vp

Proč ego chce usilovat

turija - Sebepoznání - 23. 05. 2006 (5696 přečtení)

Kdysi jsem si bláhově myslel, že lidé, kteří pěstují jógu,mystiku, buddhismus, kteří věnují své úsilí meditaci a jiným duchovním disciplínám, chtějí dosáhnout nirvány, Boha, vysvobození z koloběhu zrodů. Omyl. Chtějí si vylepšit svojí existenci v egu. Ať už si pod vlivem toho co přečetli a přijali za své myslí cokoliv, jediné co chtějí je prožít klidný a šťastný tento život a ne nějaký další život nebo nějaké štěstí po smrti. A je to dle mého názoru správné a přirozené.


A tak jako někdo se snaží zajistit si štěstí a klid dosažením velkého majetku, úspěchem v práci, pomáháním druhým nebo jakoukoliv jinou činností, je skupina lidí, kteří si chtějí zajistit štěstí a klid v tomto životě rozpuštěním a nebo zánikem ega. Usilují o zánik ega. Ego usiluje o zánik ega. I kdyby byla pravda, že jim jde hlavně o to, aby se znovu nenarodili, a že to je hlavní důvod proč usilují, tak i samo toto tvrzení nevyvrací, že jim jde v první řadě o klid v tomto životě. Chtějí se zbavit myšlenky vzniklé z konceptu znovuzrození. Tato myšlenka je trýzní právě teď a proto si svým egoistickým úsilím snaží zajistit klid. Klid už v tomto životě. V tomto okamžiku.

Termín egoistické úsilí není myšlen vůbec pejorativně. Neegoistické úsilí je nesmysl. Ego, ztotožnění neosobního vědomí se soustavou těla a mysli, může usilovat pouze egoisticky. Neosobní vědomí žádné pojmy nezná. Ego je nezbytnou součástí světa tak jak existuje. Stejně jako déšť, vítr nebo slunce a měsíc. Podle povahy jednotlivých organismů ve kterých ego “vyvstává“ se odvíjí i role, které zastávají. Ale ať už je snaha o dosažení štěstí a klidu namířena jakýmkoliv směrem vždy nutně musí selhat, resp. je úspěšná pouze dočasně. A ego chce klid pořád, protože myšlenka dočasnosti, možnosti ztráty dosaženého klidu je sama utrpením, stejným utrpením jako myšlenka na možnost zbavení se utrpení někdy v budoucnosti. Ego zkouší různé techniky jak dosáhnout svého a vrcholem sofistikovanosti je myšlenka ega na vlastní zánik. Ego si myslí, že když přestane existovat, tak se mu dostane konečně klidu a míru. Ovšem kdo bude tento klid zakoušet? Dokud zde existuje komplex těla a mysli, ego musí nutně existovat. Snaha se ho zbavit je stejná jako když se pes honí za vlastním ocasem. A tvrzení, že někdo nemá ego může být pravdivé jedině když bude dotyčná osoba po smrti. Mluvit o škodlivosti ega je stejné jako mluvit o škodlivosti deště a větru. Ego je čistě “mechanická“ věc. Je to stejná funkce jako tlukot srdce, činnost ledvin nebo vyměšování.

Rada “zbav se ega a budeš v pohodě“ může vést k velkému snažení o nemožnou věc. A snažit se o předem vyloučenou věc může v konečném důsledku přinést velké rozčarování. Snaha o spásu ega, snaha po lepším životě po smrti, snaha o dosažení ´nirvány´ je přesným opakem bezpodmínečného přijetí toho co je. Taková snaha ze své podstaty brání odevzdanosti a roztáčí další kolotoč úsilí a porovnávání toho co je, s imaginárním jak by to mělo být.
Často je ve prospěch “duchovního“ úsilí argumentováno příklady z každodenního života. Sportovec, který po mnohaletém tréninku vyhrává olympiádu, houslista, který díky tvrdému úsilí se stal fenomenálním virtuosem. Tyto příklady mi přijdou zavádějící už tím, že aby měli demonstrační sílu musí být nutně postaveny na představě času, který se odvíjí z minulosti do budoucnosti a předpokládají tak, že příčina a následek se nutně musí odvíjet také v této posloupnosti. Neberou v úvahu, že to co se děje nyní, se děje proto, aby mohla nastat nějaká událost v budoucnosti. Pokud by se pominula tato stránka problému, tak je třeba vzít v úvahu, že mohlo být mnohem více sportovců a hudebníků, kteří vyvíjeli podstatně větší úsilí než světoví šampióni a přesto neuspěli. Ale kam čert nemůže tam nasadí teorii karmy. O úspěchu nebo neúspěchu v současném životě rozhoduje naše chování v minulém životě. Teorie karmy je lákavá. Zajišťuje egu přesně to co potřebuje, jistotu, že nic co dělá nepřijde nazmar a zároveň určuje co by se nemělo dělat, aby budoucnost byla dobrá. A dokud si ego myslí, že něco dělat může, tak nikdy nemůže přijmout to co je a pořád směřuje k lepším zítřkům.

