vp

Jak může být bytí milující a pokojné?

Tazatelka: Zápasím s představou, že „Já jsem“ nebo Bytí je ničím (prázdnotou). Představuji si to jako průhledné želé – prostě to tam je. Ale když pak popisujeme podstatu Bytí a onoho „Já jsem“ jako milující, soucitnou a pokojnou, říkám si: „Vždyť je to nicota.“ Pro mě to znamená, že to nesmí znát neklid ani konflikt.

Rupert Spira: Máš naprostou pravdu. Mohu jen vylepšit tvé přirovnání? Zkusme místo želé použít příměru k prázdnému prostoru. To mi usnadní odpověď. Vezmi si prázdný prostor, který je ve srovnání s fyzickými objekty „ničím“. Je to podobný druh nicoty, jakým je Bytí nebo Vědomí – v tom smyslu, že v něm není žádný objektivní obsah. Tvou otázkou tedy je: Proč je tedy legitimní mluvit o Bytí jako o pokojném nebo milujícím?

Slovo „soucit“ na chvíli vynechme, k tomu se vrátím, ale o Bytí mluvím jako o přirozeně pokojném a milujícím. Přísně vzato bych mu neměl připisovat žádné vlastnosti. Proč to dělám? Protože se nesnažím být přesný. Snažím se být evokativní. Snažím se v tobě vyvolat prožitek Bytí, poznání Bytí.

A dělám to ve vztahu k obsahu prožívaného, konkrétně k neklidu tvých myšlenek. V Bytí tento neklid chybí. Jaké je běžné slovo pro absenci neklidu?

Tazatelka: Klid. Mír.

Rupert Spira: Ano, mír. Pokud tedy popisujeme Bytí ve vztahu k neklidu našich myšlenek, je legitimní prozatím říci, že jeho podstatou je mír. Bytí či Vědomí nesdílí smutek, který charakterizuje naše emoce – stud, vinu, strach a podobně. Jak se běžně říká absenci smutku?

Tazatelka: Štěstí.

Rupert Spira: Proto někdy říkám, že podstatou Bytí je štěstí. Z pohledu konečné mysli se zdá, že prožitek je rozdělen na „já“ a „to druhé“, na subjekt a objekt. Existuje tu oddělenost. Ale v Bytí, v onom prázdném prostoru, žádná rozdělení nejsou. Jaké je běžné jméno pro absenci rozdělení nebo absenci druhosti?

Tazatelka: Spojení? Láska?

Rupert Spira: Láska. Když někoho miluješ, vzdálenost mezi vámi se hroutí. To je láska: pocit, že ty a ten druhý jste jedno. Navrhuji tedy, že podstatou vědomí je mír, štěstí a láska ve vztahu k neklidu, smutku a konfliktu, které charakterizují myšlenky a pocity. Je to legitimní krok, dokud dáváme do kontrastu obsah prožívaného s vědomím, kterým v podstatě jsme.

Nicméně, vraťme se k analogii s prostorem. Představ si, že by prostor byl vědomý a mohl prožívat sám sebe bez odkazu na to, co se v něm nachází. Prostor by se nedíval na lidi a neříkal by: „Ti lidé jsou neklidní, ale já jsem pokojný. Oni jsou nešťastní, ale já jsem šťastný.“ To by se prostor stále definoval skrze ty lidi. Kdyby měl prostor popsat sám sebe a mluvil by jen o sobě, co by řekl?

Tazatelka: Neřekl by nic.

Rupert Spira: Přesně tak. Vlastně by o sobě řekl jen jednu jedinou věc: „Já jsem.“ Proto říkám, že slova „Já jsem“ jsou jediným absolutně pravdivým tvrzením. Výrok „Já jsem pokojný“ je pravdivý jen relativně k neklidu našeho prožívání. Pokud chceme být striktní, jediná pravdivá věc, kterou lze o nekonečném vědomí říci, je: „Já jsem.“

A ještě drobnost k tomu soucitu: Soucit není přímo podstatou Bytí, ale způsobem, jakým se Bytí projevuje skrze konečnou mysl. Láska je podstatou, soucit je jejím vyjádřením v každodenním životě.

