Šakti, změně a konatelství – další pohled na Já
Duchovní cesta se často dotýká bolestivých otázek – utrpení, změny, ztráty smyslu. Pro někoho je touha po klidu únikem, pro jiného voláním srdce. A stejně tak může být i mluvení o neměnnosti vnímáno jako odmítání života.
Ale je tomu tak opravdu?
Pojďme se zkusit podívat pod povrch slov, ne proti nim.
Změna jako Šakti, Šakti jako pohyb
Ano – všechno, co vzniká a zaniká, se mění.
Tělo, vztahy, pocity, stavy mysli, i planeta sama – vše je v neustálém proudu.
Tento pohyb je Šakti – božská energie, která tvoří, udržuje a rozpouští.
Vše je Šakti.
A žádný pravdivý pohled se tomu nebrání.
Ale otázka, kterou si klade Ramana (a Buddha i jiní), není "je změna špatná?", ale:
„Kdo tu změnu vnímá? Co se samo nemění?“
Nejde tedy o popírání změny, ale o rozpoznání podstaty, která změnu umožňuje.
Je utrpení chyba Boha?
Utrpení není chyba – je přirozeným důsledkem připoutání k tomu, co je pomíjivé.
Když mysl lpí na tom, co je nestálé, bude dříve či později zraňována.
Ramana ani Buddha neutíkají od bolesti –
naopak: vcházejí do ní plně, s vědomím, které ji prozáří.
A tím ji přesáhnou.
Ne protože „popřeli změnu“, ale protože poznali zdroj – to, co se nezměnilo, když přišla bolest i radost.
Konatelství – kdo koná?
Výrok: „Vždy jsem konatel“ má svou váhu – pokud „já“ znamená Brahman, pak ano:
Brahman se projevuje jako celé tvoření, včetně konání.
Ale Ramana se ptá jinak:
„Kdo je tento konatel? Odkud v tobě vyvstává pocit já konám?“
Když se pozornost obrátí k tomu, co předchází pocitu konání, zůstává ticho – vědomí – Já.
A konání pak plyne, ale bez připisování autorství osobnímu egu.
Tím vzniká jednoduchost, přirozenost, soulad. Není to nečinnost, ale činnost bez lpění.
Podvědomí, vasány a skutečné rozpuštění
Není pravda, že cesta džňány ignoruje podvědomí.
Naopak – osvětlení vasán (přesvědčení, tendencí) je její přímou součástí.
Ale ne skrze analýzu a nekonečné „hrabání“, nýbrž skrze světlo vědomí.
Když mysl utichne,
když není obrana, analýza ani kontrola,
pak se právě v tomto tichu mohou staré otisky uvolnit – samy.
Ne proto, že byly popřeny, ale protože ztratily moc.
„To, co nazýváte nevědomím, se ukazuje, když světlo Sebe není zataženo osobním zájmem.“
– (z tradice jógové i džňáninské)
Ale vždyť i ticho je kontext, ne? I Já je jen jeden z pohledů!
Ano – pro mysl ano.
Mysl může rozkládat ticho na aspekty, může říkat „to je jen perspektiva“.
Ale ten, kdo opravdu vejde do ticha, zjistí, že to není názor.
Není to „absence dění“, ale živé, nekončící přítomné Bytí,
ve kterém vše vzniká, proudí i mizí – aniž by se to ticha dotklo.
A to není popření pohybu, utrpení, emocí.
Je to poznání jejich základu.
Opravdové hledání není o popření, ale o úplnosti
Skutečný hledající není ten, kdo „věří v neměnnost“,
ani ten, kdo „slaví změnu“.
Je to ten, kdo vše, co přichází, přijímá jako pozvání k hlubšímu rozpoznání:
Kdo to vnímá? Co jsem Já?
A právě z toho se zrodí skutečná laskavost, svoboda a schopnost konat beze strachu i lpění.
Pokud tě změna bolí, je to v pořádku.
Pokud v ní nacházíš tanec – i to je v pořádku.
Ale to, co je ještě hlouběji, než bolest i tanec,
než mysl i podvědomí,
než karma i slova –
To už je tady.
Bez důvodu.
Bez tvaru.
A přece tím nejintimnějším, co jsi kdy poznal.
Návštěvník
Nahoru
Re: Skutečnost
Nový příspěvekod Návštěvník » pát 23. kvě 2025 5:57:31
Kdo koná, když vše je To - jediné?
Je výrok „vždy jsem konatel“ pravdivý?
Ano – pokud tím „já“ není myslící osoba, ale Brahman, neomezené Bytí.
To, co není zrozené, co nezačalo, co se nedá pojmout myslí – a přece je základem všeho projeveného.
Pokud tím „já“ myslíme tělo, mysl, roli nebo příběh – pak je výrok klam.
Ale pokud tím „já“ míníme to, co nikdy nezmizí, když se vše ostatní rozplyne, pak:
Ano. To Jedno koná vše – skrze vše.
