vp

Zkrátka jenom čumět do blba. Proč?

No když to nevíš, tak proč si to nenajdeš třeba na internetu ???

No já vím proč, protože jsi jednak pablb a druhak je ti to u prdele a za třetí ty jen prudíš páč kromě pablba jsi i píča

PhDr. Naďa Verecká

Čistící meditace
jak čistit svůj pohled na svět i na sebe
Meditace čištění brejlí, meditace ticha v hlavě, meditace nalezení těla
Meditace čištění brejlí:
Meditace čištění brejlí slouží k vyčištění vlastního vidění. Kdo nosí brýle, zná to. Jak jsou na těch sklech nějaké fleky - a ty jsou tam co chvíli, já nevím, kde se to na nich pořád bere - člověk vidí rozmazaně, nejasně. To, co vidí, je ovlivněno těmi fleky - ačkoli ty fleky na nasazených brýlích nevidí.
Jsou však brýle i neviditelné; brýle názorů a přesvědčení. Brýle, které nám namlouvají, že to, co vidíme, je pravda. Ale ve skutečnosti nevidíme pravdu; každý člověk vidí realitu jinak, protože to, co vidí, je ovlivněno jeho osobními názory; všemi těmi skvrnami, které na jeho neviditelných brýlích udělal život. Tyto názory tvořící jeho pohled na svět pak ovlivňují běh jeho života; protože svět reaguje na to, jak ho člověk vidí.

V této meditaci se lze pokusit dobrat k alespoň částečnému vyčištění oněch neviditelných brejlí - oněch názorů, které zabarvují naše vidění.
Sedni si tak, aby tě nerušilo nepohodlí. Pokud v takové pozici máš tendenci usínat, lze prožít meditaci i ve stoje.
Vyčistit si brýle znamená se jich napřed dotknout. - Zkus to pro začátek. Možná bys je mohl na chvíli sundat. Pak si promni oči, tvář. Dotýkáš se své vlastní masky. Skrz její jemné plátno se díváš na ostatní. Nevidíš je; vidíš jejich masky.
Všichni mají masky; masky dvojího druhu. Jedny ukazují to, co oni chtějí, abys uviděl jako jejich pravou tvář, druhé jejich masky ukazují to, co ty chceš vidět jako jejich pravou tvář, bez ohledu na to, co ti ukazují.
Ty druhé masky, tj. to, co ty chceš vidět jako pravou tvář lidí kolem sebe, jsou silnější, přesvědčivější. On je hodný, on to tak nemyslí, on už to neudělá - já ho nemohu opustit, on by se o sebe nedokázal postarat, říká k úžasu všech přítomných týraná žena o svém muži. Vidí, co potřebuje vidět vzhledem k příběhu, který se na nevědomé úrovni rozhodla žít. To, co vidět chci, to uvidím. Příkladů ze života můžeš najít hodně - zejména tam, kde se tě to netýká - kde nejsi zaslepen vlastní maskou, vlastním názorem.
I ty sám používáš - většinou nevědomky - masku. Tu, jejíž pomocí namlouváš ostatním, kdo jsi, A druhou, kterou namlouváš sám sobě, kdo jsi. Masku, která tě tobě ukazuje takového, jakým se chceš vidět, a jakého tedy uvidíš. Kdyby se ti povedlo ji sundat, najdeš pod ní další.
Ve skutečnosti jsi však Všechno. Všechno, na co si pomyslíš. Všechno - přijatelné i nepřijatelné - je v tobě ve formě potence. To je někdy těžké unést, a tak tomu člověk nevěří; namaluje si o sobě konkrétní obrázek a do jeho tvaru sám sebe zkouší vecpat.
Jakýkoli konkrétní obrázek, cokoli, co má tvar, je vždycky menší než Všechno. Takže člověk zkouší větší nacpat do menšího. Pokusy vecpat něco velkého do něčeho malého se vždycky setkají s překážkami. Obvykle bolestivými a nepohodlnými.
Kdo nechce bolest a nepohodlí, může zkusit opustit tvar. Opouštěním tvaru opouští názor o sobě; stejně je mylný. Opouštěním názoru o sobě člověk opouští i názor o světě; své představy o tom, jaký svět je.
Opustit názor je dlouhý nesnadný proces. Kromě jiného to znamená pustit se jistoty. Jistoty se lidi neradi pouštějí - jakkoli je mylná a bolestivá. Jako by byl člověk dobrovolně zaklíněn v trnitém křoví: tisíce větviček propletených v prostoru kolem něj: přesvědčení, bolestivé názory, nedůvěra a křečovitá snaha o důvěru - skrz to všechno hledí člověk na svět. To všechno mu určuje, jak bude jeho svět nejen vypadat, ale i reagovat. Protože svět reaguje na nás. Na naši představu o něm.
Je však místo, kde není žádné křoví; kde už je jen ten prostor. Prostor, v kterém si člověk nemyslí nic. A když si nemyslí nic, není tísněn; nemá bolest.
Cestou, kterou se člověk může přiblížit do toho prostoru, je meditace. Při ní se člověk dostane do stavu, v němž se trnité větvičky neuvolňují jedna po druhé, svým vzájemným pohybem, ale mizí jinak; jsou stále mlhavější, rozpouštějí se v mysli, až v ní vůbec nejsou. Mysl je o ně prázdnější. A o to se nyní budeme postupně pokoušet:
Vzpomeň si, že sis před chvílí sundal brýle. Kdo si sundá brýle, může vidět rozmazaně a nejistě; nic není tak pěkně konkrétní jak to bylo, když viděl skrz svůj názor, jak co má přesně vypadat.
Dovol to; a vnímej, co se v tobě děje, když nevidíš tak, jak jsi zvyklý. Mohou přijít emoce, tlaky, tělesné pocity. Může přijít nic - nedej se zmást - zůstaň s nicem. Může přijít pocit napětí, nudy, prázdnoty, smutku, může přijít odpor (jednou z jeho podob je nesoustředěnost) - cokoli: valí se další větvičky - ať už vypadají jakkoli. Odkrytím jedné skutečnosti objevuje se skutečnost další.
Je to jak procházet svou vlastní krajinou, když procházíš svými překážkami, svým strachem pustit se dál, svým vztekem, svými obranami. Můžeš jít krajinou, která je plná názoru, že místo téhle blbosti by bylo lepší si přečíst noviny. Umýt nádobí. Pak krajinou, která je plná pokusů vyjádřit se k dnešnímu zážitku s kolegou v práci. Jdi skrz ni dál, dokud se nedostaneš do další krajiny - například do krajiny nevrlosti pramenící z bůhvíčeho. Když zpomalíš, můžeš zjistit, z čeho nevrlost pramení (jedním z pramenů může být strach jít dál - do neznáma - co kdyby tam byla bolest...).
Pozoruj, co samo od sebe chce udělat tvé tělo, a dovol mu to (můžeš se např. stulit na podlaze, vstát, sednout si jinam - kam tě nohy ponesou). Pozoruj, na co samy padnou tvoje oči - ať už v místnosti, ve které meditaci provádíš, nebo ve tvém vnitřním světě. Místo, kde je nemyslet si nic, může být např. osamělý strom na obzoru. Můžeš sledovat, jak se strom postupně blíží či jak vypadá stále stejně daleko; jak se mění a co vše se na cestě k němu děje.
Zpomaluj. Dívej se pomalu. Buď u toho, co vidíš. Nepřemýšlej, co to znamená, neodbíhej do asociací. Jen se dívej. Projdi očima dovnitř předmětu, na který se díváš.
A teď - lidově se tomu říká čumění do blba. Čuměním do blba však člověk přepíná na druhou, intuitivní, neřídící hemisféru. Oči se rozostří. Možná přijdou obrany: nuda, odklon myšlenek.
Dovol ty myšlenky - tak jako ptákům dovolíš, aby občas přetnuli tvůj výhled z okna do kraje. Přeletí a zmizí - nebe zůstává. Postupně se míň a míň děje; okno - tvůj výhled - je prázdnější. Člověk pomalu vypíná své běžné myšlení - klasickou práci první, rozumové, řídící hemisféry. Tím pomalu snižuje hluk v hlavě. Hluk řídící hemisféry. Hluk myšlenek.
Když tichne hluk, jsou slyšet tóny, které jsou obvyklé hlukem přehlušeny. Ty jsou důležité. Tóny nemusí mít podobu zvuku; může to být pocit, zamyšlení bez myšlenek, zastavení, vnitřní ticho, pomalé sklánění hlavy, jemné, samovolné zvedání rukou aj.
Časem se znova přihlásí o slovo první, řídící a kontrolující hemisféra; začne se bránit ztrátě kontroly: člověk sebou trhne, co to tady blbne, řekne si, že ho to vlastně nudí a že má dost jiné práce apod.; ozve se telefon, přijde zaostření očí a kouzlo zmizí. - Nevadí. Už tak bylo vykonáno hodně - celá první část meditace.
Tuto první část je dobré zopakovat si během pár dní či týdnů častěji, než člověk přistoupí k části další. Pokud u tohoto opakování člověk vydrží, jeho mozek postupně začne pracovat jinak; stále snadnější bude do tohoto stavu vstoupit a nenechat se vyrušovat mozkovým hlukem. Tento efekt je zachycen i řadou neuropsychologických výzkumů pomocí magnetické rezonance (stručný výčet těchto výzkumů a jejich výsledky zachytil Jan Burian na stránkách Psychoterapeutického centra Lávka).
Během opakování této části meditace budou postupně přicházet další zážitky a obrazy - další objevování sebe sama. Jako by člověk sám sobě přicházel naproti. Bývají to velmi překvapivá, postupně stále jemnější a zároveň bohatší setkání. A postupně se - tak jak mozek vytváří další buňky - mohou dostavovat stále dříve; nikdy však je nevyvolá usilovné chtění, ukázněná snaha. Vždy přicházejí jakoby náhodně; ve chvíli, kdy se vypne řídící hemisféra; tato setkání totiž zprostředkuje ta druhá hemisféra, ta tišší; to ticho v nás.
Člověk tak může vidět postupně spoustu velmi plastických, až reálných obrazů - obrazů a zpráv o sobě a světě. Spoustu úžasných vhledů, které ho vedou k pochopení věcí, kterých si předtím nevšímal. Které ho učí nesoudit sebe ani lidi; vidět pod povrch věcí. Vyčistit si brejle.

