Poradna duchovních blbosti

[vostalpetr]

Ještě nějakej dotaz, laskoserna píčo ???






Odpověď v tvém případě je vždy stejná:





Táhni do prdele za blbem Ježíšem !!!

[vostalpetr]

Když situace už není v souladu s pravdou, láska nelpí. Pouští. A v tom puštění, láska zůstává neporušená.



Jenže v mém případě platí hovno za hovno,

Takže tě rozhodně nepustím

Blabolici kundo...

Ty budeš bita až se zeseres, sečtělá blbko ..

[armin]

Musíte si jen všimnout, že se to už děje.
Návštěvník

To máš blbý. Když musíš tak holt musíš...

[vostalpetr]

No to je zapeklitá situace to "musíš"

Protože když to není přirozenou součástí sebeuvědomění

Jako ta Minaříkova "bezpricinna radostivost"

Tak musíš asi moc nepomůže, protože muset to už je příčina

A snažit se o nějakou lásku záměrně, to k dobrému nevede

Tato myšlenka může otřást vším, čemu věříte. Co když za každým párem očí, do kterých jste se podívali, byl jen jeden pozorovatel, a byli jste to vy, v jiném kostýmu. Předpokládejme, že celá ta záležitost reinkarnace není o tom, že žijete jeden život za druhým v přímé linii, ale že žijete všechny životy právě teď ze všech možných úhlů pohledu. V tom smyslu jsou lidé, které nazýváte ostatními, jednoduše vy, hrající jinou roli ve velkém divadle existence. A když to vidíte takto, stane se něco velmi zvláštního. Už nepotřebujete podmínky k lásce, protože pomáhat jim je pomáhat sobě. Odpouštět jim je odpouštět sobě.

To je pěkná představa,

Ale jako každá představa je to oblbování

Takže to moc nepomůže

Když to není prostě součástí sebeuvědomění

Tak to prostě znamená zablokování satvickeho stavu mysli

A ten je bezpricinny, takže nelze použít nějaký záměr někoho milovat

Tak jak si to představoval Ježíš

Či oblbování se nějakou predstavou jednoty


K tomu lze dojít nejlépe nějakou spontánní činnosti

Tedy bez záměru, cíle a zisku

Protože láska a činnost jsou jedno a to samé...


Tedy "bezpricinne"

[vostalpetr]

Když jsou tyto roviny vnímány odděleně, může dojít k tomu, čemu se někdy říká duchovní úraz.




To bude asi ten důvod,

Proč jsi neustále kopaná do prdele

Blabolici kundo !


U tebe to ovšem nevypadá na duchovní úraz,

Ale spíš na to, že jsi duchovně mrtvá

A já si s chutí kopnu do tvý mrvoly

Protože

Já umím být svině, poradna svině

Já mám pěkný ego, takže umím kde co

Ty kundo mizerná...

[vostalpetr]

Až přestaneš psát ty svý sebeoblbovacky,

A dojdes k poznání že jsi blbá kunda co se roky jen oblbuje

Pak možná otočím

Ale do tý doby bude tvý svatý ego kopáno do prdele až budou hovna lítat

Ty duchovní žabo !

[vostalpetr]

Jsi tím prostorem, ve kterém není žádný objekt, žádný subjekt. Všechno je to Prázdnota. Mezi tím není nic. Tím okamžikem je tvé vlastní Já. Pokud jsi toto místo našel, smrt se tě nemůže dotknout, protože jsi To ty. Jsi tou Prázdnotou, která je tady, ani neodchází, ani nepřichází. Toto je konečné stádium, kterého můžeš v této lidské inkarnaci dosáhnout.

Poonja zase blábolí nesmysly,

Nejsem ani prostorem a ani prazdnotou v které nejsou objekty,

Jsem Vědomí které podobno prostoru vším prostupuje a vším je a vše tvoří

[armin]

Jak někteří lidé stále potřebují říkat nebo poslouchat, jak jsou nekonečným prostorem, láskou, blažeností, že jsou milováni nebo bezpodmínečnou láskou atd.
To jsou asi nějací nešťastní lidé, že se pořád musí v tomhle pořád dokola ubezpečovat - sami sebe i vzájemně mezi souvěrci (advaitovými "soupoznanci").
Kdyby to žili, tak by je to ani nenapadlo. Stejně jako stále neopěvujeme vzduch, který dýcháme.

