Ukázka z knihy "Věčnost přítomnosti". Kdo nebo co v nás si uvědomuje všechny vjemy, myšlenky a představy? Kdo jsme ve své podstatě? Jsme uvědomováním samotným?
Obrázek
Mohl bys vysvětlit, co si představuješ pod pojmem uvědomění? Moje zkušenost je taková, že existuji v podobě těla a mysli, chci určité věci, a že ty i ostatní jste v tomto stejní jako já. Cítím, že mohu existovat nezávisle na druhých. Umím také přesunout vnímání z „já“ na „my“ nebo „nás“ atd. Ty tedy tvrdíš, že tohle všechno je jen přesvědčení? Znamená uvědomění vidět, slyšet a cítit, nebo něco mnohem více?
Kdopak vnímá tvé tělo, mysl, touhy, Francis nebo ostatní lidi? Evidentně to jsi ty. Ty jsi svědkem svého těla, mysli a tužeb. Takže ty nejsi žádným z těchto předmětů vnímání. Jsi čisté uvědomění, což je jen jiné pojmenování pro vědomí, nejvyššího svědka našich myšlenek, pocitů a vnímání.
Pocit, že můžeš žít nezávisle na ostatních, je zcela správný. Vychází z faktu, že ostatní nejsou v tvém vědomí vždy přítomni, zatímco ty coby uvědomění jsi přítomen pořád. Když se nad tím trochu více zamyslíš, dojdeš k závěru, že tvoje tělo také není vždy přítomno, například když přemýšlíš, jsi v hlubokém spánku nebo se nacházíš v prostoru mezi dvěma myšlenkami. Ty jako uvědomění tedy existuješ nezávisle na těle, které je tvořeno smyslovými prožitky. Jestliže budeš tuto záležitost dále zkoumat, zjistíš, že nejsi ani myšlenka, protože myšlenky přichází a odchází, zatímco ty coby uvědomění zůstáváš. Z toho vyplývá, že nejsi mysl, nebo přinejmenším její objektivní část, myšlenky.
V tuto chvíli je ti jistě jasné, že nejsi objekt, něco, co může být chápáno jako myšlenka nebo vnímáno smysly. Tohle je vše, co ti stačí pochopit. Tvoje pochopení ale musí být úplné a musíš žít a jednat v jeho souladu.
To, čím jsi, není ani přesvědčení, ani důsledek vnímání, zatímco to, o čem jsi přesvědčen, že jsi, je očividně představa, a to, co vnímáš, že jsi, je bezpochyby výsledek vnímání. Zrak, sluch nebo myšlení v uvědomění vznikají a zanikají, jsou z něj vytvořeny. Uvědomění, tvé pravé já, je nicméně mnohem více než šest smyslů, mnohem více než individuální mysl, dokonce mnohem více než tento vesmír, který každým momentem z vědomí povstává a také v něm zaniká. Je to společný základ všech vnímající bytostí: naše věčná přítomnost, která v dokonalém souběhu obsahuje všechny možné světy společně s jejich minulostí a budoucností.
Když doje k poznání, nastane konec hledání? Zmizí „ten, který hledá“?
Když sebe opravdu přestaneš považovat za něco, co nejsi, tak zůstaneš samotným uvědoměním. V tu chvíli dostaneš odpovědi na všechny otázky a budeš cele naplněn mírem.
Co je ten „který hledá“ a co je jeho podstatou?
Tuto otázku si opět musíš zodpovědět sám.
Je jasné, že více znalostí hledání neukončí, protože toto hledání bude vždy existovat z důvodu neúplnosti znalostí. Můžeme nyní probrat, jak rozumíš představám, přesvědčením a zvykům v běžném každodenním životě?
Tohle jsou dva příklady představ: člověk a Bůh. Tohle jsou tři příklady přesvědčení: „jsem člověk,“ „Bůh existuje,“ nebo „Bůh neexistuje.“ Když se přesvědčení stane trvalým, vytváří ustálené zvyky. Například přesvědčení „jsem oddělená bytost“ vytvoří určité vzorce chování, jako jsou obranná agrese, chamtivost, strach nebo touha.
Je všechno, co známe, představa? Co je a co není skutečné?
Ne všechno, co známe, dokonce ani v rámci objektivní reality, je představa. Například tělesný vjem není představa. Skutečné není všechno to, co přichází a odchází. Po noční můře se strašidelný snový svět vytratí. Proces mizení nás přesvědčuje o jeho nereálnosti. Z toho vyplývá, že ani myšlenky, ani vnímání nejsou vzhledem ke své pomíjivosti skutečné. Uvědomění, jejich věčný pozorovatel, je jediná realita.
Jak se můžeme osvobodit od představ, když je celá naše komunikace postavena na představách, kterých máme plnou mysl? Nepřinese otázka „jak?“ další představu? Co spustí proces odnaučování?
Tohle je velmi dobrá otázka. „Jak?“ nás udržuje v mysli, protože jakákoli verbální odpověď na „jak?“ je zase jen další představa. Poznání však představou není. K poznání musíme jít za mysl. Některé představy mají tu sílu zavést nás k této inteligenci, dovést nás za mysl. Pokud s touto představou chvíli žijeme, přemýšlíme o ní a zkoumáme ji, pak přijde moment, kdy se zničehonic rozplyne v poznání.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... s-lucille/
Hromady hoven k sebevoblbování
Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:15:04
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:15:44
Pravé Já je Pravé Já. Jeho totožnost spočívá v něm samém: „Jsem, který Jsem. Jsem, kdo Jsem“. Pravé Já nemá žádnou totožnost. Je čirou Totožností, je bytím samo o sobě. V pravém Já jsme všemu svědkem a svědčit znamená Být. To je nejvyšší rovnice, je to rozluštění všech otázek, ve kterých se všechny věci stanou Jedním.
Pravé Já nikdy nemůže být jiné. Nikdy nemůže být věcí. Myslet si: „já jsem to“ nebo „já jsem ono“, znamená ztratit totožnost jakožto „Já Jsem“. Myslet si „potřebuji to či ono“, představuje naše zachycení v proudu závislostí, protože vnější nemůže být nikdy vnitřní hodnotou čili být nezávislé. Mít představu o pravém Já, znamená ztrácet pravé Já, učinit z něj zboží. Stát se něčím, znamená ztratit svou čistou totožnost čirého Subjektu a stávat se objektem, jedním mezi dalšími objekty nestálého světa.
Trpíme, protože neznáme pravé Já.
Naše totožnost j závislá na nějaké věci či osobě, se kterou jsme spojeni. Totožnost, která je závislá, která je dána něčím – jako např. jméno či titul – to je fikce. Je to navalení myšlenek, které nás může chvilku bavit, nemůže nám však poskytnout mír.
Trpíme, protože hledáme pravé Já v ne-já.
Hledáme subjekt v objektu. Usilujeme o štěstí, úspěchy a hromadění bohatství ve vnějším světě. Ale výkony znamenají nutnost stávat se větším a lepším objektem. Získávání je hromadění objektů kolem naší předpokládané objektivity či hmotnosti. Být objektem však znamená být těžký, závislý a přechodný. Objektivita není stavem štěstí či naplnění.
Štěstí je možné jen ve věčné existenci, a ta je možná v čirém Subjektu.
Dokud si myslíme, že potřebujeme něco, abychom byli šťastní, budeme stále na něčem závislí. Budeme stále někým jiným nebo budeme usilovat, abychom někoho potěšili. Nikdy nebudeme sami sebou, ale budeme chyceni v pasti podmíněných reakcí kolem nás. Budeme otroky myšlenek jiných lidí.
Pravé Já není egem. Není to „já jsem to“ nebo „já chci to“. Je prázdné od nějaké představy sebe sama. Ba nazývat to „já“ může být zavádějící, protože to nikomu nepatří a nic mu nepatří. Avšak je tím, čím přirozeně jsme. Je stavem čirého zření, oproštěným od objektivizace jáství či něčeho jiného.
Není jiné nutnosti, než abychom byli pravé Já – nemáme být jiní a nemáme se stát někým pro jiné. Potřebujeme jen, abychom byli tím, kdo jsme. A navíc, neměli bychom měnit jiné subjekty v objekty, když jsou jen různými projevy našeho pravého Já. Všechno je pravé Já, skutečné Bytí. V něm jsou všechny bytosti spaseny, všechen život je osvobozený a existence je sama o sobě naplněním.
Subjekt nemůže být nikdy objektem. Pravé Já nemůže být tělem, smysly, myslí nebo emocemi. Nemůže mít žádnou úlohu, mít ve vnějším či myšlenkovém světě postavení čí vzhled. Subjekt, který je také objektem, je nepochopením, jež plodí klam a utrpení. Je mylnou logikou, logikou nevědomosti, že považuje vědomí a objekt, tvar či kvalitu za stejné. Je to kosmický přelud, velký omyl duše, pád, který má za následek všechno pomatení a bídu.
Vše, co má tvar, kvalitu, jméno a formu nebo činnost, je objektem. Co má Vědomí, je v podstatě čirým Subjektem a není to dotčeno objekty v poli vnímání. Podobně jako šálek, který spadne ze stolu na zem a rozbije se, nás nezraní, i když to pozorujeme, tak i kvality našeho těla a mysli se pravého Já nedotýkají a ani ho nezraňují, ačkoli vše bezprostředně pozorujeme. Musíme pochybovat o naší objektivizaci a též o objektivizaci jiných. V ničem jevovém není totožnost, protože všechny objekty jsou pomíjivé, závislé a složené. Nemají nic pravého.
Totožnost je možná jen v samotném Bytí. Je pouze jedna čirá nebo absolutní totožnost, která je vším. Každá relativní či omezená totožnost je fikcí pomatenosti mezi subjektem a objektem. Pouze pokud jsme se oprostili od veškeré objektivity, poznáme, kdo opravdu ve skutečnosti jsme.
Návštěvník
Pravé Já nikdy nemůže být jiné. Nikdy nemůže být věcí. Myslet si: „já jsem to“ nebo „já jsem ono“, znamená ztratit totožnost jakožto „Já Jsem“. Myslet si „potřebuji to či ono“, představuje naše zachycení v proudu závislostí, protože vnější nemůže být nikdy vnitřní hodnotou čili být nezávislé. Mít představu o pravém Já, znamená ztrácet pravé Já, učinit z něj zboží. Stát se něčím, znamená ztratit svou čistou totožnost čirého Subjektu a stávat se objektem, jedním mezi dalšími objekty nestálého světa.
Trpíme, protože neznáme pravé Já.
Naše totožnost j závislá na nějaké věci či osobě, se kterou jsme spojeni. Totožnost, která je závislá, která je dána něčím – jako např. jméno či titul – to je fikce. Je to navalení myšlenek, které nás může chvilku bavit, nemůže nám však poskytnout mír.
Trpíme, protože hledáme pravé Já v ne-já.
Hledáme subjekt v objektu. Usilujeme o štěstí, úspěchy a hromadění bohatství ve vnějším světě. Ale výkony znamenají nutnost stávat se větším a lepším objektem. Získávání je hromadění objektů kolem naší předpokládané objektivity či hmotnosti. Být objektem však znamená být těžký, závislý a přechodný. Objektivita není stavem štěstí či naplnění.
Štěstí je možné jen ve věčné existenci, a ta je možná v čirém Subjektu.
Dokud si myslíme, že potřebujeme něco, abychom byli šťastní, budeme stále na něčem závislí. Budeme stále někým jiným nebo budeme usilovat, abychom někoho potěšili. Nikdy nebudeme sami sebou, ale budeme chyceni v pasti podmíněných reakcí kolem nás. Budeme otroky myšlenek jiných lidí.
Pravé Já není egem. Není to „já jsem to“ nebo „já chci to“. Je prázdné od nějaké představy sebe sama. Ba nazývat to „já“ může být zavádějící, protože to nikomu nepatří a nic mu nepatří. Avšak je tím, čím přirozeně jsme. Je stavem čirého zření, oproštěným od objektivizace jáství či něčeho jiného.
Není jiné nutnosti, než abychom byli pravé Já – nemáme být jiní a nemáme se stát někým pro jiné. Potřebujeme jen, abychom byli tím, kdo jsme. A navíc, neměli bychom měnit jiné subjekty v objekty, když jsou jen různými projevy našeho pravého Já. Všechno je pravé Já, skutečné Bytí. V něm jsou všechny bytosti spaseny, všechen život je osvobozený a existence je sama o sobě naplněním.
Subjekt nemůže být nikdy objektem. Pravé Já nemůže být tělem, smysly, myslí nebo emocemi. Nemůže mít žádnou úlohu, mít ve vnějším či myšlenkovém světě postavení čí vzhled. Subjekt, který je také objektem, je nepochopením, jež plodí klam a utrpení. Je mylnou logikou, logikou nevědomosti, že považuje vědomí a objekt, tvar či kvalitu za stejné. Je to kosmický přelud, velký omyl duše, pád, který má za následek všechno pomatení a bídu.
Vše, co má tvar, kvalitu, jméno a formu nebo činnost, je objektem. Co má Vědomí, je v podstatě čirým Subjektem a není to dotčeno objekty v poli vnímání. Podobně jako šálek, který spadne ze stolu na zem a rozbije se, nás nezraní, i když to pozorujeme, tak i kvality našeho těla a mysli se pravého Já nedotýkají a ani ho nezraňují, ačkoli vše bezprostředně pozorujeme. Musíme pochybovat o naší objektivizaci a též o objektivizaci jiných. V ničem jevovém není totožnost, protože všechny objekty jsou pomíjivé, závislé a složené. Nemají nic pravého.
Totožnost je možná jen v samotném Bytí. Je pouze jedna čirá nebo absolutní totožnost, která je vším. Každá relativní či omezená totožnost je fikcí pomatenosti mezi subjektem a objektem. Pouze pokud jsme se oprostili od veškeré objektivity, poznáme, kdo opravdu ve skutečnosti jsme.
Návštěvník
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:16:19
"Snažím se pouze ukázat, jakým způsobem mohou všechny moje domněnky, které mám o osvícení, čase a účelu, zcela zakrývat onu jednotu, která je neustále a v každém okamžiku přístupná." Tony Parsons
Obrázek
Když jsem byl malý, měl jsem pocit, že žiji v magickém světě, mimo čas a potřebu muset něco dělat nebo se něčím stát… Že žiji v nerozpoznané jednotě, ve které nešlo uniknout z údivu nad vším, co je. Domnívám se, že to samé zažívá většina dětí.
Jednoho dne se však tohle všechno zdánlivě změnilo a já jsem vstoupil do světa oddělenosti a potřeb. Objevil jsem, že mám matku a otce, kteří jsou ode mě oddělení, že mám jméno a zdánlivou svobodu dělat to či ono. Přemístil jsem se do světa času a prostoru, hranic a zkoumání, úsilí a manipulace, kde se člověk honí za příjemným a utíká před nepříjemným.
Tohle všechno jsem přijal za své a uvěřil, že to je mou přirozeností.
Také jsem se naučil a uvěřil jsem, že pokud budu pilně pracovat, správně se chovat a budu úspěšný v zaměstnání, které si já zvolím nebo které mi bude někým určeno, mám velikou šanci stát se šťastným člověkem. Uvěřil jsem a naučil jsem se, že stejnou šanci na šťastný život mám, pokud se ožením, budu mít děti a budu dávat pozor na své zdraví. Všechno jsem poměrně úspěšně zvládnul a občas si to i užíval. Současně jsem ale měl pořád pocit, že v tom všem chybí cosi zásadního a nehmatatelného, jakési tajemství.
Nakonec jsem se rozhodl, že na to, co mi schází, přijdu pomocí náboženství.
A opět jsem se dozvěděl, že pilná práce a věnování se rozdílným disciplínám, rituálům a očistám nakonec přinesou tvrdě zasloužené „duchovní naplnění“. Znovu jsem se tedy zapojil do všeho, co odpovídalo těmto představám o duchovním naplnění. Ani tak se mi ale pořád nedařilo odhalit, odkud pramení můj pocit smutku.
Jednoho dne, jakoby náhodou, jsem však ono tajemství znovu-objevil. Nebo spíše ono znovu-objevilo mě.
Není možné vysvětlit, co se přihodilo. Asi nejlépe to mohu popsat jako pocit zaplavení láskou a úplným pochopením, které si nelze vůbec ani představit.
