vp

vostalpetr píše:

Ale koupil jsem si poprvé v životě e-knihu

Cidakasa Gitu od Nityanady

„Když jsme uvnitř domu, nepotřebujeme deštník. Stejně tak, když jste ve Velkém domě zvaném Bůh, necítíte žádnou potřebu světského požitku.“

„Stejně jako se letadlo pohybuje bez pomoci země, tak se i člověk musí naučit jednat bez pomoci těla. Koruna pevné víry ‚Nejsem toto tělo‘ by měla být pevně zasazena do srdce.“

„Když jsou dveře smyslů zavřené, rozdíl mezi vnějším světem a ‚já‘ mizí. Vše se jeví jako jedno. Ó Mysli! Vstup do domu Ánandy!“
Návštěvník

..Já neříkám, nejsme tělem, jako říkají některý takový nauky, který to tak jako dělají takový schematičtější, Já říkám, nejsme jenom tělem. Tělo máme jako svou možnost, jako svou fázi, kterou jsme si vyimaginovali a kterou velmi těžko rozpouštíme

69. Stejně jako se pneumatika jízdního kola plní vzduchem pumpou, měly by být nádí (nervy) naplněny „védántským rozlišováním“. Prána by měla být povýšena do Brahmarandhry, nejvyššího bodu mozku.

Nervy by měly být očištěny a toto očištění by mělo probíhat krok za krokem. Buddhi a Manas by se měly sjednotit s Paramátmanem. Měli byste si s ním hrát. Měli byste sedět v horním patře a dívat se dolů. Buddhiho místo je nahoře. Buddhi se musí sjednotit s Džňánou. Měli byste vždy pít vodu věčné radosti.

Musíte být jedno s nektarem Ánandy. Musíte znát ty, kteří jsou neustále ponořeni v této věčné radosti. Měli byste znát samotné tajemství této Ánandy. Vpravdě, Kundaliní musí být probuzena. Stejně jako houpáme dítě v kolébce, měli bychom upřít svou pozornost na hlavu a zkoumat, co se tam děje. Paramananda (nejvyšší blaženost) a Sadananda (věčná blaženost) jsou v hlavě. Šiva lingam je také v hlavě, která by měla být jedno.

Tazatel: Teoreticky i skrze meditaci jste úžasně vysvětlil postupnou cestu, přímou cestu a poté „cestu bez cesty“ neboli nemeditaci, tedy podstatu meditace. Má otázka zní: u postupné cesty mi je jasné, jak se liší od nemeditace. Ale u přímé cesty – skoro se to bojím říct – mi to tak jasné není.

Rupert Spira: V pořádku. Přímá cesta neboli sebedotazování (átma-vičára) je zkoumání sebe sama. Většina lidí věří, že jejich „já“ je dočasné, konečné a omezené „já“ umístěné v těle. Přímá cesta vám tedy říká: „Ty, zdánlivě oddělené já, kým skutečně jsi?“

Přímá cesta je adresována králi Learovi (postava na jevišti). „Králi Leare, kdo jsi? Kdo jsi doopravdy? Prozkoumej se.“ A král Lear se začne zkoumat. Vydá se na cestu. Král Lear během svých dní a aktivit stále říká „já“. Přímá cesta tedy říká králi Learovi: „Kdo je toto ‚já‘?“

Král Lear začne toto „já“ hledat. Řekne si: „Zjevně nejsem své myšlenky, protože myšlenky přicházejí a odcházejí, ale já jsem stále já. Zjevně nejsem své pocity, protože ty přicházejí a odcházejí, ale já jsem stále já.“ Král v tom pokračuje – teď je na přímé cestě. Nejde sice okamžitě, ale jde přímo.

„Přímá“ neznamená „okamžitá“. Můžete letět do New Yorku přímo, ale nemusíte tam být v mžiku. Král Lear jde přímo a postupně se propracovává zpět: „Nejsem toto, nejsem tamto...“ (neti, neti). A pak přijde rozpoznání: „Já jsem John Smith“ (herec, který hraje krále Leara).

V tu chvíli přímá cesta končí, protože neexistuje žádná cesta od Johna Smithe k Johnu Smithovi. John Smith pak prostě setrvává jako John Smith. To je „cesta bez cesty“, nemeditace, setrvávání v Sobě (self-abidance). Takže je to král Lear, kdo praktikuje sebedotazování a vydává se na přímou cestu, ale je to John Smith, kdo spočívá jako John Smith.

Tazatel: Toho si vážím. Je tedy bezpečné nebo přesné říci, že přímá cesta vede k „cestě bez cesty“ velmi přirozeně, způsobem, jakým postupná cesta nevede?

Rupert Spira: Ano, naprosto. Setrvávání v Sobě – to, že John Smith je Johnem Smithem – je nevyhnutelným závěrem sebedotazování. Pokud král Lear prozkoumá, kým skutečně je, z definice skončí jako John Smith.

Ostatně termín átma-vičára, který se obvykle překládá jako sebedotazování, se někdy překládá jako setrvávání v Sobě. Takže „cesta bez cesty“ je ve skutečnosti zahrnuta v přímé cestě. Já ty dvě cesty odděluji jen proto, aby byl jasný rozdíl mezi hledáním cesty zpět (zkoumáním své pravé podstaty) a tím, že prostě jste sebou samým.

Zkoumání je totiž něco, co děláte svou myslí. Prozkoumáváte svou mysl. Mohli bychom říci, že sebedotazování neboli přímá cesta je předehrou k odpočinku v Bytí, k setrvávání v Sobě. Rozděluji je, abych objasnil rozdíl: král Lear zkoumající svou podstatu je praxe, kterou vykonává. Ale nemůžete říct, že John Smith „praktikuje“ to, že je Johnem Smithem. Chci v tom mít jasno, ale ano, jsou si velmi blízké.

Tazatel: A zdá se, že postupná cesta takto úzce propojená není.

Rupert Spira: Postupná cesta nekončí nevyhnutelně u přímé cesty, zatímco přímá cesta vždy nevyhnutelně končí u „cesty bez cesty“.

Jinými slovy, můžete být na postupné cestě a praktikovat meditaci s mantrou celý život. To nekritizuji, je to naprosto validní přístup. Můžete praktikovat mantru a být skrze ni dovedeni ke své pravé podstatě, aniž byste se zastavili a položili si otázku: „Počkat, přestanu opakovat mantru a zeptám se sám sebe, co je to, co tu mantru slyší?“

To by byl přechod z postupné cesty na přímou. Ale není to nezbytné. Můžete praktikovat meditaci s mantrou, mantra se bude postupně zpomalovat, pauzy mezi opakováními se budou prodlužovat, mantra bude tišší a tišší, až zmizí a zanechá vás ve vaší pravé podstatě. V tom případě vás postupná cesta dovedla k vaší pravé podstatě, aniž byste museli nastoupit na přímou cestu.

Abychom to shrnuli: Přímá cesta nevyhnutelně vede k „cestě bez cesty“. Postupná cesta k přímé cestě vést může, ale nemusí.