[vostalpetr]

No právě,

Jenže ego z toho blbne,

Nejdřív blbne z touhy po tom

A pak blbne z toho že tím je, to proto že od toho nevědomě odpadlo

A pak hned z potřeby to všem říct že nezemřou a budou nemenně stastni

I když je to jen bezčasovy stav věčnosti a ne nějaký záruky že nikdy nezemřou, což se tam nějak neřeší...

A někteří ještě resi nějakou vděčnost, nejspíš jsou vděční sami sobě že jsou sami sebou

Což už je ukázkový příklad pocitového zpitomeni..

[vostalpetr]

povězte mi, jaký je lék? Své jméno už si nepamatuji. Nejsem křesťan, nejsem žid, nejsem zoroastrijec, nejsem z nich. Nepatřím Východu ani Západu, zemi ani moři, nejsem z žádné sféry, v níž se hvězdy točí.

Nejsem země, vzduch, voda ani oheň, nejsem žádný živel, nejsem v čase polapen. Můj domov je tam, kde místa není, mé znamení je beze znamení.

Žádná duše mě nepojme, jsem dechem Milovaného, to vím. Nejsem tím ani tamtím, jsem Jedním a k němu se navracím. Slil jsem oba světy v jeden jediný. Toho Jediného hledám, o něm mluvím, o něm zpívám.

On je první i poslední, zjevný i skrytý pod hladinou. Nezůstává nic než láska mezi námi dvěma – a tou jedinou. Nepatřím indickým vůním, čínským polím ani dálavám, žádné hranice mě neudrží, žádná jména nemám.

Nejsem z tohoto světa, ani z toho příštího, nejsem z blaha nebes, ani z pekla trýznivého. Nejsem z prachu Adamova, ani z dechu Evina, žádná nálepka mi nesedí, jsem volná hlubina.

Z duše samotné lásky jsem přetekl, oba světy mi z dlaní unikly. Pokud bych měl vydechnout jedinkrát bez Tebe, ten dech bych vzal zpět. Dej mi chvíli ticha s Přítelem a roztančím světy pod námi. Jsem ptákem, co létá už v vejci, v hlíně a vodě zářící.

Jsem Tebou tak opilý ve všem, co zřím, že není léku než tento sladký žár. Ta bez břehu láska, co skrze mě plane a volá mě Tvým vlastním jménem.

****************************************************************

"Ó lidé, povězte mi, jaký je lék?"

Jediným „vyléčením“ z oddělenosti člověka od Boha (Vesmíru/Zdroje) je naprosté odevzdání se lásce, která spálí ego.






Kdepak,

Nejleśim lékem je bezpricinny kopanec do prdele

To aby pocitarsky jelita poznaly co je láska


A nejlépe přímo do středu posrany prdele !


Zkurveny vymrdaný opilci...

[vostalpetr]

Ještě blbá piča bude tvrdit, že láska rozpouští ego

Kunda zasrana

Je to přímo naopak, ta ego vytváří a ne rozpouští





Zasrany blbý pocitarsky jelita,

Horší než banda ozralejch ciganů..

[vostalpetr]

duchovním probouzení se mohou – a nemusí – objevovat vhledy do minulých životů. Někdy v nich bývá i jistá komika: člověk bojuje o život, prožívá bolest, utrpení, strach, nespravedlnost, dokonce i hrůzy světa, a když nakonec tělo někdo zabije – střih – a všechno se promění. Náhle je tu náruč Boží lásky, světlo, klid, mír, štěstí. Tělo je zničené, ale nám se ve skutečnosti vůbec nic nestalo. A v tu chvíli možná probleskne myšlenka: „Páni, to bylo o fous.“ :D

A pak se znovu narodíme. Někdy se nám ani nechce – jak psala Trini. Zase jsme tělem, které bojuje o místo na slunci. Jsme egem, které se snaží být někým, něco mít, něco ovládat, růst, dosahovat duchovní úrovně – jen proto, abychom se cítili, že tu jsme správně, že máme právo být.