Uvidí alespoň trochu pod ubrusy; za tvary a masky, které se nabízejí. Bude se učit žít vědomě; a pozorně se dívat na svůj život i život lidí kolem sebe, aniž si hned udělá názor. A pokud se něco stane nečekaně jinak, někdo se jinak zachová nebo přijde nějaká deziluze, může to vzít jako důkaz, že svět s ním v jeho odhalování spolupracuje; že svět se mu tou událostí odkrývá a učí ho dívat se a vnímat své vlastní reakce na to, co vidí. Učí ho vyrovnávat se se světem, přijímat cokoli, co se děje:
Ať se v přítomném okamžiku děje cokoli, přijměte to, jako byste si to sami vybrali. Přijměte to – a potom jednejte. Vždy pracujte s tím, nikoli proti tomu. Udělejte si z přítomného okamžiku svého přítele a spojence, a ne svého protivníka. Zázračně to promění celý váš život,, říká Eckarth Tolle - německý filozof, myslitel a duchovní učitel.
Vhledy získané hodinami strávenými v meditaci jsou úžasné a lákají, aby u nich člověk zůstal. Budí krásné emoce, plné pochopení a naděje. Přináší obrovskou úlevu.

Je třeba však vědět, že i s krásnými emocemi se pořád pohybujeme ve světě emocí, a tam jsou i emoce zbývající; a že kolem toho, kdo staví na naději, pohybuje se někde i beznaděj. Jakékoli očekávání totiž s sebou může přinést zklamání. Svět není povinen plnit tvá přání. A tak kde je přání, nemůže být opravdový klid. Přání ho ruší. Protože přání se vždy může splnit nebo nesplnit.

Proto je dobré nezůstat u tohoto jistě krásného výsledku meditačních cvičení. Nebylo totiž stále ještě dosaženo skutečného ticha v hlavě. Cesta nekončí.

Ne že bych to nějak někomu doporučoval, je to stav meditace ne příliš "hluboké"

ale coby určitá ukázka toho co je meditace je to vcelku dostačující...

vostalpetr píše:Ne že bych to nějak někomu doporučoval, je to stav meditace ne příliš "hluboké"

ale coby určitá ukázka toho co je meditace je to vcelku dostačující...

