Pomona

[vostalpetr]

Je to jedna z mých nejoblíbenějších soch v NG,

jen mně furt vrtalo hlavou, podle jakýže modelky ji Maillol uplácal za jeden jediný den ???

https://www.meisterdrucke.uk/fine-art-p ... na-(bronze).html

https://commons.wikimedia.org/wiki/File ... ,_Paris_(6).jpg

https://aukro.cz/honty-1961-maillol-f76-6980317810


Až dnes jsem ji objevil :

https://www.super.cz/717400-roztomile-n ... vidky.html


A můj nejoblíbenější obraz je pak tendle :

https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.O_11728

[armin]

Marija Zacharova. Mluvčí, která se stala tváří krvechtivého Ruska


Marija Zacharova. Tvrdá žena, která nejde pro ostrá slova daleko a která oddaně bojuje za Rusko. Jen škoda, že tím hájí a bojuje za vše, čím by měl rozumný a mírumilovný člověk opovrhnout.

Článek
Marija Zacharova. Na první pohled poměrně sympatická žena, která má za sebou zajímavé studium a kariéru. Rozhodně ji nelze považovat za hloupého či nevzdělaného člověka. O to smutnější je, že po lidské stránce se jedná o ženu, která neváhá překrucovat fakta, být vulgární až agresivní a ze všech sil hájící veškeré kroky své mateřské země, i když se jedná o válečné aktivity, které působí bolest, strach a ztráty blízkých statisícům až milionům lidí.

Jaký je člověk, který není hloupý a přesto obhajuje agresi, která zaskočila celý svět?

Marija se narodila v roce 1975 v Moskvě do rodiny diplomata a orientalisty Vladimíra Zacharova a umělecké historičky Iriny Zacharovové. Její otec se věnoval diplomacii celých 34 let, od roku 1980 až do roku 2014. Specializoval se na čínskou kulturu a tak Marija strávila značnou část svého dětství na sovětském velvyslanectví v Pekingu. V roce 1998 úspěšně absolvovala Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě, kde se věnovala orientalistice a žurnalistice. Už během studia pracovala v tiskovém odboru Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace a v posledním roce studia se vrátila do Pekingu na roční stáž na ruském velvyslanectví. V roce 2003 pak získala titul kandidátky věd na Ruské univerzitě družby národů.

I v následujících letech pracovala v oboru informací a tisku. Dva roky byla vedoucí tiskového oddělení operativního monitoringu hromadných sdělovacích prostředků při odboru informací a tisku ruského Ministerstva zahraničních věcí. Poté působila tři roky jako vedoucí tiskového oddělení stálého zastoupení Ruska v OSN v New Yorku.

Při návratu do Ruska v roce 2008 působila ve vedoucích pozicích v tiskovém odboru Ministerstva zahraničních věcí. V roce 2015 byla dokonce jmenována ředitelkou tiskového odboru. Získala několik diplomatických hodností, v roce 2020 dosáhla nejvyššího stupně na úrovni mimořádného a zplnomocněného velvyslance.

V roce 2017 dostala od prezidenta Putina jedno z nejvyšších ruských státních vyznamenání, Řád přátelství.

Ovládá anglický a čínský jazyk.

Její vzdělání a kariéra tak poměrně plynule navázaly na pracovní aktivity jejích rodičů. Vypracovala se na jednu z nejznámějších tváří dnešního Ruska, která mezi lidmi celého světa budí kontroverze. Příznivci Ruska v ní vidí neoblomnou obhájkyni a zastánkyni ruského jednání se zahraničím, odpůrci ji vnímají jako dezinformátorku, propagandistku a obhájkyni válečné mašinerie vůči Ukrajině.

Její život rozhodně nebyl nudný

Narozená do dobře situované rodiny se musela už v šesti letech kvůli kariéře svého otce přestěhovat do Pekingu, což byl pro ni dle jejích vlastních slov šok.

