Alaja píše:https://refresher.cz/106425-Tento-American-tvrdi-ze-o-panictvi-prisel-s-mimozemstankou-Smiruje-se-s-tim-prostrednictvim-svych-obrazu?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=660340&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box&dop_req_id=YwS55t1YMMK-202111191616&dop_id=14278018
Tento Američan tvrdí, že o panictví přišel s mimozemšťankou. Smiřuje se s tím prostřednictvím svých obrazů
honzam píše:Tento muž začal kreslit podivné erotické obrázky, protože prý přišel o panictví s mimozemšťankou!
Je mu sedmdesát let, jmenuje se David Huggins a je to malíř. Jeho tvorba je ale trošku podivná. Kreslí výhradně mimozemskou erotiku. Proč? Protože tvrdí, že ho jedna mimozemšťanka znásilnila. Údajně když mu bylo teprve osm let, unesli ho mimozemšťané. Bylo to poprvé a pak ho unášeli ještě několikrát a pravidelně a potkal spoustu mimozemských bytostí. Jedna tato bytost je ale navždy v jeho vzpomínkách. Jmenuje se Crescent a připravila ho o panictví. Kreslení obrazů je tak trošku jeho terapie, protože je šťastný, že vše, co zažil, může nějak vizuálně zpracovávat. Teď o muži dokonce vzniká celovečerní dokumentární film. Ale co si budeme povídat, možná si jenom mimozemšťankou kompenzuje znásilnění svým úchylným strýčkem…
Zdroj: http://www.extra.cz/tento-muz-zacal-kreslit-podivne-eroticke-obrazky-protoze-pry-prisel-o-panictvi-s-mimozemstankou
http://www.extra.cz/tento-muz-zacal-kreslit-podivne-eroticke-obrazky-protoze-pry-prisel-o-panictvi-s-mimozemstankou/galerie/2
http://obscurban-legend.wikia.com/wiki/Crescent
armin píše:Mimozemšťanky, ty jsou super vášnivé, kam se na ně hrabou pozemšťanky.
Kdo je jednou ochutnal, už nechce nic jiného.
Mimozemšťané jsou frigirní, studený čumáci, proto mimozemšťaňky jdou po pozemšťanech.
Proto sem na těch ufách přílétají jenom ty mimozemšťanky.
Podobně jako Evropanky jezdí za pořádným sexem do Afriky.
Pedrito píše:Hmm, fakt kočka
Pedrito píše:Védci prý teď makaj na signálech od alfa centauri, vše svědčí o tom, že jde o umělou inteligenci. Páč exoplanety kol té hvězdy, co se stala red dwarfem, jsou už neobyvatelné... Ale pokud tam je umělá inteligence, z které jdou ty signály, znamená to, že kdysi pro život obyvatelné byly. Co zbylo, je tedy umělá inteligence. Snad to není předzvěst i osudu naší planety.
Vzpomínám si zvláště na jednu cestu do vesmíru, kterou jsem takto vykonal. Je to naprostá pravda a duchovně pokročilí poznají, že je to tak, jak říkám. Co se ostatních týče, nevadí. Pochopí, až i oni dosáhnou vyššího stupně duchovní zralosti.
Tento zážitek se udál před léty, když jsem v Tibetu studoval v čokporské lámaserii. Přestože už uběhla spousta let, vzpomínám si na něj tak živě, jako kdyby se udál teprve včera.
S mým učitelem lámou Mingjurem Tundrupem a lámou jménem Jigme, který byl ve skutečnosti mým blízkým přítelem, jsme stáli na střeše Čokpori, na Železné hoře v tibetské Lhase. Byla velice chladná noc, téměř čtyřicet stupňů pod nulou. Na nechráněné střeše nám skučící vítr tiskl roucha na roztřesená těla. Třepotal nám jimi kolem boků jako s
modlitebními vlajkami, až jsme promrzli na kost a hrozilo nám, že nás i strhne po prudkém svahu hory. V hlubokém předklonu, abychom ve větru udrželi rovnováhu, jsme se rozhlédli kolem a v dálce jsme spatřili nejasná světla Lhasy, zatímco zprava tuto mystickou scenérii doplňovala světla Potaly. Zdálo se, že všechna okna jsou ozdobena zářícími máslovými lampami, které, třebaže chráněné mohutnými zdmi, se mihotaly a tančily ve větru. V mdlém světle hvězd se odrážely a třpytily zlatavé střechy Potaly, jako by sám Měsíc sestoupil dolů a hrál si mezi věžičkami a hrobkami na vrcholu slavné budovy.