Toto znovuobjevení bylo zároveň doprovázeno odhalením tak prostým a zároveň tak převratným, že to naráz smetlo všechno, co jsem se kdy naučil a čemu jsem kdy uvěřil.
Spolu s tím přišlo i poznání, že osvícení nemá vůbec nic společného s mými pokusy a snahami jakkoliv změnit svůj život. Jde tu o naprostý obrat v pochopení, co je vlastně tím, co žije.
Neboť já už jsem tím, co hledám. A ať hledám či toužím po čemkoliv, ať je můj nákupní seznam dlouhý jakkoliv, všechno, po čem toužím, pouze odráží mou jedinou touhu vrátit se zpátky domů. A mým domovem je jednota, moje původní přirozenost. To je všechno, co tu je.
Není zapotřebí chodit nikam jinam a není nic, čím bych se musel stát.
-----------
Ukázka z právě vyšlé knihy Odhalené tajemství - Tony Parsons, nakladatelství Maitrea 2017.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -194927129
Návštěvník
Obrázek
Když jsem byl malý, měl jsem pocit, že žiji v magickém světě, mimo čas a potřebu muset něco dělat nebo se něčím stát… Že žiji v nerozpoznané jednotě, ve které nešlo uniknout z údivu nad vším, co je. Domnívám se, že to samé zažívá většina dětí.
Jednoho dne se však tohle všechno zdánlivě změnilo a já jsem vstoupil do světa oddělenosti a potřeb. Objevil jsem, že mám matku a otce, kteří jsou ode mě oddělení, že mám jméno a zdánlivou svobodu dělat to či ono. Přemístil jsem se do světa času a prostoru, hranic a zkoumání, úsilí a manipulace, kde se člověk honí za příjemným a utíká před nepříjemným.
Tohle všechno jsem přijal za své a uvěřil, že to je mou přirozeností.
Také jsem se naučil a uvěřil jsem, že pokud budu pilně pracovat, správně se chovat a budu úspěšný v zaměstnání, které si já zvolím nebo které mi bude někým určeno, mám velikou šanci stát se šťastným člověkem. Uvěřil jsem a naučil jsem se, že stejnou šanci na šťastný život mám, pokud se ožením, budu mít děti a budu dávat pozor na své zdraví. Všechno jsem poměrně úspěšně zvládnul a občas si to i užíval. Současně jsem ale měl pořád pocit, že v tom všem chybí cosi zásadního a nehmatatelného, jakési tajemství.
Nakonec jsem se rozhodl, že na to, co mi schází, přijdu pomocí náboženství.
A opět jsem se dozvěděl, že pilná práce a věnování se rozdílným disciplínám, rituálům a očistám nakonec přinesou tvrdě zasloužené „duchovní naplnění“. Znovu jsem se tedy zapojil do všeho, co odpovídalo těmto představám o duchovním naplnění. Ani tak se mi ale pořád nedařilo odhalit, odkud pramení můj pocit smutku.
Jednoho dne, jakoby náhodou, jsem však ono tajemství znovu-objevil. Nebo spíše ono znovu-objevilo mě.
Není možné vysvětlit, co se přihodilo. Asi nejlépe to mohu popsat jako pocit zaplavení láskou a úplným pochopením, které si nelze vůbec ani představit.
Toto znovuobjevení bylo zároveň doprovázeno odhalením tak prostým a zároveň tak převratným, že to naráz smetlo všechno, co jsem se kdy naučil a čemu jsem kdy uvěřil.
Spolu s tím přišlo i poznání, že osvícení nemá vůbec nic společného s mými pokusy a snahami jakkoliv změnit svůj život. Jde tu o naprostý obrat v pochopení, co je vlastně tím, co žije.
Neboť já už jsem tím, co hledám. A ať hledám či toužím po čemkoliv, ať je můj nákupní seznam dlouhý jakkoliv, všechno, po čem toužím, pouze odráží mou jedinou touhu vrátit se zpátky domů. A mým domovem je jednota, moje původní přirozenost. To je všechno, co tu je.
Není zapotřebí chodit nikam jinam a není nic, čím bych se musel stát.
-----------
Ukázka z právě vyšlé knihy Odhalené tajemství - Tony Parsons, nakladatelství Maitrea 2017.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -194927129
Návštěvník
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:16:51
Ramana Maháriši a nejen on nás učí, že naše pravé Já je i nejvyšší blažeností, ánanda.
To není blaženost z něčeho předmětného, co nejsme, ale blaženost absolutní, podstata naší bytosti.
Já je nejen blažené, ale ono samo je jedinou pravou a trvalou blažeností.
Kdykoliv v nás vznikne jako reakce na zevní podnět stav blaženosti, je to proto, že dočasně došlo k vytvoření podmínek, ve kterých se projevilo naše pravé Já, vědomí Já jsem, které je vědomí, bytí a blaženost.
Trvalý stav blaženosti je možné získat pouze dosažením trvalého spočívání ve vědomí Já jsem, které se projevuje v hlubokém klidu čisté mysli plné duchovního světla.
Dočasné stavy blaženosti, které se dostavují při uklidnění mysli, známe všichni, což je další poukaz, že všichni známe své Já, přesněji zde jeho aspekt blaženosti.
O spánku beze snů víme jen to, že jsme spali, nevnímali jsme svět ani tělo, ale byli jsme blažení. Jinými slovy: existovali jsme v tomto stavu bez těla s uklidněnou myslí a prožívali jsme blaženost svého pravého Já, jehož je vlastností.
To, že tato blaženost je nám vrozená jako vlastnost vědomí Já jsem, dokazuje skutečnost, že v tomto stavu nebylo nic zevního, co by nám mohlo blaženost poskytovat, ale pouze my sami. Z toho jasně vyplývá, že pociťovaná blaženost tohoto stavu je blažeností našeho pravého Já.
Bůh je láska, poučuje nás evangelista Jan. Ježíš říká jinými slovy totéž: Já jsem, vědomí Já jsem, je láska. Vědomí Já jsem je jen jiné jméno boží. Pravá láska a blaženost z ní, kterou prožívají všichni, kteří milují, je podstatou vědomí Já jsem, jeho nedílnou částí. Milujeme svým vědomím Já jsem, které je schopností milovat i být blažený.
To, že jsme v lásce někdy zklamáni, není vinou lásky, ale naší nevědomostí. Lásku a její blaženost nám neposkytují ani lidé, ani zvířata ani předměty. Když jim věnujeme svou lásku, probouzíme v sobě blaženost principu lásky našeho pravého Já.
Když milujeme nevědomě a nesprávně to, co není hodno lásky, zklamání z takové lásky nám působí bolest. Jejím zdrojem je naše nevědomost a nikoliv „zánik lásky“. Tou jsme stále, ale ona se neprojevuje, protože podmínky pro její projevení nejsou splněny.
Kdo nechce být v lásce zklamán, ať na prvém místě miluje své vědomí Já jsem, které je samo láskou i jejím výhradním zdrojem včetně její blaženosti.
Za druhé: nevažme svou lásku na nic stvořeného, předmětného, protože vše stvořené je vždy jen dočasné a dříve nebo později pomine. Pokud jsme s tím svou lásku svázali, pak nutně právě z tohoto důvodu trpíme. To není návod, abychom nemilovali své bližní, ale abychom je milovali moudře a nejlépe pro Boha, který je v nich vždy přítomen.
Mnozí umělci ve stavu vysoké duchovní inspirace se citově povznášejí do božské úrovně. Některá jejich díla nás proto při vhodném naladění mohou dočasně povznášet do této výše a my pak prožíváme její blaženost.
Opět platí: ne samo umělecké dílo přináší blaženost z jeho prožitku, ale to, co sděluje: Boha, vědomí Já jsem a jeho blaženost.
Ač jsme stále blažeností Já jsem, často nejen nejsme blažení, ale právě naopak nešťastní. Příčin je více. Trvalá blaženost je pouze výsledkem trvalého spočívání ve vědomí Já jsem. Když nežijeme stále a plně ve ztotožnění s Já, není ani jeho blaženost. Jsou neoddělitelné.
Nevědomá a nemoudrá láska, svázaná se svým předmětem, nutně se ztrátou tohoto předmětu či bytosti přináší bolestné zklamání.
I pro ty, kteří dosáhli v těle trvalého stavu vědomí Já jsem, platí, že vazba vědomí na tělo působí stále. Záleží proto na stavu těla a jeho karmě, co vlivem vazby vědomí na tělo prožíváme. Zdravé tělo neruší prožívání Já, ale je-li nemocné, jeho bezmoc a bolesti, často velmi kruté, prožívají s tělem i ti, co dosáhli plného uskutečnění Já.
Někdy jsou vlivy těžce nemocného těla a jeho kruté bolesti tak silné, že i mistři umírají pod jejich působením v zoufalství. Umírající Rámakršna tento svůj stav, který je velmi vzdálen od blaženosti Já, popisuje velmi výstižně.
I Ramana Maháriši někdy mluví o strašlivých bolestech nemocného těla, které existují současně s blažeností Já, kterou prožíval. Bolesti byly její součástí. Někdy říkal, že jsou proto i ony blažeností.
Pokud chceme prožívat trvalou blaženost, musíme pro ni vytvářet vědomě podmínky, což je na prvém místě nepřetržité uvědomování naší podstaty, vědomí Já jsem a rušení všech pout k ne-já.
Dále musíme milovat vědomě a moudře a nelpět na ničem stvořeném a proto i pomíjejícím. Naše láska nás nesmí odvádět od Boha, vědomí Já jsem. Přesvědčení, že zdrojem naší lásky a její blaženosti jsou stvořené bytosti nebo dokonce zvířata či předměty, je v tomto pohledu projevem silné nevědomosti, která nás vzdaluje Bohu a tím i jeho trvalé blaženosti a poutá nás do nových zrodů. Indové tradují, jak se Bůh nebes, Indra, zamiloval do svých prasátek, že se s nimi dokonce jako prasátko narodil.
Naši blaženost často zastiňují nemoci a osud neboli karma našeho těla, které působením vazby vědomí na tělo nám přináší omezení například stářím nebo bolestmi z nemocí. Plné vysvobození od uvedených vlivů bez odložení těla proto není zřejmě možné. Nerušená blaženost v nebožském světě je, jak se zdá, neuskutečnitelná. Utrpení těla nejvyšších bytostí – spasitelů, mistrů a světců o této pravdě vypovídá jasně.
To, že někteří jsou v tomto směru postiženi méně a jiní více, je dáno jednak jejich karmou, ale také tím, jak pomáhají druhým. Opravdu pomáhat druhému vždy znamená pomáhat mu nést jeho kříž se všemi důsledky.
Někteří uctívatelé mistrů tvrdí, že bolest a utrpení necítí. I když výjimky jsou možné, jak ukazují životy většiny mudrců a světců, bolest většinou cítí. I někteří uctívatelé Ramany Mahárišiho tvrdili, že bolest necítil a že několik operací, které prodělal, byly provedeny bez umrtvení. Prohlášení jeho ošetřujících lékařů, které ášram zveřejnil, dokazuje nepravdivost tohoto tvrzení.
Poučení, které z těchto případů mistrů získáváme, je zřejmé. Není jedno, jaké tělo máme, a je proto správné se o ně dobře starat, aby bylo zdravé, aniž bychom se s ním ztotožňovali.
Také s pomocí druhým máme zacházet s rozvahou a s vědomím jejích následků. Nemá rozhodně smysl sklízet její nepříznivé důsledky, když ji přijímající nevyužijí tak, jak vyžaduje. Taková snaha je marná. Právě proto někteří mistři žáky před přijetím podrobují zkouškám, které mají prokázat jejich připravenost a že mistrova námaha nebude zbytečná.
http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky ... nosti.html
To není blaženost z něčeho předmětného, co nejsme, ale blaženost absolutní, podstata naší bytosti.
Já je nejen blažené, ale ono samo je jedinou pravou a trvalou blažeností.
Kdykoliv v nás vznikne jako reakce na zevní podnět stav blaženosti, je to proto, že dočasně došlo k vytvoření podmínek, ve kterých se projevilo naše pravé Já, vědomí Já jsem, které je vědomí, bytí a blaženost.
Trvalý stav blaženosti je možné získat pouze dosažením trvalého spočívání ve vědomí Já jsem, které se projevuje v hlubokém klidu čisté mysli plné duchovního světla.
Dočasné stavy blaženosti, které se dostavují při uklidnění mysli, známe všichni, což je další poukaz, že všichni známe své Já, přesněji zde jeho aspekt blaženosti.
O spánku beze snů víme jen to, že jsme spali, nevnímali jsme svět ani tělo, ale byli jsme blažení. Jinými slovy: existovali jsme v tomto stavu bez těla s uklidněnou myslí a prožívali jsme blaženost svého pravého Já, jehož je vlastností.
To, že tato blaženost je nám vrozená jako vlastnost vědomí Já jsem, dokazuje skutečnost, že v tomto stavu nebylo nic zevního, co by nám mohlo blaženost poskytovat, ale pouze my sami. Z toho jasně vyplývá, že pociťovaná blaženost tohoto stavu je blažeností našeho pravého Já.
Bůh je láska, poučuje nás evangelista Jan. Ježíš říká jinými slovy totéž: Já jsem, vědomí Já jsem, je láska. Vědomí Já jsem je jen jiné jméno boží. Pravá láska a blaženost z ní, kterou prožívají všichni, kteří milují, je podstatou vědomí Já jsem, jeho nedílnou částí. Milujeme svým vědomím Já jsem, které je schopností milovat i být blažený.
To, že jsme v lásce někdy zklamáni, není vinou lásky, ale naší nevědomostí. Lásku a její blaženost nám neposkytují ani lidé, ani zvířata ani předměty. Když jim věnujeme svou lásku, probouzíme v sobě blaženost principu lásky našeho pravého Já.
Když milujeme nevědomě a nesprávně to, co není hodno lásky, zklamání z takové lásky nám působí bolest. Jejím zdrojem je naše nevědomost a nikoliv „zánik lásky“. Tou jsme stále, ale ona se neprojevuje, protože podmínky pro její projevení nejsou splněny.
Kdo nechce být v lásce zklamán, ať na prvém místě miluje své vědomí Já jsem, které je samo láskou i jejím výhradním zdrojem včetně její blaženosti.
Za druhé: nevažme svou lásku na nic stvořeného, předmětného, protože vše stvořené je vždy jen dočasné a dříve nebo později pomine. Pokud jsme s tím svou lásku svázali, pak nutně právě z tohoto důvodu trpíme. To není návod, abychom nemilovali své bližní, ale abychom je milovali moudře a nejlépe pro Boha, který je v nich vždy přítomen.
Mnozí umělci ve stavu vysoké duchovní inspirace se citově povznášejí do božské úrovně. Některá jejich díla nás proto při vhodném naladění mohou dočasně povznášet do této výše a my pak prožíváme její blaženost.
Opět platí: ne samo umělecké dílo přináší blaženost z jeho prožitku, ale to, co sděluje: Boha, vědomí Já jsem a jeho blaženost.
Ač jsme stále blažeností Já jsem, často nejen nejsme blažení, ale právě naopak nešťastní. Příčin je více. Trvalá blaženost je pouze výsledkem trvalého spočívání ve vědomí Já jsem. Když nežijeme stále a plně ve ztotožnění s Já, není ani jeho blaženost. Jsou neoddělitelné.
Nevědomá a nemoudrá láska, svázaná se svým předmětem, nutně se ztrátou tohoto předmětu či bytosti přináší bolestné zklamání.
I pro ty, kteří dosáhli v těle trvalého stavu vědomí Já jsem, platí, že vazba vědomí na tělo působí stále. Záleží proto na stavu těla a jeho karmě, co vlivem vazby vědomí na tělo prožíváme. Zdravé tělo neruší prožívání Já, ale je-li nemocné, jeho bezmoc a bolesti, často velmi kruté, prožívají s tělem i ti, co dosáhli plného uskutečnění Já.
Někdy jsou vlivy těžce nemocného těla a jeho kruté bolesti tak silné, že i mistři umírají pod jejich působením v zoufalství. Umírající Rámakršna tento svůj stav, který je velmi vzdálen od blaženosti Já, popisuje velmi výstižně.
