Metafyzika Lásky

[armin]

Arthur Schopenhauer
Metafyzika lásky
(nakladatelství VOTOBIA, Olomouc, 1995)

Všechna zamilovanost, ať se tváří sebe étericky, má kořeny jenom v pohlavním pudu, ba je jenom blíže určeným, specializovaným v přesném smyslu individualizovaným pohlavním pudem. (14)
Konečný účel všech milostných pletek – ať se odehrávají v nízkém či vysokém prostředí – je důležitější než všechny ostatní účely lidského života, a proto je zcela hoden hluboké vážnosti, s níž jej každý sleduje. Totiž to, co se tím rozhoduje, není nic menšího, nežli složení příští generace. (16)
Co se v individuálním vědomí projevuje jako pohlavní pud vůbec a bez zaměření na určité jedince druhého pohlaví, to je samo o sobě a mimo svůj projev vůbec vůlí k životu.
CO se však ve vědomí projevuje jako pohlavní pud namířený na určité individuum, to je samo o sobě právě vůlí žít jako přesně určené individuum. (18)
Vzrůstající náklonnost dvou milenců je vlastně už životní vůlí nového individua, které mohou nebo by chtěli zplodit, ano, už v setkání toužebných zraků se zaněcuje nový život a projevuje se jako budoucí harmonická, dobře složená individualita. (20)
Obráceně: vzájemný rozhodný a trvalý odpor mezi mužem a dívkou je náznakem, že to, co by zplodili, by bylo špatně organizovanou, v sobě disharmonickou a nešťastnou bytostí. (21)
Čím dokonalejší je vzájemné přizpůsobení dvou jedinců, a to ve všech směrech a zřetelech, tím silnější bude jejich vzájemná vášeň. Poněvadž neexistují dvě zcela stejná individua, musí určitému muži odpovídat – stálým zřetelem k plození – určitá žena. Vlastní vášnivá láska je tak vzácná jako náhoda jejich setkání. (24)
Má-li jedinec působit a dokonce se i obětovat pro zachování a pro vlastnost druhu, nemůže se jeho intelektu, který je vypočítán pro individuální účely, učinit důležitost věci tak pochopitelnou, aby působila úměrně. Příroda může dosáhnout svého cíle jen tím, že jedinci vloží do nitra jakýsi klam, že se mu zdá statkem to, co je ve skutečnosti statkem celého druhu, jemuž slouží, zatímco se domnívá, že slouží sobě. Tím klamem je instinkt. Instinkt představuje vůli toho, co druhu svědčí. (26)
Máme instinkt jemného, vážného a důmyslného výběru druhého jedince k pohlavnímu ukojení. (27)
Muž má v lásce od přírody sklon k nestálosti, žena ke stálosti. Mužova láska klesá očividně od okamžiku, kdy dosáhla ukojení – skoro každá žena ho dráždí víc než ta, kterou má, touží po změně. Avšak láska ženy stoupá právě od tohoto okamžiku. TO je následek přirozeného účelu, totiž zachování a co nejsilnější rozšíření druhu. Může totiž může zplodit víc než sto dětí za rok, bude-li mít tolik žen, ale žena může přivést na svět jenom jedno dítě. (35)
Ona právě lpí na jednom muži, neboť ji příroda pudí instinktivně a bez úvah udržovat si živitele a ochránce budoucího pokolení. Proto je také manželská věrnost u muže umělá, u žen přirozená a cizoložství u ženy je jak objektivně (pro následek), tak i subjektivně (pro svou nepřirozenost) mnohem neodpustitelnější než u muže. (36)
Přední zřetel, který řídí naší volbu a náklonnost je stáří.
Mládí bez krásy má přesto ještě půvab, krása bez mládí nikoliv. (37)
Účel, který nás zde nevědomky řídí, je zřejmě možnost plození vůbec. (37)
Druhý zřetel je zdraví. Akutní nemoci vadí jen přechodně, chronické odstrašují – poněvadž přecházejí na dítě. (37)
Třetím zřetelem je kostra, poněvadž je základem druhového typu. (38)
Čtvrtý zřetel je jakási náplň masa, tedy převaha vegetativní funkce, plastičnosti, poněvadž slibuje zárodku bohatou potravu. Plná ženská hruď působí na mužské pohlaví neobyčejným kouzlem, poněvadž v přímé souvislosti s propagačními funkcemi ženy slibuje novorozeněti bohatou potravu. Avšak nesmírně tlusté ženy budí náš odpor, a to z toho důvodu, že tato vlastnost ukazuje na atrofii dělohy, tedy na neplodnost, To však neví rozum, nýbrž instinkt! (39)
Teprve posledním zřetelem je krása obličeje. (39)
Na posledním místě je zřetel ke krásným očím a čelu – to souvisí s duševními vlastnostmi, zvláště s intelektem, který se dědí po matce. (40)
Neuvědomělé zřetele, které řídí náklonnost žen, nemůžeme ovšem tak přesně popsat. (40)
Vůbec málo dbají na krásu, zejména krásu obličeje, jako by braly samy na sebe úkol, dát krásu dítěti. (40)
