vp

armin píše:

Réza píše:Co si představuješ pod kultivovanou pohodou?
A co pod poznáním?

Poznání je poznání toho, kdo se dívá, kdo jde, kdo sní. Je to probuzení.
Ale když se chce člověku ještě chvíli přijemně spát...
Tak jsem se jen tak zkusmo zeptal.

Kultivovaná pohoda je poetické snění, poetické představy, které rezonují s jemnými pocity a to se vyjadřuje slovy, malířským uměním, hudbou atd.

Jo díky, že jsi se zeptal a díky za vysvětlení.
Je to takový reflex zkusmo se zeptat. Hele, ta slova zní, jako by to mělo něco do sebe, ale má to něco do sebe? Musíme prozkoumat kredibilitu autora.
No, ale když od autora odhlédnu, tak tu jde o čiré poznání.

Malířství, poezie, hudba mohou být ale také silné, mobilizující, sjednocující, když vyjadřují silné emoce.

např.
https://www.youtube.com/watch?v=8Y4_2Qa0QQs

a nebo také úpadkové, vyjadřující vnitřní rozklad osobnosti
např.
https://www.youtube.com/watch?v=HU1sXjGRyzk

Takže poezie stejně jako ostatní umění je mocná čarodějka

Ano to mohou.

Já na poezii moc nejsem. Ale několikrát jsem se pokusila o nějaké to básnění.
Nic moc....

Květen 1966

Ostrá červeň, zalitá tóny,
mezi tím chvějících strun se pár,
jsem opilá rytmem a slovy,
cítím, že mne unáší v dál.

Do dáli bez času a konce,
kde smyslem života je zvuk,
vždyť je to jednoduché a prosté,
miluji nadevše pohyb, vzruch.


Toto byla moje reakce na zkoušky jedné bigbítové skupiny. V repertoáru měla pouze skladby Beatles. Zkoušelo se ve školní aule, pouze s rozsvícenými červenými reflektory....

Říjen 1989

Nad hlavou mi létá nebešťan
ve skvělém voze zářícím
dívá se na Zem ze všech stran
co hledá - zatím netuším

Bliká si klidně světýlky
chtěla bych si tam k němu vlézt
zjistit jak svět je veliký
kolik v něm asi vede cest

Létat s ním z hvězdy na hvězdu
prozkoumat další planety
stále však věčně milovat
svou Zemi, ze všech nejhezčí

A to by bylo jaksi vše. Všechno ostatní rýmování zmizelo jako dým v propadlišti času...

V těch devadesátých letech, kdy jsem se seznamovala s duchovnem, jsem toho o mnoho víc namalovala, než nabásnila.
Učila jsem se malovat s křídami. Zkoušela jsem různé papíry i plátna, ale nakonec mi nejvíc vyhovovaly obyčejné šedivé kartony. Třeba vnitřní strana krabice od bot.
Mívala jsem ruce od kříd pořádně upatlané, protože jsem je roztírala vlastními prsty po tom kartonu, abych získala vhodný odstín, nebo zaplnila prostor mezi čarami.
Zkoušela jsem, zkoušela, motivy jsem si vybírala z fotografií v časopisech, knihách nebo z malinkého katalogu obrazů Z.Hajného. Zkoušela jsem i vlastní tvorbu - asi tak 2 - 4 obrázky. Ale podle mne nic moc, protože mne nic kloudného nenapadalo.
Pár obrazů mi ještě zbylo, Zbylé (ani nevím kolik, mám dojem že jich bylo snad kolem 30 nebo i víc) skončily u přátel, známých, kolegyň z práce - rozdávala jsem je každému, kdo si o ně řekl......pár jich dokonce viselo v kancelářích úředníků....
Nevím proč, ale lidem se ty moje výtvory líbily.

Vyzkoušela jsem i tempery. Doma, na skleněných výplní dveří......
Když jsme se stěhovali, tak jsem je chtěla umýt, ale nový uživatel si přál, aby tam ty malůvky, krajinky, zůstaly, že se mu líbí....možná tam jsou dodnes, kdo ví...
Už nemaluji, nejspíš to období malování splnilo svůj tehdejší účel a už není zapotřebí.

