Ruprt si uprd

[vostalpetr]

Rupert Spira mě nikdy nějak nezajímal,

Suchoprdni dznanin tvářící se seriózně jak by měl dvě okurky v prdeli

(Ti s jednou okurkou v prdeli se naopak priblble a blaženě usmívají)

Génius asi jako Mooji, kopiristi Mahárišiho tlachani,

No proste papoušci...


Takže mu odpouštím tlachani o štěstíčku co okopiroval

I tlachani o hologramu kterým je projev


Ale když už se pustí do porovnávání filmového plátna s prostorem

Být prostorem vnitrnim

Neměl by to osirat jen proto že je blb


Tak schválně, na co ten génius zapomněl,

Či spíše to neví ???



A ještě na závěr přičte k prostoru myšlenky a pocity !!!


Odpověď naleznete na konci,

Pokud na to sami neŕijdete...

[vostalpetr]

Jednoduše dovol své zkušenosti, aby byla taková, jaká je, z okamžiku na okamžik.

Pokud dovolíme zkušenosti být tím, čím je, nechá nás být tím, kým jsme.

Jednoduše si všimni samotného faktu vědomí, který, obrazně řečeno, leží v pozadí zkušenosti.

Fakt, že si vědomý, není oddělený od ničeho, co se ve zkušenosti odehrává, ale zároveň není s žádným prožitkem totožný ani k němu připojený.

Je tedy naprosto důvěrně spjatý se všemi prožitky, a přesto je od nich naprosto svobodný.

Ve skutečnosti vědomí – samotná přítomnost vědomí – neleží skutečně za zkušeností o nic víc než plátno za obrazem.

Ale stejně jako může být pro někoho, kdo je zcela pohlcen dějem filmu, užitečné si představit, že plátno leží za obrazem, je stejně tak legitimní na začátku předpokládat, že naše pravá podstata – prosté vědomí – leží za zkušeností.

Tímto přístupem poukazujeme na fakt, že existuje něco, co zná naši zkušenost, co však samo o sobě není prožitkem.

Něco, z čeho je film vytvořen, ale co se v něm samo neobjevuje jako objekt.

Přesnější – byť ne zcela přesné – je přirovnat vědomí ke „prostoru“, z nějž je hologram vytvořen a ve kterém se objevuje.

Tento prostor je naprosto důvěrně jednotný s obsahem hologramu, ale není jím ovlivněn, není jím podmíněn ani omezen. Je svobodný, nezávislý.

Hologram je pouze dočasné zabarvení prostoru, který sám o sobě žádnou barvu nemá.

Podobně tedy není zcela přesné říkat, že vědomí leží za zkušeností, ale spíše, že je médiem, v němž se všechny zkušenosti objevují, které každým aspektem prostupuje a je s nimi důvěrně spojeno – a přitom je od nich svobodné.

Vyber si z těchto dvou přirovnání (plátno nebo prostor) to, které ti nejen dává intelektuálně smysl, ale především tě přivádí k tvé podstatě – k faktu vědomí, ke skutečné přítomnosti vědomí.

Porozuměj – ale co je důležitější – prociťuj sám sebe jako tuto přítomnost vědomí, jako plátnovou přítomnost za všemi zkušenostmi, nebo jako prostorovou přítomnost, v níž se všechny zkušenosti odehrávají.

Poznej a prociťuj sám sebe jako tuto průzračnost, tuto otevřenost, tuto vědomou prázdnotu.

Všimni si, že není třeba nic dělat, abys tím byl – stačí si toho všimnout, rozpoznat to. Nejde o nějaké stávání se.

Jaká je podstata této otevřenosti, této přítomnosti? Není to nic jiného než skutečnost, že je zde a že si vědoma.

Je to neměnný prvek veškeré proměnlivé zkušenosti.

Nemusí být vytvářena ani udržována.

Pro toho, kdo je zcela ztotožněný s obsahem zkušenosti, se může zpočátku zdát, že je třeba úsilí, abychom se vrátili zpět k této otevřenosti – k našemu pravému Já.

A pak se – silou zvyku – znovu ztratíme v obsahu zkušenosti. Tento pohyb mezi popředím zkušenosti a pozadím našeho Já bude zprvu vyžadovat určité úsilí.

Ale s časem se stává jasným, že tato průzračnost, tato otevřenost je tím, kým jsme – není to místo, které v sobě čas od času navštívíme. Začneme v ní – a jako ona – být zakotveni.

Postupně si uvědomíme, že toto je náš přirozený stav.

A současně si uvědomíme, že být ztracen v obsahu zkušenosti, ztotožněn s ním – což dříve vypadalo jako náš přirozený stav – nyní vyžaduje subtilní úsilí: myšlenkovou a emoční aktivitu.

Tato přítomnost vědomí, kterou vpravdě jsme, je otevřená všemu, co se objeví – bez odporu, bez podmínek.

Říká „ano“ všemu, co se objeví – stejně jako prostor místnosti bez rozdílu umožňuje existenci všech objektů a činností v ní.

To samozřejmě neznamená, že je nepatřičné, aby se myšlenka nebo čin objevily a řekly „ne“ například nespravedlnosti, zneužívání nebo krutosti.

Toto „ne“, tento čin či myšlenka, se však objevují v univerzálním „ano“ vědomí – v bezpodmínečné a neselektivní otevřenosti, kterou v jádru jsme.

