Mystika versus popularizace mystiky
Napsal: sob 09. úno 2019 8:45:47Mystika je metoda urychlení duchovního vývoje. Obsáhnou mystickou literaturu můžeme rozdělit do třech hlavních skupin. V první je skutečná mystika, autentický zápis zážitků komunikace s božským i meditace. Taková je např. kniha Deník sv.Faustyny.
V druhé skupině jsou knihy lidí, kteří sice mystikou prošli, ale uvědomují si, že některé její části nejsou laikům přijatelné. Aby jimi neodrazovali, prostě se těmto částem mystiky vyhnou, nebo je popíšou přijatelnými slovy. Příkladem toho je Krišnamurti.
Ve třetí skupině jsou lidé, kteří mystické zážitky neměli vůbec, ale využívají knih jiných autorů ke kompilaci, kterou vydávají za svou mystiku. Uvědomují si totiž velký zájem po mystice a chtějí naplnit jejich potřebu. Indie, Tibet, mniši a jejich rituály a mýty, to je orientální exotika, jíž lidé hledají.
I tyto dva případy popularizace mají svůj význam. Osloví mnoho začátečníků a občas se najde někdo, kdo do skutečné mystiky pak vstoupí.
Mezi skutečnou mystikou a její popularizací je velký rozdíl právě v těch nepopulárnostech, které by většina lidí prostě nepřijala.
Příkladem je třeba Temná noc duše. Např.Krišnamurti ji měl hodně silnou, bolesti, křeče, bezvědomí atd. přesto o ní nikdy veřejně nepromluvil.
Pokud se o ní vůbec mluví, např.dr.Tomáš a dr.Brunton, tak se upravuje tak, aby byla pro čtenáře přijatelná.
Druhým příkladem je časté tvrzení, že meditace jsou vždy klidné, bezdějové. To však není možné, mystické meditace jsou téměř vždy dějové, protože Bůh je věčně v pohybu.
Třetím častým mýtem je původně buddhistická myšlenka o osvobození cestou vzdávání se všeho. Tak bychom se ovšem museli vzdát i péče o naše tělo, což by vedlo rychle k smrti. Rovněž vzdávání se našeho vnímání by vedlo k demenci. Tak by nám sám život ukázal, že se mýlíme.
Dalším hlavní odlišností je komunikace Boha s mystikem. Bůh mu nejen v meditacích, ale i mimo ně dává řadu pokynů, jež mu nemusí být vždy příjemné. A o tom populární mystika nemluví, protože by to odradilo ty, kteří by se oprávněně obávali, že jim Bůh bude narušovat jejich názory.
Například mě nyní zrušil po 27 letech velké meditace. Prý je už nepotřebují, bylo jich přes 250 a to stačí. Jsem v etapě, která má stabilizovat psychiku a silné meditace ji naopak destabilizují, i když tím silně urychlují duchovní vývoj.
To je pro mne velkou ztrátou. Silný zážitek božského se nedá ničím nahradit, ani zesíleným stálým pocitem božského, jež jsem dostal výměnou za velké meditace.
Mystika tedy poznáte podle toho, že říká: Bůh mi řekl to a to, nebo Bůh mi ukázal to a to. Jeho mystické meditace se vyznačují:
1/Lidské vědomí slábne až mizí
2/Přichází silná Hrdá posvátná vznešenost, úžasný dokonalý pocit Krále králů...
3/ Vnímání meditační hudby se promění z lidského na dokonalé božské
4/ Přicházejí božské dokonalé vize, pocity a myšlenky
V druhé skupině jsou knihy lidí, kteří sice mystikou prošli, ale uvědomují si, že některé její části nejsou laikům přijatelné. Aby jimi neodrazovali, prostě se těmto částem mystiky vyhnou, nebo je popíšou přijatelnými slovy. Příkladem toho je Krišnamurti.
Ve třetí skupině jsou lidé, kteří mystické zážitky neměli vůbec, ale využívají knih jiných autorů ke kompilaci, kterou vydávají za svou mystiku. Uvědomují si totiž velký zájem po mystice a chtějí naplnit jejich potřebu. Indie, Tibet, mniši a jejich rituály a mýty, to je orientální exotika, jíž lidé hledají.
I tyto dva případy popularizace mají svůj význam. Osloví mnoho začátečníků a občas se najde někdo, kdo do skutečné mystiky pak vstoupí.
Mezi skutečnou mystikou a její popularizací je velký rozdíl právě v těch nepopulárnostech, které by většina lidí prostě nepřijala.
Příkladem je třeba Temná noc duše. Např.Krišnamurti ji měl hodně silnou, bolesti, křeče, bezvědomí atd. přesto o ní nikdy veřejně nepromluvil.
Pokud se o ní vůbec mluví, např.dr.Tomáš a dr.Brunton, tak se upravuje tak, aby byla pro čtenáře přijatelná.
Druhým příkladem je časté tvrzení, že meditace jsou vždy klidné, bezdějové. To však není možné, mystické meditace jsou téměř vždy dějové, protože Bůh je věčně v pohybu.
Třetím častým mýtem je původně buddhistická myšlenka o osvobození cestou vzdávání se všeho. Tak bychom se ovšem museli vzdát i péče o naše tělo, což by vedlo rychle k smrti. Rovněž vzdávání se našeho vnímání by vedlo k demenci. Tak by nám sám život ukázal, že se mýlíme.
Dalším hlavní odlišností je komunikace Boha s mystikem. Bůh mu nejen v meditacích, ale i mimo ně dává řadu pokynů, jež mu nemusí být vždy příjemné. A o tom populární mystika nemluví, protože by to odradilo ty, kteří by se oprávněně obávali, že jim Bůh bude narušovat jejich názory.
Například mě nyní zrušil po 27 letech velké meditace. Prý je už nepotřebují, bylo jich přes 250 a to stačí. Jsem v etapě, která má stabilizovat psychiku a silné meditace ji naopak destabilizují, i když tím silně urychlují duchovní vývoj.
To je pro mne velkou ztrátou. Silný zážitek božského se nedá ničím nahradit, ani zesíleným stálým pocitem božského, jež jsem dostal výměnou za velké meditace.
Mystika tedy poznáte podle toho, že říká: Bůh mi řekl to a to, nebo Bůh mi ukázal to a to. Jeho mystické meditace se vyznačují:
1/Lidské vědomí slábne až mizí
2/Přichází silná Hrdá posvátná vznešenost, úžasný dokonalý pocit Krále králů...
3/ Vnímání meditační hudby se promění z lidského na dokonalé božské
4/ Přicházejí božské dokonalé vize, pocity a myšlenky