https://www.cakry.cz/samadhi
Stupně samádhiV podstatě lze rozlišit dva typy samádhi:
nevědomé samádhi – džada-samádhi;
vědomé samádhi – čaitanja-samádhi.
Do první skupiny patří laja-samádhi a sahadža- neboli bháva-samádhi, do druhé skupiny savikalpa- a nirvikalpa-samádhi.
Laja-samádhiV předchozím pojednání je uveden příběh o sedlákovi, který se stále nemohl odhodlat k tomu, aby následoval svého Mistra, protože příliš lpěl na rodině. Připoutanost stahovala jeho vědomí hlouběji a hlouběji, až se zrodil jako hovnivál na dvoře, kde byl dříve hospodářem.
Přesto ho ale jeho guru neopustil. Guru se nikdy nevzdává. Je se svým žákem na každé úrovni, i když si toho žák není vědom. Vztah duchovního Mistra k žákům je věčný. Svůj slib, že žáka za žádných okolností neopustí, dodržuje Mistr, ať se děje, co se děje.
A tak i k tomuhle ubohému hovniválovi přiletěl Mistr v podobě čmeláka, vyzvedl ho z hnoje a donesl ho do lotosového květu. Sedlák si přál setkat se s Bohem a Mistr se mu snažil jeho přání vyplnit – Mistr plní přání svých žáků – a co bylo dál?
Brouk usnul blaženě uspán sladkou lotosovou vůní. Večer se nad ním květ zavřel. Příštího dne v hodině brahma-muhúrta – v době ranního rozbřesku – sestoupili z nebe andělé a utrhli lotos, aby jím uctili Boha. V okamžiku, kdy stanuli před božím trůnem, se květ lotosu rozevřel a malý tvoreček se ocitl přímo v božích rukách. Soucitný boží pohled rozpustil všechny jeho karmy. Jako ve slunečním světle mizí temnota, tak mizí karmy ve světle boží přítomnosti. A tak díky Mistrovi se splnilo přání sedláka a jeho duše splynula s Bohem.
Tento příběh popisuje laja-samádhi. Laja-samádhi je nevědomé, podobné hlubokému, bezesnému spánku. Ve skutečnosti člověk nespí, nýbrž prožívá nádhernou duchovní zkušenost: na všechno zapomíná, mysl je v naprostém klidu a nitro je naplněno radostí, harmonií a mírem. Stav laja-samádhi mohou prožít aspiranti jógy po několika letech cvičení například po pránájámě anebo v jóga-nidře.
Sahadža-samádhiSahadža-samádhi nebo také bháva-samádhi je často spojeno s intenzivním prožitkem bhakti. Bhaktové prožívají někdy stav nevýslovné blaženosti na satsangu při zpěvu bhadžanů, kírtanů, při modlitbě anebo při pouhém pohledu na Mistra, který v sobě uskutečnil Božské Já.
Sahadža-samádhi je nádherný prožitek zčásti v bdělém stavu. Bohužel však nemá dlouhé trvání. Je jako trans, ze kterého se po několika minutách probereme.
Laja-samádhi a sahadža-samádhi jsou zatím jen jakýmisi „ochutnávkami“ skutečného samádhi. Motivují člověka k tomu, aby pokračoval v duchovním úsilí až do chvíle, kdy se mu do dlouhotrvajícího stavu nekonečné blaženosti podaří vstoupit při plném vědomí.
Samádhi při plném vědomí jsou dvojího druhu:
SAVIKALPA;
NIRVIKALPA.
Savikalpa- a nirvikalpa-samádhiSavikalpa znamená „s pohybem (mysli)“. Savikalpa-samádhi se nazývá také „sabídža“ (se semenem) nebo „savičára“ (s rozmyslem). Savikalpa-samádhi je ještě provázeno pocity, myšlenkami a přáními, zčásti vědomými, zčásti nevědomými či podvědomými. Jsou to zbytky karmických semen. Naproti tomu nirvikalpa- (nirbídža nebo nirvičára) samádhi je prosto veškerých myšlenek a citů. Ani jediné „karmické semínko“ už v něm nemá místo.
Představte si jezero, jehož hladina se před vámi nehybně zrcadlí. Hodíte-li do vody oblázek, zvlní se hladina v soustředných rozšiřujících se kruzích. Podobné „vlnění“ vzbuzuje v mysli člověka dopad každého vjemu, každé situace. Každé slovo, každá myšlenka se chová ve vědomí jako oblázek vhozený do vody. A kdo je s to spočítat, kolik štěrku leží v hlubinách našeho vědomí? Proto trvá tak dlouho, než ze dna vědomí vyklidíme „štěrk“ všech rušivých faktorů (kléš a vikšép). Teprve až budeme mít mysl nerušeně klidnou, může vědomí zbaveno nečistot vystoupat do svého nejvyššího stavu.
Savikalpa-samádhi souvisí se střídáním sankalpy a vikalpy, s proměnlivostí přání a předsevzetí. Sankalpa je rozhodnutí, předsevzetí, zaměření na cíl. Naopak vikalpa je změna, zvrat představ a předsevzetí. Kdo se zmítá mezi sankalpou a vikalpou, je jako dítě, které postaví z písku hrad, sotva ho postaví, zboří ho a začne stavět nový. Tak často stavíme ve svých představách celé světy, identifikujeme se s nimi, v okamžení je zbouráme a stavíme světy nové.
Přihlížet dítěti, které si hraje na písku, je zábavné. Podobně se baví ten, kdo poznal a ví, pozoruje-li, jak si světští lidé stavějí a bourají „hrady z písku“.
Druhy savikalpa-samádhiOsvíceníPrvní stupeň savikalpa-samádhi přichází nepozorovaně, podobně jako bdění přechází ve spánek a spánek v sen.