Tuto otevřenost můžeme nazvat „čistým dovolováním“.

Tím se vyhneme nebezpečí, že bychom ji proměnili v nějaký objekt, stav nebo „věc“.

Tato dovolující otevřenost není ničím zneklidněna – ať se ve zkušenosti odehraje cokoliv.

Znepokojující myšlenky mohou vyvstat, rozrušené pocity se mohou objevit – ale objevují se v této vědomé otevřenosti.

Máme volbu – buď se ztotožnit s těmito myšlenkami a pocity, nebo se poznat a prožívat jako tato naprosto dovolující otevřenost.

Pokud se ztotožňujeme s každou pomíjivou myšlenkou a emocí, budeme snadno zraňováni a zneklidňováni.

Budeme se cítit ponížení či zranění tím, co o nás lidé říkají.

Ale pokud chápeme a cítíme sami sebe jako tuto otevřenost, takovéto myšlenky nebo slova námi jen projdou – nezanechávají v nás žádnou stopu.

Zůstáváme tak jako tento vnitřně klidný přítomný prostor.

Tato dovolující a vítající přítomnost nic nepotřebuje od zkušenosti. Nic jí nechybí. Je sama v sobě úplná.

Myšlenky a pocity nedostatku se v ní mohou objevit, ale nejsou vyjádřením její potřeby.

Tato přirozená absence pocitu nedostatku je to, co známe jako radost nebo štěstí.

Ale je zásadně důležité pochopit, že štěstí – stejně jako mír – není emoce.

Štěstí není pouze jednou z emocí, která se střídá s ostatními – jako radost, smutek, osamělost, vzrušení atd.

Štěstí není pocit. Není to emoce. Je to pozadí všech pocitů. Tento stále přítomný základ může být zakrytý emocemi – stejně jako obraz může zakrýt plátno nebo obloha může být zastřená mraky.

Jenom když si mylně myslíme, že štěstí je dočasný pocit, domníváme se, že přichází a odchází – a pak věříme, že ho musíme hledat, že ho možná najdeme někdy v budoucnosti.

Pokud hledáme štěstí, znamená to, že ho necítíme nyní – a že ho očekáváme v budoucnu. A to, co není přítomné nyní, může být nanejvýš dočasným stavem.

Hledat trvalé štěstí je protimluv. Štěstí nemůže být nalezeno. Může být pouze rozpoznáno.

Hledání štěstí je popřením jeho přítomnosti. Samotné hledání je zakrytím štěstí.

Pokud hledáme štěstí – nebo osvícení, což je totéž – ukazujeme tím, že stále spojujeme své štěstí s obsahem zkušenosti.

Pokud vkládáme naději do zkušenosti – že nám přinese štěstí nebo zklamání – znamená to, že své štěstí stále spojujeme s objekty, událostmi, činnostmi, vztahy atd.

Když získáme nějaký objekt nebo se s někým spojíme, naše hledání se na chvíli zastaví – a v tomto ustání zazáří naše přirozené štěstí.

Ale byla by chyba připisovat to štěstí onomu objektu, činnosti nebo vztahu.

Osvoboďme jednou provždy štěstí od jakékoliv závislosti na tom, co se v naší zkušenosti děje či neděje.

Vzdejme se očekávání, že nám svět, přátelé či cokoli vnějšího přinese štěstí.

Štěstí je naše přirozenost – nikoli pocit.

Když hledání štěstí v objektivní zkušenosti ustane a zazáří naše přirozená podstata, může to být doprovázeno příjemným uvolněním těla nebo rozšířením mysli – ale tyto projevy jsou jen dočasné vedlejší účinky.

Pokud si je zaměníme za samotné štěstí, budeme si myslet, že štěstí zmizelo, když tyto pocity odezní.

Ale zmizely jen tělesné či mentální reakce, které se někdy objevují, když se zjeví naše pravá přirozenost.

Nečekej, že ti svět přinese štěstí. Přines své štěstí světu.

Jednoduše pochop a prociťuj sám sebe jako tuto otevřenost. Vstupuj do života jako tato otevřenost.

Dovol v sobě jen ty myšlenky, pocity, činnosti a vztahy, které vyvěrají z této otevřenosti a jejich přirozených kvalit – pokud je tak můžeme nazývat.

A pokud se objeví jiné myšlenky, pocity nebo zjistíš, že ses zapojil do činností nebo vztahů, které z této otevřenosti nevyvěrají – pak je neprohlubuj, ale zkoumej je.

Zeptej se: pro koho se objevují? Kdo je tím „já“, jehož jménem vznikají?

A tímto zkoumáním je nech přirozeně, bez úsilí rozpustit v tomto porozumění.

Tato vedená kontemplace tímto končí. Ale naše přirozená otevřenost – tato přijímající, vítající přítomnost – nikdy nekončí.

Jednoduše jí buď – vědomě – tváří v tvář všem zkušenostem.

A nech své myšlenky, pocity, činnosti a vztahy vznikat na jejím základě – vycházet z této přítomnosti.

Jednej na základě této přítomnosti, nech ji proudit skrze tebe – ať se tím sama vyjádří, sdílí a slaví ve všech tvých činnostech a vztazích.
Návštěvník

Nahoru

[vostalpetr]

Pro ty co to neuhodli :















































Zapomněl na Světlo

Tedy na Šakti

A tenhle chytrolin chce druhý poučovat

Asi tak jako Jana, leda o pitomostech