Alaja píše::tanec:

Krása.

Pedrito píše:Já chci a chci a chci, taky tak umět malovat!

Na základce jsem měla vždy z kreslení jedničku...ale nějak jsem se tomu dál nevěnovala. Asi proto, že jsem pár let seděla v lavici vedle jednoho kluka a ten maloval velmi dobře, ten talent měl....ostatně, po letech jsem na internetu zjistila, že v tom malování pokračoval dál...

Ale k tomu malování křídami jsem se dostala ani nevím jak. To jsem prostě jednoho dne v papírnictví stála u regálu s křídami....a koupila si jednu krabičku. Bezdůvodně, jen tak.
Doma jsem nad tou krabičkou dumala, jak se s tím vlastně maluje a po čem se asi tak maluje. Ze školy jsem si pamatovala jen malování bílými křídami na černých, uhlových čtvrtkách .
Zjistila jsem že bílé čtvrtky mi nějak nevyhovují. Že jsou moc hladké. Nakonec jsem usoudila, že vnitřky krabice od bot jsou nejlepší. Ale byly zase nějak moc měkké...
Vyřešil to syn a daroval mi hromadu přebytečných tvrdých kartonů od nějakého balení materiálu, které se u nich jinak vyhazovaly .
Pak nastalo dilema, co si vlastně nakreslit. To vyřešilo zakoupení malého katalogu obrazů Z.Hajného, jehož výstavu jsem zhlédla v únoru 89, konala se v Chodovské tvrzi, při jedné mé návštěvě Prahy. Moc se mi jeho obrazy líbily. Podotýkám, že já po výstavách nikdy nechodila, tohle bylo snad poprve... O té výstavě jsem se dozvěděla z novin, z jednoho velmi krátkého článečku. A chtěla jsem ty obrazy moc vidět.

Malířský stojan jsem neměla, tak jsem malovala buď na kartonu položeném na podlahu, nebo přilepený v rozích na umakartové jádro na chodbě.
A zkoušela jsem a zkoušela.
Já jsem vlastně jen okopírovávala...a zvětšovala malé obrázky....
A krásně jsem se u toho vyblbla. Během těch chvil jsem ztrácela pojem o čase, tak jsem do toho byla ponořena.

Když Z.Hajný otevřel na Chodově tu svou galerii, tak jsem se tam byla podívat. Moc krásné obrazy.
A když jsem pak odcházela, tak jsem na chodníku potkala autora obrazů. Trochu jsme si poklábosili. Řekla jsem mu také, jak moc se mi jeho obrazy líbí, a že si je okopírovávám....ale jen křídami. . Hodně ho to rozesmálo a potěšilo.

A až nějak v té době se začaly vydávat i kalendáře s jeho obrazy, dostatečně velké k pověšení na zeď., jako obrázek... Takže jsem případné zájemce r o moje malování rovnou už odkazovala na zakoupení kvalitnějších reprodukcí...

Já jsem vlastně jen okopírovávala...a zvětšovala malé obrázky....
A krásně jsem se u toho vyblbla. Během těch chvil jsem ztrácela pojem o čase, tak jsem do toho byla ponořena.

Tak, tak,

ale když člověk nekopíruje,

tak se ještě musí obracet sám k sobě a intuici

a pak nechat aby se obraz tvořil sám,

takže pak je spíše ponořen sám do sebe a je jen pozorovatelem tvoření,

nebo spíše jen nástrojem přes které se to tvoření děje,

proto taky dost umělců chlastá a droguje aby se co nejlépe uvolnili od sebe (ega)... a tvoření,

a otevřeli se sami sobě a své intuici...

Jsou to oba dva dost podobné stavy, oba jsou bezčasové a mizí zde ego,

ale jsou také zcela rozdílné,

nebot jeden je koncetrací zatímco druhý je meditací,

v jednom se dostáváme do přítomného okamžiku

zatímco v druhém kdy s vracíme k sobě se dostáváme do přítomnosti,

v jednom se ztotožnujeme s činností do úplného sebezapomění ega

a v druhém se vracíme k sobě do uvolnění se od ega

Tak tohle vlákno mě minulo.
Díky.