od Arat » čtv 16. čer 2022 19:12:01
Haleluja.
-----------------------------------
II. UMĚNÍ
“Co je umění?“ zeptal jsem se mudrce…
Odpočívali jsme na hoře, ve stínu skalní klenby. Před námi oceán – nekonečné zrcadlení slunce. Po hladině volně plynuly plachetnice, zlatě ozářené, a nad nimi se ušlechtilými pohyby vznášeli světlí rackové. Na modré obloze vyvstávaly velké, bílé mraky, čisté jako sníh, a přibližovaly se stejnoměrně v majestátních řadách.
“ Co je poezie?“
„Je to tak jednoduché, tak přirozené jako moře, jako ptáci, jako oblaka,“ řekl mudrc. „Nemyslím, že to budeš chápat a vyciťovat tak obtížně jako Tao. Stačí ti jen porozhlédnout se kolem sebe, po zemi, po vodách, po ovzduší, aby sis to uvědomil.
Poezie existuje od vzniku nebes a země.
S nebem a zemí se zrodila i nejvyšší krása. Slunce a měsíc ozařují mračna a růžové mlhy rána a večera; a přesto, že tu není žádná barva, která by je pronikala, jsou tak podivuhodné, nevyčerpatelně proměnlivé, že tvoří ono “velké pozorovatelné“ pod oblohou.
Kdekoliv se objeví nějaký zvuk, vzniká z pohybu. Všechno v přírodě má svoje ústa. Ze všech rtů ve světě , pohybují-li se, vycházejí zvuky.
Naslouchej na chvíli proudu, který se v horách řine přes skálu. Jakmile se uvedl do pohybu, vydává zvuk, vysoký nebo hluboký, dlouhý nebo krátký, který sice není v přesné shodě se zákonitostmi hudby, ale přece má jakýsi ráz a rytmus. – To je přirozený, samorodý zvuk nebes a země.
A tak je-li srdce lidské do krajnosti prázdné a do krajnosti plné ducha, a došlo k jeho pohnutí, vychází z něj zvuk. Není podivné, že tím vzniká nejrozmanitější literatura?
Tedy: poezie je zvukem srdce . – To je docela jednoduché a jistě jsi to pochopil.
Poesii je možné slyšet a vidět všude, protože veškerá příroda je jediným velkým básníkem. Ale právě proto, že je to tak jednoduché, je to i dané a nezměnitelné. Kde tryská pramen z pohybu, z toho plyne i zaznívání verše. Jakýkoliv jiný zvuk není poezií. Zvuk musí přijít zcela sám sebou – “wu-wei“ – se nesmí vytvářet umělým způsobem. Je mnoho, mnoho lidí, kteří zvuky vyvolávají nepřirozenými pohyby; ti ale nejsou básníky, chovají se jako opice a papouškové. Je jen málo pravých básníků, ze kterých verš plyne sám od sebe, plný hudby, mohutný, jako proud hučící přes skály, jako hrom dunící v mracích, nebo jemně, jako mírné snášení se deště navečer, jako tichý vánek za letní noci.
Naslouchej moři u našich nohou! Není to podivuhodná píseň? Není to ryzí hudba, jedna báseň? Vidíš všude ty vlny, jak postupují v nekonečném pohybu, jedna za druhou, přes druhou a zase dál, a jiné, které se vracejí a zase mizí v hudbě? Slyšíš ty šumící rytmy?
Velký a jednoduchý musí být básník, podobný moři! Jeho hnutí jsou jako pohyby moře, podle pohybu, který je z Taa a kterým se musí nechat tiše unášet... Nejedná sám, je poslušný jako malé dítě. – Veliké je moře. Veliký je básník. Ale větší je Tao, které velké není.“
Odmlčel se a naslouchal moři. Viděl jsem, jak ho hudba prostupuje.
Mnoho jsem přemýšlel o jeho slovech o Tau. Obával jsem se, že jeho nezměrná, vznešená filosofie bude odsouzením umělce a že dám-li se tak mimovolně spoutat jeho moudrostí, nebudu už dál cítit čisté nadšení básníka a nebudu už schopný se dětsky zaradovat při spatření krásy.
Ale on tu stál v takém uchvácení, jako by viděl moře poprvé, a s rozzářenýma očima naslouchal zvukům vln!