Ale my jsme se chvěli v kruté zimě, třásli se a toužili být raději v teplém, kadidlem prosyceném prostředí chrámu pod námi. Jak se láma Mingjur Tundrup vyjádřil, byli jsme na střeše za zvláštním účelem. Teď stál mezi námi a vypadal pevný jako skála, když ukázal vzhůru na jednu velice vzdálenou hvězdu, takový červený svět a řekl: „Bratři, toto je hvězda Zhoro, velice stará planeta, jedna z nejstarších ve své soustavě. Teď už se ale její dlouhá existence blíží ke konci".
Obrátil se k nám, záda nastavil bodavému větru a pravil: „Při astrálním cestování jste se toho už hodně naučili a tak se nyní společně na tuhle planetu astrálem vypravíme. Těla necháme tady na této větrem bičované střeše a vzlétneme za hranice atmosféry i samotného času".
Když domluvil, vydal se napříč střechou až k místu, kde jedna vystupující báň skýtala částečný úkryt. Lehl si a pokynul nám, abychom se položili vedle něj, každý z nás z jedné strany. Zahalili jsme se co nejtěsněji do rouch a vzali se za ruce. Tmavě purpurová klenba nebes nad námi byla poseta slabými ostny světel, které byly barevné, protože když v jasném nočním vzduchu Tibetu pozorujeme planety, vidíme, že mají různé barvy. Okolo skučel vítr, ale měli jsme vždycky tvrdý výcvik, a tak nás pobyt na střeše nijak neděsil. Věděli jsme, že to nebude jenom nějaká běžná astrální cesta, neboť tak nemilosrdnému počasí jsme těla často nevystavovali. Když je tělo v nepohodlí, mysl může putovat dál a větší rychlostí a zapamatovat si víc podrobností. Člověk provádí relaxaci a tělu poskytuje pohodlí pouze u krátkých cest po světě naší planety.
Učitel řekl: „Ted se za ruce pořádně uchopíme a vystoupíme společně mimo Zemi. Držte se u mě, dnešní noc poputujeme daleko a budeme mít neobvyklé zážitky".
Lehli jsme si naznak a rozdýchali se předepsaným způsobem, abychom se k astrální cestě uvolnili. Vnímal jsem skučení větru v provazech modlitebních vlajek, které se nad námi zběsile třepotaly. Pak se mnou cosi škublo a palčivé prsty chladného větru jsem už dál necítil. Přistihl jsem se, jak se vznáším nad svým tělem jakoby v jiném čase a všude byl mír. Láma Mingjur Tundrup už vzpřímeně stál ve své astrální podobě, a když jsem se podíval dolů, viděl jsem, že i přítel Jigme právě opouští tělo. Stoupli jsme si a zavěsili se do sebe, abychom se připojili k našemu učiteli lámovi Mingjuru Tundrupovi. Tento spojovací článek, který se nazývá ektoplazma, se vytváří z astrálního těla pomocí myšlenky. Je to materiál, jehož média používají pro spiritistické úkazy.
Po vytvoření svazku jsme vzlétli k nočnímu nebi. Já, který byl vždycky zvídavý, jsem se podíval dolů. Pod námi zářily naše stříbrné šňůry, to nekonečné předivo, které během života spojuje fyzické a astrální tělo. Letěli jsme stále vzhůru. Země se vzdalovala. Viděli jsme korónu slunce, nahlížejícího přes vzdálená pohoří do míst, která musela ležet na Západě,
kam jsme se v astrálu tak často ubírali. Vystoupili jsme ještě výš a pak jsme na sluncem osvětlené části světa uviděli obrysy oceánů a světadílů. Svět teď z naší výšky vypadal jako dorůstající Měsíc, na kterém ale byla vidět polární zář, probleskující na pólech.