Koukám, na co si to dal
http://www.moje-psycholozka.cz/lecba-svepomoci/cistici-meditace.html

Hezky tam máš vysvětleno hned na začátku jak je to s těmi projekcemi přirovnáním k maskám.
Alaje furt ty projekce nejsou jasné, tady je to více polopatě:

Všichni mají masky; masky dvojího druhu. Jedny ukazují to, co oni chtějí, abys uviděl jako jejich pravou tvář, druhé jejich masky ukazují to, co ty chceš vidět jako jejich pravou tvář, bez ohledu na to, co ti ukazují.
Ty druhé masky, tj. to, co ty chceš vidět jako pravou tvář lidí kolem sebe, jsou silnější, přesvědčivější. On je hodný, on to tak nemyslí, on už to neudělá - já ho nemohu opustit, on by se o sebe nedokázal postarat, říká k úžasu všech přítomných týraná žena o svém muži. Vidí, co potřebuje vidět vzhledem k příběhu, který se na nevědomé úrovni rozhodla žít. To, co vidět chci, to uvidím. Příkladů ze života můžeš najít hodně - zejména tam, kde se tě to netýká - kde nejsi zaslepen vlastní maskou, vlastním názorem.
I ty sám používáš - většinou nevědomky - masku. Tu, jejíž pomocí namlouváš ostatním, kdo jsi, A druhou, kterou namlouváš sám sobě, kdo jsi. Masku, která tě tobě ukazuje takového, jakým se chceš vidět, a jakého tedy uvidíš. Kdyby se ti povedlo ji sundat, najdeš pod ní další.
Ve skutečnosti jsi však Všechno. Všechno, na co si pomyslíš. Všechno - přijatelné i nepřijatelné - je v tobě ve formě potence. To je někdy těžké unést, a tak tomu člověk nevěří; namaluje si o sobě konkrétní obrázek a do jeho tvaru sám sebe zkouší vecpat.

Jenže meditace není vo zaobírání se maskami, nebo vasánami,

meditace je minimálně o dosažení klidu mysli,

což je předpoklad k otevření se působení UV,

tak jak to popisuje dzogčhen, světlo, prostor, blaženost,

a pak tato síla rozpouští ty připoutanosti a masky...


Chápu že jsi se u Tomáše učil něco jiného, ale snaha rozpouštět vasány pouze ego posiluje a voblbuje...

viz. k čemu vede "záměr" v následné reakci

armin píše:Alaje furt ty projekce nejsou jasné, tady je to více polopatě:

Broučku, co to tu o mě zase žvatláš? A proč to vůbec děláš?

https://www.youtube.com/watch?v=deWL4HiVM8U


Toto rozhodně není popis meditace,

to je popis koncentrace, která zešílela,

nejprve je zde vytvořen záměr (pozorování dechu) a pak je zde zcela obrácená snaha uvolnit se od záměru,

což je docela šílenství takto se o to snažit...

Takovéto věci ((wu wei) je třeba se učit ne v nějaké převzaté činnosti, ale zcela naopak v činnosti která je člověku vlastní a tedy jej baví,

jen takto lze pochopit jak funguje "konání bez záměru konání"

Toto video je jen přehlídka mysli, která se naprosto zbláznila, v podvědomí má zafixovaný záměr a cíl a nyní se sebevoblbujícími formulkami snaží uvolnit od záměru a cíle,

toje jak kdyby to natáčela Jana, jen samé sebevoblbují vizualizace...

Nedokáží se takto posunout od uvědomování (roky se to v tý meditační praxi učili)

k pouhému pozorování,

a od pozorování k pouhému vědomému vědomí (stav meditace)

Alaja píše:

armin píše:Alaje furt ty projekce nejsou jasné, tady je to více polopatě:

Broučku, co to tu o mě zase žvatláš? A proč to vůbec děláš?

Takže už je ti to jasné, s těmi projekcemi?
Tak to se omlouvám

armin píše:

Alaja píše:

armin píše:Alaje furt ty projekce nejsou jasné, tady je to více polopatě:

Broučku, co to tu o mě zase žvatláš? A proč to vůbec děláš?

Takže už je ti to jasné, s těmi projekcemi?
Tak to se omlouvám

To víš, že je mi to jasné, dostala jsem před lety o tom důkladné školení od samotného UV.......proto vím, že láska je opravdu slepá jak ta patrona....
PS: Ale zatím jsem to na netu moc neprobírala...proto jsi si myslel, že o tom nic nevím...

Láska je mája....

vostalpetr píše:Toto video je jen přehlídka mysli, která se naprosto zbláznila, v podvědomí má zafixovaný záměr a cíl a nyní se sebevoblbujícími formulkami snaží uvolnit od záměru a cíle,

No to seš celej ty, akorát si to neuvědomuješ.

Kdyby ses toho záměru a cíle furt tolik nebál, mohl bys ho v klidu pozorovat stejně jako jakoukoli jinou myšlenku nebo emoci.
To je tzv. pozornost k úsilí. K tomu jsi se ještě nedopracoval, protože úsilí, záměr a cíl u sebe nevědomky potlačuješ a potažmo i u těch druhých.
Proto jsou ty tvé koncepty omezené, vybrakované, jako ustřelené kecky.

