https://www.suenee.cz/o-cem-kosmonauti-mlci/O čem kosmonauti mlčíNěkteří kosmonauti přiznali, že se na oběžné dráze někdy odehrávají podivné a nezvyklé věci.
Na počátku 90. let si dala redakce časopisu Neobvyklé úkazy a dobrodružství za úkol udělat rozhovor s jedním z kosmonautů. On i jeho kolegové viděli a zažili během svých letů nejednu „podivnost“. „To ale nejsou věci pro tisk“, upozornil tehdy kosmonaut. Novinář Sergej Ďomkin dodržel svůj slib a dlouhá léta o tom, co se od kosmonauta dozvěděl, mlčel. Nyní již důvod pominul, to s čím se kosmonauti potýkají, přestalo být tajemstvím.
„Během přibližování se k orbitální stanici se nedařilo veliteli dostat se na potřebnou dráhu, aby mohl provést stykování. Zásoby energie pro manévry jsou omezené a byly již téměř na nule. Pokud by se to nepodařilo při další korekci, minuli bychom stanici a vrátili se na Zemi bez splnění úkolu“, začal své vyprávění kosmonaut.
„Pomoci jsem mu nijak nemohl, protože řízení lodi je zcela v rukou velitele a já, jako lodní inženýr, jsem mohl jenom sedět a tiše trnout. Najednou jsem v hlavě uslyšel povel: převezmi řízení! Později, když jsem se to snažil analyzovat, nedokázal jsem určit, jestli to vůbec byl něčí hlas nebo co to vlastně bylo. Bez rozmýšlení jsem vyplnil cizí myšlenkový příkaz, který jsem z nějakého nevysvětlitelného důvodu nemohl nesplnit. A co bylo ještě nezvyklejší, velitel mi řízení bez jakýchkoliv námitek předal. Později mi řekl, že nic neslyšel, ale měl pocit, že se má zachovat právě tak, ačkoliv to odporovalo všem instrukcím.
Vědomí jsem neztratil, ale ocitnul jsem se ve stavu jakéhosi transu a poslušně jsem vykonával rozkazy, které se objevovaly v mé hlavě. Pouze díky těmto povelům proběhlo spojení se stanicí úspěšně. Když jsme se pak vrátili na Zemi, velitele si pozvali na „koberec“ a já jsem to taky schytal, i když ne v takové míře. Ale záhadné rozkazy jsme oba dva zamlčeli“, zakončil kosmonaut.
Někteří kosmonauti přiznali, že se na oběžné dráze někdy odehrávají podivné a nezvyklé věci.
Na počátku 90. let si dala redakce časopisu Neobvyklé úkazy a dobrodružství za úkol udělat rozhovor s jedním z kosmonautů. On i jeho kolegové viděli a zažili během svých letů nejednu „podivnost“. „To ale nejsou věci pro tisk“, upozornil tehdy kosmonaut. Novinář Sergej Ďomkin dodržel svůj slib a dlouhá léta o tom, co se od kosmonauta dozvěděl, mlčel. Nyní již důvod pominul, to s čím se kosmonauti potýkají, přestalo být tajemstvím.
„Během přibližování se k orbitální stanici se nedařilo veliteli dostat se na potřebnou dráhu, aby mohl provést stykování. Zásoby energie pro manévry jsou omezené a byly již téměř na nule. Pokud by se to nepodařilo při další korekci, minuli bychom stanici a vrátili se na Zemi bez splnění úkolu“, začal své vyprávění kosmonaut.
„Pomoci jsem mu nijak nemohl, protože řízení lodi je zcela v rukou velitele a já, jako lodní inženýr, jsem mohl jenom sedět a tiše trnout. Najednou jsem v hlavě uslyšel povel: převezmi řízení! Později, když jsem se to snažil analyzovat, nedokázal jsem určit, jestli to vůbec byl něčí hlas nebo co to vlastně bylo. Bez rozmýšlení jsem vyplnil cizí myšlenkový příkaz, který jsem z nějakého nevysvětlitelného důvodu nemohl nesplnit. A co bylo ještě nezvyklejší, velitel mi řízení bez jakýchkoliv námitek předal. Později mi řekl, že nic neslyšel, ale měl pocit, že se má zachovat právě tak, ačkoliv to odporovalo všem instrukcím.
Vědomí jsem neztratil, ale ocitnul jsem se ve stavu jakéhosi transu a poslušně jsem vykonával rozkazy, které se objevovaly v mé hlavě. Pouze díky těmto povelům proběhlo spojení se stanicí úspěšně. Když jsme se pak vrátili na Zemi, velitele si pozvali na „koberec“ a já jsem to taky schytal, i když ne v takové míře. Ale záhadné rozkazy jsme oba dva zamlčeli“, zakončil kosmonaut.