Všechny pokyny, které se nesou v duchu vytváření universálních metod jak se zbavit ega, a pobízení k neustálému úsilí, podporují v egu pocit nezávislé entity. A tak těžko můžou vést ke skutečné harmonii a klidu v tomto životě. A jestli někdo říká, že nechce klid a mír už teď, v tomto životě, v tomto okamžiku, tak buď lže a nebo je to blázen.
turija@seznam.cz

Jak se člověk stane hledajícím?

turija - Sebepoznání - 15. 02. 2005 (4932 přečtení)

Jak se člověk stane hledajícím? To je otázka, kterou si málokterý hledající položí. Jak dlouho medituješ? S čím si začínal? Jaké techniky jsi vyzkoušel?


Zkoušel jsi někdy drogy? A holotropní dýchání? Vnitřní pranajámu? To je to co každý pamatuje a dokáže hrdě vyjmenovat. „ Jo začal jsem se zenem bylo to těžké, deset let jsem strávil v zenovém klášteře“, nebo „Začal jsem brát drogy, LSD a pochopil jsem, že existuje něco víc než to co vnímáme pomocí smyslů a pak jsem našel výborného guru, který mne řekl, že musím meditovat alespoň dvě hodiny denně…“. Když se zeptáte některého hledajícího, určitě uslyšíte něco podobného.

Ale moment kdy k tomu došlo, ten bod obratu, co se stalo v ten okamžik. Prošetří to někdo? Ten moment je navždy zapomenut a začíná nelehká cesta duchovního hledajícího. Je to cesta, která sestává se sbírání „duchovních“ konceptů. Honba za slibovaným rájem, za klidem mysli, harmonií s ostatními se sebou a za čímkoliv co je přijato jako oprávněný cíl, který přinese konečně hledajícímu naplnění. Je to doba kdy je ochota vyzkoušet cokoliv, jakoukoliv techniku, cokoliv použít aby se závoj iluse konečně rozplynul. Často je tohle všechno doprovázeno pocitem, že „duchovní“ aktivity mají větší smysl než třeba vydělávání peněz nebo honba za sexuálními potěšeními. Je ale vůbec možné toto prohlásit? Pokud je cílem uspokojení osoby je nějaký rozdíl v tom jak k tomuto naplnění dojde? Kde je nějaký kvalitativní rozdíl? Pokud bychom s jistotou věděli, kdybychom znali nějakou statistiku, jakým způsobem a za jakých okolností dochází k realizaci, tak by se dalo snad říci, že tzv. duchovní úsilí má větší hodnotu než běžné činnosti. Ale existuje taková statistika? Rozhovory s realizovanými často dokazují, že důraz není kladen na samotný způsob, na techniku, ale spíše na upřímnost, opravdovost.

V průběhu cesty hledající ovšem věří, že cíle lze dosáhnout pomocí technik, pomocí následování příkazů a zákazů. Někteří učitelé používají s oblibou příměru se sportem nebo se studiem matematiky. Žák by měl pečlivě studovat, dělat si výpisky, vše si neustále připomínat. Žádný sportovec také nevyhrál olympiádu bez důkladné přípravy a každodenního několika hodinového tréninku. Velice pěkný je také příměr ke špičkovému houslistovi, který musí trénovat neustále aby si udržel formu. Jakmile přestane se cvičením jeho hra na housle tím nezbytně utrpí. Toto vše jsou příklady „duchovní“ demagogie. Ale je pravda, že pro určité období to může snad být dobré. Proč ne.