Bdělá pozornost k úsilí Trungpa Rinpoče
Další základ bdělé pozornosti je bdělá pozornost k úsilí.Pojem úsilí je poněkud problematický. Úsilí se zdá být v rozporu s pocitem bytí, který vyplývá z bdělé pozornosti k tělu. Postrkování jakéhokoliv druhu nemá zřejmě místo ani v technice bdělé pozornosti k životu - dotkni se a jdi. Zdá se, že v každém případě uvážlivé a těžkopádné úsilí ohrožuje otevřenou přesnost bdělé pozornosti. Přesto nemůžeme očekávat, že by se správná bdělá pozornost rozvinula bez úsilí z naší strany. Úsilí je nutné, ale abychom se propracovali k pojetí správného úsilí, musíme předně uvážit, co tímto úsilím míníme. Jeden druh úsilí je orientovaný čistě na dosažení výsledku. Je zde pocit boje a strkání, vzbuzený představou cíle. Takové úsilí nabere rychlost a začne probíhat svým vlastním tempem. Toto úsilí je podobné běhu silničního běžce. Jiný druh úsilí je plný pocitu nesmírné významnosti. Schází zde pocit povznesení a pracovní inspirace a místo toho je zde pocit povinnosti. Pomalu a jistě se lopotíme, zkoušíme se prokousat svými závazky tak, jako se červ prohlodává stromem. Ani vjednom z těchto druhů úsilí není pocit otevřenosti a přesnosti. Tradiční buddhistické přirovnání pro správné úsilí je chůze slona nebo želvy. Slon nebo želva se pohybují jistě, nezadržitelně a s velkou důstojností. Stejně jako červ nejsou vzrušeni. Ale červ jen požírá, cokoliv se dostane před jeho kusadla, a prokouše se skrz. Kanál, kterým prochází jeho břicho, je jeho celým prostorem. Želva nebo slon mají naopak panoramatický pohled na území, kterým procházejí. Ačkoliv jejich postup je vážný a pomalý, díky schopnosti přehlédnout celé pole kolem sebe, je v tomto pohybu přítomen určitý druh hravosti a inteligence. Když se meditací snažíme vyvolat takovou inspiraci, díky které zapomínáme na svoji bolest a provádíme pak svoji praxi s pocitem uspokojení z neustálé realizace, pak je to praxe zcela nezralá. Na druhé straně příliš mnoho zachmuřenosti a velký pocit povinnosti vytvářejí neživotný, úzkoprsý pohled a zatuchlé psychologické prostředí. Buddha učil, že pravé úsilí je vážné, ale ne zase příliš vážné. Využívá přirozeného běhu našich instinktů k tomu, aby naše toulavá mysl byla přiváděna stále zpět, k bdělé pozornosti dechu. Důležité v procesu přivádění zpět je to, že není zapotřebí nějak uvážlivě připravovat návrat, není zapotřebí ovládnout svoji pozornost a pak ji přitáhnout zpět k dýchání, jako když táhneme vzpírající se dítě, aby nedělalo něco ošklivého. Princip nespočívá v tom, že mysl přitáhneme zpět k nějakému zvláštnímu objektu, ale v tom, že ji vrátíme zpátky ze světa snů do reality. Dýcháme a sedíme. To je to, co děláme, a měli bychom to dělat úplně, cele a s celým srdcem. Existuje určitá technika nebo trik, který je velice účinný a velice užitečný a to nejen při meditaci v sedě, ale také v denním životě, při meditaci v činnosti. Návrat zpět se děje pomocí toho, co můžeme nazvat "abstraktní pozorovatel". Tento pozorovatel je prosté a jednoduché vědomí sebe, bez dalšího účelu a cíle. Když se setkáme s čímkoliv, tak první záblesk, který proběhne, je prostý pocit duality, oddělenosti. Na tomto základě začneme hodnotit, vybírat a třídit, dělat rozhodnutí a vykonávat svoji vůli. Abstraktní pozorovatel je právě tímto základním pocitem oddělenosti, pouhým poznáním, že jsme tady, dříve než se vyvine všechno ostatní. Místo abychom toto vědomí sebe odsoudili jako dualistické, využijeme tohoto sklonu v našem psychologickém systému k vytvoření základu bdělé pozornosti k úsilí. Prožijeme náhlý záblesk uvědomění, že pozorovatel je tady. V tu chvíli si nepomyslíme "musím se vrátit zpět k dýchání" nebo "musím se dostat z těchto myšlenek". Není třeba pěstovat uvážlivý a logický pohyb mysli, kterým sami sobě opakujeme záměr meditace v sedě. Je zde prostě náhlý a obecný pocit, že se něco děje zde a nyní a my jsme vtaženi zpět. Prudce a bezprostředně, bez pojmenování a bez použití jakéhokoliv druhu konceptu prožijeme rychlý záblesk změny ladění. A v tom je podstata bdělé pozornosti k úsilí. Jeden z důvodů, proč naše běžné úsilí se stává tak nudným a stagnujícím, spočívá v tom, že máme sklon vše verbalizovat. Podvědomě skutečně verbalizujeme - "musím jít a nějak pomoci, protože je půl jedné..." nebo "to je pro mě dobrá věc, je třeba, abych tuto povinnost splnil". Každý druh povinnosti, který máme, je vždy verbalizován, ačkoliv vytváření konceptů v mysli je tak rychlé, že verbalizaci nemusíme ani postřehnout. Avšak obsahy verbalizace jsou jasně pociťovány. Tato verbalizace váže úsilí do pevného vztahového rámce, čímž se úsilí stává únavným a otravným. Na rozdíl od toho se při abstraktním úsilí, o kterém hovoříme, zableskne ve zlomku vteřiny, bez jakéhokoliv jména nebo představy s tím spojené. Je to prosté trhnutí, náhlá změna kurzu, bez udání místa určení. Zbytek úsilí je jako pochod želvy, jde krok za krokem, pomalu a pozoruje situaci kolem sebe. Toto abstraktní sebe uvědomování bychom mohli nazvat skokem, trhnutím, náhlým připomenutím, nebo, chcete-li, údivem. Někdy by mohlo být pociťováno jako panika, nepodmíněná panika, protože dochází k prudké změně kurzu - něco k nám přijde a úplně změní náš celý kurz. Jestliže pracujeme s tímto náhlým trhnutím a činíme tak bez úsilí, ale usilovně, pak úsilí začne existovat samo o sobě. Stojí tak říkajíc na vlastních nohou a nepotřebuje další úsilí, které by je muselo spouštět. Kdyby tomu tak bylo a úsilí by bylo uvážlivě vytvářeno, bylo by to proti celkovému duchu meditace. Proto když se tento náhlý okamžik bdělé pozornosti dostaví, vtip tkví v tom, abychom se ho nesnažili udržet. Neměli bychom na něm lpět nebo se ho snažit rozvíjet. Nenacházejme zálibu v poslovi, pěstujme pouze připomínku. Vraťme se k meditaci, vraťme se k poselství. Tento druh úsilí je nesmírně důležitý. Náhlý záblesk je klíč k celé buddhistické meditaci, od úrovně základní bdělé pozornosti až k nejvyšší úrovni tantry. A tak bdělá pozornost k úsilí může být rozhodně považována za nejdůležitější stránku praxe bdělé pozornosti. Bdělá pozornost k tělu vytváří základní situaci, přivádí meditaci do psychosomatických poměrů našeho života. Bdělá pozornost k životu činí meditační praxi osobní a intimní. Bdělá pozornost k úsilí však dělá meditaci účinnou a fungující. Spojuje základy bdělé pozornosti s cestou, s duchovní poutí. Je jako kolo vozu, které vytváří kontakt mezi vozem a cestou, nebo je jako veslo lodě. Přivádí praxi do současné situace, uvádí ji do pohybu, rozvijí a oživuje ji. Ovšem i zde je problém. Bdělá pozornost k úsilí nemůže být propracována na základě nějaké úvahy, ale na druhé straně nestačí pouze doufat, že přijde záblesk a my jím budeme upozorněni. Nemůžeme to všechno nechat na "této věci", aby to pro nás udělala. Musíme vytvořit nějaký druh všeobecného poplašného systému, jinými slovy, musíme připravit celkovou atmosféru. Musí zde být zázemí naší disciplíny, které určuje celkové ladění naší praxe vsedě. Na této úrovni je úsilí také důležité, a to úsilí ve smyslu nenacházet nejmenší zálibu v jakékoliv formě zábavy. Musíme se něčeho vzdát. Pokud se nemůžeme vzdát svých výhrad k tomu, abychom mohli brát svou praxi vážně, pak je prakticky nemožné, aby se v nás objevil tento druh bezprostředního úsilí. A tak je nesmírně důležité mít úctu k praxi, pocit, že ji oceňujeme a současně ochotu tvrdě pracovat. Když už jednou pociťujeme závazek, že budeme mít vztah k věcem takovým, jaké skutečně jsou, tak to otevírá cestu k záblesku, který nám připomíná toto, toto, toto. Jaké "toto?" - to již není důležité. Prostě toto, jež spouští zcela nový stav vědomí, který nás přivádí automaticky zpět k bdělé pozornosti, k dechu nebo obecnému pocitu bytí. Pracujeme tvrdě, abychom nesklouzli k zábavě, i když v určitém smyslu můžeme nacházet zálibu ve velmi nudné situaci meditační praxe vsedě. Můžeme plně ocenit to, že neplýtváme zdroji dostupné zábavy. Protože se již nudíme, nemáme nic, od čeho bychom odbíhali, a cítíme se proto úplně bezpečně, s dobrými základy. Tento základní pocit ocenění je další aspekt základu, který umožňuje, aby se spontánní záblesk připomenutí objevoval snadněji. Říká se, že je to podobné, jako když se zamilujeme. Jestliže někoho jakýmkoliv způsobem milujeme, tak jsme celým svým postojem otevřeni této osobě, a proto v nás náhle projede záblesk, ne díky jménu této osoby nebo diky představě, jak tato osoba vypadá - to jsou až následné myšlenky. Projede námi abstraktní záblesk, že náš milenec je "to". Záblesk "toho" se objeví v naší mysli první. Pak teprve můžeme nad ním uvažovat, propracovávat ho a radovat se ze svých denních snů o něm. Ale to všechno se odehrává až pak. Záblesk je první. Otevřenost přináší vždy tento druh výsledků. Jiné tradiční přirovnání, které se používá, je o lovci. Když jde lovec lovit, nemusí pomýšlet ne jelena, medvěda, horskou kozu nebo jiné určité zvíře, ale hledá "to". Když jde a uslyší nějaký zvuk, vnímá nějakou jemnou možnost, nemusí myslet na to nebo ono zvíře, které chce najít, ale prostě se dostaví pocit "toho". Každý člověk, v jakémkoliv druhu plného zaujetí, v situaci lovce, milence nebo na úrovni meditační, má tento druh otevřenosti, který způsobuje náhlé záblesky, téměř kouzelné pocity "toho", beze jména, bez konceptu, bez myšlenky. Je to moment úsilí, koncentrovaného úsilí, a uvědomění ho následuje. Když tuto náhlou zkušenost neuznáme, uvědomění přichází velmi pomalu a opět se usadí v zemité realitě prostého, přítomného bytí.

