vp

No a to, co takhle ta vůle a pozornost, spolu se schopnosmi cítit a myslet, vydloube z toho prostoru vědomí, tak obsadí ty mozkové hemisféry. Pocitové a myšlenkové obsahy. A rozbíhaj se jejich vrstvením reakce mezi nimi, mentální pochody. A ty nezpracované, "nepoklizené", neodevzdané, padaj do podvědomí. A překrývaj ty čiré principy a kvality nádí a čaker... A to je celej příběh. Neohraničené bylo takto ohraničeno. Z podstaty pozvolna se rodící osobou. Dojde jí to, vrátí co vnitřně nastřádala? To je ve hvězdách Pro volnost bytí, snad...

Rozbil jsem věčnost na zlomky
zbyly jen vteřin úlomky
teď poskládat je musím zas
a nekonečnu vrátit čas.

Pro volnost bytí, snad...

Nikde nikdo...

Tedy pro volnost bytí člověka uvolněného od toho zosobnění. Univerzální vědomí se jaksi uvolňovat nepotřebuje. Nýbrž ten, kdo se v něm ohraničil. Člověk. Svobodomyslá bytost. Ty hranice, stěny vězení, mohou být různé. Tím co po nich vězeň maluje. Třeba obrazy beznaděje, nebo oken a dveří, obzorů.. tedy naději. Ale obojí je snění. Ani jeden styl malby ty zdi nezboří.
Existuje jedna hádanka, máš čtyři pilule, dvě červené a dvě modré. Stejný tvar, velikost i vůně. Jsi ve tmě v prázdné místnosti, a zachránit se odtud můžeš, jen když sníš jednu červenou a jednu modrou...

Čili "promyslet" se k řešení, jak to udělat... Jak z toho ven. Pocity a myšlenky, dvě barvy. Pilule. Hádanka. Nebo-li jez do polosyta, pij do polopita.
Bez zapojení rozumu to nikdy nepůjde, i když není konečnou, jen nástroj.
Tak i cit. Milenci před oltářem Života. V jeho světle jsou průzrační. Intuitivní.