od Arat » stř 06. črc 2022 20:50:22
Už asi po několikáté toto vkládám, milovaného Ankera Larsena.
Zdá se mi, že by tady opět mohl něco nastínit.
Volný
Z knihy Ankera Larsena Kámen Mudrců
(Vydalo nakladatelství Avatar v edici Zlatý věk)
Kapitola z knihy, kterou lze jen neustále objevovat.
Kandidát nepřišel domů do samoty, kterou očekával. Na schodech před domem seděl Holger Vdovin. Seděl tam už dosti dlouho, takže se zabral do sebe a nepohnul se, neslyšel ani neviděl.
Kandidát pozoroval klidnou postavu a jak kráčel zahradní stezkou, pomyslel si:
„Je stejně nehybný jako dům, u kterého sedí. Docela dobře by mohl být velkým kamenem nebo možná zvířetem, protože dýchá.“
Když k němu Holger obrátil tvář a vstal, zapomněl Kandidát pozdravit, protože ho napadla myšlenka:
„Mohl by na mou věru být také bohem! Jediné, čemu se ani v nejmenším nepodobá, je – člověk.“
Malý úsměv, který se objevil kolem Holgerových úst, tuto myšlenku popřel a způsobil, že se Kandidát zarazil, ano, překvapením skoro civěl. Vždyť tu stál a byl předmětem laskavého úsměvu, s nímž se Holger již od dětství díval na vše, co bylo malé, útlé a něžné a potřebovalo ochranu.
Kandidát zažil různé věci ve svém pestrém životě, ale tato zkušenost byla nová. Poprvé – pokud sahaly jeho vzpomínky – ztratil svou jistotu a nedovedl se do toho vpravit. Nebyl zvyklý, aby se na něho pohlíželo jako na „hodného drobečka“. Cítil, že je předmětem zvláštní výchovné lásky, která, aniž by to měla v úmyslu, mu vykazovala místo, jež nebylo tak prostorné jako to, které míval obyčejně k použití. Mastičkářská činnost, na níž byl trochu pyšný, sklesla na bezvýznamnost, nestojící za řeč. A příčinou tohoto pocitu nepatrnosti byl sám nejlepší výsledek této činnosti – muž, který tu nyní stál a hleděl na něj s otcovskou něhou a v jehož úsměvu byl otec, matka a přítel dohromady.
Žena, jež posluhovala Kandidátovi, měla jídlo hotové a Holger byl pozván, aby se s ním najedl.
Když donesla dovnitř kávu a umyla nádobí, odšourala se domů, a přemítala: „Je to přece jen podivné slyšet tyto dva lidi povídat o počasí a obilí zrovna tak, jako povídáme my ostatní… Ačkoli o čem by ostatně mohli mluvit? Jeden je učený muž a druhý výrobce dřeváků, který nebyl ani na vysoké škole.“
Kandidát si zapálil doutník a nabídl Holgerovi, ale Holger odmítl.
„Ze zásady?“ zeptal se Kandidát.
„Ne, nemám žádné zásady,“ odpověděl Holger. „Ale… ale nevím, proč bych měl kouřit.“
Kandidát se opřel pohodlně o židli a oddaně pozoroval velký doutník a vypouštěl přitom pomalu kouř z úst. Nebylo třeba výkladu, proč by on měl kouřit.
„Přišel jste se onehdy ke mně zeptat na něco, co se týkalo vissigrödského stárka,“ začal Holger. „A já vám řekl, co jsem v tom okamžiku mohl. Ale ptal jste se mne také, na co myslím, a já vám nemohl hned odpovědět, protože jsem vlastně nemyslel, nýbrž žil v tom, co předcházelo a v tom, co přišlo potom.
Což vlastně bylo totéž.
Ale pak jsem myslel, že vy se přece…,“ usmál se, jako by podával dítěti legrační hračku, „velmi zajímáte o to, co se děje v jiných lidech. A byl jste ke mně dobrý jako nikdo jiný, takže zajímá-li vás to, je správné, když se dozvíte, co předcházelo onomu setkání na křižovatce.“
„Cožpak jste ho viděl už předtím?“ ptal se Kandidát.