Problém je, že zbavit se těchto nepravdivých konceptů je podstatně těžší něž je třeba deset let následovat. A proč je to takový problém? Pokud někdo mnoho let ač naprosto zdravý chodí s pomocí hole, tak už si nevěří, že dokáže kráčet bez ní.A když si nevěří a bojí se že upadne, tak je tu strach. Často je toto ještě podporováno z úst učitele: „Bez hole ani krok, je velice pravděpodobné že upadneš? Podívej na mne já taky používám hůl už čtyřicet let a belhám se celkem dobře, žádný pád.“ Mezi hledajícími je hodně, kteří si myslí že jsou invalidi. Belhají se a věří, že království není z tohoto světa a že tedy musí být jinde a že se tam určitě dostanou a potom si to vynahradí. Touha po blaženosti a strach z nedosažení. Jeden velký světec kdysi prohlásil, že touha muže po ženě je nevinnost sama proti perverznosti touhy zakoušet věčnou blaženost.

Dokáže někdo žít úplně bez konceptů? Stát bez opory a přesto vzpříma a pevně.

Takže pokud hledající má štěstí, osud ho zavede k mistrovi, který mu řekne: „Proč pořád vláčíš tu hůl, jen ti překáží při chůzi, je to právě ta hůl kvůli které si myslíš, že nedokážeš chodit. Zahoď jí jednou pro vždy a svobodně kráčej“. Žák se zeptá: “A jak ti mám věřit? Co když upadnu“ Mistr: “Já sám chodím bez hole. Jediné co musíš mi úplně věřit, když mi budeš věřit zmizí strach a jakmile uděláš první kroky, tak naprosto přirozeně a přímo pochopíš, že hůl kterou jsi nosil vůbec nesloužila k opírání, vždycky jsi chodil bez ní, jen jsi si myslel, že se o ní opíráš. A to vytvářelo tvůj strach“.

Žák pod tíhou mnoha let meditačních technik se dožaduje:“ No ok, věřím Ti, ale přece máš nějakou techniku, jak odhodit hůl? Alespoň malou berličku, díky které bych mohl odhodit hůl. V kolik hodin mám ráno vstávat a kolik hodin denně meditovat? Zoufale potřebuji k životu hůl.“

Takový je život hledajícího

Pokud někdo jednou chodí bez hole už nikdy nebude žádnou hůl vyhledávat. Nemusí si neustále připomínat: „hůl nepotřebuji, hůl nepotřebuji, nesmím zapomenout, že hůl nepotřebuji.“

Je to skutečně tak jednoduché? Ten druh učitelů-výrobci holí a invalidních vozíků budou vždy tvrdit:“Nemožné! Bez hole nelze chodit. Kdo odhodil hůl padnul.“ Dokonce si často myslí a říkají, že jejich pomůcky k chůzi jsou lepší než výrobky jiných učitelů, kteří také produkují a prodávají hole. Budou tvrdit: „jasně že třeba odhodit hůl, ale k tomu je potřeba zase jiná hůl. Tím, že někomu řekneš, že jeho hůl je pouhá fikce mu nepomůžeš“. A dále říkají to čemu sami věří:“ Jsi mrzák, jinak by jsi se nenarodil, není to důkaz nad slunce jasnější“. Takový učitelé zcela zákonitě přitahují invalidy.

Pokud koncept duchovní stezky není překročen přináší pohodlnou celoživotní stagnaci, řadu nepodstatných „duchovních“ zkušeností, a naději že jednou bude lépe. Většině duchovních hledajích vyhovuje, protože věří že jsou duchovní hledající. Nemají odvahu vidět věci jak jsou. Věří tomu co si přečetli nebo někde slyšeli. Věří, že se narodili, že mají špatnou karmu, a proto se narodili, ale že mají zároveň dobrou karmu, protože jim byla umožněna stezka, věří že Bůh existuje. A tyhle koncepty považují za hodnotnější než když někdo věří, že se narodil v bohaté rodině, věří že má krásnou ženu, že má děti a chatu na Malorce a věří že jednou zemře, věří že Bůh neexistuje. Není to legrační?

Která s těchto dvou naivních představ je blíž skutečnosti?

Ale nesmíme zapomenout na onen moment, kdy se osoba stala hledajícím. Ta síla, která je odpovědná za onen zvrat, dokončí to co začala. Takže bez obav Nikdo neprohrává.