Hlavně je získává mužova síla a s ní spojená odvaha, neboť ty jsou zárukou zplození silných dětí a zároveň zárukou jejich statečného ochránce. (41)
Dalším druhem zřetelů, které jsou základem pohlavní lásky, jsou zřetele psychické.
Shledáme, že žena je přitahována vesměs mužovými vlastnostmi srdce nebo povahy, které se dědí po otci. (41)
Ale intelektuální přednosti na ni nepůsobí, ani přímo, ani instinktivně, a to proto, že se nedědí po otci. (42)
Nezapomínejme, že se tu hovoří jenom o přímé, instinktivní přitažlivosti, ze které jediné vyrůstá zamilovanost. Že rozumná a vzdělaná žena oceňuje na muži jeho rozum a ducha a že muž v rozumné rozvaze zkoumá povahu své nevěsty a přihlíží k ní, to nic nemění a věci, o níž zde jde: Takové ohledy jsou důvodem rozumné volby v manželství, ale ne vášnivé lásky, která je naším tématem. (43-44)
Až dosud jsem uváděl pouze absolutní zřetele, tj. takové, které platí pro každého. Nyní přecházím k relativním, které jsou individuální. Zde miluje každý, co jemu samotnému schází, aby korigoval odchylky od něho a aby tak vytvořil zase znova typ čistý. (44)
Aby vznikla skutečně vášnivá náklonnost, je zapotřebí něčeho, co lze vyjádřit jenom chemickou metaforou: obě osoby se musí neutralizovat jako kyselina a zásada v neutrální sůl. (45)
K řečené neutralizaci dvou individualit je tedy zapotřebí, aby určitý stupeň jeho množství odpovídal určitému stupni jejího ženství, aby se obě jednostrannosti právě rušily. Proto také bude nejmužnější muž hledat neženštější ženu a obráceně. (46)
Důležitou okolností je také velikost. Malí muži mají rozhodnou náklonnost k velkým ženám a obráceně. (47)
Člověk má od přírody barvu černou nebo hnědou. Každý běloch je jen vybledlý. V pohlavní lásce tíhne tedy příroda zpět k tmavým vlasům a hnědým očím, jakožto k pratypu. (49)
Lidé neobyčejně štíhlého, dlouhého vzrůstu na těle i údech mohou shledat krátkou a stlačenou postavu krásnou. (50)
Něco docela zvláštního je v hluboké, neuvědomělé vážnosti, s jakou se pozorují dva mladí lidé různého pohlaví. Toto zkoumání a zkoušení je totiž meditace ducha druhu o individuu, které je možné oběma, a o kombinace jeho vlastní. (52)
Pouhý pohlavní pud je nízký, poněvadž je zaměřen bez individualizace na všechny a hledí udržet druh jenom co do množství, bez ohledu na jakost. (54)
Metafyzická touha vůle je tedy jenom touha budoucí bytosti vstoupit do života, co se zde zjevuje jako vznešená, všechno ostatní pomíjející touha budoucích rodičů po sobě – ve skutečnosti klam, jemuž není rovno, s jehož pomocí by zamilovaný obětoval všechny statky světa za soulož s právě touto ženou, která mu ve skutečnosti neposkytne víc než každá jiná. (56)
Na eventuálních duševních, vůbec na objektivních, skutečných přednostech milenky nemůže být založeno její nesmírné zbožňování, už proto ne, že milenku není třebas milencem dokonale známa. (59)
Jenom duch může spatřit jedním pohledem, jakou cenu má ona pro něho, k jeho účelům. Také vznikají velké vášně zpravidla na první pohled. (59)
Ztráta milenky působí vášnivě zamilovanému bolest, která přesahuje každou jinou, právě proto, že je transcendentní a že ho nepostihuje jako jedince, nýbrž že se ho dotýká v jeho esentia aeterna, v životě druhu, z jehož zvláštní vůle a příkazu právě zde byl povolán. (60)
Hrdina se stydí za všechny nářky, jenom ne za nářky milostné, poněvadž v nich nekvílí on, nýbrž druh. (61)
Pocit, že jedná o věcech tak transcendentní důležitosti, povznáší milence vysoko nad všecko pozemské, i nad sebe sama, a zahaluje jeho velmi fyzická přání do hyperfyzického pláště, takže se láska i v životě nejprozaičtějšího člověka stává poetickou epizodou. (66)
Manželství uzavřená z lásky bývají obyčejně nešťastná, neboť se jimi pečuje o budoucí pokolení na úkor nynějšího Muž, který při svém sňatku hledí na peníze místo na ukojení své náklonnosti, žije víc v individuu nežli v druhu, to právě odporuje pravdě, proto je to protipřirozené a vzbuzuje to jakési pohrdání. (75)
Z toho všeho se zdá, jako by při uzavírání manželství byl ošizeno buď individuum, nebo zájem druhu. (76)
Většinou tomu tak také je. (76)
K vášnivé pohlavní lásce se často druží cit zcela jiného původu, totiž skutečné, na shodě smýšlení založené přátelství, které se však obyčejně projevuje tehdy, když skutečná pohlavní láska již uhasla v ukojení. (77)