„Ne. Ale viděl jsem něco jiného a pak jsem pochopil, že právě proto jsem ho nechal jít s pokojem.
Ono vyhlazení člověka, které bylo nutné – protože on a já jsme se nemohli setkat a žít dále zde na tomto světě – to se stalo již dřív, aniž jsem to zpozoroval.
Setkání na křižovatce bylo jen jeho potvrzením.“
„Co se stalo?“
„Ano, co se stalo,“ opakoval Holger, „co se stalo, abych to dovedl vyprávět. Nic. Všechno. Zjevení. Sen. Větší skutečnost než ta, kterou jindy vidíme.“
Pohlédl na Kandidáta, jako by chtěl zkusit uzpůsobit svoji řeč podle jeho chápacích schopností.
„Ano, byl to asi sen,“ pokračoval, „řekněme, že to byl sen.
Ale v tom případě jsem především snil, že bdím.
Snil jsem, že vsedě bdím na loži a mám otevřít oči a nabýt schopnosti vidět. Protože mi připadalo, že jsem dosud byl slepý, ale nyní se mají moje oči otevřít.
Otevřel jsem je a hleděl do nebe.
A tam žili lidé společně s těmi, které milovali. A nebylo nedorozumění ani možnosti sporu, a rozloučení nemohlo nastat. A život tam byl takový, že se více sbližovali a každou chvíli viděli lépe, jak se mohou mít rádi. A teplo mi vstoupilo do srdce a já pravil: ‚To je země štěstí!‘
A byl jsem zarmoucen, protože lidské štěstí jsem nikdy neokusil.
Ale hledal jsem to, v čem je moje štěstí a ptal jsem se: ‚Kde je Bůh?‘
Neboť on nebyl v této zemi štěstí.
Leda – lze-li to tak říci – jako dík v jejich srdcích za jejich štěstí.
Tehdy jsem se cítil, jako bych byl ještě slepý a moje oči se měly otevřít. A pak jsem viděl do nebe, kde jsou ti, kteří uctívají Boha.
Velká milost se na ně vylévala, právě taková, kolik měli místa ve svých srdcích. Andělé je obklopovali a učili je ještě hlubšímu uctívání, takže měli místo ještě pro větší milost.
Pomyslel jsem si: ‚To je blaženost. Ale kde je Bůh?‘
Protože on nebyl v zemi blažených.
Nemohl tam být nikdo kromě nich samých, protože oni se modlili k Bohu kvůli sobě samým, aby byli plni jeho milosti.
A bylo mi znovu, jako bych byl slepý a moje oči se musely otevřít, než budu moci vidět.
Pak jsem viděl do nebe, kde jsou ti, kteří hloubají o životě, aby pochopili, odkud přichází, jaký je a kam jde.
Tam byli lidé, kteří věděli vše, co se nikdy nedovím, a co vědět ani netoužím.
Před každým byla zeměkoule, která byla živá a pohybovala se, zatímco život vznikal a rostl před jejich očima a oni ho sledovali tak přesně, že nebylo nic kromě nich a toho, co viděli. Bylo tak ticho v tomto nebi, že by jejich myšlenky musely být slyšeny tím, kdo by je dovedl pochopit.
Před každou z těchto zeměkoulí bylo malé, zlaté slunce, takřka zrcadlo, ale ze živého zlata, které neodráželo toho, kdo do něho pohlédl, nýbrž ukazovalo bezednou zlatou hlubinu.
Viděl jsem tvář přesunout se přes jedno z těchto živoucích sluncí. A ten, který seděl před ním, vstal, a já věděl, že život jeho ženy na zemi skončil.
Viděl jsem, jak čeká, viděl jsem ji přicházet, viděl jsem jak ji bere za ruku a vede do nebe, kde bylo jeho srdce.