Láska jako konatel – svět jako tanec Šakti
Ve skutečnosti není nic mimo Boha.
Když říkáme „Brahman = Láska = Bůh = pravé Já = život“, nedáváme tím rovnítka mezi slova, ale mezi skutečnosti.
Kde je pohyb, tam je Šakti.
Kde je ticho, tam je Brahman.
Ale ani jedno není bez druhého.
Cokoliv se děje – ve svém nejhlubším jádru – se děje v Lásce.
Ať se projeví jako vichřice nebo jako dech, bolest nebo něha, stvoření nebo zánik, vždy je to pohyb v Lásce.
Někdy zjevný, někdy zastřený.
Dva pohledy: projev a podstata
V pohledu projeveného: Bůh jako Láska se hýbe, tvoří, mění. Láska objímá vše – i chyby, i nevědomost. Nic není ztraceno. Vše je zahrnuto. I lidská bolest je v Lásce – ne jako trest, ale jako volání zpět k domovu.
V pohledu podstaty: Nic se nikdy nestalo. Ticho nezaniká.
Ať se cokoli mihne ve světle vědomí – to, čím jsi, zůstává nedotčené.
Je to blažené Bytí samo. Beze jména, beze svědků, bez pohybu. A přece živé nad slova.
To není útěk před realitou, ale nejintimnější přijetí: že všechno, co se jeví, vzniká na základě čiré, bezpodmínečné Přítomnosti.
Proto není nikdo, kdo by odpouštěl, ani nikdo, komu by bylo co odpustit.
„Odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ – je projev sou-citu (doslova: být spolu v cítění).
Ale když iluze odděleného činitele spadne, není komu co odpouštět.
Všechno je děním v Bohu, skrze Boha, jako Bůh.
A všechno se tak stává – požehnaným.
Láska se dívá očima všeho
Nejde tedy o popření bolesti.
Ale o rozpoznání, odkud se díváme.
Z očí ztotožněného „já“ to bolí. Z očí Boha je i to bolestné milováno do kořene.
Proto: „Nevědomost“ není hřích – je to jen zapomenutí na přirozené světlo.
A každý čin, byť zdánlivě „zbloudilý“, se odehrává na pozadí toho, co se neztratilo.
A kdo to uvidí, ten nehledá viníky, ale rozpoznává, že v hloubce není vina, není oddělenost, není chyba.
Jen vrstvy snění, které mizí v záři Přítomnosti.
Konání bez konatele
Jak se prohlubuje uvědomění, mizí pocit: „já něco dělám“.
Zůstává čisté konání – beze snahy, beze záměru, beze strachu.
Tělo se pohybuje, slova přicházejí, činy se dějí. Ale nikdo za tím nestojí jako činitel.
To není pasivita.
Je to živé účastenství bez ega.
„Buddhi“ – jasná, tichá, rozšířená mysl – nechává promlouvat moudrost bez úsilí.
A tak… Láska tvoří Lásku
Neexistuje místo, kde by nebyla.
Neexistuje čin, který by se odehrál mimo Ni.
A pokud se jeví jako zatemněná, krutá či zmatená – i to je součást jejího probouzení.
Proto všechny cesty – ať džňánové, bhaktické, karmické či tantrické – míří k jednomu:
Rozpoznání, že Ty nejsi oddělený.
Nikdy jsi nebyl.
A tak:
Cokoliv dělá Láska, je požehnané.
A cokoliv se děje, děje se v Lásce.
Ať se to zjevuje jakkoliv.
Pokud to, co bylo řečeno, zůstane jako informace, pak je to jen krásná myšlenka.
Ale pokud to zazáří jako tvoje vlastní přímá zkušenost, pak se celý svět stane svatyní.
A pak uvidíš – opravdu uvidíš –
že jsi nikdy nebyl ničím jiným než Tím.
Samy blbosti,
Tak především debilko:
Já není pouze Vědomí
Rozhodně od utrpení utíkají,
Kdo prstickem ukazuje
Ten vždy někam utíká
V tichu se nic neuvolňuje
Klidná mysl je pouhý předpoklad a nutnost k uvolnění od ega
A otevření se zdroji
Nikoliv to co rozpouští vasany
Hledání je pouhá oblbenost a nedostatek, tedy výchozí je negativní nahled
V lásce se nic neděje, ta tě leda tlačí do prdele
Bůh nic nemiluje, není dualista jako ty...
Všechny cesty vedou k jednomu, tedy do prdele...
Cokoliv dělá láska je dláždění cesty do pekla,
Tedy do prdele
Protože vše dělá Šakti, boží duch
Prima zkušenost může být jakákoliv,
Oblbenosti a zblbnutí, duality, osvícení
Takže nějaká zkušenost dokazuje leda hovno
Osvícení je ovšem spíše ne-zkušenost...
Tak
A teď mazej do prdele debilko !