Zjevuje se nám světlo. Osvícení. Světlo se zjevuje už v ádžňá-čakře a v bindu-čakře. Čím více se blížíme sahasrára-čakře, tím je světlo zářivější. Rozpouštějí se v něm všechny tvary a vnitřní prostor se plní třpytem tisíců sluncí. Vnímáme nádherný všeprostupující tón, jako když ÓM vychází z tisíce hrdel. Před vnitřním zrakem se otevírá brána k nekonečnosti. Leží před námi zcela nový, zázračný, fascinující svět, jehož mysterium přesahuje veškeré naše dosavadní představy.
Všichni toužíme po zázračných duchovních zážitcích. Když se však otevře brána sahasráry, může se stát, že je nám jako ptáčkovi v kleci, kterému najednou otevřou dvířka do svobodného prostoru. Sedí v otevřených dvířkách a uvažuje, má-li se pustit do neznáma, anebo raději zůstat v kleci. Právě tak je člověku na prahu otevřené brahmarandhry, desáté brány. Právě po tomto okamžiku jsme toužili, ale když jsme dosáhli cíle – váháme. Obáváme se následujícího kroku.
Je na nás, rozhodneme-li se pokračovat, anebo vrátíme-li se do stavu běžného vědomí. Hledající, jehož srdce plane přáním spatřit Boha, nepřeruší meditaci a bude pokračovat. Přemohou-li nás však úzkost, pochyby a nejistota, přerušme cvičení a poraďme se se svým Mistrem, jak postupovat dál.
Astrální cestyNásledující krok při savikalpa-samádhi jsou astrální cesty. V této rovině můžeme spatřit Maháprabhudžího a všechny božské inkarnace, Mistry a světce. Zde se nám dostane prvního zasvěcení. Při očistném procesu zakouší átmá, jak se rozpouštějí kóši. Naplňuje se všeprostupujícím božským světlem.
V savikalpa-samádhi se každému zjevují vize podle jeho víry a podle obrazu Ištadévy, kterého nosí v srdci. Každý bez rozdílu však bude uvítán v rajském světě. To je božská májá, v níž prožíváme zázračné zkušenosti. Po setkání s božskými Mistry se opět vracíme zpátky do „normálního“ světa, jenomže obohaceni poznáním.
V savikalpa-samádhi sice člověk prožije nádherné zážitky, touží je zakoušet znovu a znovu, avšak postupně si uvědomuje, že ani v těchto astrálních rovinách nedojde ještě konečného osvobození. A usiluje dále, aby se nakonec dostal do nirvikalpa-samádhi.
Nirvikalpa-samádhiNirvikalpa-samádhi je stav čistého štěstí a absolutního míru. V nirvikalpa-samádhi uhasí džívátmá svou věkověčnou žízeň po naplnění a prožije neohraničenou, neměnnou božskou blaženost. Vystoupí z ohrady své individuality a rozplyne se v Božském Já, v Nejvyšším Vědomí. Zakouší sám sebe jako vesmír, jako átmá, jako Boha.
V božském vědomí neexistuje utrpení, bolest, problémy. Božské vědomí je púrna – úplné, dokonalé, celistvé, celé, absolutní. Nejsou tu přání a tužby, není tu poznávající ani proces, ani předmět poznání, není tu čas ani prostor. Je tu jen nedílné, nedvojné bytí. Zmizela jakákoli identifikace s vydělenou osobou, s individuálním bytím. Všechno individuální vplývá do všeobjímajícího Kosmického Já.
V nirvikalpa-samádhi se nám dostává mókši – osvobození. Tento poslední krok ovšem nelze nacvičit žádnou technikou. Ke konečnému cíli nás může dovést pouze boží milost.
Každý dojde mókši, ať v současném životě nebo v některém dalším. Všichni jsme na cestě, všichni procházíme vývojem. Ale všechno chce svůj čas. Jabloň na jaře kvete a na podzim plodí, podobným procesem zrání musí projít džívátmá. Mnoho času a mnoho zkušeností je třeba, než dojde mókši.
Lze se setkat s názorem, že ti, kdo prožili nirvikalpa-samádhi a dosáhli mókši, nebudou dále žít. Jsou dva druhy džívanmuktů – těch, kdo dosáhli uskutečnění Boha v sobě a mókši. Jedni zůstávají na světě, aby své poznání předávali ostatním. Druzí obvykle prožijí mókšu teprve tehdy, když opouštějí pozemské tělo. Není mezi nimi žádný kvalitativní rozdíl.
Nirvikalpa-samádhi je stav nepopsatelné blaženosti, z něhož se nechceme vracet zpět. Nemáme důvod se vracet, nemáme kam se vracet, nemáme odkud se vracet, protože jsme všude, jsme všechno. Přesto se někteří džívanmuktové rozhodnou stáhnout osvobozené neomezené vědomí zpátky do omezeného těla. Činí tak ze soucitu. Odepřou si stav absolutního blaha proto, aby pomohli nesčetným dalším duším ze tmy nevědomosti ke světlu poznání.
Džívanmukta, osvobozená duše, je provždy zproštěn pout karem, a tedy i vyproštěn z koloběhu znovuzrozování. A přesto mnozí džívanmuktové setrvávají na zemi, neboť chtějí poskytnout poznání a vedení ostatním živým tvorům. K úplnému osvobození může vést jen ten, kdo je sám osvobozen.
Učení osvícených a osvobozených, GURU-VÁKJA, je obsaženo ve všech svatých spisech. Kdo se jím řídí, probudí se jednoho dne ze sna světské existence a v absolutním jasu pozná pravou boží Skutečnost a Pravdu.
Napsal: stř 11. srp 2021 11:40:13