Co člověk může dělat?

turija - Sebepoznání - 06. 09. 2004 (6698 přečtení)

Reakce na články pana Muller, Čábelky a Vacka od našeho čtenáře. Takže další příspěvek do pranice...
Ale prosíme, diskutujte především o myšlenkách, nikoliv o jejich autorech!



Tak také přidám svojí trochu do mlýna Snažil jsem se pochopit názory všech zúčastněných stran v téhle zajímavé diskusi.

Varování před možnými špatnými kroky zaznívají ze všech stran. Od pana Vacka od pana Čábelky i od pana Mullera. Každý má svůj postoj, který je výslednicí mnoha různých vlivů a zkušeností.

Jsem přesvědčený, že kvalita mysli a těla, souvisí s tím jak je o ně pečováno. Ovšem to co se nazývá realizací nebo osvícením atd. je završení procesu, které buď nastane nebo nenastane. Na kvalitu těla a mysli to ovšem nemá žádný vliv. Pokud mysl byla popudlivá před realizací, tak zůstane taková i po realizaci. Realizace NEMÁ s myslí a tělem vůbec co dělat. To že realizace „něco“ „někomu“ přinese je naprosto marná naděje. A kdyby bylo záležitostí ega se rozhodnout jestli usilovat o realizaci nebo ne, tak by nikdy nezačalo. A to ne proto, že by se bálo o svůj zánik. Ale proto, že realizace nepřináší vůbec NIC. A ego nikdy nedělá pro nic za nic To není ego co začne s úsilím o probuzení.

Každý dělá co může, jak nejlépe může. Pokud někdo píše:

"Třetím úskalím je, když člověk, který pomocí átmavičáry dosáhl poznání Já, pokračuje v začátečnických úvahách typu „toto nejsem a tamto taky ne“ a z pozice Já Jsem neguje a potlačuje své tělo a mysl. Namísto aby tělo a mysl zahrnul do vědomí, které již poznal, nadále vytváří umělý rozkol mezi projevem a neprojevem. Dělá to proto, že si neuvědomil, že postoj „toto nejsem a tamto taky ne“ je didaktickou pomůckou k poznání Já Jsem, a že pokud je toto poznání již dosaženo, je třeba jej změnit na postoj „i tohle jsem a támhle to taky“. Jen tak se může „nirvána stát samsárou“."

tak potom nemůže mluvit o dosažení poznání. Átmavičára nebyla účinná ) “Z pozice Já jsem potlačuje a neguje tělo“ , no to je opravdu vtipný. Pozor tady nejde o hru se slovy. „Já jsem“ nemá vůbec žádný nástroj, kterým by mohlo něco potlačovat nebo negovat.

Dále jsem se dočetl:“ nesmíme zapomenout i na [tělo a mysl] a být jimi taky, a mít je co nejvíce rádi“. Zároveň varuje před vytvářením neuróz na úrovni Vědomí (tj. před potlačováním a odmítáním něčeho, co Vědomí domněle není) tím, že nabádá, abychom do lásky k Já zahrnuli i projevenou část sebe sama, tj. „svoji individualitu a její klady a zápory“

Opět ve vztahu k tomu čemu se říká realizace věc naprosto irelevantní.

Dále jsem se dočetl:

"Troufám si odhadnout, že v každém hledajícím větší či menší kus takovéhoto neurotika dříme, že takřka nikdo nezačíná meditovat z naprosto čisté touhy po Bohu. Já sám jsem nebyl výjimkou, ovšem přijít na to, že používám meditaci jako prostředek úniku, mi trvalo přes 4 roky. Teprve pak mi začalo docházet, že motivy za mým meditačním úsilím nejsou zcela čisté. Že sedět denně několik hodin v meditačním křesle a obětovat celou dovolenou na meditační semináře mi ohromně vyhovuje nejen z touhy po Bohu, ale i proto, že je to náramně pohodlné. Že je to jednodušší, než řešit konflikty s manželkou, naučit se jezdit autem, pořídit si dítě. A že před všemi těmito věcmi utíkám, že se bojím být činný ve světě, že mám problémy se prosadit, že omezuji kontakty s lidmi, protože z nich mám strach, že nechci mít dítě, protože je pro mě těžké přijmout za ně zodpovědnost, apod. Prohlédnout tuto šalbu nebylo snadné a bez velké vnitřní poctivosti k sobě, stejně jako pomoci okolí, bych to nedokázal. Je proto jedině dobře, že Michal před podobnými situacemi varuje."