Víš, proč mají živé bytosti ego? Proč si nepamatují ty nebeské sféry a předchozí životy?
To proto, že by zešílely ihned, jak by se ve hmotě narodily....
Proto je zde i závoj zapomnění, zakrývající kde co...takový milosrdný závoj od lásky-máji.....
Proto je zde i mentální oddělení od ostatních...
Proto je tu ta spousta masek....třeba lidé touží být milování a proto si nasazují masku člověka hodného pomilování, protože kdyby si ji nenasadili, tak by o ně nikdo ani nezakopl, natož aby je pomiloval...
Někteří si touhu po lásce pletou s touhou po moci někoho ovládat, mít ho ve své hrsti....mávat s ním jak s prvomájovým praporkem...dle své libosti...
....
atd....

Alaja píše:Víš, proč mají živé bytosti ego? Proč si nepamatují ty nebeské sféry a předchozí životy?
To proto, že by zešílely ihned, jak by se ve hmotě narodily....
Proto je zde i závoj zapomnění, zakrývající kde co...takový milosrdný závoj od lásky-máji.....
Proto je zde i mentální oddělení od ostatních...
Proto je tu ta spousta masek....třeba lidé touží být milování a proto si nasazují masku člověka hodného pomilování, protože kdyby si ji nenasadili, tak by o ně nikdo ani nezakopl, natož aby je pomiloval...
Někteří si touhu po lásce pletou s touhou po moci někoho ovládat, mít ho ve své hrsti....mávat s ním jak s prvomájovým praporkem...dle své libosti...
....
atd....

Dobrý postřeh.
Například i to, že živé bytosti mají ego.
Tedy živé bytosti nejsou egem. Mají ego.
Podobně jako člověk může mít auto ve kterém sedí, ale není autem.

armin píše:

Alaja píše:Víš, proč mají živé bytosti ego? Proč si nepamatují ty nebeské sféry a předchozí životy?
To proto, že by zešílely ihned, jak by se ve hmotě narodily....
Proto je zde i závoj zapomnění, zakrývající kde co...takový milosrdný závoj od lásky-máji.....
Proto je zde i mentální oddělení od ostatních...
Proto je tu ta spousta masek....třeba lidé touží být milování a proto si nasazují masku člověka hodného pomilování, protože kdyby si ji nenasadili, tak by o ně nikdo ani nezakopl, natož aby je pomiloval...
Někteří si touhu po lásce pletou s touhou po moci někoho ovládat, mít ho ve své hrsti....mávat s ním jak s prvomájovým praporkem...dle své libosti...
....
atd....

Dobrý postřeh.
Například i to, že živé bytosti mají ego.
Tedy živé bytosti nejsou egem. Mají ego.
Podobně jako člověk může mít auto ve kterém sedí, ale není autem.

Jistě. Ve hmotě je ego velmi zásadní a důležitá ochranná složka, něco jako skafandr pro kosmonauta na orbitální dráze, když se vydá mimo stanici....
No a pak už jen záleží na tom, v jakém pořádku si ho udržuje....

Dosud jsi ve hmotě, tak si to své ego pořádně opečovávej, občas si ho i pořádně vydrbej nějakým čistícím prostředkem....jako nádobí ze kterého jíš...

