Historie hysterie (aneb o kundě)

[vostalpetr]

Hysterie (ze starořeckého ὑστἐρα [hystera] – děloha) je neurotická porucha, kterou charakterizuje citová labilita a sebestřednost se sklonem k teatrálnímu chování a afektům. Jiné příbuzné pojmy jsou: konverzní porucha, konverzní hysterie, somatizační porucha nebo psychoreaktivní syndrom. Pojem „hysterie“ jako psychologický termín je dnes považován za zastaralý a nevhodný hlavně proto, že je etymologicky spjat s ženským pohlavím, a také kvůli tomu, že postupně získal pejorativní význam. V mezinárodní klasifikaci nemocí MKN-10 byl nahrazen skupinou diagnóz „disociativní (konverzní) poruchy“ (F44), resp. diagnózou „histrionská porucha osobnosti“ (F60.4).

Egypt

Hysterické poruchy jsou popsány v egyptských papyrech, konkrétně v Kahunském papyru (pochází z 20. století př. n. l., dochoval se ve zlomcích) a v papyru Ebersově (v podstatě učebnice lékařství ze 16. století př. n. l.). V tehdejším lékařství převažoval názor, že příčinou morbidních duševních stavů u žen jsou posuny dělohy v těle. Lékař se pak snažil dosáhnout návratu dělohy do původní polohy, a to nepřímým působením, hlavně vykuřováním a inhalacemi. Užití symbolů boha Thovta při léčbě svědčí o sepětí lékařské a náboženské praxe: v různých částech Egypta byly nalezeny voskové sochy zobrazující ibise, ptáka zasvěceného Thovtovi, které se používaly jako votivní sošky nebo ke vkládání do tělních dutin.[1]

Řím

Aulus Cornelius Celsus už vysvětluje hysterii nikoli putováním dělohy, ale jako důsledek patologického působení mezi vnitřními orgány.[4] Galén pak jednoznačně odmítá myšlenku putování dělohy. Vychází z dobové teorie čtyř tělesných šťáv a zdůrazňuje úzký vzájemný vztah mezi myslí a tělem: příčinou poruchy je retence sekretu v děloze, což kazí krev a nevyhnutelně vede k podráždění nervů. Galén jako první z lékařů uznával i mužskou formu hysterie, plynoucí ze zadržování spermatu. „Zcela zpozdilým musíme shledat názor, přetvářející dělohu do jakéhosi zvířete.“ „Hysterická vášeň, toť jeden název, avšak její podoby jsou mnohé a nespočitatelné.“[5]

Středověk a počátek novověku

Tomáš Akvinský rozděluje psychopatologické jevy podle původu na přirozené (hysterii zde neuvádí) a nepřirozené.[6] Hysterie mohla snadno být ztotožněna s démonickými projevy a ženy běžně obviňovány z čarodějnictví. Lékař, alchymista a astrolog Arnald z Villanovy ve své době jako jeden z mála zastával přirozený původ mnohých onemocnění, u nichž tou dobou převládal názor, že jde o projevy posedlosti ďáblem.[7]

Teprve Paracelsus (1493–1541) zařazuje hysterii mezi duševní nemoci. V pojednání O nemocech rozrušujících rozum odmítá myšlenku, že nemoci způsobuje ďábel, a rozvíjí komplikované iatrochemické vysvětlení nemoci: děloha, není-li vyživována, „ztrácí svou pravou podstatu a chladne“ a tělo postupně zachvacují násilné křeče. Navíc se v děloze tvoří kyselina a z ní povstávají páry a výpary, které otravují všechny ostatní orgány. Zajímavé je, že Paracelsus byl první, kdo se zabýval také nevědomou (imaginativní) složkou hysterie.[8]

Ambroise Paré je připomínán především jako chirurg; v chápání hysterie se vracel k Hippokratově a Galenově humorální teorii. Domníval se, že převaha žluči v těle vede k nemoci zvané furor uterinus. Dochází k zaškrcení dělohy a nemoc se přenáší do dalších orgánů. Parého metody léčení byly svérázné: pacientku položil na záda, nahlas křičel její jméno a přitom ji silně tahal za ochlupení. Vykuřoval také dělohu pomocí speciálního pesaru zasunutého do vaginy.[9]

Skotský lékař Robert Whytt (1714–1766) položil základy vědecké neurologie. V pojednání „On Nervous, Hypochondriac, or Hysteric Diseases, to which are prefixed some Remarks on the Sympathy of the Nerves“ odmítal tehdejší převládající představu „animálních duchů“ a nervové obtíže definoval jako choroby způsobené „neobvyklou jemností a nepřirozenou citlivostí“ nervů. Jako léčbu doporučoval dietu, cvičení a rozptýlení a pro utlumení nadměrné vzrušivosti opium.[10]

[vostalpetr]

U čeho jsme nebyli ale známe z vyprávění :

Žila byla katolická blbka,

a jak už to tak u katolických blbek zhusta a téměř pravidlem bývá, byla neštastná a tím neštěstím trpěla,

to se občas stává když lpíme na svých představách o světě a ty jsou v rozporu s tím světem,

že z toho má pak jeden blbý pocity,

i smilovala se nebesa a blbku navštívila panenka Marie která naší blbce slíbila že s ní bude rozhodně již jen štastná,

jednomu jde z toho hlava kolem, jak katolíci rozlišej hada vod panenky, když voba slibují lidem to samé a vo hadovi je navíc známo

že se nejraději proměnuje v "anděla světla" a takto klame tělem trpící věřící

I stalo se a blbka došla k pevnému rozhodnutí, že od tedka bude již jen štastná a nikdy neštastná

a hnedka si to vizualizovala, aby to nezapomněla....


