vp

Arat píše:Já jsem více na ty příběhy než na obecné doporučování a snažení se toho držet, každý jsme jiný.

K tomuto se mi vybavil jeden příběh, kdyby ti Triny tady vadil, klidně ho smaž nebo ho smažu.


Kdysi dávno-pradávno, v daleké bezejmenné zemi, žil jeden osamělý mladík, který se trápil velmi. Otázka smyslu života nedala mu spát a on každý den neúnavně pátral, co by tím smyslem mohlo být, co by mu odpověď přineslo snad, takže by mohl být na světě rád.
Hledal a hledal, ale nenacházel nic, co by mu dávalo smysl, či co by mohl někomu říct.
Hledal všude: ve světle i ve tmě, nahoře i na dně, na zemi i na nebi, avšak všude marně. Nešlo říct, že by mu nějaká idea či představa dostatečně vysvětlovala, proč se věci neustále mění a střídají pořád dokola, bez ohledu na lidské lpění.
Proto začal žít tak, jako by byl každý den jeho poslední, ve snaze vynahradit si všechny uplynulé nesmyslné dny. Upínal přitom pohled do dálky a nepřestával hledat, i když už nezbývalo nic, co by mohl zachytit do svých mentálních tenat.
A pak se po dlouhém období neúspěšného bádání rozhodl pro změnu. Řekl si, že se vydá do neznámé země, aby poznal jiné lidi. Tam snad prodělá proměnu.
Bude jim klást otázky, kterými se roky zabýval a snad mu ni dají odpověď, na kterou on sám nepřišel ani kdysi, ani teď. S odhodláním a srdcem plné naděje vzal knihu a hůl, zamkl svůj starý dům, všechno co znal, se smutkem v duši za sebou zanechal a vydal se na cestu, dál a dál.
Tak šel a šel, krok za krokem. Cesta se před ním klikatila, vedla ho stále ven. Procházel podél řek a hor, městy a vesnicemi, branami bez závor. Ve dne si prohlížel krajinu a v noci hleděl na hvězdnatou oblohu.
Ale ať šel, jak dlouho chtěl, to co hledal, nikde nenašel. Lidé v údolích se zdáli maličcí, z té výše bezvýznamní jako mravenci.
Až jednoho dne narazil na kupu dřeva, jež ležela na cestě a dál ho nepouštěla.
"Je to snad špatné znamení? Konec mé cesty?" napadlo ho, když usedal, aby si odpočinul a promyslel, co dál. Ale plané přemýšlení mu nebude nic platné. Nic co ví či v co věří, mu cestu neuvolní. Musí vsát, rukávy si vykasat, odložit hůl i knihu a odhodlaně přistoupit k dílu.
Bylo mu jasné co musí dělat. Všechny klády, jednu po druhé postupně odtahat. Vylezl na hromadu, shodil jednu kládu - a pak zas nahoru, dolů a nahoru... Slunce pálilo pot se z něj lil, ale on nepřestával. Neznámá síla mu vtékala do žil. Zrodil se mu nový pocit v Duši a on začal konečně něco tušit. S každým uklizeným kusem dřeva obava z nesmyslnosti mizela.
A najednou mu došlo, že když ty klády z cesty odklidí, uvolní cestu i pro jiné lidi. Ucítil, jak se závoj nevědomosti zvedá, a v náhlém prozření pochopil, že ta cesta tu není jen pro něj, ale pro každého kdo Světlo hledá.
A taky že není důležitá ani ta cesta,, ale..

.

A dál bych to nechala na laskavém čtenáři

Arat píše:Až jednoho dne narazil na kupu dřeva, jež ležela na cestě a dál ho nepouštěla.
"Je to snad špatné znamení? Konec mé cesty?" napadlo oh, když usedal, aby si odpočinul a promyslel, co dál. Ale plané přemýšlení mu nebude nic platné. Nic co ví či v co věří, mu cestu neuvolní. Musí vsát, rukávy si vykasat, odložit hůl i knihu a odhodlaně přistoupit k dílu.
Bylo mu jasné co musí dělat. Všechny klády, jednu po druhé postupně odtahat. Vylezl na hromadu, shodil jednu kládu - a pak zas nahoru, dolů a nahoru... Slunce pálilo pot se z něj lil, ale on nepřestával.

Na jednom místě došli k vysoké dřevěné přehradě, jež přetínala napříč jejich cestu. Táhla se na obě strany do nekonečna a nikde nebylo dvířek ani schodů, po nichž by se dalo přes ni přelézt.

Obr Dobrák se dal do smíchu: " Co může dokázat člověk se svázanýma rukama?"

Svaton ani nemukl. Pohlédl na své ruce, sotva zahojené z předešlých ran, a pustil se odhodlaně do práce. Našel si suchý kmen doubku, použil ho jako sochoru, a zvolna páčil klády tam, kde byly spojeny. Konečně odstranil tři nad sebou, a potácivě se snažil protáhnout se otvorem. Ale nemohl. Nemohl a nemohl se hnout z místa. Posadil se tedy a byl tak zemdlen a cítil takovou beznaděj, že si přál, aby zemřel.
Avšak myšlenka na Liběnu ho vzpamatovala. Pohlédl vzhůru na přehradu, a najednou mu napadlo, že ji asi bude muset zbourat celou od zdola nahoru. Nelenil a vrhnul se znovu do práce. S vypětím všech sil se mu třetí den podařilo ji strhnout. A zase, když byl na druhé straně za padlou překážkou, omdlel slabostí.

Arat píše:Ten příběh mě zaujal na FB, nevím, kdo ho napsal, ale zarezonoval se mnou.
Akorát já jsem teď (už dlouho) v etapě, že nic nemá smysl, dokonce ani to, že se cesta uvolní pro další hledající...

Protože cesta není cíl, i když se tak v příběhu prezentuje a i když se tak zpívá v nějaké písničce...
Ale pořád tu ještě z vůle boží jsem, no tak asi tak...

Neodpovídala jsem dříve, i když jsem si všimla tvého příspěvku, protože jsem to nechtěla odbýt.... vůči tobě a ani vůči sobě....