Letěli jsme tak pořád dál a stále rychleji, až jsme překonali i rychlost světla, neboť jsme byli odhmotněnými duchy stoupajícími neustále vzhůru, a téměř jsme dosáhli rychlosti myšlenky. Když jsem se podíval kupředu, spatřil jsem přímo před sebou obrovskou a hrozivou rudou planetu. Padali jsme na ni rychlostí, která se nedala odhadnout. Třebaže jsem měl v astrálním cestování bohaté zkušenosti, bolestně mě sevřela úzkost. Astrální podoba lámy Mingjura Tundrupa se telepaticky dobromyslně zakřenila a řekla: „Ach, Lobsangu, i kdybychom do té planety vrazili, nikoho by to nebolelo. Prošli bychom přímo skrz ni a neznamenala by pro nás žádnou překážku".
Konečně jsme se ocitli nad pustým rudým světem: červené skály, červený písek v nehybném rudém moři. Když jsme se snesli k jeho povrchu, uviděli jsme, jak se po břehu strnule pohybují prazvláštní tvorové podobní obrovským krabům. Stáli jsme na rudém skalnatém břehu a dívali se na nehybnou, jakoby mrtvou vodu s červenou páchnoucí pěnou na
povrchu. Jak jsme se dívali, kalná hladina se váhavě zavlnila a rozčeřila, načež se vynořila podivná nepozemská obluda s těžkým krunýřem, která měla vystupující klouby a byla také červená. Sténala, jako by byla unavená a sklíčená, a když dosáhla rudého písku, bezvládně sebou žuchla na břeh nehybného moře. Nad hlavami nám zasmušile žhnulo červené slunce, které vrhalo strašidelné, krvavě rudé, hrubé a křiklavé stíny. Kolem nás se nic nehýbalo, a kromě podivných nestvůr s krunýři, které ležely polomrtvé na zemi, tu nebyly známky života. Třebaže jsem byl v astrálním těle, když jsem se rozhlédl kolem, otřásl jsem se znepokojením. Rudé moře, na němž se vznášela červená pěna, rudé skály, rudý písek, rudé opancéřované příšery a nade vším rudé slunce jako zmírající oharky ohně, který má doblikávat až doztracena.
Láma Mingjur Tundrup řekl: „Tohle je umírající svět, který se už přestal otáčet. Pluje opuštěný v moři vesmíru jako satelit umírajícího slunce, které se už brzy zhroutí a stane se trpasličí hvězdou bez života, beze světla, trpaslíkem, který se nakonec srazí s nějakou jinou hvězdou, z čehož se zrodí zas další svět. Vzal jsem vás sem proto, že zde na tomto světě je přece jen přítomen život vysokého řádu, který je tady za účelem bádání a výzkumu takovýchto úkazů. Rozhlédněte se kolem."
Otočil se a pravou rukou ukázal do dálky, kde jsme spatřili tři ohromné věže, tyčící se k rudému nebi, na jejichž vrcholu zářily a jasným žlutým světlem pulzovaly tři jakoby živé zářící křišťálové koule.Jak jsme tam v údivu stáli, jedno ze světel se změnilo, jedna koule se proměnila v jasnou elektrickou modř. Láma Mingjur Tundrup pravil:
„Pojďme, chtějí nás přivítat. Sestoupíme do podzemních prostor, kde žijí."
Společně jsme zamířili k základně věže, a když jsme pak stanuli pod její konstrukcí, uviděli jsme vchod, silně zpevněný divným kovem, který slabounce zářil a na rudé pusté zemi vystupoval jak jizva. Prošli jsme skrze něj, neboť pro ty, kteří jsou v astrálu, není kov nebo skála či cokoliv jiného žádnou překážkou. Přenesli jsme se skrz dlouhé rudé chodby v mrtvé skále, až jsme konečně stanuli ve velice prostorné hale, obklopené grafy, mapami a zvláštními přístroji a zařízeními. V jejím středu byl dlouhý stůl, u něhož sedělo devět velice starých mužů, kteří si vůbec nebyli podobni. Jeden byl vysoký, hubený a měl špičatou, kuželovitou hlavu, zatímco další byl krátký a měl značně robustní vzezření. Všichni se nějak mezi sebou lišili. Bylo nám jasné, že každý je z jiné planety, jiné rasy. Lidské? Lepší slovo, kterým se snad dali označit je — humanoidi. Všichni měli lidské rysy, ale někteří se lidem podobali víc než jiní.
