nejdříve musí vymyslet nějakou kravinu (čím je kravina větší tím je i lepší, velmi dobrá kravina je názor že život je utrpení)
a pak se vod tý kraviny usilovně osvobozuje nejlépe celý život,
kdyby místo vymýšlení kravin prostě jen dělal nějakou práci nebo činnost co jej baví,
jak to doporučují v taoismu,
byl by výsledek nejen lepší ale i cesta by byla snadnější,
nemusel by si holit palici, chodit v pytli vod brambor a študýrovat svatá písma a drmolit přesvatý mantry
No nakonec posudte sami, jak si lze pěkně zkomplikovat život :
Spočítej vlny
Následující rozhovory v japonském zenovém klášteře Engakudži proběhly podle tradice v rozmezí pouhých dvou let 1259 a 1260. Jejich doslovné znění se nám bohužel nedochovalo, známe pouze závěrečné verše. Ty nám však napovídají tolik, že se z nich dá dodnes sestavit celý pozoruhodný příběh starého mnicha.
Když se stal Gidó zenovým mnichem a poprvé mu oholili hlavu, bylo mu už 75 let.
„Počítám teď každý rok života, mám ještě v Zenu nějakou naději?
Mistr Daikoku mu na to odpověděl:
„Jaképak roky, může to být hned! Nevěříš? Když ti ale na tom počítání tolik záleží, dám ti na to otázku k meditaci: Kolik vln je na pláži Jui? Slyšíš? Kolik vln je na pláži Jui!“
„Ano, slyším. Kolik vln je na pláži Jui! A neodejdu z meditační haly, dokud na to nepřijdu.“
Mistr pokýval hlavou a spokojeně se usmál. Ten mnich má opravdu ještě naději.
Gidó pak přišel za měsíc a radostně hlásil:
„Už to mám! Zavřel jsem oči a zkoušel jsem ty vlny na pláži Jui v duchu spočítat, ale pořád mi to nevycházelo. Vždycky mi nějaká utekla… Až mě napadlo, že ty vlny jdou vlastně jako můj dech, jedna za druhou, a pak další, a další. Držel jsem se pak toho dechu ve dne v noci, a to už mi neutekla ani jedna. Tady jsem si to poznamenal, kolik jsem napočítal.“
„Co? Nějakých pár vlnek? To ti mám věřit, že stačí? To ses tedy náramně přepočítal! Jen počítej dál, dokud máš co počítat.“
Za měsíc nato:
„Ano, zkoušel jsem to dál. Dech se mi utišil a meditace byla pak ještě hlubší a klidnější, ale musel jsem si přiznat, že pokaždé napočítám něco jiného. Vždycky přece musím někde začít a jinde skončit, jenomže ty vlny už tu byly předtím a pak tu budou zase… Jak jsem si to uvědomil, bylo mi najednou dobře. Oceán, ten je přece nezměrný, a stejně tak moje mysl je naprosto svobodná a neomezená. Správná odpověď, kolik je na pláži Jui vln, to bude nekonečno!“
„Tolik? To snad ne! A pokloníš se před meditací opravdu až k zemi? Aby mezi ní a tebou nezbyl ani kousek? Udělej to a hned těch tvých vln ubude.“
Po roce:
„Vždyť to bylo tak prosté! Jak jsem to mohl nevidět? Stačí přece jediná vlna, a ty ostatní jsou vlastně ta samá. A jak je krásná a okouzlující! Pokaždé stoupá nejdřív nahoru a pak zase klesá dolů, jenom vždycky vypadá trochu jinak. Správně je tedy jedna!“
„A kdo je ta jediná vlna?“
„Jak, kdo?“
„Jen ho zkus najít, kdo to je.“
Po roce a půl:
„To bylo ale překvapení … Jaképak „kdo to je?“ Zmizel! Copak jsou vůbec nějaké vlny? Je tu jen mysl, ta hlubina pod nimi, a ty vlny na ní, ty se jen tak zdají. Zavane vítr, zvedne se vlna. Ustane vítr, zmizí i vlna a mysl se utiší. Kolik je tedy na pláži Jui opravdových vln? Ani jediná, správná odpověď je proto nula!“
„Nerad bych tě zklamal, mnichu, i nic je příliš mnoho, pořád tam něco překáží. Musíš se toho úplně vzdát.“
Za měsíc na to:
„Děkuji, moc děkuji… bylo to tak. I nic je vlastně něco – tím, že se uchopí. A když se pustí? Pak je všechno zase jako dřív, než jsem začal hledat. Pak je dočista jedno, kolik vln bylo, je, či bude na pláži Jui. Každá odpověď by mohla být správná. Nebo špatná? Nevím.“
„Výborně, skvěle! Jenže tak úplně jedno to zase není. Tak ještě jeden docela malý krok, a bude to. Mnoho štěstí, mnichu.“
Uplynul druhý rok a mnicha Gidó byste již v meditační hale hledali zbytečně. Podařilo se mu rozluštit tajemství Zenu i v pokročilém věku, konečně byl s hádankou hotov. Mistr Daikoku ho vedl skutečně dobře.
Jenže co bylo to poslední, co se od svého mistra konečně naučil? Z dalšího rozhovoru se to bohužel nedozvíme, protože Gidó už pak za ním nepotřeboval chodit. To by však potvrzovalo, že ho jeho meditace skutečně dovedla ještě dál! Když se mu tedy v předchozích pěti setkáních s mistrem postupně podařilo překročit něco, všechno, jedno, nic a cokoli, kam se jen mohl vydat nakonec? Může se i dnes kdokoli z nás, kdo o to skutečně stojí, dostat až tam? Kolik je tedy správně vln na pláži Jui?
Naštěstí o tom Gidó úplně nemlčel. Zanechal nám alespoň klíč, kterým jsou tyto mistrovské verše:
Dva roky jsem musel chodit po pláži Jui,
než jsem se naučil přestat počítat vlny.