Bez toho ega, bez jeho ochrany, by jsi vnímal vše, v čem ti ego brání vnímat. Vnímal by jsi plně jiné bytosti a to úplně všechny (a najednou) co jich v UV je - ve hmotě i v nehmotném světě, vnímal by jsi jakékoli dění třeba ve hmotě zeměkoule, slunce, galaxie.....vnímal by jsi všechny nebeské světy a to najednou ...a vnímal by jsi i to UV......nebyl by jsi schopen konat vůbec nic, ani o tom psát na internetu či dělat přednášky, psát knihy.....ležel by jsi na zemi jak mrtvola....a mrtvola by se z tebe co nevidět i stala...

Zaplať pánbůh za to ego

Tedy živé bytosti nejsou egem. Mají ego.

Pouze ego může něco mít,

takže ego má ego....

Takže můžeš mít pocit či sebeuvědomění "já" můžeš mít pocit "bytí" můžeš mít spoustu ještě dalších pocitů a myšlenek,

ale ego je prostě ztotožnění Vědomí s tělem,

tedy uvědomění sebe se nachází v těle

a to je ego,

vše ostatní je pak nadstavba či důsledek onoho ztotožnění....

Kdyby ses toho záměru a cíle furt tolik nebál, mohl bys ho v klidu pozorovat stejně jako jakoukoli jinou myšlenku nebo emoci.
To je tzv. pozornost k úsilí. K tomu jsi se ještě nedopracoval, protože úsilí, záměr a cíl u sebe nevědomky potlačuješ a potažmo i u těch druhých.
Proto jsou ty tvé koncepty omezené, vybrakované, jako ustřelené kecky.