Uvědomil jsem si, že všech devět se jich upřeně dívá směrem k nám. „Ó," pravil jeden z nich telepaticky, „máme tu hosty zdaleka. Viděli jsme, jak jste na naší výzkumné základně přistáli, a tudíž buďte vítáni."
„Vážení otcové," pravil láma Mingjur Tundrup, „přivedl jsem k vám dva, kteří právě dosáhli stavu lámů a v hledání vědění jsou těmi nejsvědomitějšími studenty."
„Jsou opravdu vítáni," pravil urostlý muž, který byl zřejmě vůdcem skupiny. „Uděláme pro ně, co bude v našich silách, stejně jako jsme vám dříve pomohli s ostatními."
To pro mě byla opravdu novinka, protože o tak rozsáhlých astrálních výletech svého učitele po vesmíru jsem neměl ani zdání. Nižší muž se na mě podíval a usmál se. Univerzálním jazykem telepatie pravil: „Vidím, mladý muži, že jsi z rozdílnosti našeho vzezření velice zmatený."
„Ctihodný otče," odpověděl jsem poněkud zastrašen lehkostí, se kterou odezřel moje myšlenky, jež jsem se ze všech sil snažil skrýt. „Je to skutečně pravda. Žasnu nad rozdíly ve velikosti a tvarech mezi vámi a napadá mě, že žádný z vás nemůže pocházet ze Země."
„Usuzuješ správně," řekl ten malý mužík. „Všichni jsme lidé, ale vlivem prostředí máme poněkud odlišnou postavu i vzezření, ale podobný jev můžeš spatřit i na svojí planetě. V tibetské zemi jsou mniši vysocí přes dva metry a ty zaměstnáváte jako strážce. Přesto však v jiné zemi vašeho světa máte lidi, kteří jsou poloviční, a nazýváte je pygmeji. Všichni jsou lidé a přes veškeré rozdíly ve velikosti se mohou mezi sebou navzájem rozmnožovat, neboť my všichni jsme lidé z molekul uhlíku. Zde v této konkrétní oblasti vesmíru všechno vychází ze základních molekul uhlíku a vodíku, neboť obě jsou jakési cihly tvořící strukturu vašeho vesmíru. My, kteří jsme procestovali i jiné vesmíry daleko od této zvláštní oblasti naší mlhoviny, víme, že ostatní vesmíry používají stavební prvky jiné. Některé křemík, jiné vápník či nějaký jiný prvek, ale od lidí tohoto vesmíru se liší a
ke svému zármutku shledáváme, že s jejich myšlením pokaždé nesouhlasíme."
Láma Mingjur Tundrup řekl: „Přivedl jsem tyto dva mladé lámy proto, aby viděli stádium smrti a rozkladu planety, jejíž atmosféra se vyčerpala a kde se atmosférický kyslík sloučil s kovy, až je tím spálil a všechno zredukoval na nehmatatelný prach."
„Je to tak," pravil vysoký muž. „Těmto mladým mužům bychom rádi ukázali, že všechno, co se narodí, musí i zemřít. Všechno má stanovené rozpětí a tím je počet jednotek života. Životní jednotkou každého živého tvora je úder jeho srdce. Život planety čítá dvě miliardy sedm set tisíc úderů, po nichž umírá, avšak z její smrti se zrodí planety nové. I člověk žije 2 700 000 000 úderů srdce a podobně je tomu i u nejnižšího hmyzu. Hmyz, který žije jen 24 hodin, má za tu dobu 2 700 000 000 pulzací. U planety -samozřejmě to kolísá — může jeden úder pokrýt dobu 27 000 let, načež na tomto světě nastane křeč, kdy se se zachvěním připravuje na další úder. Veškerý život," pokračoval, „má tedy stejné rozpětí, ale někteří tvorové žijí oproti ostatním v rozdílném měřítku. Pozemská zvířata jako slon, želva, mravenec a pes, ti všichni žijí stejný počet tepů, ale každému bije srdce
jinou rychlosti, a tak se může zdát, že žije delší či kratší dobu."
