K té národní identitě.
Vím o sobě, že jsem národní individualista, nebo jak bych to nazvala. Úzce spjata s touto zemí a nedovedu si představit, že bych žila někde jinde.
Ještě snad někde v Rusku - možná jsem tam žila v minulém životě
Hodně silně emočně prožívám např. naší hymnu, když ji hrajou, při nějakém utkání nebo tak, včetně slzí ...
Má to něco společného s tématem "mít kořeny".... nebo je nemít..... a když je "máš", je velký rozdíl, než když je nemáš, to potom jsi (resp. se cítíš) jako vyděděnec, nikam nepatříš a zažíváš vnitřní prázdno... smutek...
Dnes se mi zdál sen, po dlouhé době opět jeden z těch živých, kdy jsem byla součástí masy lidí, všude hromada lidí, různých, letadla, davy lidí, neznámá místa, budovy, pohyb lidí, pohyb mas .... ze začátku byli kolem mne i lidé jakoby z jednoho kmene, které jsem znala, ale pak jsem se ocitla sama .... vyšla jsem z hotelu, ještě chvíli jsem si pamatovala název hotelu, ale za chvíli už ne... a šla jsem ... pořád jsem někde šla a věděla jsem, že už nenajdu cestu zptátky, protože ta místa neznám, nevím, jak se jmenuje hotel, vlastně ani nevím, v jaké jsem zemi.... nic mi budovy, krajina neříkala, nikoho jsem tu neznala..... přišla jsem na místo, které bylo jakoby na vršku, bylo z něho vidět dolů na město, veliké, snad jako Praha.... seděla jsem na patníku a dívala se dolů na město a v duši bylo prázdno..... tu se kolem mne objevila skupinka mladých chlapců a začali na mě mluvit, nějakou řečí, snad i anglicky.... nerozuměla jsem, něco se mě ptali.... a já se jich rusky zeptala, kde to prosím jsem, jak se jmenuje toto město? Zcela plynně.... a rusky.....
A oni mi odpověděli : "To je Sula."
Ráno, když jsme vstávali, jsem se zeptala muže, jestli si myslí, nebo zná, že by existovalo na světě město, které se jmenuje Sula...
Nevěděl....
A já taky ne.... ale to není důležité, důležitý je ten pocit ztráty domova... kořenů, jakýsi pocit vyděděnosti....
Tak asi tak....
Napsal: sob 28. kvě 2022 12:05:28
v každém případě jsem tam byla ztracená ...