„Z bílé, krásné, silvestrovské Moskvy jsme se ocitli v zemi, která byla šedivá, prašná a strašně studená – žádný sníh, jenom prach a vítr. Všichni měli na sobě zvláštní bundičky a pláště, čepice s hvězdami. A i v té zimě jsme jezdili na kolech.“

Peking pro ni byl odstrašujícím velkoměstem, které se utápělo v šedi. Světlem ve tmě pro ni byla návštěva obchodu pro cizince, kde objevila červený vějíř s hedvábnou stuhou a pivoňkou. Byl pro ni symbolem něčeho nového, zajímavého, tajemného. Vějíř, který jí tehdy maminka zakoupila, má prý dodnes.

Její otec strávil v Pekingu většinu svého pracovního života. Jednalo se o systematického člověka a navzdory zemi, ve které pracoval, si oblíbil především Francii, její hudbu, malířství a kulturu celkově.

Systematičnost otce se promítla do dcery, která ji využila na jedničku během svých studií a kariérních začátků. Její cílevědomost je nepopiratelná. Po matce kurátorce však zdědila sklon k teatrálnosti a patetické exaltaci.

Zajímavým momentem je návrat do Ruska, kde nastoupila do 5. třídy. Zpočátku bojovala v matematice s geometrií a zatímco ostatní předměty zvládala na jedničku, z geometrie nosila domů po většinu roku jen dvojky. Prospěch se jí zlepšil až ke konci roku, ale učitel jí vysvětlil, že jí jedničku dát na vysvědčení nemůže. Ovšem pokud ji bude chtít, může na konci léta jít před komisi a potvrdit své znalosti znovu a pak jedničku dostane. Zatímco většina dětí by se s radostí spokojila s dvojkou, Marija souhlasila, celé léto se důkladně učila a před komisí své znalosti obhájila na jedničku.

V roce 1991 se rodina znovu vrátila do Pekingu, kde se dozvěděli o rozpadu Sovětského svazu. Rodiče to příliš nerozhodilo, o Svazu si už nedělali přílišné naděje. Matce Irině na hranicích dokonce zabavili umělecká díla a označili je za pornografii.

Zacharovová s odstupem hodnotí tento rozpad jako něco, co bylo třeba, protože Svaz podle ní mířil špatným směrem. Rozpad Svazu a rozdělení národa byla podle ní katastrofa a tragédie, ale i když v letech perestrojky s Gorbačovem sympatizovala, jeho příklon k Západu však tvrdě odmítala.

Ačkoliv rodinu od návratu do Ruska všichni blízcí a přátelé zrazovali, považovali Moskvu za svůj domov a nakonec se po mnoha peripetiích vrátili. Situace nebyla jednoduchá, rodiče přišli o své úspory a museli vyjít z platů veřejného sektoru, zatímco Marija měla nastoupit na vysokou školu.

Ze všech možností si vybrala Moskevský státní institut mezinárodních vztahů (MGIMO), který absolvovala s vyznamenáním. Získala i řadu doporučení od významných sinologů a s těmito perfektními výsledky se šla ucházet o místo na prvním asijském oddělení Ministerstva zahraničních věcí. Kdo by si myslel, že s takovými výsledky má přijetí jisté, ten by se spletl. Byla odmítnuta, což pro ni byl neskutečný šok a překvapení. Novou práci tedy začala hledat na pracovních burzách, ale tehdy ji konečně potkalo štěstí a souhrou okolností a dobrých známostí byla přijata na Ministerstvo zahraničních věcí, ale do tiskového oddělení.

Na jednu stranu to byla ostuda, protože nastupovala až jako poslední po komisích, takže všem bylo víceméně jasné, že jde o protekci. Na druhou stranu, tehdy to bylo poměrně běžné a zájemců celkově byl často nedostatek a místo bylo potřeba obsadit. Ministerstvo zahraničí bylo navíc považováno za místo, kam chtěli jít pracovat buď ideologicky smýšlející lidé, nebo ti, kteří neměli nic jiného.