I Ramana Maháriši někdy mluví o strašlivých bolestech nemocného těla, které existují současně s blažeností Já, kterou prožíval. Bolesti byly její součástí. Někdy říkal, že jsou proto i ony blažeností.
Pokud chceme prožívat trvalou blaženost, musíme pro ni vytvářet vědomě podmínky, což je na prvém místě nepřetržité uvědomování naší podstaty, vědomí Já jsem a rušení všech pout k ne-já.
Dále musíme milovat vědomě a moudře a nelpět na ničem stvořeném a proto i pomíjejícím. Naše láska nás nesmí odvádět od Boha, vědomí Já jsem. Přesvědčení, že zdrojem naší lásky a její blaženosti jsou stvořené bytosti nebo dokonce zvířata či předměty, je v tomto pohledu projevem silné nevědomosti, která nás vzdaluje Bohu a tím i jeho trvalé blaženosti a poutá nás do nových zrodů. Indové tradují, jak se Bůh nebes, Indra, zamiloval do svých prasátek, že se s nimi dokonce jako prasátko narodil.
Naši blaženost často zastiňují nemoci a osud neboli karma našeho těla, které působením vazby vědomí na tělo nám přináší omezení například stářím nebo bolestmi z nemocí. Plné vysvobození od uvedených vlivů bez odložení těla proto není zřejmě možné. Nerušená blaženost v nebožském světě je, jak se zdá, neuskutečnitelná. Utrpení těla nejvyšších bytostí – spasitelů, mistrů a světců o této pravdě vypovídá jasně.
To, že někteří jsou v tomto směru postiženi méně a jiní více, je dáno jednak jejich karmou, ale také tím, jak pomáhají druhým. Opravdu pomáhat druhému vždy znamená pomáhat mu nést jeho kříž se všemi důsledky.
Někteří uctívatelé mistrů tvrdí, že bolest a utrpení necítí. I když výjimky jsou možné, jak ukazují životy většiny mudrců a světců, bolest většinou cítí. I někteří uctívatelé Ramany Mahárišiho tvrdili, že bolest necítil a že několik operací, které prodělal, byly provedeny bez umrtvení. Prohlášení jeho ošetřujících lékařů, které ášram zveřejnil, dokazuje nepravdivost tohoto tvrzení.
Poučení, které z těchto případů mistrů získáváme, je zřejmé. Není jedno, jaké tělo máme, a je proto správné se o ně dobře starat, aby bylo zdravé, aniž bychom se s ním ztotožňovali.
Také s pomocí druhým máme zacházet s rozvahou a s vědomím jejích následků. Nemá rozhodně smysl sklízet její nepříznivé důsledky, když ji přijímající nevyužijí tak, jak vyžaduje. Taková snaha je marná. Právě proto někteří mistři žáky před přijetím podrobují zkouškám, které mají prokázat jejich připravenost a že mistrova námaha nebude zbytečná.
http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky ... nosti.html
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:17:30
Boží milost - prožitek pravého Já
Obrázek
Řekl: "Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš." Marek 14.36
Obdržení prvního prožitku pravého Já (Self-experience) je v pravdě Boží milost a je to první skutečný krok k úplnému osvobození. Bez tohoto prožitku se veškerá činnost podobá uklízení přeplněného pokoje za úplné tmy. První prožitek se dá přirovnat k člověku, který celý život neviděl, protože měl pevně zavázané oči. Náhle se mu podaří poodhrnout uvázanou roušku a najednou vidí všechny věci, které různě zvedal, přesouval, obracel a pečlivě po hmatu zkoumal. Obdivuje vysoký strop, prostornou místnost a vybavení pokoje. Jakmile chce věci v pokoji uchopit, uvolní roušku a ta se vrátí na původní místo a on opět spočine v černočerné tmě.
Když milost odejde, mysl opět pohltí tma. Člověk zoufale hledá jak znovu zahlédnout okolní zářící pokoj plný světla. Je možno dělat mnoho věcí, ale pouze podrobné zkoumání roušky zakrývající oči může vést k jejímu odstranění. Ano - rouška příjemně hřeje, ale zároveň oslepuje. Je nutno vzdát se pohodlného bezpečí a vydat se na cestu do neznáma. Dokud nevíme co je za rouškou, těžko najdeme odvahu ji sundat. Ale pokud jste onu záři zahlédli, vězte, že vás už rouška nikdy neuspokojí.
Stejně tak je to i v duchovním životě. Dokud alespoň na chvilku nepoznáte skutečnou svobodu Boží milosti, velice obtížně najdete odhodlání ji získat. Jakmile se vám to jednou podaří, neustanete, dokud nezůstanete natrvalo v této blaženosti.
Když milost odejde, musíte pochopit, proč nejste stále stejně šťastni tak, jako v Boží milosti. Musíte si připomenout pravé poznání. Boží milost je v nás přítomná stále, ale ego, pocit "Já jsem tělo, já jsem konatel a vlastník" nás od Boha odděluje, a tak Boží milost zakrývá jako rouška oslepuje oči.. Odstraňujte tyto konstrukce mysli a znovu splynete se štěstím Boží milosti.
Jak získat Boží milost? Je mnoho metod, které mysl zkoumají, poznávají a uklidňují. Při jejich poctivé aplikaci může každý hledající po měsících až rocích milost získat. Druhá možnost je náboženské vytržení, získané opakováním Božího jména, upnutím mysli k Bohu a naprostým odevzdáním se. Po několikanásobném, několikahodinovém naprostém soustředění nejlépe v nějakém duchovním centru je možné obdržet stejný prožitek. Jde ve své podstatě o přerušení logického rozumového myšlení pod vlivem ega a otevření srdce, sídla pravého Já. Očišťování a poznávání mysli stejně neuniknete, ale budete mít částečnou znalost cíle, a tak budete moci lépe směřovat své úsilí. Otázkou je, zda budete v takovém stavu, abyste mohli Boží milost účinně využít. Dle mého názoru je určitě lepší tento prožitek mít než ho nemít.
Po získání Boží milosti nastává skutečná duchovní očista, která odstraňuje vše, co nám brání trvale setrvávat v Boží milosti a získat tak cíl nejvyšší, osvobození a osvícení.
https://svetmysli.net/index.php?lng=cz&pg=20
Obrázek
Řekl: "Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš." Marek 14.36
Obdržení prvního prožitku pravého Já (Self-experience) je v pravdě Boží milost a je to první skutečný krok k úplnému osvobození. Bez tohoto prožitku se veškerá činnost podobá uklízení přeplněného pokoje za úplné tmy. První prožitek se dá přirovnat k člověku, který celý život neviděl, protože měl pevně zavázané oči. Náhle se mu podaří poodhrnout uvázanou roušku a najednou vidí všechny věci, které různě zvedal, přesouval, obracel a pečlivě po hmatu zkoumal. Obdivuje vysoký strop, prostornou místnost a vybavení pokoje. Jakmile chce věci v pokoji uchopit, uvolní roušku a ta se vrátí na původní místo a on opět spočine v černočerné tmě.
Když milost odejde, mysl opět pohltí tma. Člověk zoufale hledá jak znovu zahlédnout okolní zářící pokoj plný světla. Je možno dělat mnoho věcí, ale pouze podrobné zkoumání roušky zakrývající oči může vést k jejímu odstranění. Ano - rouška příjemně hřeje, ale zároveň oslepuje. Je nutno vzdát se pohodlného bezpečí a vydat se na cestu do neznáma. Dokud nevíme co je za rouškou, těžko najdeme odvahu ji sundat. Ale pokud jste onu záři zahlédli, vězte, že vás už rouška nikdy neuspokojí.
Stejně tak je to i v duchovním životě. Dokud alespoň na chvilku nepoznáte skutečnou svobodu Boží milosti, velice obtížně najdete odhodlání ji získat. Jakmile se vám to jednou podaří, neustanete, dokud nezůstanete natrvalo v této blaženosti.
Když milost odejde, musíte pochopit, proč nejste stále stejně šťastni tak, jako v Boží milosti. Musíte si připomenout pravé poznání. Boží milost je v nás přítomná stále, ale ego, pocit "Já jsem tělo, já jsem konatel a vlastník" nás od Boha odděluje, a tak Boží milost zakrývá jako rouška oslepuje oči.. Odstraňujte tyto konstrukce mysli a znovu splynete se štěstím Boží milosti.
Jak získat Boží milost? Je mnoho metod, které mysl zkoumají, poznávají a uklidňují. Při jejich poctivé aplikaci může každý hledající po měsících až rocích milost získat. Druhá možnost je náboženské vytržení, získané opakováním Božího jména, upnutím mysli k Bohu a naprostým odevzdáním se. Po několikanásobném, několikahodinovém naprostém soustředění nejlépe v nějakém duchovním centru je možné obdržet stejný prožitek. Jde ve své podstatě o přerušení logického rozumového myšlení pod vlivem ega a otevření srdce, sídla pravého Já. Očišťování a poznávání mysli stejně neuniknete, ale budete mít částečnou znalost cíle, a tak budete moci lépe směřovat své úsilí. Otázkou je, zda budete v takovém stavu, abyste mohli Boží milost účinně využít. Dle mého názoru je určitě lepší tento prožitek mít než ho nemít.
Po získání Boží milosti nastává skutečná duchovní očista, která odstraňuje vše, co nám brání trvale setrvávat v Boží milosti a získat tak cíl nejvyšší, osvobození a osvícení.
https://svetmysli.net/index.php?lng=cz&pg=20
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:18:01
Neosobní uvědomování - Tony Parsons
Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí.
Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí. Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.
Jednoduchý, přímý, ale velmi podstatný posun ve vnímání odhaluje, že vše co tu je - je osvobození. Avšak jednota se nestává zřejmou skrze něco získaného, spíše skrze něco ztraceného.
Mnoho lidí přijde do styku s tímto radikálním a nevšedním poselstvím a rychle se zas navrátí k tomu, o čem si myslí, že mohou poznat a udělat. Ale jsou tu také ti, na které toto sdělení zapůsobí (rezonuje) ... a najednou se objeví pochopení a zmizení celého hledání, dokonce i hledání toho, co nazývali osvícení.
Vše co existuje - je toto. Jednota je právě toto ... cokoliv se zdánlivě děje ... čtení těchto slov, dýchání, pohyb krve po těle, slyšení zvuků, objevující se a mizející myšlenky a pocity v těle, pocit sezení na židli. Je tu jednota jakožto toto uvědomování.
Žádné úsilí není potřeba k tomuto uvědomování, aby tu bylo. Nikdo toto uvědomování nedělá. Dělá někdo sezení na židli? Myšlení je jednotou, která myslí "Nechápu, kam tohle směřuje" nebo "to je moc jednoduché." Všechno je prostě uvědomování, jednota, bytí. To nemůže být učeno nebo dosaženo. Kdo je oddělen od bytí aby dosáhl bytí? Kdo to může ztratit nebo získat, když tu je pouze to? Odmítání jednoty je jednotou, která odmítá. Hledání jednoty je jednotou, která hledá sama sebe.
Uvědomování je jednotou, která se zdánlivě děje. Uvědomování je bytí, které je živé. Je tu pouze bytí a podstatou tohoto bytí je prázdnota a plnost, nic a všechno, pohyb a klid.
V této celistvosti se objevuje idea "Já jsem oddělená bytost". To je zřejmě začátek snu nazývaného "já jakožto někdo ve světě, ve kterém musím jednat."
V této oddělenosti je kořen všeho strachu a pocitu nepohody pocházejícího z dojmu, že je něco ztraceno. Opět je to projev jednoty a my se v tomto projevu vydáváme na cestu, na které potkáváme rodiče, učitele, možná kněze, šéfy a milence a učíme se, jak získat skrze zdánlivou osobní volbu a úsilí to, co si myslíme, že chceme. Touha po potěšení a nechuť k bolesti vytváří různé zážitky uspokojení a zklamání. Celý tenhle projev, kterému říkáme život je jednoduše pouze drama jednoty, která hledá sama sebe, jelikož veškeré chtění je touhou po jednotě.
Někdo má zato, že idea osvícení nabízí a slibuje naplnění. Avšak, oddělená individualita může snít pouze o individualitě. To je její funkce.
V hledání osvícení je snový hledající přitahován ke snovému učení, které hlásá a podporuje myšlenku individuální volby a úsilí, jež skrze praktikování a oddanost může vést ke slibovanému konečnému zážitku osvícení. Ale toto učení podporuje iluzi, že tu je nějaká taková věc jako individualita, která má svobodnou volbu a výběr něčím se stát.
To, co je neoddělitelné od snové individuality je myšlenka vlastnictví. "Co se děje se děje mně. Já mám život, jakožto já a já mohu nebo dokonce bych měl něco dělat se svým životem během mě vyměřeném čase. Musím uspět. Já jsem individualita a osobní nasazení mi dají co potřebuji." Tento názor posiluje a podporuje pokračování snu o osobním osvícení.
Názor, který počítá s možností, že dualistické praktikování může dovést hledajícího k nedualistickému vnímání je podobná myšlence, že s dostatečným úsilím a vůlí můžete naučit slepého vidět. Cituji z Otevřeného Tajemství (The Open Secret): "Učení, procesy a postupné cesty, které hledají osvícení pouze rozněcují problém o kterém hovoří tím, že posilují myšlenku, že zdánlivé já může nalézt něco, o čem předpokládá, že ztratilo. Je to právě toto úsilí, toto vložení se do osobní identity, které neustále znovuvytváří iluzi oddělenosti od jednoty. To je ten závoj, o kterém si myslíme, že existuje. Je to sen individuality."
V celé té řadě probuzení, o kterých jsem slyšel, je neustále potvrzováno, že jedním z prvních uvědomění, které se objeví je pochopení, že nikdo se neprobouzí. A přesto vidíme, že většina učení, tradiční i současná, neustále hovoří ke zdánlivě oddělenému hledajícímu (subjektu) a doporučuje, že k tomu aby bylo dosaženo osvícení (objekt), by měli meditovat, sebedotazovat se, očišťovat se, kultivovat pochopení, uklidňovat mysl a ego, oddat se, být poctiví a hledat svědomitě, přestat s hledáním, jít na terapii, nic nedělat, být tady a teď a tak dále. Těhle rad a názorů je nekonečná řada a jsou složitá stejně jako je složitá mysl z které pocházejí.
Tyto doporučení vycházejí z víry, že "osvícení" "učitele" bylo dosaženo nebo získáno skrze použití volby, úsilí, akceptování nebo odevzdání se, a že ostatní hledající mohou být naučeni tomu samému.
Samozřejmě, že není nic dobrého ani špatného na hledání, meditaci, sebedotazování, pochopení a tak podobně. Jsou pouze tím čím jsou. Ale kdo je ten, který si zvolí toto úsilí? Kam toto úsilí tohoto zdánlivého volitele přivede? Kde je to místo kam se má dojít, když je tu pouze jednota? Pokud tu není oddělená individualita tak tu není vůle, tak jak může iluze rozpustit sama sebe?
Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí. Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.
Je tu jednota, uvědomování celistvosti, která nemůže být dosáhnuta nebo vlastněna. Toto je probuzení ve kterém vědomí toho co existuje povstává společně se snem o tom, co nemůže být poznáno. Může tu být tanec mezi sněním a bytím a v tomto tanci se může objevit návrat k fascinaci osobního vlastnění.
Avšak uvědomění (realizace), že snový hledající je také jednotou je osvobozením, nezpůsobeným, neosobním, tichým klidem který je oslavou neomezené lásky. To je vše co tu je.
Nejsem tu já ani vy, není tu hledající, není tu osvícení, není tu žák ani guru. Není tu lepší ani horší, není tu cesta ani důvod, nic k dosažení.
Všechen projev je zdrojem. Vše co se zdánlivě objevuje v hypnotickém snu oddělenosti - svět, životní příběh a hledání domov je jedním, které se zdá být dvojím, ničím, které se zdá být vším, absolutní, které se zdá být jednotlivým.
Není tu žádná oddělená inteligence spřádající osud a žádný výběr fungující na jakékoliv úrovni.
Nic se neděje, pouze to, tak jak to je, zve zdánlivého hledajícího aby objevil to, co je ... neměnící se, stálá, nevzniklá, neosobní tichost z které přetéká nekonečná láska. Je to skvělé mystérium. :)
Tony Parsonse http://www.theopensecret.com/
Návštěvník
Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí.
Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí. Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.
Jednoduchý, přímý, ale velmi podstatný posun ve vnímání odhaluje, že vše co tu je - je osvobození. Avšak jednota se nestává zřejmou skrze něco získaného, spíše skrze něco ztraceného.
Mnoho lidí přijde do styku s tímto radikálním a nevšedním poselstvím a rychle se zas navrátí k tomu, o čem si myslí, že mohou poznat a udělat. Ale jsou tu také ti, na které toto sdělení zapůsobí (rezonuje) ... a najednou se objeví pochopení a zmizení celého hledání, dokonce i hledání toho, co nazývali osvícení.
Vše co existuje - je toto. Jednota je právě toto ... cokoliv se zdánlivě děje ... čtení těchto slov, dýchání, pohyb krve po těle, slyšení zvuků, objevující se a mizející myšlenky a pocity v těle, pocit sezení na židli. Je tu jednota jakožto toto uvědomování.
Žádné úsilí není potřeba k tomuto uvědomování, aby tu bylo. Nikdo toto uvědomování nedělá. Dělá někdo sezení na židli? Myšlení je jednotou, která myslí "Nechápu, kam tohle směřuje" nebo "to je moc jednoduché." Všechno je prostě uvědomování, jednota, bytí. To nemůže být učeno nebo dosaženo. Kdo je oddělen od bytí aby dosáhl bytí? Kdo to může ztratit nebo získat, když tu je pouze to? Odmítání jednoty je jednotou, která odmítá. Hledání jednoty je jednotou, která hledá sama sebe.
Uvědomování je jednotou, která se zdánlivě děje. Uvědomování je bytí, které je živé. Je tu pouze bytí a podstatou tohoto bytí je prázdnota a plnost, nic a všechno, pohyb a klid.
V této celistvosti se objevuje idea "Já jsem oddělená bytost". To je zřejmě začátek snu nazývaného "já jakožto někdo ve světě, ve kterém musím jednat."
V této oddělenosti je kořen všeho strachu a pocitu nepohody pocházejícího z dojmu, že je něco ztraceno. Opět je to projev jednoty a my se v tomto projevu vydáváme na cestu, na které potkáváme rodiče, učitele, možná kněze, šéfy a milence a učíme se, jak získat skrze zdánlivou osobní volbu a úsilí to, co si myslíme, že chceme. Touha po potěšení a nechuť k bolesti vytváří různé zážitky uspokojení a zklamání. Celý tenhle projev, kterému říkáme život je jednoduše pouze drama jednoty, která hledá sama sebe, jelikož veškeré chtění je touhou po jednotě.
Někdo má zato, že idea osvícení nabízí a slibuje naplnění. Avšak, oddělená individualita může snít pouze o individualitě. To je její funkce.
V hledání osvícení je snový hledající přitahován ke snovému učení, které hlásá a podporuje myšlenku individuální volby a úsilí, jež skrze praktikování a oddanost může vést ke slibovanému konečnému zážitku osvícení. Ale toto učení podporuje iluzi, že tu je nějaká taková věc jako individualita, která má svobodnou volbu a výběr něčím se stát.
To, co je neoddělitelné od snové individuality je myšlenka vlastnictví. "Co se děje se děje mně. Já mám život, jakožto já a já mohu nebo dokonce bych měl něco dělat se svým životem během mě vyměřeném čase. Musím uspět. Já jsem individualita a osobní nasazení mi dají co potřebuji." Tento názor posiluje a podporuje pokračování snu o osobním osvícení.
Názor, který počítá s možností, že dualistické praktikování může dovést hledajícího k nedualistickému vnímání je podobná myšlence, že s dostatečným úsilím a vůlí můžete naučit slepého vidět. Cituji z Otevřeného Tajemství (The Open Secret): "Učení, procesy a postupné cesty, které hledají osvícení pouze rozněcují problém o kterém hovoří tím, že posilují myšlenku, že zdánlivé já může nalézt něco, o čem předpokládá, že ztratilo. Je to právě toto úsilí, toto vložení se do osobní identity, které neustále znovuvytváří iluzi oddělenosti od jednoty. To je ten závoj, o kterém si myslíme, že existuje. Je to sen individuality."
V celé té řadě probuzení, o kterých jsem slyšel, je neustále potvrzováno, že jedním z prvních uvědomění, které se objeví je pochopení, že nikdo se neprobouzí. A přesto vidíme, že většina učení, tradiční i současná, neustále hovoří ke zdánlivě oddělenému hledajícímu (subjektu) a doporučuje, že k tomu aby bylo dosaženo osvícení (objekt), by měli meditovat, sebedotazovat se, očišťovat se, kultivovat pochopení, uklidňovat mysl a ego, oddat se, být poctiví a hledat svědomitě, přestat s hledáním, jít na terapii, nic nedělat, být tady a teď a tak dále. Těhle rad a názorů je nekonečná řada a jsou složitá stejně jako je složitá mysl z které pocházejí.
Tyto doporučení vycházejí z víry, že "osvícení" "učitele" bylo dosaženo nebo získáno skrze použití volby, úsilí, akceptování nebo odevzdání se, a že ostatní hledající mohou být naučeni tomu samému.
Samozřejmě, že není nic dobrého ani špatného na hledání, meditaci, sebedotazování, pochopení a tak podobně. Jsou pouze tím čím jsou. Ale kdo je ten, který si zvolí toto úsilí? Kam toto úsilí tohoto zdánlivého volitele přivede? Kde je to místo kam se má dojít, když je tu pouze jednota? Pokud tu není oddělená individualita tak tu není vůle, tak jak může iluze rozpustit sama sebe?
Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí. Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.
Je tu jednota, uvědomování celistvosti, která nemůže být dosáhnuta nebo vlastněna. Toto je probuzení ve kterém vědomí toho co existuje povstává společně se snem o tom, co nemůže být poznáno. Může tu být tanec mezi sněním a bytím a v tomto tanci se může objevit návrat k fascinaci osobního vlastnění.
Avšak uvědomění (realizace), že snový hledající je také jednotou je osvobozením, nezpůsobeným, neosobním, tichým klidem který je oslavou neomezené lásky. To je vše co tu je.
Nejsem tu já ani vy, není tu hledající, není tu osvícení, není tu žák ani guru. Není tu lepší ani horší, není tu cesta ani důvod, nic k dosažení.
Všechen projev je zdrojem. Vše co se zdánlivě objevuje v hypnotickém snu oddělenosti - svět, životní příběh a hledání domov je jedním, které se zdá být dvojím, ničím, které se zdá být vším, absolutní, které se zdá být jednotlivým.
Není tu žádná oddělená inteligence spřádající osud a žádný výběr fungující na jakékoliv úrovni.
Nic se neděje, pouze to, tak jak to je, zve zdánlivého hledajícího aby objevil to, co je ... neměnící se, stálá, nevzniklá, neosobní tichost z které přetéká nekonečná láska. Je to skvělé mystérium. :)
Tony Parsonse http://www.theopensecret.com/
Návštěvník
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:19:14
Jed McKenna
Jed McKenna je týpek, který tvrdí, že je probuzený. Že se probudil ze sna, který všichni sníme. Na následujících řádcích popisuje své interview s redaktorkou Julií z jakéhosi ezo časopisu.
Julie mě překvapila tím, že se ke mně nahnula a promluvila do mikrofonku připevněnému k mému límci: „Co chcete?“
Podíval jsem se na ni a snažil se uhodnout záměr otázky. Když si všimla mé nechápavosti, zvedla své poznámky tak, abych do nich viděl. „Tady, otázka 14: ‚Co Jed chce?‘“
Pořád nevím, co má na mysli, ale odpověď bude asi stejná, ať už bude otázka interpretována jakkoli.
„Nechci nic,“ říkám. „Já… nechci.“
Vykulí oči. „Já VĚDĚLA, že to řeknete! Přemýšlím o tom pár dnů a prostě mi to nedává smysl. Jak můžete nic NECHTÍT? Co to vůbec znamená? Co je život bez tužeb? Cílů? Snů? Vy po ničem netoužíte? To není nic, čeho byste chtěl dosáhnout? Nějaká vlastnost, kterou byste chtěl mít? Vždyť se zdá, že život je celý o rozvoji a dosahování věcí, pohybu kupředu. Ambicích, růstu, dobývání. Nemůžete tvrdit, že… ani nevím, jak to říct… vy nic NECHCETE? Musíte NĚCO chtít.“
Její zmatenost mě baví. „No, možná chci hrnek kafe nebo nějakou novou videohru nebo něco, ale není nic, co bych chtěl ve vyšším slova smyslu.“
„Světový mír?“ zkouší to. „Osvobození všech cítících bytostí? Slávu a bohatství? Moc? Prestiž? Zdraví? Zbožňování? Eh… vlastní ostrov? Břišáky? Zkomponovat symfonii? Večeřet s Buddhou? Musí něco být… něco, co vás pohání, něco, co… však víte, CHCETE.“
Odpovídám se smíchem. „Je mi líto, ale ne, není. No, možná břišáky. Nemusím si přát majetek, protože vím, jak vesmír funguje, a má přání se plní prakticky dřív, než si je přeju. Světový mír a osvobození všech cítících bytostí by na mojí straně předpokládalo víru v to, že je něco špatně nebo že je potřeba dávat něco do pořádku. Ostatní věci, co jste zmínila, jsou jenom… vnější ozdoby. Neměly by žádný smysl pro někoho v mojí… situaci.“
„Říkáte pro někoho ve vaší situaci, protože…?“
„Aby bylo jasné, že tu nemluvíme o mně, ale o komkoli probuzeném. Tyhle věci, co tu říkám, nejsou žádné speciální stránky Jeda McKenny. Platily by pro každého, kdo se probudil.“
„A když říkáte vnější ozdoby, myslíte… co? Že moc a prestiž…“
„Moc, prestiž, bohatství, zbožňování, břišáky, jistě, cokoli, co nás definuje. Jakkoli se popisujeme, smýšlíme o sobě, projektujeme se. Každá vlastnost, rys, charakteristika, pocit, víra, názor. To všechno. Jáství.“
„Jakože… je to všechno bezcenné? To chcete říct? Jakože… člověk je jenom kostým?“
„Kostým, ano. Ale říkat ‚bezcenné‘ je ve hře, kde není nic v sázce, nadbytečné.“
„Takže kostým je falešné já.“ Řekne to jako prohlášení.
„Opět. Nadbytečné. Protože není žádné PRAVÉ já. Ale ano, kostým reprezentuje fiktivní já, ego. Vztyčujeme ego, abychom kompenzovali nedostatek přímého sebepoznání, nedostatek kontaktu s pravým já. Ale žádné pravé já, které bychom mohli vnímat, není. Je pouze falešné já a žádné já.“
„Pravé já není?“
„Ne. A je to právě strach z této nicoty, který udržuje pozornost jedince nasměrovanou ven. Používám termín ‚strach‘, abych naznačil, že tu mluvíme o něčem vágním a ne moc dobře uchopitelném. Málokdo to pojmenuje. Málokdo přijde a řekne vám, že se hluboko uvnitř cítí… nijaký nebo… bez základu. Ti, kdo to řeknou, mají slušnou šanci vyfásnout léčení nebo umístění do ústavu.“
„Ale co když lidi prozkoumávají svá vnitřní já? Podnikají sebeobjevující cesty do nitra?“
„To prozkoumávají jenom svoje ego – studují svá falešná já – což je životní výprava stejně dobrá jako každá jiná. Ale neprobudíte se tím, že budete zdokonalovat svůj snový charakter. Probudíte se tak, že se od něj osvobodíte. V egu není žádná pravda, takže žádný stupeň mistrovství nad ním nepovede k ničemu pravdivému. Soustředěním se na ego ho jen posilujete.“
V diktafonu došla páska. Julie vkládá novou kazetku. Když je připravená, pokračuji.
„Tohle je zajímavé, když chcete lidem lépe porozumět, pochopit, co je motivuje, proč dělají, co dělají. Nejhlubší pravda o jakémkoli člověku je ‚žádný člověk‘. Někdo může trvat na opaku, každou svou myšlenkou a pocitem, ale to pravdu nezmění. Není to strach ze smrti, který pohání lidi, je to strach z nebytí. Zapomenutí.“
Vím, že teď jsem to přepísknul a zřejmé rozpory se vrší jeden na druhý, ale je to zábavné téma.
„Například hanba. Základní příčina veškeré hanby je hluboké neotřesitelné přesvědčení, že jsem podvodník. Cítím v sobě absenci pravého já, ale v ostatních ne, takže přirozeně předpokládám, že ostatní jsou praví, zatímco já jsem falešný. Vidím vnější schránky, které museli ostatní přesvědčivě vztyčit. Ale už nevidím, že i oni jsou uvnitř dutí. Proto se nevyhnutelně cítím jako podvodník a cítím hanbu.“
„Ach bože. Snažím se to pochopit. Takže někdo, řekněme já, nemám přímo zkušenost se svou pravou podstatou, takže jsem nucena si vytvořit…“
„Vytvořit, promítat, udržovat. Ustavičně.“
„Projektovat obraz… sebe. Ale myslím si, že jsem jediná, kdo to dělá, protože všichni ostatní vypadají skutečně.“
„Přesně. Všichni ostatní vypadají opravdově, zatímco vy jste si vždy vědoma určité své neautentičnosti. Která se pohybuje od téměř žádné na vědomé úrovni až po takovou, která může způsobit psychické zhroucení.“
Na moment se odmlčí, sklopí oči, přemýšlí.
„Takže, to znamená, že… někteří lidé jsou úplně mimo? Žijí své životy úplně si nevědomí toho…“
„Na to se mě nemusíte ptát, to můžete vidět všude kolem sebe. Lidé zcela pohlcení svou postavou. Ani náznak tušení, že by věci nemusely být tak, jak se zdají. Spoutaní v Platónově jeskyni. Jak moc si je člověk nevědom své podvodné podstaty, může být vykládáno jako stupeň toho, jak moc je v sevření Mayi; iluze, snového stavu. Je lákavé věřit, že se každý během svých kdovíkolika životů pořád víc a víc probouzíme. Sílící probouzení přirozeně vede ke stále větší nespokojenosti s falší a iluzí a k touze vědět, co je pravda. Překročit čáru, vymanit se z ega a probudit se do…“
„Pravdy.“ Julie to vysloví jako trest smrti. „Své skutečné povahy.“
„Ano. A to je taky důvod, proč může proces probuzení hodně připomínat psychický kolaps. Vlastně si myslím, že to psychický kolaps je. Kompletní zlomení toho, co člověk vždy pokládal za realitu. Proto je například tak těžké porazit depresi; protože je to naprosto racionální reakce na vysoce iracionální situaci – konkrétně na život – zejména když se deprese točí kolem marnosti a bezvýznamnosti. Ostatně, sotva můžete být marnější a bezvýznamnější než postava ve snu. Způsob jak porazit depresi není snažit se z ní za každou cenu vrátit a viset na iluzi nějakého smyslu, ale protlouct se skrz ni a zjistit, co je na druhé straně. Raději než uskočit před hrůzou nicoty, skočit přímo do ní. Co můžete ztratit? Ale samozřejmě smyslem deprese není překonat ji.“
„Co je smyslem deprese?“
Dívám se na ni a přemýšlím, na co se ve skutečnosti ptá a proč opravdu odpovídám. Pravda není vždycky nejlepší odpověď, ale když jsem na vážkách, většinou po ní sáhnu.
„Stejně jako smysl každé jiné jízdy v lunaparku. Smyslem jízdy je jízda.“
To ji zastaví. Odmlčí se, hloubá. Její rozrušení je teď zřejmější, blíže povrchu.