[Trini]

Člověk má od přírody barvu černou nebo hnědou. Každý běloch je jen vybledlý.

[vostalpetr]

To je to tak krátký ?

Já to četl před mnoha lety a přišlo mně to delší,

i když vono v první třídě má člověk docela potíže s tím čtením, takže i takto krátké texty mu pak přijdou dlouhý...

Ale jinak mně to dneska u zase přijde dlouhý, i když si myslím že to asi bylo delší..

[Alaja]

No a co tím chtěl náš casanova vlastně sdělit?

[vostalpetr]

Jen jsem to přelénul jedním vokem a to ještě zcela nezaměřeně, takže mně padla do voka tato věta,

možná je tam toho víc než jen toto :

Pouhý pohlavní pud je nízký, poněvadž je zaměřen bez individualizace na všechny a hledí udržet druh jenom co do množství, bez ohledu na jakost.

[armin]

Člověk má od přírody barvu černou nebo hnědou. Každý běloch je jen vybledlý.

Původně opravdu homo sapiens byl černo hnědý - chráněn tak před negativním působením slunečních paprsků (UV složky) na kůži.
Jak se dostal na sever, tato vlastnost kůže se více či méně zredukovala, vymizela, nebyla už potřeba. Tedy jedinci kteří měli genetickou poruchu tvorby melaninu v pohodě přežívali a množili se.
Podobně jako u krtků postupně vymizel zrak.

[Trini]

Asi na to budou existovat různé teorie.


https://www.lidovky.cz/orientace/veda/g ... n_veda_ape

Předkové člověka byli světlí

Genetická studie týmu Sarah Tishkoffové opět potvrdila, že všichni současní obyvatelé světa mají africké kořeny. Zároveň ale dokazuje, že dědičné vlohy pro zbarvení pokožky mají podstatně delší historii, než se zdálo.

Většina variant genů pro světlé nebo tmavé zbarvení pleti je evolučně starší než 300 000 let a jejich vznik tedy předchází zrodu současného člověka Homo sapiens. Některé varianty genů pro zbarvení kůže jsou staré dokonce kolem milionu let.

Starší varianty genů předurčovaly své nositele většinou ke světlejšímu zbarvení pokožky. Z toho Tishkoffová a její spolupracovníci vyvozují, že evoluční předkové člověka měli navzdory africkému původu kůži poměrně světlou. V tom se podobali šimpanzům, kteří rovněž nemají kůži vydatněji pigmentovanou. Výraznou změnou prošli světle zbarvení předci lidí až poté, co ztratili srst a ze stinných pralesů přesídlili na sluncem zalité pláně savan.

Tam potřebovali více kožního pigmentu na ochranu před nebezpečným ultrafialovým zářením. S tmavší pokožkou čelili menšímu riziku spálení od slunce a vzniku zhoubných nádorů kůže. V jejich dědičné informaci se však i potom udržely vlohy pro světlejší barvu pokožky, včetně variant genů, kterým vděčí za světlou barvu pokožky Evropané. Vlohy pro světlejší či tmavší pleť přicházely u člověka ke slovu v závislosti na tom, v jakých podmínkách se lidé ocitli.

Na vyblednutí to tedy nevypadá, spíš na ztmavnutí.

[armin]

Na vyblednutí to tedy nevypadá, spíš na ztmavnutí.

No dneska je možné všechno. Teda každý může věřit čemu chce. Problém je, na základě čeho věří.
Jestli na základě své zkušenosti nebo něčeho jiného.
Dnes je to většinou bohužel na základě toho něčeho jiného a v tom spočívá to existenční nebezpečí pro lidstvo.

[Alaja]

Není to tak dávno, co se na internetu psalo, že v některých zemí Afriky s oblibou zabíjejí své spolubližní, když se náhodou narodí jako albíni....

[vostalpetr]

Jestli na základě své zkušenosti nebo něčeho jiného.

Copak je něčí zkušenost směrodatná a jaksi platná pro všechny, jen z toho důvodu že to je jeho zkušenost ?

