Trini píše:
Moc se mi líbí, co píšeš, Honzame.
Když někdo cítí potřebu se klanět, tak at' se klaní.
Asiaté se hodně klaní, mají mezi sebou všelijaké hierrarchie. Nezřídka jde o opravdové pokoření.
Z čisté lásky je spíš vděčnost a poděkování - vzhlížení s láskou, ne klanění se. Kdo si potrpí na hierarchie, tak se holt klaní.
Jenže to má také svou temnou nehezkou stránku. Poklona je na jedné straně vyjádřením podřízenosti a na druhé aktem, pomocí kterého si podřízený jedinec u nadřízeného zajišťuje shovívavost a přijetí. Poklonou říká, že se podřizuje a také očekává přijetí té podřízenosti druhou stranou, která na oplátku bude podřízeného vnímat jako svého a bude s ním dobře zacházet.
Když tu píšu, že čistá nepodmíněná láska neobsahuje poklonu, míním tím úplné nepodmíněné pokoření se, kdy žádný respekt nebo shovívavost neočekávám. Nejčistší a nejkrásnější forma lásky je pro mě darování svého srdce a duše Ďáblu, kdy mu věnuji to nehezčí a nejvzácnější, co mám a on mi na oplátku dopřeje svou ďábelskou přirozenost, ukojí se na mém srdci a duši a poníží mě, jak bude sám chtít a potřebovat.
Je to zvrácené a v rozporu se všemi duchovními i psychologickými zásadami, ale pro mě je to právě to překročení hranic sebe sama a cesta do skutečného neznáma a poznávání skrytého mimo duchovní učení i za cenu věčného utrpení a zatracení. Druhý příklad čisté nepodmíněné lásky je pro mě zobrazení pelikána, do kterého jeho děti klovají a krmí se jeho krví. Jen si berou, jak potřebují.