“Není to krásné,“ řekl znovu, “nejsou úchvatné ty zvuky, které vycházejí z Taa, z nezvučného? Světlo, které vyzařuje z Taa, z nesvítícího? A verše, hudba slov, zrozená z Taa, z nemluvícího? Nežijeme v nekonečné záhadě, ve které se kdysi objevila jednoduchá, naprostá pravda?“
Dlouhou dobu jsem mlčel. Ale ještě jsem to nemohl dobře pochopit. Všechno se to zdálo být tak jednoduché, že to bylo pro mě až příliš jednoduché. Zeptal jsem se pochybovačně:
“Může to být opravdu tak jednoduché – být básníkem a zpívat verše? – Nemůžeme přece tvořit verše tak snadno jako proud řinoucí se přes skálu. Nemusíme se nejprve učit, cvičit a poznávat správné podoby veršů? To je přece skutečné, vlastní jednání, ne samovolný pohyb.“
Moje otázka ho ale nepřivedla do rozpaků, hned odpověděl:
“Nenech se tím zmást. Všechno záleží na tom: má ten člověk pravý zdroj, ze kterého musí plynout verš, anebo ho nemá? Chová v sobě ta jednoduchá, čistá hnutí z Taa, nebo jeho životní princip není prostě tak krásný? Má-li v sobě onen pramen, je básníkem, nemá-li ho, básníkem není.
Teď už pochopíš, že – přesně pozorováno s vysokého hlediska – všichni lidé jsou vlastně básníky, protože jsem ti řekl: ve všech je původní, podstatný pohyb z Taa a zpátky k Tau. Ale jen u zcela ojedinělých osob jsou tato hnutí tak rozvinutá a v tak silném napětí, že dokážou uvidět i ty vznešené krásy, které tvoří břehy, podél nichž plyne tok jich duše, až se rozprostraní v bezbřehou nekonečnost. Dá se i říci: obyčejní lidé jsou jako stojaté vody v bahnité půdě, se sporou vegetací; básníci jako čisté řeky, které proudí k bezmeznému oceánu, mezi bohatými břehy, plnými jedinečné nádhery.
Ale nebudu raději užívat tak mnohá podobenství, protože to není dostatečně jednoduché.
Chceš vědět, nemusí-li se člověk, který je skutečně básníkem a chová-li v sobě pravý zdroj, přece jen cvičit ve svém umění, jestli se v něm pohybuje spíš sám od sebe, jako příroda? – To poslední je pravda nad jakoukoliv pochybnost!
Nezapomínej, že mladý básník, který po nějakou dobu studoval různé možnosti tvorby básní, je nachází tak přirozené, že ani nemůže vidět jiné. Jeho verše se budou pohybovat samy od sebe a budou krásné, jednoduše proto, že jiný pohyb neznají. To je právě ten rozdíl mezi básníkem a diletantem: básník zpívá svoje verše, tak jak z něj právě tryskají, a teprve potom poznává, že jsou ve všech svých pohybech, ve svém znění i rytmu správné; kdežto diletant si vždycky nejprve zvolí určitý druh verše, podle svého plánu, a podle toho se pak všemi silami snaží aplikovat neživá slova. Oduševnělá slova básníka plynou sama od sebe, právě proto, že jsou oduševnělá.
A úplně přesně pozorováno: neexistují vlastně vůbec žádné pevné formy básnění a žádné zákonitosti, protože verš, který sám od sebe sebou vytrysknul z pramene, se pohybuje vlastní silou a ne podle předem formulovaného, lidského zákona. Jediným zákonem je, že tu žádný zákon není.
Snad se ti to zdá příliš odvážlivé, mladý muži! Ale uvaž, že moje zdůvodnění vychází z Taa a ne z lidí a že také znám jen velmi málo pravých básníků. Velmi vzácný je člověk, který je tak ryzí a čistý jako příroda sama. Myslíš, že ve tvé zemi je hodně takých?“
Bylo mi při téhle otázce trochu podivně; nečekal jsem ji a nechápal jsem, proč mudrc chtěl něco podobného vědět. Odpověď mi také připadala nadmíru nesnadná, položil jsem mu proto dřív ještě další otázku.