Bdělá pozornost k úsilí Trungpa Rinpoče
Další základ bdělé pozornosti je bdělá pozornost k úsilí.Pojem úsilí je poněkud problematický. Úsilí se zdá být v rozporu s pocitem bytí, který vyplývá z bdělé pozornosti k tělu. Postrkování jakéhokoliv druhu nemá zřejmě místo ani v technice bdělé pozornosti k životu - dotkni se a jdi. Zdá se, že v každém případě uvážlivé a těžkopádné úsilí ohrožuje otevřenou přesnost bdělé pozornosti. Přesto nemůžeme očekávat, že by se správná bdělá pozornost rozvinula bez úsilí z naší strany. Úsilí je nutné, ale abychom se propracovali k pojetí správného úsilí, musíme předně uvážit, co tímto úsilím míníme. Jeden druh úsilí je orientovaný čistě na dosažení výsledku. Je zde pocit boje a strkání, vzbuzený představou cíle. Takové úsilí nabere rychlost a začne probíhat svým vlastním tempem. Toto úsilí je podobné běhu silničního běžce. Jiný druh úsilí je plný pocitu nesmírné významnosti. Schází zde pocit povznesení a pracovní inspirace a místo toho je zde pocit povinnosti. Pomalu a jistě se lopotíme, zkoušíme se prokousat svými závazky tak, jako se červ prohlodává stromem. Ani vjednom z těchto druhů úsilí není pocit otevřenosti a přesnosti. Tradiční buddhistické přirovnání pro správné úsilí je chůze slona nebo želvy. Slon nebo želva se pohybují jistě, nezadržitelně a s velkou důstojností. Stejně jako červ nejsou vzrušeni. Ale červ jen požírá, cokoliv se dostane před jeho kusadla, a prokouše se skrz. Kanál, kterým prochází jeho břicho, je jeho celým prostorem. Želva nebo slon mají naopak panoramatický pohled na území, kterým procházejí. Ačkoliv jejich postup je vážný a pomalý, díky schopnosti přehlédnout celé pole kolem sebe, je v tomto pohybu přítomen určitý druh hravosti a inteligence. Když se meditací snažíme vyvolat takovou inspiraci, díky které zapomínáme na svoji bolest a provádíme pak svoji praxi s pocitem uspokojení z neustálé realizace, pak je to praxe zcela nezralá. Na druhé straně příliš mnoho zachmuřenosti a velký pocit povinnosti vytvářejí neživotný, úzkoprsý pohled a zatuchlé psychologické prostředí. Buddha učil, že pravé úsilí je vážné, ale ne zase příliš vážné. Využívá přirozeného běhu našich instinktů k tomu, aby naše toulavá mysl byla přiváděna stále zpět, k bdělé pozornosti dechu. Důležité v procesu přivádění zpět je to, že není zapotřebí nějak uvážlivě připravovat návrat, není zapotřebí ovládnout svoji pozornost a pak ji přitáhnout zpět k dýchání, jako když táhneme vzpírající se dítě, aby nedělalo něco ošklivého. Princip nespočívá v tom, že mysl přitáhneme zpět k nějakému zvláštnímu objektu, ale v tom, že ji vrátíme zpátky ze světa snů do reality. Dýcháme a sedíme. To je to, co děláme, a měli bychom to dělat úplně, cele a s celým srdcem. Existuje určitá technika nebo trik, který je velice účinný a velice užitečný a to nejen při meditaci v sedě, ale také v denním životě, při meditaci v činnosti. Návrat zpět se děje pomocí toho, co můžeme nazvat "abstraktní pozorovatel". Tento pozorovatel je prosté a jednoduché vědomí sebe, bez dalšího účelu a cíle. Když se setkáme s čímkoliv, tak první záblesk, který proběhne, je prostý pocit duality, oddělenosti. Na tomto základě začneme hodnotit, vybírat a třídit, dělat rozhodnutí a vykonávat svoji vůli. Abstraktní pozorovatel je právě tímto základním pocitem oddělenosti, pouhým poznáním, že jsme tady, dříve než se vyvine všechno ostatní. Místo abychom toto vědomí sebe odsoudili jako dualistické, využijeme tohoto sklonu v našem psychologickém systému k vytvoření základu bdělé pozornosti k úsilí. Prožijeme náhlý záblesk uvědomění, že pozorovatel je tady. V tu chvíli si nepomyslíme "musím se vrátit zpět k dýchání" nebo "musím se dostat z těchto myšlenek". Není třeba pěstovat uvážlivý a logický pohyb mysli, kterým sami sobě opakujeme záměr meditace v sedě. Je zde prostě náhlý a obecný pocit, že se něco děje zde a nyní a my jsme vtaženi zpět. Prudce a bezprostředně, bez pojmenování a bez použití jakéhokoliv druhu konceptu prožijeme rychlý záblesk změny ladění. A v tom je podstata bdělé pozornosti k úsilí. Jeden z důvodů, proč naše běžné úsilí se stává tak nudným a stagnujícím, spočívá v tom, že máme sklon vše verbalizovat. Podvědomě skutečně verbalizujeme - "musím jít a nějak pomoci, protože je půl jedné..." nebo "to je pro mě dobrá věc, je třeba, abych tuto povinnost splnil". Každý druh povinnosti, který máme, je vždy verbalizován, ačkoliv vytváření konceptů v mysli je tak rychlé, že verbalizaci nemusíme ani postřehnout. Avšak obsahy verbalizace jsou jasně pociťovány. Tato verbalizace váže úsilí do pevného vztahového rámce, čímž se úsilí stává únavným a otravným. Na rozdíl od toho se při abstraktním úsilí, o kterém hovoříme, zableskne ve zlomku vteřiny, bez jakéhokoliv jména nebo představy s tím spojené. Je to prosté trhnutí, náhlá změna kurzu, bez udání místa určení. Zbytek úsilí je jako pochod želvy, jde krok za krokem, pomalu a pozoruje situaci kolem sebe. Toto abstraktní sebe uvědomování bychom mohli nazvat skokem, trhnutím, náhlým připomenutím, nebo, chcete-li, údivem. Někdy by mohlo být pociťováno jako panika, nepodmíněná panika, protože dochází k prudké změně kurzu - něco k nám přijde a úplně změní náš celý kurz. Jestliže pracujeme s tímto náhlým trhnutím a činíme tak bez úsilí, ale usilovně, pak úsilí začne existovat samo o sobě. Stojí tak říkajíc na vlastních nohou a nepotřebuje další úsilí, které by je muselo spouštět. Kdyby tomu tak bylo a úsilí by bylo uvážlivě vytvářeno, bylo by to proti celkovému duchu meditace. Proto když se tento náhlý okamžik bdělé pozornosti dostaví, vtip tkví v tom, abychom se ho nesnažili udržet. Neměli bychom na něm lpět nebo se ho snažit rozvíjet. Nenacházejme zálibu v poslovi, pěstujme pouze připomínku. Vraťme se k meditaci, vraťme se k poselství. Tento druh úsilí je nesmírně důležitý. Náhlý záblesk je klíč k celé buddhistické meditaci, od úrovně základní bdělé pozornosti až k nejvyšší úrovni tantry. A tak bdělá pozornost k úsilí může být rozhodně považována za nejdůležitější stránku praxe bdělé pozornosti. Bdělá pozornost k tělu vytváří základní situaci, přivádí meditaci do psychosomatických poměrů našeho života. Bdělá pozornost k životu činí meditační praxi osobní a intimní. Bdělá pozornost k úsilí však dělá meditaci účinnou a fungující. Spojuje základy bdělé pozornosti s cestou, s duchovní poutí. Je jako kolo vozu, které vytváří kontakt mezi vozem a cestou, nebo je jako veslo lodě. Přivádí praxi do současné situace, uvádí ji do pohybu, rozvijí a oživuje ji. Ovšem i zde je problém. Bdělá pozornost k úsilí nemůže být propracována na základě nějaké úvahy, ale na druhé straně nestačí pouze doufat, že přijde záblesk a my jím budeme upozorněni. Nemůžeme to všechno nechat na "této věci", aby to pro nás udělala. Musíme vytvořit nějaký druh všeobecného poplašného systému, jinými slovy, musíme připravit celkovou atmosféru. Musí zde být zázemí naší disciplíny, které určuje celkové ladění naší praxe vsedě. Na této úrovni je úsilí také důležité, a to úsilí ve smyslu nenacházet nejmenší zálibu v jakékoliv formě zábavy. Musíme se něčeho vzdát. Pokud se nemůžeme vzdát svých výhrad k tomu, abychom mohli brát svou praxi vážně, pak je prakticky nemožné, aby se v nás objevil tento druh bezprostředního úsilí. A tak je nesmírně důležité mít úctu k praxi, pocit, že ji oceňujeme a současně ochotu tvrdě pracovat. Když už jednou pociťujeme závazek, že budeme mít vztah k věcem takovým, jaké skutečně jsou, tak to otevírá cestu k záblesku, který nám připomíná toto, toto, toto. Jaké "toto?" - to již není důležité. Prostě toto, jež spouští zcela nový stav vědomí, který nás přivádí automaticky zpět k bdělé pozornosti, k dechu nebo obecnému pocitu bytí. Pracujeme tvrdě, abychom nesklouzli k zábavě, i když v určitém smyslu můžeme nacházet zálibu ve velmi nudné situaci meditační praxe vsedě. Můžeme plně ocenit to, že neplýtváme zdroji dostupné zábavy. Protože se již nudíme, nemáme nic, od čeho bychom odbíhali, a cítíme se proto úplně bezpečně, s dobrými základy. Tento základní pocit ocenění je další aspekt základu, který umožňuje, aby se spontánní záblesk připomenutí objevoval snadněji. Říká se, že je to podobné, jako když se zamilujeme. Jestliže někoho jakýmkoliv způsobem milujeme, tak jsme celým svým postojem otevřeni této osobě, a proto v nás náhle projede záblesk, ne díky jménu této osoby nebo diky představě, jak tato osoba vypadá - to jsou až následné myšlenky. Projede námi abstraktní záblesk, že náš milenec je "to". Záblesk "toho" se objeví v naší mysli první. Pak teprve můžeme nad ním uvažovat, propracovávat ho a radovat se ze svých denních snů o něm. Ale to všechno se odehrává až pak. Záblesk je první. Otevřenost přináší vždy tento druh výsledků. Jiné tradiční přirovnání, které se používá, je o lovci. Když jde lovec lovit, nemusí pomýšlet ne jelena, medvěda, horskou kozu nebo jiné určité zvíře, ale hledá "to". Když jde a uslyší nějaký zvuk, vnímá nějakou jemnou možnost, nemusí myslet na to nebo ono zvíře, které chce najít, ale prostě se dostaví pocit "toho". Každý člověk, v jakémkoliv druhu plného zaujetí, v situaci lovce, milence nebo na úrovni meditační, má tento druh otevřenosti, který způsobuje náhlé záblesky, téměř kouzelné pocity "toho", beze jména, bez konceptu, bez myšlenky. Je to moment úsilí, koncentrovaného úsilí, a uvědomění ho následuje. Když tuto náhlou zkušenost neuznáme, uvědomění přichází velmi pomalu a opět se usadí v zemité realitě prostého, přítomného bytí.

Ty vole, vždyt je to šíleně dlouhý, je to aspon vo něčem ???