Věděl jsem, že toto nebe není jejím nebem, ale že se jejím nebem stane, poněvadž je to nebe jeho, a myslel jsem si“ ‚taková je láska.‘
Ale ptal jsem se znovu: ‚Kde je Bůh?‘
Protože Bůh nebyl v nebi, kde se učili chápat vše – kromě něho samotného.
Tu se opět zdálo, jako bych i nadále byl slepý a moje oči se otevřely, takže jsem mohl vidět.
Viděl jsem nebe, kde jsou ti, kteří uctívají Boha kvůli němu samotnému.
Ale nemohu říci, co jsem viděl, protože – zatímco jsem hleděl – stávalo se to stále větším, to, co zářilo, nabylo paprsků, jako by to předtím bylo jen mdlé, to, co bylo mocné, vyrostlo, jako by to předtím bylo jen malé, blaženost nabyla plnosti, jako by předtím byla jen nedostatkem.
To byl lesk. To byla sláva.
Vše, co zde na zemi září před našima očima, má od toho svůj lesk – ranní slunce svůj jas, večerní slunce svou nádheru, život sám svůj život. Bez toho by byly všechny oči mdlé, zlato žluté, nikoliv však zlaté.
Ano, ano – právě tak to je.“
Zmlkl a hleděl před sebe. Jeho oči zářily, jako by dosud viděl to, o čem mluvil. Nyní se jejich výraz změnil, místo vytržení nastoupil hluboký klid, který byl větší než klid smrti. Byl to klid života a smrti současně, jako by nesmiřitelné mocnosti zde splynuly v nějakou třetí, která je mocnější než obě dohromady.
Kandidát cítil zamrazení, jež se podobalo úzkosti i úctě. Holger začal opět mluvit:
„Byla tam rozmanitost, nadbytek rozmanitosti. Ale jedna věc byla společná – všechno existovalo ve velkém povznesení, dýchalo v úlevě, nemající mezí.
Ale podivné je, že věčné povznesení se mi stalo jakoby jhem, ač nikdy nemohlo unavit, a úlevu, která byla stále větší, jsem cítil jako břímě. Zíral jsem do slávy, ale nenalézal jsem jiné, pro které by to bylo takové, a – zatímco jsem zíral – slyšel jsem hlas, ne však mimo mne, který pravil:
‚Po čem pátráš v Boží slávě?‘
Odpověděl jsem, ale nepoužil jsem slov: ‚Pátrám po Bohu.‘
Hlas řekl: ‚Toto je sláva Boží.‘
Ptal jsem se opět:
‚Kde je Bůh sám?‘
Hlas odpověděl:
‚Ty, jenž si troufáš se zde tázat, otevři oči a viz!‘
A v téže chvíli jsem byl vyloučen ze slávy. Byla tak říkajíc za mnou.
Pode mnou bylo něco – mohu to snad nazvat… prostorou.
Nebyla v ní radost, myslel jsem si, ač jsem nic neviděl: ‚Vše, co je opak radosti, je zde uvnitř.‘
Ale za touto… prostorou jsem viděl jinou.
Nemám jméno, jímž bych ji mohl nazvat. Každé jméno je příliš velké.
Mohu ji nazvat pouští, mohu říci komora čeledínova. Obě jména jsou příliš velká, neboť něco znamenají.
Zde nebylo nic, na co by člověk mohl vložit ruku a co by mohl pojmenovat a nazvat svým. Ale touha mě táhla k ní a ačkoliv jsem již neslyšel žádný hlas, ani neviděl ukazatele cesty, věděl jsem, že tam chci.
Neboť tam uvnitř byl Bůh.
Ale když jsem chtěl projít bezradostnou prostoru, která byla před Boží chudobou, zastavil jsem se a pojala mne hrůza.
Hrůza byla déšť, který do mne pršel a vnikal jako zžírající led, rozpouštějící a ničící vše, co bylo mnou. Netroufal jsem si vejít zcela dovnitř, neboť jsem si netroufal přestat být já, netroufal jsem si dále žít a nebýt já.