“Mistře, to ti nemohu říci, dokud mne ještě líp nepoučíš. Proč básník tvoří báseň?“
Zdálo se, že se tomu podivil, protože se mě zeptal, jako by mi nebyl dobře rozuměl:
“Proč básník tvoří báseň?“
“Ano, mistře, proč?“
Usmál se mírně a řekl:
“Proč šumí moře? Proč zpívá ptáče? Víš to, synu?“
“Protože jinak nemohou, otče, poněvadž prostě musí, podle své přirozenosti! Je to wu-wei!“
„Naprosto správně! A mělo by tomu být u básníka jinak?“
Přemýšlel jsem, ale nenacházel jsem zatím žádnou odpověď.
“Ano, může to být přece jen jiné. Básník může zpívat, aby vytvořil neb obohatil literaturu tam, kde ještě nic takového není, nebo kde to zaniká. Jsou i básníci, kteří zpívají, aby se oděli gloriolou, aby se stali slavnými a dosáhli přízně.“
“Musíš se vyjadřovat pozorněji“, řekl mudrc, “a nesmíš zneužívat slova, která jsou jiným svatá. Protože básníci, kteří takovým způsobem veršují, nejsou básníky. Básník nemůže psát báseň s určitým úmyslem, to by jednal jako diletant.“
“Ale mistře, i když básník napsal báseň skutečně tak čistě jako ptáče, nesměl by se pak těšit z vavřínů a růží? Nesmí žárlit na toho, kdo nosí věnec, o kterém se domnívá, že si ho zaslouží on sám? Může si úmyslně počínat jinak než ostatní lidé, aby vynikal nějakou nápadnou zvláštností? Může se pokládat za lepšího než obyčejní lidé? Nebo nesmí nenávidět osoby, které ho nekorunují, ale posmívají se mu? Můžeš mi vysvětlit všechny tyhle případy? Jeví se mi jako divné, pokud jde o to přirovnání s malým ptáčetem a velkým oceánem!“
“Všechny tyhle otázky, mladý příteli, jsou odpovědí na můj dotaz,“ řekl mudrc. “Že to všechno chceš vědět dokazuje, že ve tvé zemi není mnoho básníků. Uvaž dobře, že chápu slovo “básník“ v jeho nejčistším, nejvyšším významu. Básník může žít jen svému umění, které miluje jako takové, a ne jako prostředek, aby si opatřil některý z pozemských požitků.
Básník vidí lidi a věci v podstatě tak prostě, že se tím blíží Tau. Jiní lidé vidí všechno nejasně, jako skrze mlhu. Básník to vidí jako nezvratnou pravdu.
Může tedy očekávat, že jeho jednoduchost bude viditelná lidu, obestřenému mračny? Může chovat city nenávisti a smutku, když není poznáván? Může cítit radost, je-li ověnčován? – Je to jako s proměnou počasí během roku. Není to nic zvláštního, protože je to přirozený sled věcí. Básník proto nezoufá, když mu nenaslouchají, a nejásá, je-li oslavován. Pozoruje vztahy mezi lidmi, když se s nimi setkává, jako přirozené následky, jejichž příčiny poznává. Úsudek obyčejného obecenstva mu dokonce není ani lhostejný, prostě pro něj neexistuje. Nezpívá také svoje verše lidu, ale proto, že zpívat takřka musí. Zaznívání lidských hlasů o jeho díle mu úplně uniká a neví, je-li slavný nebo zapomenutý. Největší slávou je: nebýt slavný.
Díváš se na mě, mladý muži, jako bych ti vyprávěl o divech. Ale mluvím jen o jednoduchých pravdách, tak prostých a přirozených, jako je pravda o krajině nebo o moři. Protože jsi doteď pobýval v rozrušujícím životě mezi lidmi své země, neviděl jsi ještě nikdy pravou jednoduchost. Dlouho jsi neslyšel mluvit o ničem jiném než o zásluhách, slávě, cti a podobně, a domníval ses, že tyhle věci jsou skutečné a nepostradatelné jako vzduch, který vdechuješ. Všechno je to pouhé zdání a klam.
