Když medituji, zažívám občas blažený klid. Nebývá to příliš často, ale vždycky je to velmi příjemné a uspokojující, ale bohužel ne docela. Vím, že určitě existují ještě vyšší sféry, ale nevím, jak se k nim dostat...
Tvůj případ je trochu složitější tím, že nejsi ani úplně bhakttická, ani úplně rozumová.
Myslíte něco mezi tím? To by souhlasilo.
Proto musíme obě metody přiměřeně zkombinovat.
Co by dělal doopravdy bhakta na mém místě?
Opravdový 100% ní bhakta by úplně odevzdal celou svou osobnost i s tím blaženým klidem Bohu. "Ne mně, ale Tobě patří vše." Tím by rychle postoupil dál.
A co by udělal džnanín?
Džnanin by svůj blažený klid objektivizoval, to znamená, že by jej pokládal za pozorovaný objekt a postavil by se k němu indiferentně. Myslil by asi takto: "Kdo je ten, kdo si uvědomuje, že je zde blažený klid?" "Kdo pozoruje blažený klid?"
Tím by ovšem svůj klid ztratil.
Spíš možno říci, že by ho prohloubil, to znamená, že by sice ztratil svůj dosavadní blažený stav, ale našel by hlubší.
Jak by to bylo možné?
Protože by se od blaženého klidu obrátil přímo k Pozorovateli, který je sám klidem nejhlubším, a to je účel věci.
Můžeš si z obou způsobů vybrat ten, který je ti právě milejší.
Anebo je zkombinovat, jak jste řekl?
Ano, to jde také, ale chce to opravdovou moudrost džnanina a jemnou lásku bhakty. Nejsem si ted docela jist, zda jsi v obou případech dosáhla potřebné úrovně. Ale je zde ještě jedna možnost, která ti bude možná vyhovovat nejlépe.
Jaká?
Když se dostaví blažený klid, necháš ho prostě být, zůstaneš uctivě a odevzdaně potichu, nebudeš si ho vůbec všimat, budeš jedině mlčet. To znamená, že si nebudeš přitom všímat ani pozorovatele ani Pánaboha. Znamená to prostě
jen - B Ý T. A hlavně si na tom nezakládat, zůstat maličká od začátku až dokonce.