„Takže nikdo… nikdo nemá já. To mi říkáte, že? Není… žádné opravdové… není žádná pravda…?“
„Každý má nějakou základní podstatu, ale ano, nikdo ji nezná. O nic víc než postavy ve vašem snu, které nevědí, že jsou produktem snového stavu většího já.“
„Myslíte nikdo, kdo není osvícený.“
„Ano,“ potvrzuji. „To je ten rozdíl.“
Není spokojená s tím, co slyší. „Takže neosvícení lidé se neznají? Neznají svou pravou podstatu?“
„A tak si musí vytvořit umělá já, protože…“
Skočí mi do řeči. „Protože to je jediné já, které znají. A to je ego? To je falešné já?“
„Správně.“
„Takže když se mluví o zničení ega…?“
„Přesně. Je řeč o tom, že zničíte falešné a zůstane jen pravda.“
„Ježiši. Takže si neustále vytvářím falešné já?“
„Neustále, ano. Tak vynakládáte svou energii; svou životní sílu. Všechna padne na promítání iluze vás samé. Neustále promítáte vnější obraz sebe samotné, který se pořád mění a vyvíjí.“
„A dělá to každý?“
„Zajímavá otázka. Ano a ne. Záleží na míře. Když vezmeme opravdu nesobecké lidi, to je úroveň, kde existuje rozdíl. Nesobecký člověk našel svou definici jinde než v sobě. Spíše než by promítal, vyplňuje. Zřekl se své sebedefinující role a přenechal ji něčemu venku. Mateřství by mohl být dobrý příklad nebo věnování svého života Bohu nebo nějakému záměru nebo kreativnímu snažení. Pořád je na jevišti, pořád je to kostým, jeho životní síla udržuje při životě jeho postavu, ale spíše do role vstupuje, než že by ji vytvářel.“
„Takže odevzdání se vyšší síle…?“
„Vyšší, nižší, to je fuk. Klíčové je odevzdání. Je jedno, jestli je to Bůh nebo národ nebo vyřezávání hole.“
„Hole?“
„Thoreau píše o chlápkovi, který přesáhl své já skrze absolutní oddanost jednoduchému úkolu: vyřezat hůl. Nesobecká osoba se věnovala – nebo vzdala, když to řeknu jinak – jednomu formulovanému ideálu, ale proces je to v podstatě pořád stejný, ať už si vyberete jeden ideál, nebo tucet, nebo sto. Všechny ty věci, co definují člověka – kariéra, komunita, rodina a tak dále – jsou jen předdefinované role, do kterých člověk vstoupí, oživí je. Ve skutečnosti jsou to všechno akty odevzdání se, ale kdo se odevzdává? Tohle jsou skutečné otázky. Co zůstane, když zahodíme kontext? Co zůstane, když odstraníte kostel, práci, vztahy, koníčky a všechno ostatní? Víc vrstev? Příroda? Výchova? Vlivy z raného dětství a během těhotenství? Vlivy z minulých životů? Dobře, ale co když odstraníme i to? To je ten proces, svlékání jedné vrstvy za druhou, jako cibule, až to jediné, co zůstane, je…“
„Ale cibule jsou JENOM vrstvy.“
„Stejně jako ego – já – jenom vrstvy. Odstraňte všechny vrstvy a zůstane žádné já.“
„A žádné já je pravé já?“
„Není žádné pravé já, ale ano, to je hlavní myšlenka.“
„Pak ale… potom… ke komu mluvím?“
„Měla byste se spíš ptát, o čem mluvíte, když říkáte ‚já‘. Nebo kdo říká ‚já‘. Nebo kdo se zajímá, kdo říká ‚já‘. A tak dále.“
Vypadá zoufale. „Já to prostě nechápu.“
„Nebo můžete použít Maharashiho oblíbenou mantru ‚Kdo jsem já?‘ I když to je trochu zavádějící. Změnil bych ji na ‚Co je já?‘“
„Ah, no tak teď je to mnohem jasnější!“
„Nebo to můžete použít jako koan, jako: ‚Jaký je tvůj původní obličej, než ses narodil?‘“
„Střílíte si ze mě.“
„Není v tom nic záludnějšího než zjistit, co zůstane, když sloupnete všechny vrstvy iluze. Je to jen o tom, co je pravda. Nemůže to být jednodušší, doslova. Co byla pravda o komárovi, který žil před deseti tisíci lety, je stejně tak pravda o tom komárovi teď. Co je pravda o jiskře, která bude existovat tisícinu vteřiny za milion let milion světelných let odsud, je stejná pravda teď a vždycky bude. Nikdy to nebyla nepravda a nikdy to nebude nepravda. A tyhle pravdy a moje pravda a vaše pravda a pravda Ježíše a pravda Buddhy a Hitlera a Matky Terezy a mrtvé ryby unášené Gangou a všech duchovních mistrů a galaxie Mléčné dráhy a každé jedné myšlenky, kterou si kdo kdy myslel, jsou všechno táž pravda. Vždycky byla a vždycky bude. Čas a prostor přicházejí a odcházejí, ale co je pravda, je pravda, a zbytek je jen sen.“
Ahhh.
Ticho. Možná podráždění. Možná zmatení. Chce to čas. Jdeme do obýváku. Je prázdný. Sedáme si na gauč. Chvíli tiše sedíme, než se Julie rozhodne pokračovat.
„Takže, z čeho by například moje falešné já bylo?“
„Z toho samého jako u každého. Jakkoli se definujete, tím vytváříte své falešné já. Vaše kariéra, pochopitelně, vám dává rámec a strukturu pro to, kdo jste, co děláte a proč. Dalším velkým rámcem je rodina a to, jak plníte různé role pro různé lidi; matka, dcera, sestra, manželka, teta a tak dále. Ostatní vztahy. Společenství; národnost a rasová příslušnost; pohlaví samozřejmě. Status a finance. Členství v kostele. Vzdělání, politika, koníčky, přesvědčení, názory, myšlenky, pocity, všechno. Tohle všechno jsou věci, které vyžadují vaši energii, aby zůstaly vašimi existujícími aspekty. Když přestanete věnovat energii uklízení domu, už se nebudete moct definovat jako dobrá hospodyně.“
„Co když někomu zaplatím, aby udržoval můj dům čistý?“
„Peníze jsou energie. Je to prostředek pro přenos energie.“
„A energií myslíte…?“
„Jednoduše to, že když o sobě chcete smýšlet jako o pečující, dávající osobě, musíte o něco pečovat, něco dávat. Pokud chcete být fyzicky atraktivní, musíte dělat všechny věci nutné pro projektování atraktivity, aby se mohla odrážet zpátky na vás.“
„Aby se mohla atraktivita odrážet zpátky na mě?“
„Viděla jste někdy svůj obličej napřímo? Dívala se sama sobě do očí?“
„No… uh, ne, předpokládám, že ne.“
„Podobně falešné já nemůže být vnímáno napřímo, ale jen skrze odraz, který vrhá v očích ostatních.“
„Dobře. Takže když o sobě chci smýšlet jako o atraktivní, potřebuji, aby mě ostatní lidé shledávali atraktivní?“
„Jistě. Vynakládáme své životy a životní energii na pěstování svého vzezření v očích ostatních. Tak víme, že existujeme. Tak víme, kdo jsme. To je, kde nacházíme ujištění, že jsme skuteční a ne jen duté postavy ze sna. Takhle je neustále udržována iluze já.“
„Takže když se říká, že vnímání vytváří realitu…?“
„Vnímání JE realita. Nic jiného není. Přesně jako ve snu.“
„Ale kdo potom vnímá? Sní? Kdo je ten snící?“
„No, z mého pohledu jsem to já.“
„No, z MÉHO pohledu jsem to JÁ.“
„Nekonečno obsahuje nekonečno nekonečen.“
Otázka zní: „Proč?“ Odpověď zní: „Proč ne?“
–McKENNA, Jed. Spiritual Enlightenment: The Damnedest Thing
Návštěvník
Nahoru
Jed McKenna je týpek, který tvrdí, že je probuzený. Že se probudil ze sna, který všichni sníme. Na následujících řádcích popisuje své interview s redaktorkou Julií z jakéhosi ezo časopisu.
Julie mě překvapila tím, že se ke mně nahnula a promluvila do mikrofonku připevněnému k mému límci: „Co chcete?“
Podíval jsem se na ni a snažil se uhodnout záměr otázky. Když si všimla mé nechápavosti, zvedla své poznámky tak, abych do nich viděl. „Tady, otázka 14: ‚Co Jed chce?‘“
Pořád nevím, co má na mysli, ale odpověď bude asi stejná, ať už bude otázka interpretována jakkoli.
„Nechci nic,“ říkám. „Já… nechci.“
Vykulí oči. „Já VĚDĚLA, že to řeknete! Přemýšlím o tom pár dnů a prostě mi to nedává smysl. Jak můžete nic NECHTÍT? Co to vůbec znamená? Co je život bez tužeb? Cílů? Snů? Vy po ničem netoužíte? To není nic, čeho byste chtěl dosáhnout? Nějaká vlastnost, kterou byste chtěl mít? Vždyť se zdá, že život je celý o rozvoji a dosahování věcí, pohybu kupředu. Ambicích, růstu, dobývání. Nemůžete tvrdit, že… ani nevím, jak to říct… vy nic NECHCETE? Musíte NĚCO chtít.“
Její zmatenost mě baví. „No, možná chci hrnek kafe nebo nějakou novou videohru nebo něco, ale není nic, co bych chtěl ve vyšším slova smyslu.“
„Světový mír?“ zkouší to. „Osvobození všech cítících bytostí? Slávu a bohatství? Moc? Prestiž? Zdraví? Zbožňování? Eh… vlastní ostrov? Břišáky? Zkomponovat symfonii? Večeřet s Buddhou? Musí něco být… něco, co vás pohání, něco, co… však víte, CHCETE.“
Odpovídám se smíchem. „Je mi líto, ale ne, není. No, možná břišáky. Nemusím si přát majetek, protože vím, jak vesmír funguje, a má přání se plní prakticky dřív, než si je přeju. Světový mír a osvobození všech cítících bytostí by na mojí straně předpokládalo víru v to, že je něco špatně nebo že je potřeba dávat něco do pořádku. Ostatní věci, co jste zmínila, jsou jenom… vnější ozdoby. Neměly by žádný smysl pro někoho v mojí… situaci.“
„Říkáte pro někoho ve vaší situaci, protože…?“
„Aby bylo jasné, že tu nemluvíme o mně, ale o komkoli probuzeném. Tyhle věci, co tu říkám, nejsou žádné speciální stránky Jeda McKenny. Platily by pro každého, kdo se probudil.“
„A když říkáte vnější ozdoby, myslíte… co? Že moc a prestiž…“
„Moc, prestiž, bohatství, zbožňování, břišáky, jistě, cokoli, co nás definuje. Jakkoli se popisujeme, smýšlíme o sobě, projektujeme se. Každá vlastnost, rys, charakteristika, pocit, víra, názor. To všechno. Jáství.“
„Jakože… je to všechno bezcenné? To chcete říct? Jakože… člověk je jenom kostým?“
„Kostým, ano. Ale říkat ‚bezcenné‘ je ve hře, kde není nic v sázce, nadbytečné.“
„Takže kostým je falešné já.“ Řekne to jako prohlášení.
„Opět. Nadbytečné. Protože není žádné PRAVÉ já. Ale ano, kostým reprezentuje fiktivní já, ego. Vztyčujeme ego, abychom kompenzovali nedostatek přímého sebepoznání, nedostatek kontaktu s pravým já. Ale žádné pravé já, které bychom mohli vnímat, není. Je pouze falešné já a žádné já.“
„Pravé já není?“
„Ne. A je to právě strach z této nicoty, který udržuje pozornost jedince nasměrovanou ven. Používám termín ‚strach‘, abych naznačil, že tu mluvíme o něčem vágním a ne moc dobře uchopitelném. Málokdo to pojmenuje. Málokdo přijde a řekne vám, že se hluboko uvnitř cítí… nijaký nebo… bez základu. Ti, kdo to řeknou, mají slušnou šanci vyfásnout léčení nebo umístění do ústavu.“
„Ale co když lidi prozkoumávají svá vnitřní já? Podnikají sebeobjevující cesty do nitra?“
„To prozkoumávají jenom svoje ego – studují svá falešná já – což je životní výprava stejně dobrá jako každá jiná. Ale neprobudíte se tím, že budete zdokonalovat svůj snový charakter. Probudíte se tak, že se od něj osvobodíte. V egu není žádná pravda, takže žádný stupeň mistrovství nad ním nepovede k ničemu pravdivému. Soustředěním se na ego ho jen posilujete.“
V diktafonu došla páska. Julie vkládá novou kazetku. Když je připravená, pokračuji.
„Tohle je zajímavé, když chcete lidem lépe porozumět, pochopit, co je motivuje, proč dělají, co dělají. Nejhlubší pravda o jakémkoli člověku je ‚žádný člověk‘. Někdo může trvat na opaku, každou svou myšlenkou a pocitem, ale to pravdu nezmění. Není to strach ze smrti, který pohání lidi, je to strach z nebytí. Zapomenutí.“
Vím, že teď jsem to přepísknul a zřejmé rozpory se vrší jeden na druhý, ale je to zábavné téma.
„Například hanba. Základní příčina veškeré hanby je hluboké neotřesitelné přesvědčení, že jsem podvodník. Cítím v sobě absenci pravého já, ale v ostatních ne, takže přirozeně předpokládám, že ostatní jsou praví, zatímco já jsem falešný. Vidím vnější schránky, které museli ostatní přesvědčivě vztyčit. Ale už nevidím, že i oni jsou uvnitř dutí. Proto se nevyhnutelně cítím jako podvodník a cítím hanbu.“
„Ach bože. Snažím se to pochopit. Takže někdo, řekněme já, nemám přímo zkušenost se svou pravou podstatou, takže jsem nucena si vytvořit…“
„Vytvořit, promítat, udržovat. Ustavičně.“
„Projektovat obraz… sebe. Ale myslím si, že jsem jediná, kdo to dělá, protože všichni ostatní vypadají skutečně.“
„Přesně. Všichni ostatní vypadají opravdově, zatímco vy jste si vždy vědoma určité své neautentičnosti. Která se pohybuje od téměř žádné na vědomé úrovni až po takovou, která může způsobit psychické zhroucení.“
Na moment se odmlčí, sklopí oči, přemýšlí.
„Takže, to znamená, že… někteří lidé jsou úplně mimo? Žijí své životy úplně si nevědomí toho…“
„Na to se mě nemusíte ptát, to můžete vidět všude kolem sebe. Lidé zcela pohlcení svou postavou. Ani náznak tušení, že by věci nemusely být tak, jak se zdají. Spoutaní v Platónově jeskyni. Jak moc si je člověk nevědom své podvodné podstaty, může být vykládáno jako stupeň toho, jak moc je v sevření Mayi; iluze, snového stavu. Je lákavé věřit, že se každý během svých kdovíkolika životů pořád víc a víc probouzíme. Sílící probouzení přirozeně vede ke stále větší nespokojenosti s falší a iluzí a k touze vědět, co je pravda. Překročit čáru, vymanit se z ega a probudit se do…“
„Pravdy.“ Julie to vysloví jako trest smrti. „Své skutečné povahy.“
„Ano. A to je taky důvod, proč může proces probuzení hodně připomínat psychický kolaps. Vlastně si myslím, že to psychický kolaps je. Kompletní zlomení toho, co člověk vždy pokládal za realitu. Proto je například tak těžké porazit depresi; protože je to naprosto racionální reakce na vysoce iracionální situaci – konkrétně na život – zejména když se deprese točí kolem marnosti a bezvýznamnosti. Ostatně, sotva můžete být marnější a bezvýznamnější než postava ve snu. Způsob jak porazit depresi není snažit se z ní za každou cenu vrátit a viset na iluzi nějakého smyslu, ale protlouct se skrz ni a zjistit, co je na druhé straně. Raději než uskočit před hrůzou nicoty, skočit přímo do ní. Co můžete ztratit? Ale samozřejmě smyslem deprese není překonat ji.“
„Co je smyslem deprese?“
Dívám se na ni a přemýšlím, na co se ve skutečnosti ptá a proč opravdu odpovídám. Pravda není vždycky nejlepší odpověď, ale když jsem na vážkách, většinou po ní sáhnu.
„Stejně jako smysl každé jiné jízdy v lunaparku. Smyslem jízdy je jízda.“
To ji zastaví. Odmlčí se, hloubá. Její rozrušení je teď zřejmější, blíže povrchu.