Ale pak jsem opět viděl prostoru, jež byla tak nepatrná, že v ní nemohl být nikdo jiný kromě Boha a touha mě táhla vpřed a já si pomyslel:
‚Když přestáváš být, jsi blíže Bohu, než když se tu zastavíš a zůstaneš sám sebou.‘
Vešel jsem a zemřel smrtí, jež se podobá smrti našeho těla jako klidný spánek noční můře.“
Oční víčka mu klesla, tvář se zavřela. Seděl nehybně jako zprvu na kamenech schodů.
Cosi dopadlo na zem s krátkým, temným zvukem. Byl to Kandidátův doutník, který uhasl a nyní mu vypadl z prstů. Nezdvihl ho, ale zíral na Holgera, jež seděl tak blízko a zdál se být tak daleko, že nebylo možné myslet na spojení s ním. Pozoroval, že sám pohybuje rty v horlivé otázce: „Co pak? Co pak?“ Ale když si to plně uvědomil, nebyl s to se ptát. Bylo to, jako by se hrůza, kterou Holger cítil před boží chudobou, postavila do cesty této poslední otázce. Hluboký klid, jenž se nepodobal ani životu, ani smrti, spočíval na Holgerově postavě a šířil se od ní. Kandidát cítil instinktivní snahu zachránit se, on, který jindy bral většinu své potravy z ticha a mlčení, cítil před tímto tichem cosi, co se podobalo strachu, že by se jeho vědomí mohlo ponořit ke dnu a již nikdy se nevynořit. Kdyby něco nepodnikl, vír nekonečnosti by se ho chopil a stáhl ho s sebou. S napětím, jako by používal vší své síly, se shýbl, zdvihl doutník, zapálil ho a začal chodit sem a tam po místnosti. Ale ani to ještě nestačilo, musel přimět Holgera, aby mluvil, slyšet jeho živý hlas, cítit pohyb jeho myšlenek, a tak se zeptal:
„Byla tam tedy různá nebe – podle různé povahy lidí?“
Holger vzhlédl a jeho hlas zněl vyrovnaně a tiše, tu a tam trochu hledavě jako jindy.
„Není snadné to vysvětlit,“ odpověděl. „Viděl jsem toho tolik, co neumím sdělit jinému. Ale to, na co se ptáte, je správné. Viděl jsem je přicházet z toho, co nazýváme smrtí, a viděl jsem je stoupat k nebi, až se zastavili, protože nemohli stoupat výše. Stalo se to samo od sebe. Zdálo se, že se to děje podle… zákona přírody, nebo jak bych to nazval.
Nejlépe pochopíte, co míním, když budete myslet na balon. Je to tak, že když vzduch v něm a vzduch kolem něho má stejnou teplotu a hustotu, pak již nestoupá, nýbrž stojí, že?“
Kandidát kývl a Holger pokračoval:
„Lidé byli vedeni vlastním nejvyšším citem. Když dospěli do nebe, které mělo přirozenost tohoto citu, zastavili se a byli doma.
Ale v každém nebi bylo mnoho… jakýchsi stupňů. Některé byly nižší a některé vyšší v témže nebi, ačkoliv konkrétní rozdíl nebyl a já mohl vše přehlédnout.
Ale mezi různými nebi byl asi rozdíl, protože mé oči se musely otevřít vždy, když jsem měl vidět nové.
Ale ve všech platil týž zákon – lidé přicházeli tam, kam je vedla jejich přirozenost.
Viděl jsem jednoho, který nepřišel tak daleko, jak ho mohla jeho přirozenost vést, třebaže došel mnohem dále než většina ostatních.
Bylo to v nebi slávy.
Viděl jsem ho přicházet. Stále rychle stoupal skrze všechna nebe. Na jeho tváři byl malý úsměv, který dokazoval, že ví, že bude stoupat vysoko.