Během zaměstnání se zapsala na postgraduální studium a pod vedením Maslova začala psát disertační práci o čínských lidových slavnostech. Když mu na počátku přinesla útržky různých informací, zdrojů a poznámek, příliš nevěřil, že by z toho mohla něco vytvořit. Během dvou a půl let však Marija vytvořila práci, ve které prokázala neuvěřitelnou pracovitost a systematičnost a práci obhájila.

„Tehdy jsem si uvědomil zajímavou věc,“ říká Maslov. „Neuvěřitelně rychle se učí, všechno chápe, vstřebává jako houba a pak to vcelku dobře reprodukuje.“

Za dalším kariérním obratem stála šťastná náhoda. Opět se setkala s Jakovenkem, kterému kdysi redigovala studii o vesmírném odpadu, a který se v mezičase stal šéfem informačního a tiskového oddělení. Jakovenko ji požádal o pomoc a Marija tak dostala na starosti vybudovat tiskovou službu Ministerstva zahraničí. Inspirovala se u západních tiskových společností a modelů. Jejím cílem bylo zajistit, aby občané měli informace od státu, protože do té doby stát nebyl ani schopen občany komplexně informovat o tom, že se něco děje.

V roce 2005 se vydala na cestu do New Yorku, kde měla vést tiskovou službu ruské mise při OSN. V tomtéž roce si v New Yorku vzala ruského manažera a podnikatele Andreje Makarova, o němž se však moc neví, protože se drží v ústraní.

Marija na Západ cestovala s přesvědčením, že na Západě je všechno v pořádku a získá tam informace a inspirace, které pak po návratu bude moci aplikovat i ve své zemi a zlepšit tak její fungování.

Její ideály jí však dlouho nevydržely. Podle vlastních slov „jí stačilo jedno zasedání Rady bezpečnosti za zavřenými dveřmi, aby pochopila, že lidé, kteří na veřejnosti mluví o lidských právech, za zavřenými dveřmi s lehkostí maří lidské životy.“

„Zjistila jsem, že nejsem připravená na to, jak je to všechno cynické a hrubé,“ říká Marija. „Že neexistují žádné vysoké hodnoty, jen zájmy, za které budou všichni bojovat až do konce.“

Pracovala však neúnavně celé tři roky, od 9 hodin ráno obvykle až do půlnoci. Na práci si nestěžovala, město si i oblíbila, ale ztratila své iluze o vysoce morálním nastavení západní společnosti. Stejně tak ji ubíjelo, když viděla, že západní novináři se o Rusku vyjadřují nevybíravě a spíše vyhledávají témata jako korupce, zločin, terorismus, zatímco mnoho dalších zajímavých témat, která by mohla ruskou společnost přiblížit Západu, opomíjeli.

S odstupem času lidé z OSN hodnotí Zacharovovou a Lavrova, který tam také působil, jako úplně jiné lidi, než jak se prezentují dnes.

Marija měla možnost zůstat ve Státech, ostatně ji tam chtěli i její nadřízení, ale ona se chtěla vrátit domů, kde by mohla uplatnit své znalosti. Lavrov ji pověřil zodpovědnější prací na Ministerstvu zahraničí a Marija se zřejmě poprvé setkala ve větším rozsahu i se sociálními sítěmi, které do té doby příliš nechápala a nevěnovala se jim. V tomto posunu na Ministerstvo zahraničí a získání prestižního postu jí pomohla tisková tajemnice Medvěděva, Timakovová. O Zacharovové několikrát jednala s Lavrovem, i za přítomnosti prezidenta Medvěděva. Bez toho by se Marija jen stěží posunula na pozici náměstka ředitele odboru, která byla považována za prestižní i pro muže, natož pro ženu. Ostatně, na Ministerstvu byla jedinou ženou.

Kdo by si myslel, že bude bojovat za větší rovnost pohlaví v zaměstnání, ten by se spletl. Marija preferuje přirozený vývoj bez nastavených kvót (a věří, že žen bude v politice přibývat i tak) a zároveň je toho názoru, že by měla být zachována i určitá galantnost mužů vůči ženám. V tom vidí rozdíl oproti americkému způsobu boje proti sexismu, kde se dnes muži leckdy i bojí nabídnout pomoc s odnosem těžké tašky nebo podržením otevřených dveří.