„Takže nikdo… nikdo nemá já. To mi říkáte, že? Není… žádné opravdové… není žádná pravda…?“
„Každý má nějakou základní podstatu, ale ano, nikdo ji nezná. O nic víc než postavy ve vašem snu, které nevědí, že jsou produktem snového stavu většího já.“
„Myslíte nikdo, kdo není osvícený.“
„Ano,“ potvrzuji. „To je ten rozdíl.“
Není spokojená s tím, co slyší. „Takže neosvícení lidé se neznají? Neznají svou pravou podstatu?“
„A tak si musí vytvořit umělá já, protože…“
Skočí mi do řeči. „Protože to je jediné já, které znají. A to je ego? To je falešné já?“
„Správně.“
„Takže když se mluví o zničení ega…?“
„Přesně. Je řeč o tom, že zničíte falešné a zůstane jen pravda.“
„Ježiši. Takže si neustále vytvářím falešné já?“
„Neustále, ano. Tak vynakládáte svou energii; svou životní sílu. Všechna padne na promítání iluze vás samé. Neustále promítáte vnější obraz sebe samotné, který se pořád mění a vyvíjí.“
„A dělá to každý?“
„Zajímavá otázka. Ano a ne. Záleží na míře. Když vezmeme opravdu nesobecké lidi, to je úroveň, kde existuje rozdíl. Nesobecký člověk našel svou definici jinde než v sobě. Spíše než by promítal, vyplňuje. Zřekl se své sebedefinující role a přenechal ji něčemu venku. Mateřství by mohl být dobrý příklad nebo věnování svého života Bohu nebo nějakému záměru nebo kreativnímu snažení. Pořád je na jevišti, pořád je to kostým, jeho životní síla udržuje při životě jeho postavu, ale spíše do role vstupuje, než že by ji vytvářel.“
„Takže odevzdání se vyšší síle…?“
„Vyšší, nižší, to je fuk. Klíčové je odevzdání. Je jedno, jestli je to Bůh nebo národ nebo vyřezávání hole.“
„Hole?“
„Thoreau píše o chlápkovi, který přesáhl své já skrze absolutní oddanost jednoduchému úkolu: vyřezat hůl. Nesobecká osoba se věnovala – nebo vzdala, když to řeknu jinak – jednomu formulovanému ideálu, ale proces je to v podstatě pořád stejný, ať už si vyberete jeden ideál, nebo tucet, nebo sto. Všechny ty věci, co definují člověka – kariéra, komunita, rodina a tak dále – jsou jen předdefinované role, do kterých člověk vstoupí, oživí je. Ve skutečnosti jsou to všechno akty odevzdání se, ale kdo se odevzdává? Tohle jsou skutečné otázky. Co zůstane, když zahodíme kontext? Co zůstane, když odstraníte kostel, práci, vztahy, koníčky a všechno ostatní? Víc vrstev? Příroda? Výchova? Vlivy z raného dětství a během těhotenství? Vlivy z minulých životů? Dobře, ale co když odstraníme i to? To je ten proces, svlékání jedné vrstvy za druhou, jako cibule, až to jediné, co zůstane, je…“
„Ale cibule jsou JENOM vrstvy.“
„Stejně jako ego – já – jenom vrstvy. Odstraňte všechny vrstvy a zůstane žádné já.“
„A žádné já je pravé já?“
„Není žádné pravé já, ale ano, to je hlavní myšlenka.“
„Pak ale… potom… ke komu mluvím?“
„Měla byste se spíš ptát, o čem mluvíte, když říkáte ‚já‘. Nebo kdo říká ‚já‘. Nebo kdo se zajímá, kdo říká ‚já‘. A tak dále.“
Vypadá zoufale. „Já to prostě nechápu.“
„Nebo můžete použít Maharashiho oblíbenou mantru ‚Kdo jsem já?‘ I když to je trochu zavádějící. Změnil bych ji na ‚Co je já?‘“
„Ah, no tak teď je to mnohem jasnější!“
„Nebo to můžete použít jako koan, jako: ‚Jaký je tvůj původní obličej, než ses narodil?‘“
„Střílíte si ze mě.“
„Není v tom nic záludnějšího než zjistit, co zůstane, když sloupnete všechny vrstvy iluze. Je to jen o tom, co je pravda. Nemůže to být jednodušší, doslova. Co byla pravda o komárovi, který žil před deseti tisíci lety, je stejně tak pravda o tom komárovi teď. Co je pravda o jiskře, která bude existovat tisícinu vteřiny za milion let milion světelných let odsud, je stejná pravda teď a vždycky bude. Nikdy to nebyla nepravda a nikdy to nebude nepravda. A tyhle pravdy a moje pravda a vaše pravda a pravda Ježíše a pravda Buddhy a Hitlera a Matky Terezy a mrtvé ryby unášené Gangou a všech duchovních mistrů a galaxie Mléčné dráhy a každé jedné myšlenky, kterou si kdo kdy myslel, jsou všechno táž pravda. Vždycky byla a vždycky bude. Čas a prostor přicházejí a odcházejí, ale co je pravda, je pravda, a zbytek je jen sen.“
Ahhh.
Ticho. Možná podráždění. Možná zmatení. Chce to čas. Jdeme do obýváku. Je prázdný. Sedáme si na gauč. Chvíli tiše sedíme, než se Julie rozhodne pokračovat.
„Takže, z čeho by například moje falešné já bylo?“
„Z toho samého jako u každého. Jakkoli se definujete, tím vytváříte své falešné já. Vaše kariéra, pochopitelně, vám dává rámec a strukturu pro to, kdo jste, co děláte a proč. Dalším velkým rámcem je rodina a to, jak plníte různé role pro různé lidi; matka, dcera, sestra, manželka, teta a tak dále. Ostatní vztahy. Společenství; národnost a rasová příslušnost; pohlaví samozřejmě. Status a finance. Členství v kostele. Vzdělání, politika, koníčky, přesvědčení, názory, myšlenky, pocity, všechno. Tohle všechno jsou věci, které vyžadují vaši energii, aby zůstaly vašimi existujícími aspekty. Když přestanete věnovat energii uklízení domu, už se nebudete moct definovat jako dobrá hospodyně.“
„Co když někomu zaplatím, aby udržoval můj dům čistý?“
„Peníze jsou energie. Je to prostředek pro přenos energie.“
„A energií myslíte…?“
„Jednoduše to, že když o sobě chcete smýšlet jako o pečující, dávající osobě, musíte o něco pečovat, něco dávat. Pokud chcete být fyzicky atraktivní, musíte dělat všechny věci nutné pro projektování atraktivity, aby se mohla odrážet zpátky na vás.“
„Aby se mohla atraktivita odrážet zpátky na mě?“
„Viděla jste někdy svůj obličej napřímo? Dívala se sama sobě do očí?“
„No… uh, ne, předpokládám, že ne.“
„Podobně falešné já nemůže být vnímáno napřímo, ale jen skrze odraz, který vrhá v očích ostatních.“
„Dobře. Takže když o sobě chci smýšlet jako o atraktivní, potřebuji, aby mě ostatní lidé shledávali atraktivní?“
„Jistě. Vynakládáme své životy a životní energii na pěstování svého vzezření v očích ostatních. Tak víme, že existujeme. Tak víme, kdo jsme. To je, kde nacházíme ujištění, že jsme skuteční a ne jen duté postavy ze sna. Takhle je neustále udržována iluze já.“
„Takže když se říká, že vnímání vytváří realitu…?“
„Vnímání JE realita. Nic jiného není. Přesně jako ve snu.“
„Ale kdo potom vnímá? Sní? Kdo je ten snící?“
„No, z mého pohledu jsem to já.“
„No, z MÉHO pohledu jsem to JÁ.“
„Nekonečno obsahuje nekonečno nekonečen.“
Otázka zní: „Proč?“ Odpověď zní: „Proč ne?“
–McKENNA, Jed. Spiritual Enlightenment: The Damnedest Thing
Návštěvník
Nahoru
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:20:12
Zkušenost „Já“
Saradamma opakovaně zdůrazňovala, že „Já“ není možno popsat slovy, ale při mnoha příležitostech se snažila popsat nepopsatelné. První odstavec této kapitoly napsala v Telugu pouhých deset dní po realizaci „Já“. Je to velice krásný popis džňáninovy realizace božského „Já“.
Sáradamma: „Když jsem po realizaci „Já“ otevřela oči, uvnitř i vně panoval mír. Věděla jsem, že jsem „Já“, a když říkám slovo „Já“, tímto „Já“ míním to Božské „Já“.
I když jsem se dívala kolem, ve skutečnosti jsem se vlastně nedívala. Přesto, že jsem slyšela, ve skutečnosti jsem nic neslyšela. I když jsem mluvila, tak ve skutečnosti jsem nemluvila.
Když jsem se probouzela, tak jsem se vlastně neprobouzela a když jsem spala, ve skutečnosti jsem nespala. Spánek, bdění i sny byly přítomny, ale božského „Já“ se nijak nedotýkaly. Cokoliv jsem dělala, bylo bez konatele. Není zde žádné prohřešení ani svatost, žádný spánek ani bdění, přetrvává pouze stav trvalého samádhi. Ať dělám cokoliv, jsem pořád ve stavu sahadža samádhi.
Pokud je zde mysl, je tu i svět. Když mysl zmizí, zmizí i svět a tělo. Není tu nic kromě „Já“, a to nemá jméno ani formu. Je nepřetržitým mírem. Jsem navždy šťastná. Svět mi mohl poskytnout mnoho různých věcí, ale ani za tu nejdražší věc na světě bych si klid nekoupila. Třebaže jsem nevěděla, že je možné to získat, získala jsem to. Bez mého vědomí „Já“ zabilo já. Vše je pouze „Já“, nic se nenachází mimo „Já“.
To je moje zkušenost, která je nezvratná. Zářím jako „Já“ a není tu ani náznak pochybnosti. I když je moje zkušenost „Já“ neměnná, někdy tu vyskakuje vědomí těla i světa. Nemám zájem udržovat tělo naživu a často upadám do stavu naprosté absorpce „Já“, kdy vědomí těla i světa zaniká. Tělo je pro mě nepotřebná přítěž.
„Já“ tělo nepotřebuje a někdy proto vyvstávají otázky: Proč udržovat tělo naživu? Každý den potřebuje nakrmit, umýt, obléci. Je to nemocné tělo plné bolestí. Proč mám prodlužovat jeho existenci?
Když se vynoří otázky tohoto typu, anebo když cítím nesnesitelnou bolest, nořím se do „Já“. Někdy jsem vtahována do „Já“ velmi hluboko. Cítím potřebu hlubokého vnoření se do klidu a blaženosti „Já“.
Při těchto příležitostech zavírám oči. Pozornost směřuje přímo dovnitř, kde se vynoří pocit, který lze přiblížit slovy „zaklapnutí“. Nemohu popsat proces prožívání ani v Telugu, protože ten, kdo nerealizoval „Já“, tomu nikdy neporozumí.
Existuje několik stupňů absorpce, do kterých se dokážu ponořit. V prvních několika stupních dochází k částečné ztrátě vědomí těla. Tělo je pociťováno jako kus kamene. Všechna bolest i smyslové vjemy se ztratí, ale dokážu slyšet to, o čem se lidé baví a snadno s nimi dokážu i mluvit. Je relativně jednoduché otevřít oči a vrátit se zpět k vědomí těla.
Pokud se ale nořím hlouběji a hlouběji, návrat je mnohem náročnější. Po dlouhé a hluboké absorpci v „Já“ je někdy obtížné otevřít oči a věnovat pozornost ven místo dovnitř. Zabere to obvykle mnoho času, než konečně uspěji.
Tyto periody absorpce v „Já“ jsou velice příjemné. Swámi mě ale prosil, abych v nich nezůstávala. Věděl, že pokud bych zůstala absorbovaná v „Já“ dlouho, mohla bych brzy opustit tělo.
Prožívání míru, blaženosti a vnitřní spokojenosti je však stejné, ať jsem absorbovaná v „Já“ nebo ne. Když jsem však osvobozena od těla a vím, že
v tomto stavu nic nepotřebuji, často se vracím zpět k vědomí těla velmi nerada.
„Já“ neustále vyzařuje. Jsem neustále mírem a blažeností a nic tímto stavem nemůže otřást. Někdy se může zdát, že se zlobím nebo jsem smutná, ale je tomu tak pouze v očích druhých. Pro mě jsou to pouze emoce, které se vynořují a hned zase mizí na plátně nekonečného „Já“.“
Otázka: Prožíváš klid, Ánandu, trvale?
Sáradamma: Vždy! Vždy! Po pravdě řečeno, neprožívám klid, ale jsem jím. Jsem tím klidem. Jsem pouze zrcadlem, které odráží projev toho, co se děje kolem. Když se na mě lidé trochu zlobí, pak já se na ně zlobím mnohem víc. Když mi projevují aspoň trochu lásky, vrací se jim ode mne láska mnohem silnější. Není to obyčejná láska, je to síla „Já“. Komukoliv se jí dostane, očistí jej. Pokud na mě žáci myslí s láskou, jsem si toho hned vědoma. Vzdálenost nehraje vůbec žádnou roli. Nevybírám si, koho mám mít ráda a koho ne. Láska mnou odevzdaná závisí na intenzitě lásky přijaté. Ramana Mahariši jednou řekl, že Milost „Já“ je jako nekonečný oceán. Když přijdeš k moři s miskou, odejdeš s plnou miskou, pokud přijdeš s vědrem, odejdeš s plným vědrem. Tak je to přesně i u mě. Jsem ochotná dát lásku každému, kdo ji chce. V žákovi se však musí objevit potřeba milovat mě jako první. „Já“ si nevybírá, komu věnuje lásku a komu ne. Dostane ji pouze ten, kdo ho miluje.
Je přirozeností „Já“, že dává mnohem víc lásky, než přijímá. Někdy může silný tok lásky způsobit slabost těla. Tehdy pozoruji, jak se ptám sama sebe: „Arunáčalo, proč jsi mi dovolila milovat tohoto člověka?“ Tok se nedá zastavit. Pokud mě oddaný opravdu miluje, láska probouzí Milost „Já“, které lásku oddanému opětuje. Milovat je mojí přirozeností. Jsem zaplavena láskou a chci ji rozdávat. Nedokážu tento tok lásky zastavit. Swámi mi někdy připomíná, abych byla opatrnější. Říká, že někteří oddaní sice tvrdí, že mě nyní milují, ale během roku na mě většinou úplně zapomenou. Ze své vlastní zkušenosti vím, že má Swámi pravdu, ale i přes jeho slova „Buď opatrná“ znějící mi v uších, nedokážu proudící lásce poručit.
Když Sáradamma mluví o „Já“, nazývá ho obvykle Srdcem. Oba termíny většinou používá jako synonyma, ale někdy Srdce používá k označení Srdečního centra na pravé straně hrudníku. Toto místo považuje za místo, z kterého vyvstává myšlenka já.
Otázka: Slyšel jsem Swámiho vyprávět o tvé zkušenosti Srdečního centra. Byla
tato zkušenost trvalá? A k jaké změně potom došlo?
Sáradamma: Když mysl umře v Srdci, smrt je trvalá. Nikdy se už nevynoří. Nemůžu tuto zkušenost popsat slovy, protože je nepopsatelná. Mohu však říci pár slov k tomu, jak mě tato zkušenost ovlivnila. Nejsou zde už žádné obavy, strach ani touhy.
Zkušenost samotná je nepopsatelná. Před realizací jsem často upadala do samádhi. Při vstupování a vystupování ze samádhi jsem si uvědomovala, že Srdeční centrum se nachází na pravé straně hrudníku. Přesto, od realizace vím, že Srdce není umístěno v těle. Srdce je „Já“ a to je nehmotné. Je zdrojem všeho a nenalézá se ani v těle ani mimo ně. Je všude.
Před realizací jsem často vnímala, jak myšlenka já putuje nahoru a dolů, ze Srdečního centra do hlavy. Byla jsem si neustále vědoma toho, co se odehrává. Když jsem zavřela oči, myšlenka já se navracela do Srdečního centra, ale jen co jsem je otevřela, myšlenka já okamžitě pospíchala zpět do mozku. Když se myšlenka já vrátila do Srdce nenávratně, ucítila jsem v něm sevření a pocit neprodyšnosti (Sáradamma sevřela pěst na pravé ruce a přiložila ji na pravou stranu hrudníku). Měla jsem pocit čehosi pichlavého, jakoby mi v okolí Srdečního centra proběhly stovky mravenců. Když
myšlenka já nakonec umřela, bodavý pocit se ztratil a nahradila ho záplava volnosti, otevřenosti, klidu a míru. V tu chvíli jsem věděla, že myšlenka já je navždy mrtvá. Proto jsem hned poté chtěla opustit tělo. Věděla jsem, že o nic víc už nejde. Realizovala jsem „Já“.