To bylo pro Jigmeho i pro mě úplně strhující a hodně nám to objasnilo mnohé, co jsme už odpozorovali v naší rodné zemi Tibetu. V Potale jsme slyšeli o želvě, která žije spoustu let, i o hmyzu, žijícím jen jediný letní večer. Ted nám už bylo jasné, že se rychlost jejich vnímání musela zvýšit, aby se udrželo tempo s rychlými pulzacemi.
Malý muž, který, jak se zdálo, se na nás díval se zřejmým souhlasem, pravil: „Ano, ale to není všechno. Mnoho zvířat zároveň představuje rozdílné funkce těla. Například kráva, jak si každý může všimnout, je vlastně kráčející prsní žláza, žirafa znamená krk, pes — inu, každý ví, na co se pes pořád soustřeďuje - čichá vítr, jaké zprávy mu přináší, neboť má špatný zrak, a tak lze psa považovat za nos. I další zvířata představují podobné zrcadlení jiných tělesných orgánů. Třeba na mravenečníka z Jižní Ameriky se dá pohlížet jako na jazyk."
Nějakou dobu jsme si tak telepaticky povídali, a jak už se to v astrálu děje, rychlostí myšlenky jsme se dozvídali mnoho zvláštních věcí. Nakonec se láma Mingjur Tundrup zvedl a prohlásil, že už je čas k odchodu.
Když jsme se vrátili, zlatisté střechy Potaly pod námi už zářily v mrazivém slunečním světle. Ztuhlá a ztěžklá těla nás nechtěla poslouchat, neboť jsme měli klouby napůl promrzlé. „Takže," pomysleli jsme si, když jsme potácivě vstali, „skončil nám zas jeden zážitek, nová cesta. Jaké asi budou ty další?"
Veda, v níž jsme my Tibeťané vynikali, bylo léčení bylinami. Až do nynějška byl Tibet cizincům odjakživa uzavřen, a ti proto naši faunu a flóru nikdy neprobádali. Vysoko na náhorních plošinách se vyskytují zvláštní rostliny. Například kurare a nedáno „objevený" meskalin byly v Tibetu známé už před staletími. Mnohé nemoci západního světa bychom dokázali vyléčit, avšak tamní lidé by nejdřív museli mít trochu víc víry. Ale většina lidí na Západě jsou stejně blázni, tak proč se tím trápit?
Ti z nás, kteří si v učení vedli nejlépe, se každoročně vydávali ve skupinách na výpravu za sběrem bylin. Pozorně se shromažďovaly rostliny i pyl, kořeny i semena a po zpracování se skladovaly v pytlících z jačí kůže. Dnes zjišťuji, že byliny, které jsem tak dobře znal, tu ani nejsou k sehnání.
Konečně se dospělo k závěru, že už jsem způsobilý podstoupit obřad Malé smrti, který jsem popsal ve Třetím oku. Pomocí zvláštního rituálu mě hluboko pod Potalou uvedli do stavu kataleptické smrti a po stopách záznamu Akaši jsem cestoval do minulosti. Putoval jsem i po různých končinách země. Ale dovolte, abych zde popsal své pocity tak, jak jsem je tehdy cítil.
Chodba v prahorní skále, stovky metrů pod zmrzlou zemí, byla ledová a vlhká a byla tu tma jako v hrobě. Nesl jsem se tou chodbou, jako kdybych byl kouř vznášející se temnotou, ale jak jsem si na ni postupně přivykal, začínal jsem nejasně vnímat nazelenalé světélkování práchnivějící vegetace, která rostla na skalních stěnách. Občas tam, kde byla vegetace bohatší a světlo jasnější, zahlédl jsem i žlutavou zář zlaté žíly táhnoucí se skalnatým tunelem.
Nehlučně jsem se sunul, nevnímal čas a myslel jen na to, že musím jít dál a dál hlouběji do nitra země, protože dnešní den byl pro mě významný. Byl to totiž den, kdy jsem se vracel z třídenního pobytu v astrálním stavu. Čas plynul a já jsem pronikal stále hlouběji do vzrůstající temnoty podzemní komory, která jakoby zněla a vibrovala.