Pro někoho je jednoduší meditovat hodiny denně, než řešit problémy s manželkou. Osobně nevím co bych si vybral, obojí mi připadá jako docela nepříjemná záležitost Tohle všechno je záležitostí osobních preferencí a nemá to s realizací vůbec a ještě 1000x VŮBEC NIC společného. Když prostě někdo chce ženu, děti, naučit se řídit auto, nebo hodiny meditovat, tak to dělá. Slibuje si že mu to něco přinese. Někdo vydělává peníze, „mraky“ peněz, pracuje 12 hodin pracovním křesle pak peníze utratí za děvky a v kasinu. Slibuje si od toho uspokojení. Je tady rozdíl v kvalitě? No jó už Vás slyším, zvedlo Vás to ze židle Vy všichni svatí meditátoři, očišťovači podvědomý, rozpouštěči špatných sklonů? Podstatný rozdíl v kvalitě tady není. Tím samozřejmě nechci říkat, že je skvělá životní náplň utratit vydělané peníze v kasínu a jinde. Osobně to také není moje preference Ovšem tady je tématem átmavičára, realizace atd. A co se toho týká tak jsou tyto věci naprosto nepodstatné. A pokud je toto zdůrazňováno tak realizace nenastala. Určitě je dobré se správně orientovat v životě, v citech atd.. Otázkou je jestli je to vůbec možné něco stanovit jako správné. Co je pro jednoho správné je pro jiného nesprávné. To je velice relativní. Ovšem nerad bych zabředával do filosofických diskuzí v tomto směru, protože jsou nekonečné a nikam nevedou. Určitě má každý svaté právo se snažit vylepšovat mysl i tělo jak chce (pokud věří že je to v jeho rukou). A dělat přesně to co si myslí, že je správné.

Sám postoj „jsem tady a svojí činností se dostanu tam“ v souvislosti s realizací je chybný. Silně pochybuju o tom, že ego, které je samo iluzorní by mohlo svým usilím něčeho dosáhnout. Ale kdo má odvahu se postavit přesně na opačnou stranu? Pro toho kdo tohle není schopen 100% pochopit a spočinout v tom, jsou určena všechna cvičení, praxe, mantry atd.. Což je v pořádku.

I výroky pana Mulera :

“ Je stále neurotikem, který utíká do Já před světem, který nechápe a zdá se mu krutý a nemilosrdný.“ „po ustálení Já během krátké doby, zjistí, že aby jednota byla úplná je třeba rozpouštět skryté energetické vzorce“ Svědčí o tom, že se pohybuje v úrovních mysli. To může napsat jen někdo kdo o podstatu věci ani „nezavadil“.

Dále: „přesvědčení, že jsme tady na Zemi za trest. Můžeme být i nemusíme. Myslím ale, že většina z nás je tu proto, aby se něco naučila a posunula se vpřed ve svém vývoji. Život na Zemi není jednoduchý, ale díky tomu může být pro duši tou nejlepší školou.“

Pokud takto mluví, tak nemůže být ani řeči o realizaci. Z každého slova zaznívá mysl začátečníka. "Jsme na zemi, pro to a pro to, abychom se posunuli ve svém vývoji" hahahaha, ovšem třeba v zenu by za to bylo deset ran holí S takovou myslí je skutečně lepší chodit na psychoanalýzu.

Co se týká výroků pana Vacka, tak mne nebaví komentovat, věci méně podstatné. Co mne překvapuje je neustálé varování před možností pádu ze stezky díky egu. I když by jsem připustili, že existuje něco jako stezka (iluzorní stezka pro iluzorního hledajícího) tak to nebylo ego kdo začalo proces hledání a ani ego nemůže způsobit pád. Pokud připustíme, že ego je skutečné, tak je pravdou a nemusíme nic hledat a ani nikdy nemůže zmizet. A pokud je zde postoj, že je iluzorní tak proč se egem vůbec zabývat?

Už slyším pana Vacka: „no jo to je nebezpečný postoj. To je pouhá teorie advaity“. Tenhle postoj není nebezpečný. Je to totiž postoj, který odebírá egu všechny opory.

Takže otázka, která musí padnout je: Co člověk může dělat? Ale to je otázka, na kterou najdete odpověď snad v každé duchovní knížce Stačí si vybrat

turija@seznam.cz