Láska je v pohodě, když ji někdo denodenně netahá jak trumfové eso z rukávu. Přirozená schopnost mít rád. To "nepodmíněná" je jen přívlastek nějak podmíněného "já". Které má například problém, mít rád brokolicovou polívku ze školní jídelny, atp, páč se z ní pokaždý poblil. Jako třeba já
Neb soudružky bedlivě bděly, dokud žák vše nespořádá... Ale máma ji vařila moc dobře, proto asi jazýček nepřilnul a chuťové buňky se bouřily, žaludek to nechtěl ..
Je to snad neláska, nebo láska podmíněná? A důvod už nikdy nejíst polívku? Což dospěláci nenávidí ty kuchařky, co jim servírovaly blafy? Někdo možná jo, to nevím, tak si nese v hlavě vše, co mu kdy "ublížilo". Nejen v gastronomii. A pak baží po "nepodmíněné" lásce - podvědomě touží mít rád. Páč se mu ta schopnost vytratila s těma dětskýma ublíženostma, a zbyla mu v omezeném množství.
A proto je tu jaksi ta meditační praxe, což není až tak daleko od bhakti, jak se možná zdá...