Otázka: Když jsem poslouchal kazetu, na které mluvíš ze stavu samádhi ještě před realizací, říkáš, že myšlenka já umřela už v tu dobu. V čem byla realizace odlišná? Jak jsi věděla, že v ten moment nastala smrt myšlenky já?
Sáradamma: Když jsem byla ponořena v samádhi, mysl zmizela jen tehdy, když jsem měla zavřené oči. Hned jak jsem je otevřela, myšlenka já se opět vynořila. Během těchto stavů jsem pociťovala tlak v Srdeční oblasti. Bylo to způsobeno neustále existující myšlenkou já, i když v latentním stavu. Když mysl konečně umřela, žádný tlak v Srdci jsem už necítila a byla jsem schopna otevřít oči bez objevení se myšlenky já. Jen co mysl umřela, otevřela jsem oči a zadívala se na Swámiho. Věděla jsem, že proběhla realizace „Já“ a stejně tak to věděl i Swámi. Byl tak šťastný, až se rozplakal. Po tváři mu stékaly slzy.
Otázka: Jaká byla tvoje první reakce na tuto novou zkušenost?
Sáradamma: Nebyla zde žádná reakce. Prostě jsem věděla, že jsem transcendovala stavy bdění, snění a spánku, že jsem beztvaré „Já“ a že už nepotřebuji tělo. Proto jsem se nestarala o to, zda zůstanu naživu. „Já“ nemůže být ničím ovlivněno. Ten den jsem skoro umřela, ale vůbec jsem se o to nestarala. Věděla jsem, že jsem za zrozením i za smrtí. Pamatuji si, jak jsem otevřela oči, myslím, že to bylo o pár dní později, v domě rodičů v Guduru a viděla jsem nad sebou plačícího Balu. Myslel si, že umírám. Já jsem si ale z jeho slz nedělala starosti, protože jsem věděla, že jsem nesmrtelná.
http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/laksh ... -kniha.pdf
Návštěvník
Saradamma opakovaně zdůrazňovala, že „Já“ není možno popsat slovy, ale při mnoha příležitostech se snažila popsat nepopsatelné. První odstavec této kapitoly napsala v Telugu pouhých deset dní po realizaci „Já“. Je to velice krásný popis džňáninovy realizace božského „Já“.
Sáradamma: „Když jsem po realizaci „Já“ otevřela oči, uvnitř i vně panoval mír. Věděla jsem, že jsem „Já“, a když říkám slovo „Já“, tímto „Já“ míním to Božské „Já“.
I když jsem se dívala kolem, ve skutečnosti jsem se vlastně nedívala. Přesto, že jsem slyšela, ve skutečnosti jsem nic neslyšela. I když jsem mluvila, tak ve skutečnosti jsem nemluvila.
Když jsem se probouzela, tak jsem se vlastně neprobouzela a když jsem spala, ve skutečnosti jsem nespala. Spánek, bdění i sny byly přítomny, ale božského „Já“ se nijak nedotýkaly. Cokoliv jsem dělala, bylo bez konatele. Není zde žádné prohřešení ani svatost, žádný spánek ani bdění, přetrvává pouze stav trvalého samádhi. Ať dělám cokoliv, jsem pořád ve stavu sahadža samádhi.
Pokud je zde mysl, je tu i svět. Když mysl zmizí, zmizí i svět a tělo. Není tu nic kromě „Já“, a to nemá jméno ani formu. Je nepřetržitým mírem. Jsem navždy šťastná. Svět mi mohl poskytnout mnoho různých věcí, ale ani za tu nejdražší věc na světě bych si klid nekoupila. Třebaže jsem nevěděla, že je možné to získat, získala jsem to. Bez mého vědomí „Já“ zabilo já. Vše je pouze „Já“, nic se nenachází mimo „Já“.
To je moje zkušenost, která je nezvratná. Zářím jako „Já“ a není tu ani náznak pochybnosti. I když je moje zkušenost „Já“ neměnná, někdy tu vyskakuje vědomí těla i světa. Nemám zájem udržovat tělo naživu a často upadám do stavu naprosté absorpce „Já“, kdy vědomí těla i světa zaniká. Tělo je pro mě nepotřebná přítěž.
„Já“ tělo nepotřebuje a někdy proto vyvstávají otázky: Proč udržovat tělo naživu? Každý den potřebuje nakrmit, umýt, obléci. Je to nemocné tělo plné bolestí. Proč mám prodlužovat jeho existenci?
Když se vynoří otázky tohoto typu, anebo když cítím nesnesitelnou bolest, nořím se do „Já“. Někdy jsem vtahována do „Já“ velmi hluboko. Cítím potřebu hlubokého vnoření se do klidu a blaženosti „Já“.
Při těchto příležitostech zavírám oči. Pozornost směřuje přímo dovnitř, kde se vynoří pocit, který lze přiblížit slovy „zaklapnutí“. Nemohu popsat proces prožívání ani v Telugu, protože ten, kdo nerealizoval „Já“, tomu nikdy neporozumí.
Existuje několik stupňů absorpce, do kterých se dokážu ponořit. V prvních několika stupních dochází k částečné ztrátě vědomí těla. Tělo je pociťováno jako kus kamene. Všechna bolest i smyslové vjemy se ztratí, ale dokážu slyšet to, o čem se lidé baví a snadno s nimi dokážu i mluvit. Je relativně jednoduché otevřít oči a vrátit se zpět k vědomí těla.
Pokud se ale nořím hlouběji a hlouběji, návrat je mnohem náročnější. Po dlouhé a hluboké absorpci v „Já“ je někdy obtížné otevřít oči a věnovat pozornost ven místo dovnitř. Zabere to obvykle mnoho času, než konečně uspěji.
Tyto periody absorpce v „Já“ jsou velice příjemné. Swámi mě ale prosil, abych v nich nezůstávala. Věděl, že pokud bych zůstala absorbovaná v „Já“ dlouho, mohla bych brzy opustit tělo.
Prožívání míru, blaženosti a vnitřní spokojenosti je však stejné, ať jsem absorbovaná v „Já“ nebo ne. Když jsem však osvobozena od těla a vím, že
v tomto stavu nic nepotřebuji, často se vracím zpět k vědomí těla velmi nerada.
„Já“ neustále vyzařuje. Jsem neustále mírem a blažeností a nic tímto stavem nemůže otřást. Někdy se může zdát, že se zlobím nebo jsem smutná, ale je tomu tak pouze v očích druhých. Pro mě jsou to pouze emoce, které se vynořují a hned zase mizí na plátně nekonečného „Já“.“
Otázka: Prožíváš klid, Ánandu, trvale?
Sáradamma: Vždy! Vždy! Po pravdě řečeno, neprožívám klid, ale jsem jím. Jsem tím klidem. Jsem pouze zrcadlem, které odráží projev toho, co se děje kolem. Když se na mě lidé trochu zlobí, pak já se na ně zlobím mnohem víc. Když mi projevují aspoň trochu lásky, vrací se jim ode mne láska mnohem silnější. Není to obyčejná láska, je to síla „Já“. Komukoliv se jí dostane, očistí jej. Pokud na mě žáci myslí s láskou, jsem si toho hned vědoma. Vzdálenost nehraje vůbec žádnou roli. Nevybírám si, koho mám mít ráda a koho ne. Láska mnou odevzdaná závisí na intenzitě lásky přijaté. Ramana Mahariši jednou řekl, že Milost „Já“ je jako nekonečný oceán. Když přijdeš k moři s miskou, odejdeš s plnou miskou, pokud přijdeš s vědrem, odejdeš s plným vědrem. Tak je to přesně i u mě. Jsem ochotná dát lásku každému, kdo ji chce. V žákovi se však musí objevit potřeba milovat mě jako první. „Já“ si nevybírá, komu věnuje lásku a komu ne. Dostane ji pouze ten, kdo ho miluje.
Je přirozeností „Já“, že dává mnohem víc lásky, než přijímá. Někdy může silný tok lásky způsobit slabost těla. Tehdy pozoruji, jak se ptám sama sebe: „Arunáčalo, proč jsi mi dovolila milovat tohoto člověka?“ Tok se nedá zastavit. Pokud mě oddaný opravdu miluje, láska probouzí Milost „Já“, které lásku oddanému opětuje. Milovat je mojí přirozeností. Jsem zaplavena láskou a chci ji rozdávat. Nedokážu tento tok lásky zastavit. Swámi mi někdy připomíná, abych byla opatrnější. Říká, že někteří oddaní sice tvrdí, že mě nyní milují, ale během roku na mě většinou úplně zapomenou. Ze své vlastní zkušenosti vím, že má Swámi pravdu, ale i přes jeho slova „Buď opatrná“ znějící mi v uších, nedokážu proudící lásce poručit.
Když Sáradamma mluví o „Já“, nazývá ho obvykle Srdcem. Oba termíny většinou používá jako synonyma, ale někdy Srdce používá k označení Srdečního centra na pravé straně hrudníku. Toto místo považuje za místo, z kterého vyvstává myšlenka já.
Otázka: Slyšel jsem Swámiho vyprávět o tvé zkušenosti Srdečního centra. Byla
tato zkušenost trvalá? A k jaké změně potom došlo?
Sáradamma: Když mysl umře v Srdci, smrt je trvalá. Nikdy se už nevynoří. Nemůžu tuto zkušenost popsat slovy, protože je nepopsatelná. Mohu však říci pár slov k tomu, jak mě tato zkušenost ovlivnila. Nejsou zde už žádné obavy, strach ani touhy.
Zkušenost samotná je nepopsatelná. Před realizací jsem často upadala do samádhi. Při vstupování a vystupování ze samádhi jsem si uvědomovala, že Srdeční centrum se nachází na pravé straně hrudníku. Přesto, od realizace vím, že Srdce není umístěno v těle. Srdce je „Já“ a to je nehmotné. Je zdrojem všeho a nenalézá se ani v těle ani mimo ně. Je všude.
Před realizací jsem často vnímala, jak myšlenka já putuje nahoru a dolů, ze Srdečního centra do hlavy. Byla jsem si neustále vědoma toho, co se odehrává. Když jsem zavřela oči, myšlenka já se navracela do Srdečního centra, ale jen co jsem je otevřela, myšlenka já okamžitě pospíchala zpět do mozku. Když se myšlenka já vrátila do Srdce nenávratně, ucítila jsem v něm sevření a pocit neprodyšnosti (Sáradamma sevřela pěst na pravé ruce a přiložila ji na pravou stranu hrudníku). Měla jsem pocit čehosi pichlavého, jakoby mi v okolí Srdečního centra proběhly stovky mravenců. Když
myšlenka já nakonec umřela, bodavý pocit se ztratil a nahradila ho záplava volnosti, otevřenosti, klidu a míru. V tu chvíli jsem věděla, že myšlenka já je navždy mrtvá. Proto jsem hned poté chtěla opustit tělo. Věděla jsem, že o nic víc už nejde. Realizovala jsem „Já“.
Otázka: Když jsem poslouchal kazetu, na které mluvíš ze stavu samádhi ještě před realizací, říkáš, že myšlenka já umřela už v tu dobu. V čem byla realizace odlišná? Jak jsi věděla, že v ten moment nastala smrt myšlenky já?
Sáradamma: Když jsem byla ponořena v samádhi, mysl zmizela jen tehdy, když jsem měla zavřené oči. Hned jak jsem je otevřela, myšlenka já se opět vynořila. Během těchto stavů jsem pociťovala tlak v Srdeční oblasti. Bylo to způsobeno neustále existující myšlenkou já, i když v latentním stavu. Když mysl konečně umřela, žádný tlak v Srdci jsem už necítila a byla jsem schopna otevřít oči bez objevení se myšlenky já. Jen co mysl umřela, otevřela jsem oči a zadívala se na Swámiho. Věděla jsem, že proběhla realizace „Já“ a stejně tak to věděl i Swámi. Byl tak šťastný, až se rozplakal. Po tváři mu stékaly slzy.
Otázka: Jaká byla tvoje první reakce na tuto novou zkušenost?
Sáradamma: Nebyla zde žádná reakce. Prostě jsem věděla, že jsem transcendovala stavy bdění, snění a spánku, že jsem beztvaré „Já“ a že už nepotřebuji tělo. Proto jsem se nestarala o to, zda zůstanu naživu. „Já“ nemůže být ničím ovlivněno. Ten den jsem skoro umřela, ale vůbec jsem se o to nestarala. Věděla jsem, že jsem za zrozením i za smrtí. Pamatuji si, jak jsem otevřela oči, myslím, že to bylo o pár dní později, v domě rodičů v Guduru a viděla jsem nad sebou plačícího Balu. Myslel si, že umírám. Já jsem si ale z jeho slz nedělala starosti, protože jsem věděla, že jsem nesmrtelná.
http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/laksh ... -kniha.pdf
Návštěvník
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:20:53
Uprostřed koruny lotosu jsou nakresleny dva květy, navzájem převrácené. Horní květ symbolizuje mysl během hlubokého spánku. Ve spánku mysl odpočívá v Srdci.
Jde o nevědomé prožívání klidu a míru v „Já“. Krátce před probuzením mysl vstoupí do mozku. Při přechodu mysli do hlavy vychází nahoru pouze myšlenka já, nedotčena žádnými jinými myšlenkami. Jen co se ale dostane do hlavy, ostatní myšlenky se na ni okamžitě nabalí.
Sáradamma říká, že první myšlenky jsou obvykle jednoduché, např. ležím v posteli, potřebuji jít na záchod a podobně. Tyto myšlenky a vjemy jsou na obrázku označeny klikatou čárou vycházející z myšlenky já (květu obráceného nahoru). Během krátké chvíle přicházejí složitější úvahy a spekulace jako například musím jít do práce, mám se před odchodem najíst a podobně. Tyto myšlenky a problémy, se kterými se dennodenně setkáváme, jsou označeny silnější vlnitou čárou, která je stočena kolem mysli (nahoru obráceného květu). Nahuštěné, vytrvalé a složité myšlenky a problémy zatemňují prožitek „Já“.
Na konci každého dne přichází spánek a mysl se noří zpět do Srdce. I když mysl během spánku odpočívá v Srdci, jde pouze o utlumené uvědomění klidu a míru, které je během spánku prožíváno. Sáradamma srovnává intenzitu uvědomění tohoto klidu s intenzitou měsíčního svitu, který prochází skrze silnou fólii. Toto malé množství klidu a míru je užitečné pouze k tomu, aby nám zpříjemnilo spánek. Nelze jej ale srovnávat se zkušeností, kdy je mysl do Srdce ponořená trvale.
Dole, pod Srdečním centrem, se nachází úzký kanál. Sáradamma říká, že když mysl projde skrze tento kanál, dochází k Seberealizaci. Pokud někdo spočívá v samádhi, nebo hluboké meditaci, vědomá mysl se noří do Srdce a zůstává před vyústěním do kanálu.
Když mi Sáradamma obrázek vysvětlovala, říkala, že pokud se mysl nachází v místě před vyústěním do kanálu, může nastat pocit silného tahu směrem dovnitř. Dodává, že se tehdy mysl může zaleknout a poté uniknout zpět do mozku. Mysl se bojí oprávněně. Když projde skrze kanál, božské „Já“ ji zničí a dochází k realizaci „Já“. V původním obrázku byly květy spánku a bdění namalovány bíle a mrtvá mysl pod branou, černě.
Šrí Lakshmana komentoval obrázek následovně: „Během zdravého spánku mysl (já) vstupuje do Srdce, ale zůstává zde, aniž by si uvědomovala „Já“. Těsně před probuzením stoupá mysl (myšlenka já) ze Srdce do mozku skrze kanál zvaný „amrita nádi“. Poté mysl okamžitě zakouší svět prostřednictvím pěti smyslů a považuje ho za skutečný. V okamžiku Seberealizace se čirá mysl bez myšlenek a starostí vrací kanálem „amrita nádi“ zpět do Srdce. I když se mysl snaží uniknout, „Já“ ji nakonec vtáhne dovnitř a navždy zničí.