Stoupal stále a přišel do slávy Boží a stoupal v ní a já viděl jeho přirozenost a myslel si: ‚Dospěje nejdále, kam člověk může dospět.‘
Ale v tu chvíli se zatavil a já to nechápal. V téže chvíli mi to bylo ukázáno. Nemůžu vysvětlit, jakým způsobem, ale viděl jsem to.
Viděl jsem jeho život na zemi. Bylo to daleko na jihu, kdesi tam, kde to nazýváme teplými kraji. Stromy nebyly zcela takové jako naše. Byly tmavší, mnoho z nich užších, většinou jakési borovice, a listnaté měly tenčí a šedivější listí.
Byl knězem – ne takovým jaké máme my. Byl jakýmsi mnichem, ale přece byl více než mnich. Nevím, jak se něco takového nazývá, existuje to však – kdesi na jihu.
Téměř ho zbožňovali. Byl to učený a chytrý muž a zvláště věděl, co sídlí v lidech. Ale hlavně to byla zbožná a velká duše.
Viděl jsem jeho pozemskou postavu, ač nyní byla asi mrtvá. Ale byla mi ukázána. Jeho vlasy byly bílé jako bílá vypraná vlna. Jeho oči svítily, jako by pozůstávaly ze samého slunce, ze slunce, které právě vyšlo. Byly tak čisté, že lidé, kteří ho viděli, klekali a vyznávali mu své hříchy. Mysleli si, že je světec.
Ale hle: kam pohlédl, setkal se s tou myšlenkou u všech lidí. Neviděl nic jiného než ji, protože ji měli všichni. Do té míry si na ni zvykl, že se na něj tak nějak přilepila, aniž o tom přemýšlel. Nosil ji s sebou všude jako něco, co bylo jeho. Pověsili ji na něho jako ozdobu. A on věděl, že jeho činnost je požehnáním pro lidi.
Z toho právě pocházel ten malý úsměv, který jsem viděl na jeho tváři, když stoupal.
Ale vše dobré, co podržel jako vědění o sobě, stalo se v nebi slávy závažím, jež ho táhlo dolů, zatímco jeho přirozenost se snažila stále vzhůru.
Čím výše duše stoupá, tím lehčí věci se stanou těžkými, tím menší hříchy se stanou velkými.“
Kandidát přestal chodit, stál a díval se na Holgera, jeho pozorný výraz byl vyjasněn malým úsměvem, o němž sotva věděl.
Holger to viděl a pravil:
„Že mi bylo dovoleno to ještě jednou vidět!“
„Co?“
„Že stojíte tak laskavě a trpíte si ze mne blázny.“
„Netropím si z vás blázny,“ odpověděl Kandidát.
„Ne,“ pravil Holger, „nemyslel jsem také vlastně na vás, nýbrž na hochy ve škole. Podobáte se jim. Takový úsměv mívali, když jsem náhodou uměl své otázky. Vždy jsem tvrdil, že je umím ‚uvnitř‘, ale když měly vyjít ven z úst, přicházely zpřeházeny bez souvislostí, a já byl pro smích.
Ale někdy, když jsem nemyslel na to, co mám říci, přišlo to vše doslova samo od sebe. A pak se všichni hoši pousmáli určitým způsobem, jako by mínili: vždyť on má pravdu, skutečně to umí. A já viděl na jejich úsměvu, že mi přejí, že jsem to dostal ven. Před chvílí jste se jim podobal, takže jsem sotva viděl rozdíl.“
„Dnes už podruhé mě redukujete na školáka,“ poznamenal Kandidát.
„Nebylo to zle míněno,“ odpověděl Holger, „nechtěl jsem vás… vás… redukovat.“
„Možná proto se to tak dobře daří,“ usmál se Kandidát. „Je to jako se školními úkoly: jen když nemyslíte na to, co máte říci, jde to samo.
Ale hleďte, počasí je mírné a vítr tichý – nepůjdeme si sednout do zahrady?“
Vyšli ven ke staré jabloni, kde Holger stál napůl bez vědomí, než ho Kandidát dostal dovnitř. Šli k novému plotu z jilmů a břečťanu.