*****************************************************************************************************
Tento rozhovor se dotýká samotného jádra neduality (advaita), které tak neúprosně zastávali mudrci jako Šrí Ramana Maharši nebo Nisargadatta Maharadž. Často se setkáváme s popisy Absolutna jako Sat-Čit-Ánanda (Bytí-Vědomí-Blaho). Pro hledajícího to může být matoucí: Jak může být „Prázdnota“ či „Ničím“ zároveň „Blahem“?

Rupert Spira zde mistrně vysvětluje, že přívlastky jako „mír“ nebo „láska“ jsou pouze ukazatele, nikoliv popisy objektů. Jak říkal Nisargadatta: „Vědomí je v klidu, když v něm nejsou žádné vlny.“ Mír není „věc“, kterou by Bytí vlastnilo; mír je to, co zbude, když zmizí mentální hluk. Láska není emoce; je to přirozený stav absence duality, kde již neexistuje „já“ a „ty“.

Ramana Maharši nás vždy vracel k jediné pravdě: k hledání zdroje onoho „Já“. Když se mysl utiší a přestane se upínat k objektům (myšlenkám, pocitům, vjemům), nezůstane nicota ve smyslu vakua, ale čistá Přítomnost. Tato Přítomnost nepotřebuje přívlastky. Jak zaznělo v rozhovoru, prostor sám o sobě neví, že je „tichý“ – prostě je. Teprve v kontrastu s hlukem ho nazýváme tichem.

Nisargadatta Maharadž často zdůrazňoval: „Jsem nic, a proto jsem všechno.“ Pokud by Bytí bylo nějakou konkrétní vlastností (třeba jen „želé“), nemohlo by pojmout vše ostatní. Tím, že je „ničím“, je svobodné a neomezené.

Poučení pro naši praxi je prosté: Nelovme pocity míru nebo lásky jako zážitky, které mají přijít. Raději si uvědomme to, co v nás je přítomno dříve, než se objeví jakákoliv myšlenka. To, co zbývá, když odložíte všechny definice, je ono jediné pravdivé „Já jsem“. Vše ostatní je jen laskavá nápověda, která nás má dovést domů.

:)

Rupert Spira: Láska. Když někoho miluješ, vzdálenost mezi vámi se hroutí. To je láska: pocit, že ty a ten druhý jste jedno. Navrhuji tedy, že podstatou vědomí je mír, štěstí a láska ve vztahu k neklidu, smutku a konfliktu, které charakterizují myšlenky a pocity. Je to legitimní krok, dokud dáváme do kontrastu obsah prožívaného s vědomím, kterým v podstatě jsme.

Nisargadatta Maharadž často zdůrazňoval: „Jsem nic, a proto jsem všechno.“

Poučení pro naši praxi je prosté:

Někdy se při duchovním bádání mohou objevit dva zdánlivě protichůdné směry. Jeden mluví o absolutní prázdnotě, o negaci všeho známého a o „ničím“, čím ve své podstatě jsme. Druhý směr nás zaplavuje slovy o nekonečné lásce, míru a blahu. Na první pohled se může zdát, že první je chladný a radikální, zatímco druhý je útěšný a snad až příliš lidský.

Pokud však pronikneme k jádru učení mudrců, jako byli Šrí Ramana Maharši nebo Nisargadatta Maharadž, zjistíme, že jde o tutéž minci.

Past jménem „duchovní emoce“

Problém nastává v okamžiku, kdy začneme slova jako „láska“ nebo „mír“ chápat skrze filtr své mysli. Naše mysl zná lásku jen jako emoci – jako něco, co se objeví, když potkáme někoho blízkého, a co zase zmizí, když se okolnosti změní. To je však jen odlesk skutečnosti, neúplné poznání.