V představách jsem živě viděl svět nad sebou, do něhož jsem se právě vracel. Vybavoval jsem si známou scénu, která teď byla skrytá v naprosté tmě. Čekal jsem vznášeje se ve vzduchu jako oblak kadidlového dýmu v chrámě.
Dolů do chodby postupně dolehl sotva slyšitelný zvuk, který se blížil tak pomalu, že mi trvalo nějakou dobu, než jsem ho vůbec dokázal zachytit, který se však postupně blížil a sílil. Byl to zvuk monotónního zpěvu, stříbrných zvonků a tlumený šustot nohou obutých do kůže. Za dlouhou dobu se konečně objevilo tajemné mihotavé světlo, které se zatřpytilo na stěnách tunelu. Zvuk nyní zesílil. Čekal jsem ve tmě a vznášel se nad skalní stěnou. Prostě jsem čekal.
Pozvolna, bože, jak bolestně pomalu, se tunelem ke mně dolů obezřetně sunuly postavy. Když se přiblížily, zjistil jsem, že to jsou mniši ve žlutých rouchách, nesoucí zářící, drahocenné pochodně z chrámu nahoře, svázané ze vzácného pryskyřičného dřeva a tyčinek kadidla, které voněly, aby odehnaly zápach smrti a rozkladu, a planoucí jasným světlem, které tlumilo a zastiňovalo zlověstné fosforeskování zatuchlé vegetace.
Mniši pomalu vstoupili do podzemní síně. Dva z nich zamířili každý k jedné postranní stěně vedle vchodu a tápavě hmatali po skalních výčnělcích. Pak jedna za druhou oživly mihotavé máslové lampičky. Síň byla teď lépe osvětlena a já jsem se mohl opět rozhlédnout kolem, abych se podíval na to, co jsem si za tři dny neprohlédl.
Byl jsem obklopen mnichy, ale neviděli na mě. Stáli totiž kolem kamenné hrobky, která se tyčila uprostřed síně. Zpěv spolu s vyzváněním stříbrných zvonků zesílil. Všech šest mnichů na znamení starce nakonec umlklo a se supěním a hekáním zvedlo kamenné víko rakve. Když jsem pohlédl dovnitř, uviděl jsem svoje tělo, oblečené do kněžského roucha,
které náleželo hodnosti lámy. Mniši se mezitím rozezpívali hlasitěji:
"Ó duchu lámy poutníka, který se touláš po světě nad námi, vrať se, neboť už nastal třetí den a chystá se uplynout. První tyčinka kadidla je zapálena, aby ducha lámy poutníka přivolala zpět."
Jeden mnich postoupil kupředu, zapálil tyčinku sladce vonícího kadidla červené barvy a ze skříňky vyndal další, když vtom mnichové zanotovali:
"Ó duchu lámy poutníka, který se vracíš k nám, pospěš si, neboť hodina tvého probuzení se blíží. Druhá tyčinka kadidla je zapálena, aby tvůj návrat uspíšila."
Když mnich slavnostně vytáhl tyčinku ze skříňky, kněz zarecitoval:
„O duchu lámy poutníka, čekáme, abychom oživili a nasytili tvoje pozemské tělo. Pospěš si na cestě, neboť tvá chvíle nastává a s návratem dovršíš další stupeň vzdělání. Třetí tyčinka kadidla je zapálena, aby tě přivedla nazpátek."
Dým lenivě stoupal vzhůru, a když pohltil moji astrální podobu, zachvěl jsem se hrůzou. Bylo to, jako kdyby mě táhly neviditelné ruce, jako by táhly za moji stříbrnou šňůru, stahovaly mě dolů, navíjely a nutily vrátit se do toho studeného a neživého těla. Ucítil jsem chlad smrti, údy se mi roztřásly, astrální vidění se mi zakalilo a pak moje tělo, které se neovladatelně chvělo, zalapalo po dechu. Vysocí kněží se sehnuli do kamenné hrobky, nadzdvihli mi hlavu a ramena a do křečovitě sevřených úst mi vnutili cosi hořkého.
Ach, pomyslel jsem si, už jsem zas zpátky v omezujícím těle, znovu uvězněný.
