Je to drobátko jinak. Když se díváme na realitu z pohledu toho, co si myslíme, že o ní víme jakožto individuality, které jsou něčím jiným, než zbytek toho, co je, tak se ten zbytek toho, co je, dělí na chtěné a nechtěné. A pak se může jevit jako žádoucí potlačovat nechtěné, bojovat proti tomu, chránit se před tím a usilovat o chtěné, držet se toho, lpět na tom.
Kamarádka se viděla jako chybující individualita neodvratně směřující k nechtěnému. A vinila se za to, že nedosáhla chtěného.
Když tenhle pohled z individuality pustila a podívala se na to z nadhledu, tak úlevou bylo poznání, že v nekonečnosti časoprostoru ta její individualita není vůbec ničím podstatným. Čím je tahle naše individualita z pohledu věčnosti? Čím je z pohledu Vesmíru? Ani záblesk jiskřičky.
Takže problém s vlastní individualitou se smrskl na nulu.
A ten další osvobozující krok mi zůstává tajemstvím. Jak to, že najednou začala vnímat všeprostupující bezpodmínečnou lásku?
Mě ty tvoje debilní kecy nezajímají,
přijmout znamená pustit,
a ne pustit a koukat vodněkud z prdele nadhledu,
nebo se voblbovat že jsi vesmírný hovno nebo nic,
to je právě to potláčení,
a pak tě to tlačí leda do prdele,
tak jak je tomu u tebe neustále,
nějaký hovna vo egu, utrpení a pekle...
Můžeš si tu svoji lásku strčit do prdle,
páč to co jsi potlačila, to sem v jenom kuse sereš,
a jestli to nevidíš ty, tak pak to vidí ostatní...
Ty o duchovnu víš hovno, jenom blábolíš pitominy kterým nerozumíš a papouškuješ pitomý videa...
Takže vůbec nic není malinko jinak,
já čtu co píšeš...
Napsal: pát 10. úno 2023 17:37:40