V koutě ležel kámen, poslední zbytek starého plotu, který Kandidát rozbořil a odvezl.
Holger usedl na kámen, Kandidát naproti němu na lavici.
Dívali se na pole, kde sluneční svit pozvolna nabýval na měkkosti a tichosti, zatímco se schylovalo k večeru. Viděli den téměř klesat do minulosti – den, který byl, a nikdy již nebude.
Kandidát se díval na stíny, jak se stále prodlužují, a měl pocit, jako by se jeho zvláštní měřítko pro všechno krátilo.
Obrátil se k Holgerovi, aby něco řekl, ale zmlkl v hlubokém údivu, protože ve velké tváři mu život ukázal novou důstojnost, pro níž neznal míru a váhu.
Tvář byla nehybná, a přece se díval do úsměvu bez paprsků, do úsměvu bez předměty, do úsměvu samého v sobě.
V této tváři byla prostá velikost, která nedbala vlastní bytosti, příval nepatrnosti, přebytek Ničeho – paradoxní triumf sebezničení.
Kandidát se odvrátil a díval se do klesání dne a zůstal tak sedět, až se mu zdálo, že život sám mizí a táhne jeho samého i jeho činnost s sebou ve svém mizení – cosi zbytečného, co vklouzlo do hlubokého zapomenutí veškerenstva.
„Bůh je tedy… Nic,“ pravil pomalu, „podle vašeho snu.“
„To je možné říci,“ řekl Holger.
„Pak není Boha.“
„Ano,“
„Musí buďto být, nebo nebýt.“
„Ne.“
„Není nic třetího.“ Obrátil se prudce k Holgerovi a jeho tón byl slabě podrážděný.
Holger chvíli váhal.
„Chcete, abych řekl, co myslím?“ ptal se.
„Ano.“
„Dobrá. Pak si vzpomeňte na Haničku. Kdo miloval a zabil?“
„Vy.“
“Myslete na visigrödského stárka. Kdo nenáviděl a odpustil?“
„S obdivem říkám, že jste to byl také vy.“
„A kdo sedí nyní vedle vás?“
„Když se ptáte – pak jste to tedy vy.“
„Ale když nyní řeknu, že necítím vlasy na své hlavě jako své, nýbrž jen, že tu jsou, a necítím, že moje oči vidí, nýbrž jen, že je viděno, a necítím, že moje uši slyší, nýbrž jen, že je slyšeno, a necítím svůj dech jako svůj, nýbrž jen, že se to děje, a necítím, že moje nohy jdou a moje ruce pracují, nýbrž jen, že se to děje…
Kdo jsem tedy já, který vykonal věci si odporující? Který miloval a zabil, který nenáviděl a odpustil, který již ani nemiluje, ani nepropadá nenávisti. Který není přitahován ani odpuzován. Který nemá vůli nebo cíl?“
„Míníte tím, že neexistujete?“
„To je možno říci.“
„Ale vždyť tu jste.“
Pak musí být něco ‚třetího‘.“
„Pamatujete se, co jste učinil. Tedy vy, jenž tu sedíte, jste ten, který to učinil.“
„Nebyl jsem to já, kdo to učinil.“
„Nebyl jste to vy?“
„Jan Olsen mi jednou řekl: nebyl jsi sám sebou, tehdy, když jsi to udělal Haničce.
Ale stejně jsem nebyl ‚sám sebou‘, když jsem někomu prokazoval dobro. Byl jsem vždy ovládán nějakou mocí a věděl jsem sám o sobě málo. Ano, dokonce se stalo, že jsem nenáviděl z lásky, že jsem bil z něhy. Mocnosti života se mnou jednaly, jak chtěly.“
„‚Mocnosti‘ života jednaly – a co jste byl vy?“
„Já byl boj mezi nimi. V něm jsem se naučil sama sebe znát, a cítil jsem to, co mě mohlo osvobodit od tohoto boje.“
„A co to bylo?“
„Byl to Bůh.“
„A nyní?“
„Nevím o ničem jiném než o osvobození.“
„Ale to, co nazýváte Bohem, co vás hnalo k osvobození, byl asi pud ve vás samém?“
„Pak by byl ustal, když jsem přestal být ‚sebou‘.