Přiznávám, píše Ďomkin, že jsem byl vyprávěním kosmonauta velmi překvapen, ale považoval jsem to za „telepatické převzetí kontroly“, s takovými případy jsem se ve své praxi již setkal a neodehrávaly se ve vesmíru, ale na Zemi. Lidé začínali naprosto překvapivě vykonávat některé činnosti, nebo naprosto naopak, nedělali vůbec nic. Někdy to vysvětlovali jakýmsi vnitřním hlasem, který je jakoby vedl. Tehdy mi při rozhovoru s kosmonautem nepřišlo důležité, kdo nebo co bylo původcem těchto příkazů, a tedy cizím subjektem působícím na vůli jedince. Dnes ale již vím, že to je podstatné. Kromě toho se domnívám, že je velký rozdíl mezi podobnými stavy na Zemi a ve vesmíru. Jak vyšlo později najevo, kosmonautů s takovými zážitky bylo více.
Ukázalo se, že při pobytu na oběžné dráze kosmonauti nevidí pouze vesmír. Navštěvují je různé „halucinace“, jejichž původ nemohou vědci zatím určit a ani je pochopit. Je známé, že Jurij Gagarin a Alexej Leonov slyšeli v kosmu hudbu a Vladislav Volkov vytí psa, které se pojednou změnilo v pláč dítěte. Na orbitě se ale nemusí jednat pouze o sluchové vjemy. Podle Sergeje Kričevského měli někteří jeho kolegové i poněkud jiné zážitky.
„Tento fenomén je potřeba prozkoumat“, tvrdí kosmonaut Sergej Kričevskij, „nicméně vědci se touto oblastí zatím nezaobírají“, uvedl na rádiu v pořadu Ruské ráno 17. března 2011.
Sergej Kričevskij vešel v povědomí veřejnosti svou publikací Noční můry na oběžné dráze, kde vypráví o zvláštních halucinacích „navštěvujících“ kosmonauty, kteří se ocitnou za hranicemi zemské atmosféry. Pravdou je, že tehdy nikdo z jeho kolegů, a tím spíše vědců z Ústavu lékařsko-biologických problémů, nespěchal jeho informace potvrdit. Přimět některé z nich k rozhovoru o těchto jevech se Kričevskému podařilo až po půlroční „práci“. K nim patřil například Alexander Serebrov, doktor technických věd, který na orbitě pobýval čtyřikrát, nebo profesor Valerij Burdakov, zabývající se již řadu let přípravou kosmonautů.
„Kosmonauti (pouze někteří, ne všichni) mají při pobytu na orbitě pocit, že se nachází v úplně jiném stavu. Začíná to různými vidinami, a nejenom jimi. Přemísťovali se v prostoru a v čase do jakýchsi neznámých civilizací“, vyprávěl. „Písemně zaznamenané to nikde není.“ Sergej Kričevskij také sdělil, že jej v přípravné fázi k letu upozorňovali na možnost takových prožitků, nicméně on sám žádnou takovou zkušenost nemá.
Podle něj se nejedná o nic nového, kosmonauti o tom ale velmi neradi hovoří. „O problému se ví již minimálně 15 let, ovšem naše vážená Akademie věd a kolegové z přípravného střediska kosmických letů neměli zřejmě potřebu se tím zabývat. Kosmonauti se brání říci pravdu, protože se obávají důsledků, takové znám tři“, dodává.
Kričevskij je toho názoru, že tento jev potřeba prostudovat. „Musíme provést experimenty a vytvořit odpovídající kvalitní vědecký program.“ Kosmonauti by měli mít možnost hovořit otevřeně. Pokud se nám podaří převést tento fenomén ze spekulativní do vědecké roviny a prozkoumat jej, dojdeme k velice zajímavým závěrům“, říká.
„Žádný vědecký výzkum tohoto jevu doposud proveden nebyl, nicméně vědci bádání tímto směrem neodmítají“, sdělil vedoucí oddělení psychofyziologie Ústavu lékařsko-biologických problémů Akademie věd, Jurij Bubejev. „V současné době máme v plánu se jím zabývat a snažíme se posbírat úlomky faktů, abychom mohli popisované události analyzovat.“
Vědec zdůraznil, že se jedná o skutečnosti, týkající se stavu rozšířeného vědomí, o kterých mnoho nevíme. K takovým vidinám u kosmonautů dochází, když se aktivuje struktura hlubokého podvědomí. „Nevíme, proč k tomu dochází a ani zda to má na svědomí určitý druh záření nebo stav beztíže. To je potřeba zjistit. Větší znalosti máme ohledně extrémních stavů vědomí. Když člověk vidí Zemi zvnějšku, dochází u něj k zostřenému vnímání některých oblastí duchovna“, zakončuje.