Když Rupert Spira nebo další učitelé hovoří o tom, že podstatou Bytí je Láska, nemají na mysli sentimentální pocit. Mluví o absenci oddělenosti.

Láska jako konec duality

Představte si prázdný prostor. Je v něm nějaké rozdělení? Je v něm nějaká hranice, která říká: „Tady končím já a začínáš ty“? V absolutním Vědomí nic takového neexistuje. A právě tato absence jakékoliv bariéry, toto totální zhroucení vzdálenosti mezi „já“ a „tím druhým“, je to, co nazýváme Láskou.

Jak říkal Nisargadatta Maharadž:

„Když vidím, že nejsem ničím, je to moudrost. Když vidím, že jsem vším, je to láska.“

Tato Láska není něčím, co „cítíme“. Je to to, čím jsme, když odložíme myšlenku na to, že jsme omezeným tělem a separátní osobou. Je to stav, kdy už není proti čemu bojovat, co dobývat a koho vylučovat.

Prázdnota, která je plností

Mnozí se často bojí pojmu „nicota“ nebo „prázdnota“. Naše ego v tom vidí vakuum, smrt, konec všeho. Ale tato prázdnota je prázdná jen od našich omezených konceptů, od našich strachů a neustálého neklidu mysli.

Z pohledu Skutečnosti je tato prázdnota absolutní Plností (Púrnam). Je to živý, tichý potenciál, ze kterého vyvěrá celý vesmír. Je to onen prostor, který je „ničím“ ve srovnání s předměty, jež v něm jsou, ale zároveň je tím jediným, co umožňuje jejich existenci.

Já jsem: Jediná absolutní pravda

Všechny popisy jako „pokojné“, „šťastné“ nebo „milující“ jsou jen ukazatele. Jsou to směrovky, které mají naši mysl odvrátit od neklidu, smutku a konfliktů k našemu přirozenému zdroji.

Pokud však chceme být naprosto striktní, jediným pravdivým tvrzením zůstává prosté „Já jsem“. Bez přívlastků. To, co je „před myslí“, nepotřebuje jméno. Je to tichá přítomnost, která je zde dříve, než se objeví první myšlenka, dříve, než se narodí jakákoliv emoce.

Uvědomit si toto „Já jsem“ neznamená získat nový zážitek. Znamená to rozpoznat, že mír a láska nejsou cílem, kterého je třeba dosáhnout, ale základním tónem našeho bytí, který tam byl vždycky – jen byl přehlušen hlukem našich představ o tom, kým jsme.

:)
Návštěvník

Představte si prázdný prostor. Je v něm nějaké rozdělení? Je v něm nějaká hranice, která říká: „Tady končím já a začínáš ty“? V absolutním Vědomí nic takového neexistuje. A právě tato absence jakékoliv bariéry, toto totální zhroucení vzdálenosti mezi „já“ a „tím druhým“, je to, co nazýváme Láskou.

To neznamená, že člověk nemůže být zkušený nebo zralý. Ale když se identita začne opírat o:

„já jsem pokročilý“,

Logika, že "pokročilý nemá potřebu šířit koncepty“, je sama o sobě jen dalším konceptem. Kdyby to byla pravda, tak by Nisargadatta nikdy nenapsal knihu a Ramana by mlčel i ve chvíli, kdy se ho někdo ptal. Ani Ty bys se svým šířením konceptů nemohla být nijak pokročilá. Skutečná svoboda není v tom, že nesmíš šířit koncepty, ale v tom, že můžeš dělat obojí – sdílet i mlčet – a ani jedno z toho tě nijak nevymezuje.

Ano, Šrí Nisargadatta Maharádž je autorem (respektive zdrojem) slavné duchovní knihy "Já Jsem To" (v originále I Am That).

Zde je několik klíčových faktů o této knize:Původ obsahu: Knihu nenapsal Maharádž přímo jako rukopis. Jde o soubor rozhovorů, které s ním vedli návštěvníci v jeho skromném bytě v Bombaji. Tyto hovory zaznamenal a do angličtiny přeložil Maurice Frydman.