Ale ne každá smrt je stejná. Ten poslední zážitek mezi životem a smrtí byl jiný – šílený, přesně takový, kterému se říká temná noc duše. Při vhledu do něj jsem si uvědomovala, že jsem nenáviděla Boha za to, že mě vzal z inkarnace, ve které jsem nechala své dítě, svou lásku. Vnímala jsem to jako peklo, jako úplné oddělení od lásky. Všechno bylo černé, zlé, beznadějné.

V předchozím životě jsem byla zbožná – chodila jsem do kostela, poslouchala faráře, dělala všechno tak jak jsem měla, věřila jsem, že po smrti půjdu do ráje a hříšníci půjdou do pekla. A teď tohle. Připadalo mi to jako kolosální nespravedlnost. Napadlo mě, jak vůbec mohla Panna Maria milovat Boha, když jí nechal umučit syna. A s tou myšlenkou – střih. A byla jsem v ráji.

Jako když spadnou černé klapky z očí a tma se promění ve světlo. Všichni ti, kteří se zdáli být démony, temnými stvůrami, se ve světle Boží lásky proměnili v anděly. Jenže po narození jsem ten závěr zapomněla – a čekalo mě další kolo. V duši zůstala podvědomá vzpomínka na ty hrůzy. Neustále se vracela myšlenka: Jak může být Bůh tak nespravedlivý? Jak může dopustit tolik utrpení? Jak může dovolit, aby trpěly nevinné děti, které nic neudělaly?

Snad proto jsem zasvětila život péči o děti. Nejprve v dětském domově, odkud jsme si vzali nádhernou holčičku – právně volnou, ale podle odborníků pro adopci nevhodnou. Už jednou byla v adoptivní rodině, ale vrátili ji pro nezvladatelnost. Musím přiznat, že nám svého času udělala ze života peklo. Ale jsem za ni nesmírně vděčná, protože mě naučila skutečné, bezpodmínečné lásce – té, která nehodnotí a neodsuzuje. Kdy je jedno, jak se kdo projevuje, protože i tak v něm poznávám lásku, která je štěstím. Dnes je z ní anděl, který by pro druhé snesl modré z nebe.

Později jsem pracovala s nemocnými dětmi. Bylo nádherné pozorovat, jak utrpení v přítomnosti lásky beze stopy mizí.

Jenže poznání inkarnací duše ještě není úplné poznání. Realizací největšího Božího přikázání duše rostla, zprůzračňovala se, až nakonec splynula s Bohem – v Boží přítomnosti se rozplynul i její obal. Ukázalo se, že i ona, stejně jako ego, je smrtelná. Jen ta skutečná podstata, to, čím jsme – Já – je nesmrtelná.

Všechny ty štrapáce ega i duše jsou nakonec jen snem.


Nic

Příspěvky: 2457
Registrován: úte 07. čer 2016 15:14:14
Poděkoval: 76
Poděkováno: 18-krát v 18 příspěvcích



Ty jen zvanis hovna,

Katolická zbožná píčo,

Samý vymysly, v životě jsi na žádný světlo nenarazila,

Víš o tom naprostý HOVNO, kundo zběsilá

A teď tady druhy poucujes svejma vyčtenínama a představáma


Pro tebe,

Nejvyšší přikázaní zní :



Táhni do prdele idiotko i s těma svejma inkarnacema...


Ty blbá mindracka krávo...

[vostalpetr]

Tvoje duše splynula s pocitarskymi hovny,

Takže tvůj buh je hovno

Ztotožnění s hovnem z tebe dělá hovnoserku

Hovno jsi, hovna seres, v hovnech žiješ a do hoven patris

Kundo ztoznena a vyjebaná..