U čeho jsme byli a matně si to pamatujeme

Nyní již byla blbka zcela nepochybně trvale štastná, ale když je člověk štastnej a nemá to komu sdělit,

je to štěstí spíše neštěstím,

nebot je známo že "sdílené štěstí je dvojnásobné štěstí" a tak blbka vyrazila na internet podělit se o své štěstí i s druhými,

kteří zcela nepochybně musí být neštastní a trpět, nebot se vůbec nezaobírají štěstím a tak ztrácejí nejen smysl života ale i boha...

Díky internetu a diskuzím, naše blbka zanedlouho došla k názoru, že ty její pocity štěstí jsou něčím více než jen pocity,

že jsou prostě "nepodmíněnou božskou Láskou" a dokonce přímo nejvyšším duchovním stavem - Blažeností vo kterém se dočetla na internetu

Netrvalo dlouho a za nedlouho se z Blaženosti stala SČA, vždyt ta její Blaženost je nejen existující a dokonce je i vědomá,

blbka zřejmě nemá tušení, že i pocity existují a také jsou uvědomovány ale i kdy to tušení měla,

je to naší blbce zcela u prdele...

I vrhla se dále blbka na studium džnána jogy a hbitě si nastudovala tři internetové příspěvky z Maharadžovývh knih,

z kterých zcela nezvratně pochopila že pocit bytí je docela určitě už samotným Bytím,

takže když člověk jen tak je, tak už je prostě to Bytí,

podobně jako pocity štěstí jsou Blažeností.

a to samé u ní platí i o Vědomí, zřejmě každé uvědomění je už rovnou Vědomí

Dalším vrcholým dílem byl dzogčhen, ten měla sfouknutej hnedka nebo u ní každé spojení je velkou blažeností,

pokud zrovna ji dotyčnej nepošle do prdele, to pak to spojení se přeruší pomocí mazání a banování

Dobré je si taky vopakovat uvědomění že mysl je prázdná a proto je nejvíc prázdná když je plná prázdných myšlenek, které nevadí,

protože (světe div se) vona každá myšlenka je prostě časově omezená...

Vrcholným dílem je pak pojenání o nedvojnosti, která je dle ní časově omezeným samadhi, zatímco jednota je trvalým samadhi,

zatímco jednota je poznání "ty jsi já" tak nedvojnost je zcela nahovno nebot takovouhle kravinu netvrdí...

Jednota pak samozřejmě není dána bojem protikladů, nebot u ní pravda a láska už dávno zvítězila nad lží a nenávistí,

tudíž pak teprve nastává ta krása a Boží koncetrák tedy to její království...

Závěr

Není to nic vyjímečného, takovýhle blbek jsou na světě miliardy,

a svý mindráky si léčí osvědčenou metodou že se vztáhnou k něčemu co je přesahuje,

k nějaké té autoritě či pánovi, at už je to kolektiv, učitel, guru, charismatický politik nebo z boží milosti král, demokratická většina

nebo třeba pravda, láska, morálka a zákony nebo nejlépe Bůh...

[vostalpetr]

Ambroise Paré je připomínán především jako chirurg; v chápání hysterie se vracel k Hippokratově a Galenově humorální teorii. Domníval se, že převaha žluči v těle vede k nemoci zvané furor uterinus. Dochází k zaškrcení dělohy a nemoc se přenáší do dalších orgánů. Parého metody léčení byly svérázné: pacientku položil na záda, nahlas křičel její jméno a přitom ji silně tahal za ochlupení. Vykuřoval také dělohu pomocí speciálního pesaru zasunutého do vaginy.

To mně přijde moc náročné, podle mě je nejlepší pořádnej kopanec do prdele,

nebot je třeba srovnat především muladháru a pak teprve se lze zaobírát vagínou jestli už funguje správně,

ve většině případů si myslím, že vykuřování, tahání za chlupy a případné masturbování je pak již zcela zbytečné...

[Alaja]

ale když je člověk štastnej a nemá to komu sdělit,je to štěstí spíše neštěstím,

To bude ono.
Vzpomínám si, že jsem ji před lety zahlédla i na diskutárně na stránkách Nové země.....v té době to bylo ještě přístupné zvědavé veřejnosti - ale moc toho tam nevydiskutovala. Oni tam vlastně psali úplně to samé, co hlásá ona, ale přibrali si k tomu ještě mimoně a bůhví co ještě.
Když jsem se jí na to ptala, asi na JZ, nebo snad na poradně (už nevím), tak napsala, že ji to tam nebavilo (nebo něco v tom smyslu)....
Škoda, byla by tam mezi svými....

[Alaja]

U čeho jsme byli a matně si to pamatujeme

No, já se hned na počátku její přítomnosti na JZ od ní dozvěděla, že ona je v tom duchovňování úplně jinde než já......a pojem "vnitřní světlo" ji absolutně nic neříkalo. Byla prostě mimo to světlo... někde .jinde....a je dosud...

Takže jsme se nikdy nemohly domluvit....no a ten samý problém má i s těmi dalšími, co to "vnitřní světlo" znají ...nedomluví se s nimi....

[vostalpetr]

Nové země

To bude asi něco ve smyslu toho Božího království nebo socialistickýho ráje a nerozborné jednotě duchovního sebevoblbování,

někteří lidé prostě tu dualitu velmi těžče nesou a byli by asi nejštatnější kdyby druzí byli to samý co jsou voni,

tedy to Janino "ty jsi já"

To je takový kolektistický, v podstatě náboženský voblbování...


To mám úplně nejraději, hned kolektivistickýho ideologa kopnu do jeho vznešného zadku obzvlášt když se začne schovávat za ostatní (všichni to vidí jakej si blbec, ty mně nevadíš ale ostatní trpěj apd)