro tebe lépe, kdyby sis řekl: Zatím to nechápu, zatím mi to připadá jako blábolení, ale třeba to časem budu vnímat jinak. (A byl bys velmi blízko pravdy. )

Myslím, že by pro tebe vůbec bylo lépe, kdyby ses tím, co Petr píše, nezabýval. Zatím na to vůbec nemáš, abys to pochopil. A tak jen chodíš čůrat na botu velikána, protože v tom nacházíš uspokojení.