Měl jsem pocit, jakoby mi v žilách, které po tři dny odpočívaly, koloval oheň. Kněží mi pomalu pomohli vystoupit z hrobky. Podpírali mě, zdvihali, drželi na nohou a obcházeli se mnou kamennou hrobku. Poklekávali přede mnou, klaněli se u mých nohou, recitovali mantry, odříkávali modlitby a zapalovali tyčinky kadidla. Nakrmili mě, umyli a oblékli do čistého roucha.
Do těla se mi vracelo vědomí a z jakéhosi zvláštního důvodu mi myšlenky zalétly do doby před třemi dny, kdy se odehrál podobný obřad. Tehdy mě do oné kamenné rakve položili. Jeden po druhém se na mě lámové podívali a potom rakev přikryli víkem, načež uhasili tyčinky kadidla. Slavnostně odkráčeli i se světly kamennou chodbou vzhůru,
zatímco já, trochu ustrašený, jsem ležel v kamenné hrobce a navzdory veškerému výcviku, i přesto, že jsem věděl, co nastane, jsem se bál. Dlouho jsem ležel ve tmě a smrtelném tichu. V tichu? Nikoliv, neboť jsem měl vycvičené vnímání, které bylo tak jemné, že když odcházeli, slyšel jsem jejich dech a odeznívající zvuky života. Slyšel jsem šoupání nohou, které postupně sláblo, až pak nastala tma, ticho, nehybnost, nicota.
Sama smrt nemůže být horší, pomyslel jsem si. Jak jsem tam ležel a stále víc prochládal, čas se bez konce vlekl. Náhle svět vybuchl jakoby zlatistým plamenem a já jsem opustil hranice těla, opustil jsem černotu kamenné hrobky a podzemní síň. Rychlostí myšlenky jsem si prorazil cestu skrz ledem sevřenou zem do chladného, čistého povětří, vysoko nad čnějící Himálaj, vysoko nad pevninu i nad oceány, daleko až do vzdálených zákoutí světa. Toulal jsem se v astrálu, sám, jako nehmotný duch, vyhledával na Zemi místa a sídla, kde jsem získával vědomosti pozorováním druhých. Nezůstaly před mnou uzavřeny ani ty nejtajnější trezory, neboť jsem mohl cestovat volně jako myšlenka a vcházet do zasedacích síní celého světa. Před mým zkoumavým pohledem míjeli v nepřetržitém sledu vůdcové všech zemí se svými nahými myšlenkami.
A teď, pomyslel jsem si, když jsem se podpírán lámy v závrati postavil na nohy, teď musím vypovědět o všem, co jsem viděl a zažil, a pak? Možná že brzy budu muset podstoupit ještě jednu podobnou zkušenost a potom odjedu na Západ, abych tam odtrpěl předpovězené strasti.
Po zvládnutí rozsáhlého výcviku a také mnohých útrap jsem se vydal z Tibetu za dalšími zkušenostmi a ještě většími útrapami. Když jsem se ohlédl nazpátek, spatřil jsem paprsky ranního slunce nahlížet přes pohoří a dotýkat se zlatých střech svatých budov a přeměňovat je v nádheru až beroucí dech. Zdálo se, že lhaské údolí ještě spí, a na stožárech se dokonce i modlitební vlajky kývaly jaksi ospale. U Pargo Kalingu jsem si všiml, jak se zástup obchodníků, kteří si přivstali jako já, právě vydává do Indie, zatímco já se obrátil směrem na Čchun-čching.
Pedrito píše:Kdybych potkal mimoňku
utrh' bych jí pivoňku
a ona mě teleportem
vzala s sebou k stolku s dortem
na nebi tři měsíce
dům ve tvaru střevíce
stromy jako květáky
pejsci hvízdaj zobáky
ptáčci troubí árie..
radši končím, mordié!
Pedrito píše:No zajímavý to je...
Já mam taky sny, většinou lítací Někdy se sotva vznesu, a jindy lítám jak sokol. A většinou mě v nich někdo honí, vlci a medvědi často, haha. Jo pak mam jestě lezecí po horách, ty trochu míň. Nevíš co to znamená?
No i další, dobrodružný z válek, a občas utíkám policajtům.. Ale já jsu nevinej!!!
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 222 návštevníků