V roce 2011, rok poté, co se jí narodila dcera Marjana, se stala zástupkyní ředitele informačního a tiskového oddělení.

Marija je známá i svým trollením a leckdy i vtípky „na hraně“. Sama připouští, že její vtipy a veřejná vystoupení jsou zaměřena spíše pro domácí posluchače a diváky.

I na Ministerstvu se pracovníci dělí do dvou skupin - jedna skupina ji nesnáší a považují ji za frivolní, teatrální a nehodící se do oboru diplomacie, druhá skupina si ji nemůže vynachválit.

Marija se ve svém oboru bezpochyby našla. Její schopnost nasávat informace, spojovat je a pak je i použít, nutno říct, že leckdy velmi zkresleně až dezinformačně, je neuvěřitelná. Ovšem těžko říct, do jaké míry svým slovům sama věří a do jaké míry jen sleduje určitý pracovní cíl. Jak říká Maslov:

„Jistě se zapíše do historie. Představuje novou etapu ve vývoji ruské diplomacie. Ale až tato etapa skončí… Ona zdaleka není hloupá a chápe, že to je tanec na minovém poli.“

Ve volném čase píše básně a texty k písním a aktivně působí na sociálních sítích.

Některé z jejích výroků a dezinformačních sdělení jsou skutečně za hranou:

tvrdila, že Rusko stále neútočí, i když už od roku 2014 byla známa přítomnost ruských vojáků na Ukrajině
práci českých zbrojovek přirovnala k práci zbrojovek v okupovaném protektorátu pro německou třetí říši
dronové útoky na Moskvu (kdy nedošlo k žádným obětem) přirovnala k 11. září a útokům na WTC (přes tři tisíce obětí)
provokativně prohlásila, že Ukrajinci ve skutečnosti touží mít za prezidenta někoho, jako je Putin
Moldavsko označila za logistický přívěšek kyjevského režimu
přetočila sdělení románu Orwella 1984 a tvrdí, že nepíše o hrozbě totality, ale liberalismu
fotky z bombardování Ukrajiny označila za produkt NATO a prohlásila, že Rusko žádná ukrajinská města nebombarduje
Až neuvěřitelně vtipnou (a zároveň přitom neuvěřitelně smutnou) se stala její hláška, že jedním z důvodů k invazi je i fakt, že ruským hospodyňkám je na Ukrajině zakazováno dělat boršč podle vlastního ruského receptu, což je prý ukázkou ukrajinského nacionalismu.

Těžko říct, co je Marija Zacharova za člověka a čemu ona sama skutečně věří. Na jednu stranu bezpochyby inteligentní žena, která minimálně ve svých kariérních počátcích měla vysoké ideály a toužila se podílet na vybudování nové ruské společnosti. Na straně druhé žena, která obhajuje ruské agresivní výpady, informace využívá k překroucení a pak je předává národu. Došlo v průběhu jejího života k takovému zklamání, že se sama stala cynikem a své ideály pohřbila hluboko ve své duši, nebo šlo o přirozený vývoj a změnu názorů?

Samozřejmě nic není černobílé. I Západ je v mnoha ohledech pokrytecký a plně chápu její zklamání ze zasedání Rady bezpečnosti OSN. Souzním s jejím názorem, že ani Spojené státy, které se prezentují jako obránci svobody, nejsou tak svaté a mnohdy ke konfliktům přispívají. Souhlasím, že některé trendy v západních společnostech nejsou úplně v pořádku a že by to chtělo více obyčejného rozumu, vzájemného respektu a tolerance. Ale na druhou stranu, když o tom mluví člověk, který hájí prokazatelně agresivní aktivity svého státu, který popírá i prokazatelná fakta a překrucuje je, pak těch pár myšlenek, o kterých by stálo za to diskutovat a věřím, že diskuse s ní by mohla být i zajímavá, dostává velmi nepříjemnou pachuť.

https://medium.seznam.cz/clanek/tomi-fo ... p&seq_no=1