První, kdo o podivných jevech informoval, byl v roce 1995 kosmonaut Sergej Kričevskij, kandidát technických věd, člen Akademie kosmonautiky Ciolkovského a dalších institucí. To, o čem kosmonaut a vědec v Novosibirském ústavu kosmické antropologie vyprávěl, bylo velmi důležité ve vztahu k doposud neodhaleným záhadám vesmíru. Zde je několik úryvků z jeho přednášky:
„V roce 1989 jsem se připravoval k letu do vesmíru a tak došlo i k navázání neformálního styku s kolegy. Tedy také s kosmonauty, kteří již „nahoře“ pobývali. Nicméně o viděních, které můžeme pracovně nazvat fantastickým snovým stavem, jsem se dozvěděl až v druhé polovině roku 1994 – pravděpodobně to souviselo s blížícím se termínem mého letu… Všechny informace o podobných zážitcích jsou předávány ve velmi úzkém kruhu, kosmonautem dalšímu kosmonautu, a to v období před nastávajícím startem.
Pozorování podivných jevů během letů jsou novým a neprozkoumaným fenoménem, který souvisí se stavem rozšířeného vědomí. Představte si, že kosmonaut se neočekávaně dostává do situace, že se jeho původní lidská podoba začíná rychle měnit a stává se z něj jakýsi živočich. Současně se odpovídajícím způsobem mění i jeho okolí a člověk se cítí jako stvoření, kterým se stal. Může se dokonce přeměnit i v další zvláštní bytost. Dejme tomu, že mi jeden z kolegů vyprávěl o tom, jak se ocitnul v „kůži“ dinosaura. Cítil se jako zvíře, pohyboval se po povrchu neznámé planety a překonával nějaké překážky. Kosmonaut mi celkem podrobně popsal „svůj“ vzhled: tlapy, šupiny, blány mezi prsty, barvu kůže, obrovské drápy a další.
Splynutí jeho já s biologickou podstatou pravěkého ještěra bylo natolik silné, že pocity tohoto pro něj naprosto cizího těla vnímal jako svoje vlastní. Cítil, jak se mu na zádech vztyčuje kostěný hřeben a o pronikavém řevu, který se vyrval z jeho hrdla, věděl, že je jeho. Postupně se přeměňoval v další stvoření a měnila se i krajina kolem něj. Přitom kosmonaut vnímal nejenom fyzické pocity těchto zvířat z dávných dob, ale jakoby se měnila i jeho osobnost. A stejně tak se mohl ocitnout i v těle mimozemského humanoida.
Je zajímavé, že „vidění“ byla neobvykle ostrá a barevná. Při těchto „výletech“ slyšeli i zvuky, mezi nimi také řeč jiných bytostí, které rozuměli, aniž by se ji museli učit. Kosmonaut se jakoby přemísťoval do jiného času a prostoru, počítaje v to i neznámé planety. Dostávali se do nových a naprosto cizích světů, které se pro ně na tu chvíli stávaly známými a jejich domovinou.
Pro tato „snění“ je příznačná prudká změna pociťování času a proud informací… Kosmonaut začíná vnímat příliv informací, který přichází odněkud zvnějšku, a vzniká dojem, že někdo mocný a veliký mu předává pro člověka nové a neobvyklé poznatky.
Někdy se stávalo, že“vnitřním hlasem“ byly sdělovány informace o tom, co se stane a které velmi podrobně popisovaly budoucí události i s komentářem. A přitom „slyšeli“, že vše dobře dopadne… Takovým způsobem se podařilo včas zabránit nebezpečným a komplikovaným situacím v průběhu letu. Vyskytnul se i případ, kdy by kosmonauti bez takového „snu“ zahynuli.
Ohromující byly obzvláště podrobnosti a přesnost popisu kritických momentů. „Hlas“ například předpověděl smrtelné nebezpečí, které na kosmonauty číhá při výstupu do vesmíru. V průběhu jasnovidného snu bylo nebezpečí ukazováno opakovaně a „hlas“ k tomu podával vysvětlení. Při uskutečnění výstupu do kosmu z důvodu práce mimo stanici se vše do detailů potvrdilo, kosmonaut byl připraven a zachránil se (jinak by odletěl do vesmíru). S něčím podobným se kosmonauti předtím ještě nikdy nesetkali.
Tyto události jsou před vědeckými kruhy skrývány, nehovoří se o nich a jakoby neexistovaly. Žádný kosmonaut o nich nikdy a nikomu nepodal oficiální informaci. Nikdy to nebylo popsáno ve služebních hlášeních posádek – proč? Odpověď je zřejmě jasná, kosmonauti se obávali lékařských prohlídek a testů s následujícím zbavení způsobilosti k letům s diagnózou psychické nemoci.
Jeden z kosmonautů si vedl osobní deník, ve kterém popisoval své zážitky. Tento deník by se mohl stát jedinečným dokumentem. Nicméně prosby a návrhy ohledně jeho uveřejnění, případně setkání s vědci, kosmonaut kategoricky odmítnul s tím, že je to podle jeho názoru prozatím předčasné.“