Každej blbec ví, že lidé mají různé zkušenosti a často i protichůdné zkušenosti...

[Alaja]

Pořád nevím, co tím chtěl náš casanova sdělit světu.

[Trini]

Na vyblednutí to tedy nevypadá, spíš na ztmavnutí.

P.S. Tohle ale neřeším, není to důležité. Ale ta věta, že každý běloch je jen vyblednutý, mne pobavila.

Lidé si vymýšlejí rúzné teorie a někdo věří té, druhý zase jiné.

Černoch může vyblednout - to se dalo dobře pozorovat na Mike Jacksonovi - ale nestal se tim vyblednutým bělochem - alespon pro mne ne.

[Trini]

Jestli na základě své zkušenosti nebo něčeho jiného.

Copak je něčí zkušenost směrodatná a jaksi platná pro všechny, jen z toho důvodu že to je jeho zkušenost ?

Každej blbec ví, že lidé mají různé zkušenosti a často i protichůdné zkušenosti...

No, já holt zkušenost, že jsem byla tmavá a vybledla jsem, nemám.

[Alaja]

Ale jo, máš. Po každém pěkném opálení jsi zase jistě vybledla.



Kdysi jsem někde četla, že pouze opalování někde v jihovýchodní Asii dokáže ten div divoucí, že se to opálení už zcela neumyje. Prý v kůži zůstává jakýsi nažloutlý nádech trvalého rázu.

[vostalpetr]

Černoch může vyblednout - to se dalo dobře pozorovat na Mike Jacksonovi - ale nestal se tim vyblednutým bělochem - alespon pro mne ne.

To je fakt, duši měl totiž furt černou, protože bez černý duše by nemohl zpívat disko ptákoviny...

Sice převlíknul kůži ale uvnitř se nezměnil, furt černá duše...

[vostalpetr]

V jejich dědičné informaci se však i potom udržely vlohy pro světlejší barvu pokožky, včetně variant genů, kterým vděčí za světlou barvu pokožky Evropané.

Takže my evropané máme tedy mnohem blíže k šimpanzům,

to vcelku i vodpovídá evropskému naturelu ne jen té barvě kůže...

Ale kdyby se šimpanzové vopalovali, zcela jistě by tomu bylo vobráceně a my bychom pak nemohli vyblednout


Naštěstí polární medvědi dokázali vyblednout i bez šimpanzů, i když nejspíš to bude tím, že ani hnědí medvědi se neopalují...

[Alaja]

Kontaktéři s mimoněma tvrdí cosi jiného, než Darwinova teorie.
Ti tvrdí, že jim mimoni sdělili, že na výrobě lidské společnosti se podílelo vícero skupin jejich genetiků, v různém období.

A podle mne ta barva kůže je jen označením, kdo určitou skupinu v populaci "vyrobil"....něco jako logo firmy na výrobku v obchodě...

[vostalpetr]

V tom případě ale,

kdo je originál a kdo je jen nepovedená kopie ?

Nejspíš originál bude ten šimpaz a my jen nepovedené kopie...

[Alaja]

V tom případě by mě zajímalo, kdo sestrojil ty mimo-inženýry,
a jakou měli barvu kože...

V jedné knize L.Rampy se píše o jednom starém slepém číňanovi, žijícím o samotě v jedné odloučené jeskyni, který zažil setkání s mimoni....a jedinou jeho povinností pak bylo čekat, až ho autor knihy potká...Tehdy mu měl povyprávět celý svůj příběh...a konečně v klidu zemřít...

https://www.databazeknih.cz/knihy/poustevnik-36965

[Alaja]

Onoho starce když byl ještě mladý (zraněný a s vypíchanými oči) nalezli mimoni...vlastně to nebyl číňan, já se upsala, byl to tibeťan, ale číňané mu způsobily velmi těžká zranění a nechali ho na pospas osudu).
Mimoni si ho odvezli do své lodi a přepravili na svou základnu kdesi v horách. A tam se ho snažili zachránit. Jednou, když měl být představen na nějakém tom jejich...sympoziu, schůzi...tak jeho zbylé zrakové nervy napojily na tu dobu k nějakému zařízení a umožnili mu vidět...
Takže viděl mimoně, alespoň ty v tom sále.....a pak také viděl nějaké záznamy - dnes bychom řekli videa - z minulosti osídlování Země a co tu mimoni dělali....

Mimoni, co viděl, byli různí....taková galaktická sbírka.....v knize je dokonce nějaký obrázek...byli tam malí šediví, nebo humanoidi, nebo bytosti s ptačími hlavami ,nebo mám dojem že i s křídly....prostě malí i velcí.....
Vyfotila bych to, ale knihy Lobsanga už nemám, před lety jsem je komusi darovala...