Ti, které jsi tam viděl, možná původně básníky byli, ale zbloudili, vzdálili se od toho, co kdysi bylo jejich životním principem pocházejícím z Taa, ale nezůstali tím, čím původně byli, klesli svou slabostí na povahu obyčejných lidí. Dělají totéž co běžní lidé, jen to dělají silněji. Poznávám to z tvých otázek.
Ale ti všichni už básníky nejsou a nebudou tvořit pravou poesii, dokud budou takoví. Protože nejnepatrnější odchýlení se od původního pohybu stačí, aby poesii pokazilo.
Je jen jedna přímá cesta: prostá a neposkvrněná, ale přísná jako rovná linie. Ta přímá linie je ono samo sebou jsoucí; mimo ni se pohybuje všechno nepravé jednání, cesty ke slávě, k moci, k bohatství. Přímá linie postupuje sama, bez odchýlení, bez zvláštního směru, jednoduchým způsobem k nekonečnu.
A nemluvím tu přirozeně jen o umělcích slova, ale o umělcích vůbec. – Ukážu ti něco od umělce, který se mi jeví tak ryzí a prostý, jak si představuji pravého a jednoduchého člověka. Pojď se mnou!“
Mudrc mne přivedl do svého domku, do prostě zařízené síňky. Otevřel dvířka ve zdi a vyndal dřevěnou truhlici. Postavil ji opatrně na zem, odsunul víko a vyzvedl z ní jinou uzavřenou skříňku z červenohnědého dřeva, kterou postavil na stůl.
“Podívej se “, řekl, “to je nejprve pěkná skříňka. Krásná věc musí mít i přiměřenou schránku, která ji skrývá před profánním pohledy.“
A otevřel obě křídla pouzdra. Vnitřek byl vyložený světle modrým hedvábím. Uprostřed stála soška. Skvěla se tak podivuhodnou září, jako by kolem sebe šířila vlastní světlo. Byla to “Kuan-jin“, sedící na rozvinutém květu lotosu, jehož stonek se zvedal z rozbouřených vln.
Umělec chtěl ve svém obrazu symbolizovat i ranní červánky, které východním národům zasvitly, když se objevil Buddha, a něžnou bělostí svého porcelánu dal prosvítat jemnému růžovému nádechu, jaký lemuje ranní oblaka dřív než plně zazáří slunce. Není to jímavější, toto tušené, přicházející světlo, než plné světlo samo? Vidíš, jak ten neurčitý, a přece tak podivuhodně čistý nach prosvítá bělostí? Tady dojem hmoty skoro vymizel, je to div!“
Chvíli jsem nedokázal promluvit dojetím. Cítil jsem, jak krása tohoto umění tříbí mou duši, ještě víc než starcova moudrost. Konečně jsem se tiše zeptal:
“Kdo vytvořil tenhle zázrak? Rád bych to věděl, abych uctíval jeho jméno, tak jako tvé.“
“Na tom příliš nezáleží, mladý příteli!“ odpověděl mudrc. “Duše, která žila v tomto umělci, se vznesla zase zpět k Tau, tam, kam i ty se jednou obrátíš. Jeho tělo zaniklo jako listí stromu, tak jako i tvé jednou zanikne. Nakolik tedy teď záleží na jeho jménu? – Chci ti je ale říci: jmenoval se Tan–Wei a vyryl tohle jméno krásnými znaky na zadní stranu sošky, protože to tehdy bývalo zvykem. – Čím byl?
Přirozeně to byl jen prostý člověk, který ani nevěděl, že je takový umělec, nevyvyšoval se nad obyčejné lidi a ani netušil, že jeho dílo je tak překrásné. Ale často se díval na oblohu nad sebou a miloval dálky moře, krajiny a květiny, jinak by nemohl být tak citlivý. Takové jednoduché linie a tak čisté barvy uvidíš jedině v přírodě. Nebyl nijak slavný, v dějinách jeho jméno nenajdeš. Nemohu ti říci, odkud přišel, jak žil a jakého stáří dosáhl. Vím jen, že je to asi 800 let, kdy se takové sochy tvořily, a staří znalci umění říkají, že tahle soška je asi z doby počátku dynastie Ming. Umělec tehdy zůstal pravděpodobně skoro neznámý a jeho jméno je zachované jen touhle soškou, která ještě přetrvává ve své nádherné vznešenosti.