Myslím však na to, co jsem nazval svým snem a co bylo snad pravdou. Každému citu snad odpovídá nebeská krajina nebo pekelná díra, které skutečně jsou, ačkoliv je nemůžeme vidět.
Cit také je, ačkoliv ho nevidíme.
Dobrý cit ve mně k malým dětem nebyl mnou, nýbrž mým, a byl důkazem, že jsem, a byl pokoj kolem maličkých, protože jsem ho měl.
Nebe jsou snad dobrými city Boha ke světu.
Poněvadž jsou a poněvadž my je cítíme, víme, že On je.
Ale Bůh sám dbá jen málo o svá nebe.“
„Proč si to myslíte?“
Holger pohlédl šetrně na Kandidáta a pravil:
„Nezděste se toho, co nyní řeknu:
Nepřeji si, aby se můj zločin nestal. Je mi stejně blízký a stejně drahý, je mi stejně vzdálený a stejně lhostejný jako snopy, které jsem svazoval na poli Haničce, nebo jako ochráněné dítě na školním hřišti.
Pomáhal jsem malým z lásky. Z lásky k nim jsem krutě bil velké. Miloval jsem a zabil. Kde je láska takového druhu, je i nenávist.
Dokud existuje nebe, existuje peklo.
Nepřeji si, aby se můj zločin nestal. Bez něho bych se nikdy nebyl stal volným, nikdy bych nedospěl tam, že nepřikládám svému nejlepšímu skutku větší ceny než tomu nejhanebnějšímu.“
Kandidát na něj pohlédl s nedůvěrou.
„Nečiníte to?“
„Ne. A věřím, že tak hledí Bůh na své nebe a na své peklo a praví: ‚Ani to, ani ono nejsem Já.‘ – Obojí je ale znamením, že on je.“
„Podle toho,“ řekl Kandidát, „by život byl bojem mezi protikladnými mocnostmi, z něhož vzniká vědomí, a Bůh bytostí, jež se připoutala ke světu a osvobozuje se od něho – spolu s námi lidmi.“
Holger zavrtěl hlavou:
„To, co tu říkáte jsou myšlenky, které máte o něm.
Ale každá myšlenka, kterou máme o něm, nás o kousek od něho posune.
On nemůže být myšlen, může být pouze žit.
Jsme mu blíže, když sotva věříme, že je, ale cítíme ho v sobě.
Ano, v sobě – neboť on je na nepatrném místě.
Tak nepatrném, že je to místo všude a je majetkem každého.
Ano, vpravdě: skrytý příbytek boží je u silnice, a je tak otevřený, že si ho nikdo nevšímá.
Ale nelze o něm říci nic, než že je.
Co lze říci, je: ‚Bůh existuje pro každého, kdo ho potřebuje.‘ Každou míli, kterou jsem ušel na cestě svého života – tehdy, když byl život, který jsem nazýval svým – modlil jsem se k Bohu v úzkosti a chvění, v důvěře a otevřenosti. Při každém kroku jsem si ho představoval před sebou, při každém kroku jiného a pokaždé většího. Ale po celou dobu tu bylo něco, co zůstávalo stejné.
To, co bylo stejné po celou cestu, je pravda o něm.
Nevytvářím si ho už, vím, že jsem v něm, že jsem jím.
Nemodlím se již, ale je mi, jako bych se vždy modlil.
Je to asi chvalozpěv nad tím, že můj život je skončen a že jsem volný.“
Hleděl ven do šera, kde den a noc se v sobě navzájem ztrácely.
Kandidát sklonil hlavu a tiše sám pro sebe řekl:
„A chodil Enoch stále s Bohem a nebyl více viděn, neb vzal ho Bůh.“