Kdyby ses toho záměru a cíle furt tolik nebál, mohl bys ho v klidu pozorovat stejně jako jakoukoli jinou myšlenku nebo emoci.
To je tzv. pozornost k úsilí. K tomu jsi se ještě nedopracoval, protože úsilí, záměr a cíl u sebe nevědomky potlačuješ a potažmo i u těch druhých.
Proto jsou ty tvé koncepty omezené, vybrakované, jako ustřelené kecky

Proč bych se toho asi bál, vždyt to je přece egu naprosto přirozená věc na jejímž podkladě funguje...

Proč bych to měl pozorovat ?

Jakože se to tím pozorováním rozpustí ?

Znovu ti vopakuji, že vasány (tedy i touha) může být rozpuštěna pouze skrze UV a ne nějakou snahou ega...

Stejně tak je ti na hovno náký neti neti, tím to pouze odsuneš stranou pozornosti a pak tvrdíš že tím nejsi,

ale stále tě to ovládá...

Jeden z důvodů, proč naše běžné úsilí se stává tak nudným a stagnujícím, spočívá v tom, že máme sklon vše verbalizovat. Podvědomě skutečně verbalizujeme - "musím jít a nějak pomoci, protože je půl jedné..." nebo "to je pro mě dobrá věc, je třeba, abych tuto povinnost splnil". Každý druh povinnosti, který máme, je vždy verbalizován, ačkoliv vytváření konceptů v mysli je tak rychlé, že verbalizaci nemusíme ani postřehnout. Avšak obsahy verbalizace jsou jasně pociťovány. Tato verbalizace váže úsilí do pevného vztahového rámce, čímž se úsilí stává únavným a otravným. Na rozdíl od toho se při abstraktním úsilí, o kterém hovoříme, zableskne ve zlomku vteřiny, bez jakéhokoliv jména nebo představy s tím spojené. Je to prosté trhnutí, náhlá změna kurzu, bez udání místa určení.

A co se mám tady dočíst ???

vždyt neustále zdůaraznuji to, že člověk nemá dělat vopičárny jenž mu nejsou vlastní a má dělat to co jej baví,

pak se může v pohodě vysrat na nějaký pozorovaní úsilí a podobné hovadiny,

a k té změně kurzu dojde zcela spontánně....



Já za to nemůžu že jsi debil a nechápeš jednoduchý věty a ještě se přiblble šklebíš páč jsi debilní píča,

ty si to prostě potřebuješ číst u nějakýho mistra, abys to byl schopen pochopit,

protože umíš leda lízat guruovský prdele,

ale z vlastního života víš leda hovno...

. Každý člověk, v jakémkoliv druhu plného zaujetí, v situaci lovce, milence nebo na úrovni meditační, má tento druh otevřenosti, který způsobuje náhlé záblesky, téměř kouzelné pocity "toho", beze jména, bez konceptu, bez myšlenky. Je to moment úsilí, koncentrovaného úsilí, a uvědomění ho následuje. Když tuto náhlou zkušenost neuznáme, uvědomění přichází velmi pomalu a opět se usadí v zemité realitě prostého, přítomného bytí.

Seru na to to tady furt debilům vysvětovat,

ale k tý bdělý pozornosti kterou budhisti furt serou,

bdělá pozornost je jiný pojem pro "vnímání" a protikladem k "vnímání" je intuice,

viz Jung

a protiklad se navzájem doplnují,

takže bez intuice nelze rozvíjet bdělou pozornost a naopak...

Dá se to asi popsat jako příměr protikladu " vidět a jeho opakem nevidět (být slepý)




To je ten důvod těch píčovin co se prováděj tím pozorováním úsilí, chybí zde intuce a tak se blbne jak u blbců...

PS.

Hele, mně na Trugpovi nevadí že byl prcálista a vožrala,

to mně přijde jako dobrá škola života,

ale vadí mě že se nedokázal vymotat z těch budhistickej sraček a furt mele kraviny o bdělé pozornosti,

a bez toho budhismu si ani neusere,

holt asi chce bejt tím mistrem tak se těch koncetů drží,

ale vopravdu nelze rozvíjet "vnímání" bez rozvíjení "intuice"

to jsou prostě ty paradoxy,

jakmile se vysereš na jedno, nepůjde ti to oč ti jde,

proto vždy popisuji vše paradoxně,

a v taoismu je to napsaný dokonce natvrdo : konání bez záměru konání,

takže pokud neznáš stav "bez záměru" ((což je právě ta intuice)) nebudeš umět ani to konání...

Proto jsou ty tvé koncepty omezené, vybrakované, jako ustřelené kecky.

No jasně,

mně stačej tři řádky narozdíl vod Trungpy kterejch jich potřebuje sto,

a ještě to má blbě páč fakuje intuici...


A když nedokážeš pochopit, že když někdo dělá to co ho baví, že tím zcela nezáměrně a spontánně cvičí tu tvoji jeblou "bdělou pozornost",

takže vo tom vopravdu netřeba nijako psát a srát se s tím, tak to jsi fakt debil, a není divu že je to pro tebe "vybrakovaný"


Je fakt zapotřebí v případě činnosti která nás baví psát takovýhle pitomosti,

vždyt pokud člověk dělá co jej baví, není nic vážnějšího a důležitějšího a není zde žádná neochota tvrdě pracovat,

je tudíž zcela zbytečný to vůbec psát :

Bdělá pozornost k úsilí nemůže být propracována na základě nějaké úvahy, ale na druhé straně nestačí pouze doufat, že přijde záblesk a my jím budeme upozorněni. Nemůžeme to všechno nechat na "této věci", aby to pro nás udělala. Musíme vytvořit nějaký druh všeobecného poplašného systému, jinými slovy, musíme připravit celkovou atmosféru. Musí zde být zázemí naší disciplíny, které určuje celkové ladění naší praxe vsedě. Na této úrovni je úsilí také důležité, a to úsilí ve smyslu nenacházet nejmenší zálibu v jakékoliv formě zábavy. Musíme se něčeho vzdát. Pokud se nemůžeme vzdát svých výhrad k tomu, abychom mohli brát svou praxi vážně, pak je prakticky nemožné, aby se v nás objevil tento druh bezprostředního úsilí. A tak je nesmírně důležité mít úctu k praxi, pocit, že ji oceňujeme a současně ochotu tvrdě pracovat. Když už jednou pociťujeme závazek, že budeme mít vztah k věcem takovým, jaké skutečně jsou, tak to otevírá cestu k záblesku, který nám připomíná toto, toto, toto.