To je umění, které není dočasné, ale připomíná věčnost! – Tenhle porcelán je skoro neporušitelný a jeho záření nezanikne. Stojí tak pevně, a přece tak lehce na zemi, a bude tu ještě, když naši potomci budou už dávno mrtví!“
Po nějakou dobu jsme se na obraz mlčky dívali. Pak sáhl mudrc zase šetrně po schránce. “Je to tak jemné,“ řekl, “že bych se snad ani neodvážil vystavit to plnému dennímu světlu; zdá se mi to pro tuhle něžnost příliš hrubé– všechno je tak éterické, jako duše.“
A zvolna vložil pouzdro zase zpátky do truhlice, kterou uzavřel.
Vyšel pak přede mnou ven z chýše a posadili jsme se zase pod klenbu skály.
“Jak bylo by krásné, kdyby všichni lidé takové věci v prostotě tvořili a všude se jimi obklopovali!“
“Všichni lidé“ – odpověděl, “to je skoro trochu moc! Ačkoliv kdysi skutečně byla doba, kdy tahle velká říše byla jedním velkým chrámem umění. Stopy toho můžeš ještě v Číně najít. Byla to doba, kdy většina lidí byla prostými umělci. Všechny věci, které tvořily jejich okolí, byly krásné, ty nejmenší stejně jako ty největší: chrámy, zahrady, stoly i nádobí. Pozoruj jenom čajové misky a malé kaditelničky z tohoto období! Nejchudší dělník jedl z mísy, která byla svým způsobem stejně dokonalá jako moje soška Kuan-jin. Všechny předměty které se vytvářely byly krásné. Všechno bylo pěkné, poněvadž všichni lidé byli prostí a poctiví. Bylo to tehdy tak přirozené, jako je teď přirozené, že většina výrobků krásná není.
Umění v Číně pokleslo na nejnižší stupeň, byl to důsledek nízkého sociálního stavu. Je to známka úpadku téhle veleříše, protože umění je nerozlučně spojeno s rozkvětem země. Upadá-li umění, upadá celá země. Ne z hlediska politického, nýbrž mravního. Protože mravně silní, prostí lidé přirozeně vytvářejí silné, zdravé umění.
Ano, to co jsi řekl je pravda: oč lepší by byl život lidí, kdyby si mohli vytvářet lepší okolí! Protože příroda je přece neustále a všude kolem nich. Podívej se na oblaka, stromy, moře!“
Moře ještě stále šumělo u našich nohou, nekonečné a čisté. Oblaka se nesla majestátně nad zemí volným pohybem, v plné záři. Lehké stíny dopadaly na vrchy a jak se mraky pohybovaly, zase mizely. Všude bylo světlo, pohyb, hra barev a zvuků.
Mudrc se klidně díval do této nedozírné krásy, tak samozřejmě a láskyplně, jako by dokonale cítil, jak úzce je spřízněný s celým okolím. Zdálo se, že uhodl, co jsem si myslel, když jsem se teď na něj zahleděl, protože řekl:
“ V téhle kráse, která je kolem nás, jsme stejně prostí jako strom nebo hora. Můžeme-li tak zůstat napořád, pak se ve velkém pohybu světové soustavy cítíme dobře zaopatřeni.
Bylo toho už tolik řečeno o lidském životě, že učenci se octli v labyrintu všech těch názorů. A přece je to v tom nejvnitřnějším jádru tak prosté jako příroda sama. Neexistuje nic, co by bylo jednodušší než cokoliv jiného, a nic není ve zmatku, i když se to tak může jevit. Všechno pohybuje se tak jistě a přirozeně jako moře.“
Z jeho hlasu zaznívala veliká láska básníka i klidná jistota učence, který pronáší nezvratnou pravdu.
“Jsi pro dnešek spokojený?“ zeptal se mne vlídně, “a pomohl jsem ti trochu kupředu? Vidíš teď jasněji, co je poesie?“
“Otče“, odpověděl jsem, “tvoje moudrost je poesie a tvá poesie je moudrostí! Jak je to možné?“
“ Díváš se na to docela správně“, odpověděl. “ Ještě se naučíš, že všechna tahle slova jsou jen zdánlivé obrazy. Všechno se vrací k Jedinému. Je to tak jednoduché, když to víš.
V š e c h n o j e T a o.“