Po smrti myšlenky já zbude pouze božské „Já“, nepřetržitý klid a mír. Když zde není mysl, není tu ani svět ani smrt. Tak jako ozdoby nejsou od zlata, ze kterého jsou vyrobeny, odděleny, tak ani svět není mimo „Já“. Božské „Já“ je všeprostupující. Existuje mimo čas a prostor, mimo stavy bdění, snění a spánku.“
Sáradamma: Když jsem byla malá, dlouze jsem vyspávala. Nyní spánek skoro nepotřebuji. Tři, čtyři hodiny mi obvykle stačí. Stejně tak Swámimu. I když spím, nejedná se o neuvědomělou činnost tak, jak je tomu u většiny lidí. Když se mě někdo během spánku na něco zeptá, okamžitě mu odpovím, i když spím. „Já“ nikdy neztrácí vědomí a je si vždy vědomo třech stavů: bdění, snění a spánku.
Otázka: Někteří lidé se často pyšní, že podobný zážitek mají ve spánku také. Je to tak běžný úkaz?
Sáradamma: Lidé se chlubí ledačím. Je však otázka, zda většina měla opravdu prožitek „Já“. Mnoho lidí tuto zkušenost nemá, a proto považují za prožitek „Já“ i moment blaženosti nebo klidu mysli. Zkušenost „Já“ je jediná ta, kdy se mysl ponoří do Srdce.
Představte si jeskyni, uvnitř které žije nelítostný démon. Pokud vstoupíte dovnitř, mohou se stát tři věci. Buď vás démon zabije, nebo se vám podaří utéci, anebo si rozbijete hlavu o skálu při pokusu o útěk a umřete. U přemísťování mysli do Srdeční jeskyně jde o něco podobného. Buď božské „Já“ mysl docela zničí, nebo mysl stihne před únikem zpět do mozku nakrátko prožít zkušenost „Já“, anebo tělo tuto napjatou zkušenost nepřežije. Poslední možnost předurčuje nutnost další inkarnace ve vyšších sférách.
Většina lidí, kteří tvrdí, že měli zkušenost božského „Já“, ve skutečnosti neví, že se jejich mysl nedostala ani do blízkosti Srdce. Ale i když mysl vstoupí do Srdce, je tu neustále přítomna myšlenka já, která klid božského „Já“ zakouší. Pravá zkušenost „Já“ je prožívána pouze tehdy, pokud mysl naprosto zmizí, a to buď v dočasných stavech samádhi, nebo trvale v Seberealizaci. Obě tyto zkušenosti jsou velmi vzácné.
Je velice obtížné, aby se mysl dostala do Srdce. Těsně před dosažením cíle je většinou pociťován strach ze smrti. Mentální prožitek klidu a míru, který si lidé obvykle přivlastňují, se odehrává mimo Srdce. Všichni jsou v mysli. Lidé, kteří si myslí, že je tato zkušenost prožitkem „Já“, klamou sami sebe.
Během dřívějších rozhovorů Sáradamma vysvětlovala, že emoce jako zlost a vztek se jí nijak nedotýkají. Porovnávala je s přicházejícími a odcházejícími obrázky promítanými na plátně „Já“. Stejně tak se to dá říci o jejím chování. Ona je „Já“ a ne tělo.
Proto není dotčena žádnou činností, kterou tělo vykonává. Následující slova byla odpovědí pro jednoho z hledajících, který džňániny hodnotil podle chování, jaké on pokládal za správné a duchovní.
Sáradamma: Nic mě nenutí k tomu, abych se chovala podle představ hledajících.
Osoba, jejíž já bylo navždy zničeno, nemá potřebu popírat svoji přirozenost. Moje zkušenost „Já“ je neměnná a v žádném případě se mne nedotýká žádná činnost, kterou zrovna dělám. Nepotřebuji souhlas okolí pro to, co je děláno a je mi lhostejné, pokud se to někomu nelíbí. „Já“ není tělo a není dotčeno myšlenkami ostatních lidí.
Nikdy nemůžete hodnotit džňánina podle toho, co říká nebo dělá.
Existuje jeden starý příběh. Krišna s Ardžunou na svých cestách navštívili dům starého muže, který měl zálibu v hromadění peněz. Byl k oběma velmi nevrlý, ale Krišna mu přesto při odchodu požehnal a řekl, že jeho bohatství ještě vzroste. Následující den navštívili dům chudého muže, který vlastnil pouze jednu krávu. Muž se k nim choval velice vstřícně. Při odchodu mu Krišna požehnal se slovy, že jeho kráva brzy umře. Ardžuna byl chováním Krišny velice zmaten a žádal po něm vysvětlení.
Krišna odpověděl, že bohatý muž byl připoutaný k penězům. Tím, že mu požehnal větším majetkem, jeho připoutanost vzroste. Větší bohatství bylo pro něj kletbou.
Chudý muž měl jedinou připoutanost, a to ke své krávě. Proto mu požehnal se slovy, že mu kráva brzy umře.
Chování džňánina je často nepředvídatelné a neočekávané. Nikdy ho ale nemůžete hodnotit z pohledu běžného lidského chování.
Sáradamma opakovaně tvrdí, že nemá mysl a že je realizovaná bytost, které já navždy umřelo. Chování Sáradammy a Swámiho se jeví jako běžné chování ostatních lidí. Když se na ně zahledíte, je někdy úplně nepochopitelné, jak mohou vykonávat všechny činnosti bez přítomnosti mysli. Jednou jsem se na to Sáradammy zeptal. Poukázal jsem na to, že mají se Swámim velmi dobrou paměť a přijde mi, že jim nikdy nedělá potíže řešit problémy, které jsou pro většinu lidí obtížné. Další můj postřeh byl, že jak Swámi tak Sáradamma přemýšlejí a jednají jako běžní lidé. Zeptal jsem se jí,
jak jsou tyto schopnosti v souladu s tvrzením, že nemají žádnou mysl. Sáradamma mi odpověděla: „Před realizací byly všechny činnosti konány božským „Já“ skrze klidnou mysl. Mysl se jevila, že existuje, ale nyní, vše co musí být vykonáno, je děláno přímo božským „Já“.
Při jedné příležitosti byla Sáradamma sdílnější a řekla: „Nemám mysl. Džňánin nemá mysl. Píše-li se někde, že džňáninové mají mysl, byť i jen slabou, není to pravda.
Ramana Mahariši používal metaforu, ve které mysl džňánina přirovnal k dennímu svitu měsíce, stěží postřehnutelnému, který nedělá nic užitečného, protože světlo ve skutečnosti vychází ze Slunce. Toto ale není úplně pravda. Mahariši to říkal lidem, kteří nedokázali akceptovat skutečnost, že džňánin nemá žádnou mysl. V některých knihách je uvedeno, že džňáninové mají ještě „prarabha karmu“, osud, který musí být v tomto životě dokončen, a když tělo celou „prarabha karmu“ vyčerpá, teprve pak umírá. Džnáninové nemají žádnou „prarabha karmu“, protože nemají tělo. Nebojím se říkat tuto skutečnost, i když vím, že je to pro mnoho hledajících těžko pochopitelné.
Mysl je pouze nástrojem uvnitř, který se jeví, že pracuje, protože ho oživuje božské „Já“. Když se mysl ponoří do Srdce a je božským „Já“ zničena, pochopíte, že byla vždy závislá na „Já“ a bez něj by byla uvnitř zcela zbytečná. Vše je děláno božským „Já“. Dívání se, otáčení hlavy, mluvení, kráčení atd. Před realizací si představujete, že je to mysl nebo tělo, které vše konají. Po realizaci ale zjistíte, že vše koná „Já“. Sáradamma tvrdí, že svět není nic jiného, než mysl. Logicky z toho plyne, že džňánin bez přítomnosti mysli již nevnímá svět jako svět.
Otázka: Udělala jsi dva závěry. První, že svět není ničím jiným než myslí a druhý, že realizovaná bytost nemá mysl. Pokud jsou oba tyto závěry pravdivé, jak vidíš svět ty, když nemáš mysl?
Sáradamma: Nevidím svět, vidím pouze božské „Já“. Vidění toho, že vše kolem je „Já“, je mojí přirozeností natolik, že někdy zapomínám, že hledající nevidí totéž, co vidím já. Když se stane něco takového, rozpomenu se pouze tehdy, když ho slyším
mluvit a uvědomím si, že mluví a dívá se na svět z pozice mysli. Nemajíc mysl, proplouvá Sáradamma životem bez jakýchkoliv přítěží mysli. Důsledky jsou někdy až překvapivé.
Někdy jezdím do Bangalore navštívit sestru. Po dobu, co jsem mimo ášram, na něj úplně zapomenu, protože zde není přítomna mysl, která by mi připomínala jeho existenci. Když se vracím do ášramu, je pro mě cizí. I když mi je vše důvěrně známo, jeví se mi, jako bych tu byla poprvé. Od doby, co nemám mysl, neexistuje ve mně nic, co by mi připomínalo kontinuitu s minulostí. „Já“ existuje v přítomné chvíli a nemá vztah k minulosti, každá zkušenost je pro mě nová a čerstvá. Když se nacházím v sestřině domě, tak je pro mne tento dům vším. Pokud jsem v ášramu, existuje pro mě pouze ášram. Kdykoliv se nacházím někde jinde, neexistuje ve mně žádná připoutanost k minulosti anebo něco jako očekávaní budoucnosti.
Před realizací byla mysl Sáradammy plná myšlenek na Swámiho. Když mysl zanikla, automaticky byly odstraněny také tyto myšlenky. Láska, kterou však myšlenky probudily, proudí i nadále.
Před realizací jsem nemohla od Swámiho odtrhnout oči. Myslela jsem na něj pořád. Moje mysl si byla neustále vědoma jeho přítomnosti. Po realizaci mysl zanikla a já jsem najednou zjistila, že už necítím nutkání hledět na něj víc než dvě nebo tři minuty. Myšlenky zanikly, ale láska je nezničitelná.
Jediný rozdíl je ten, že před realizací se jednalo o lásku z pozice mysli. Nyní je tu láska prýštící z božského „Já“. Stejná láska božského „Já“ proudí ze Swámiho. Swámi je moje Srdce a já jeho.
http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/laksh ... -kniha.pdf
Jde o nevědomé prožívání klidu a míru v „Já“. Krátce před probuzením mysl vstoupí do mozku. Při přechodu mysli do hlavy vychází nahoru pouze myšlenka já, nedotčena žádnými jinými myšlenkami. Jen co se ale dostane do hlavy, ostatní myšlenky se na ni okamžitě nabalí.
Sáradamma říká, že první myšlenky jsou obvykle jednoduché, např. ležím v posteli, potřebuji jít na záchod a podobně. Tyto myšlenky a vjemy jsou na obrázku označeny klikatou čárou vycházející z myšlenky já (květu obráceného nahoru). Během krátké chvíle přicházejí složitější úvahy a spekulace jako například musím jít do práce, mám se před odchodem najíst a podobně. Tyto myšlenky a problémy, se kterými se dennodenně setkáváme, jsou označeny silnější vlnitou čárou, která je stočena kolem mysli (nahoru obráceného květu). Nahuštěné, vytrvalé a složité myšlenky a problémy zatemňují prožitek „Já“.
Na konci každého dne přichází spánek a mysl se noří zpět do Srdce. I když mysl během spánku odpočívá v Srdci, jde pouze o utlumené uvědomění klidu a míru, které je během spánku prožíváno. Sáradamma srovnává intenzitu uvědomění tohoto klidu s intenzitou měsíčního svitu, který prochází skrze silnou fólii. Toto malé množství klidu a míru je užitečné pouze k tomu, aby nám zpříjemnilo spánek. Nelze jej ale srovnávat se zkušeností, kdy je mysl do Srdce ponořená trvale.
Dole, pod Srdečním centrem, se nachází úzký kanál. Sáradamma říká, že když mysl projde skrze tento kanál, dochází k Seberealizaci. Pokud někdo spočívá v samádhi, nebo hluboké meditaci, vědomá mysl se noří do Srdce a zůstává před vyústěním do kanálu.
Když mi Sáradamma obrázek vysvětlovala, říkala, že pokud se mysl nachází v místě před vyústěním do kanálu, může nastat pocit silného tahu směrem dovnitř. Dodává, že se tehdy mysl může zaleknout a poté uniknout zpět do mozku. Mysl se bojí oprávněně. Když projde skrze kanál, božské „Já“ ji zničí a dochází k realizaci „Já“. V původním obrázku byly květy spánku a bdění namalovány bíle a mrtvá mysl pod branou, černě.
Šrí Lakshmana komentoval obrázek následovně: „Během zdravého spánku mysl (já) vstupuje do Srdce, ale zůstává zde, aniž by si uvědomovala „Já“. Těsně před probuzením stoupá mysl (myšlenka já) ze Srdce do mozku skrze kanál zvaný „amrita nádi“. Poté mysl okamžitě zakouší svět prostřednictvím pěti smyslů a považuje ho za skutečný. V okamžiku Seberealizace se čirá mysl bez myšlenek a starostí vrací kanálem „amrita nádi“ zpět do Srdce. I když se mysl snaží uniknout, „Já“ ji nakonec vtáhne dovnitř a navždy zničí.
Po smrti myšlenky já zbude pouze božské „Já“, nepřetržitý klid a mír. Když zde není mysl, není tu ani svět ani smrt. Tak jako ozdoby nejsou od zlata, ze kterého jsou vyrobeny, odděleny, tak ani svět není mimo „Já“. Božské „Já“ je všeprostupující. Existuje mimo čas a prostor, mimo stavy bdění, snění a spánku.“
Sáradamma: Když jsem byla malá, dlouze jsem vyspávala. Nyní spánek skoro nepotřebuji. Tři, čtyři hodiny mi obvykle stačí. Stejně tak Swámimu. I když spím, nejedná se o neuvědomělou činnost tak, jak je tomu u většiny lidí. Když se mě někdo během spánku na něco zeptá, okamžitě mu odpovím, i když spím. „Já“ nikdy neztrácí vědomí a je si vždy vědomo třech stavů: bdění, snění a spánku.
Otázka: Někteří lidé se často pyšní, že podobný zážitek mají ve spánku také. Je to tak běžný úkaz?
Sáradamma: Lidé se chlubí ledačím. Je však otázka, zda většina měla opravdu prožitek „Já“. Mnoho lidí tuto zkušenost nemá, a proto považují za prožitek „Já“ i moment blaženosti nebo klidu mysli. Zkušenost „Já“ je jediná ta, kdy se mysl ponoří do Srdce.
Představte si jeskyni, uvnitř které žije nelítostný démon. Pokud vstoupíte dovnitř, mohou se stát tři věci. Buď vás démon zabije, nebo se vám podaří utéci, anebo si rozbijete hlavu o skálu při pokusu o útěk a umřete. U přemísťování mysli do Srdeční jeskyně jde o něco podobného. Buď božské „Já“ mysl docela zničí, nebo mysl stihne před únikem zpět do mozku nakrátko prožít zkušenost „Já“, anebo tělo tuto napjatou zkušenost nepřežije. Poslední možnost předurčuje nutnost další inkarnace ve vyšších sférách.
Většina lidí, kteří tvrdí, že měli zkušenost božského „Já“, ve skutečnosti neví, že se jejich mysl nedostala ani do blízkosti Srdce. Ale i když mysl vstoupí do Srdce, je tu neustále přítomna myšlenka já, která klid božského „Já“ zakouší. Pravá zkušenost „Já“ je prožívána pouze tehdy, pokud mysl naprosto zmizí, a to buď v dočasných stavech samádhi, nebo trvale v Seberealizaci. Obě tyto zkušenosti jsou velmi vzácné.
Je velice obtížné, aby se mysl dostala do Srdce. Těsně před dosažením cíle je většinou pociťován strach ze smrti. Mentální prožitek klidu a míru, který si lidé obvykle přivlastňují, se odehrává mimo Srdce. Všichni jsou v mysli. Lidé, kteří si myslí, že je tato zkušenost prožitkem „Já“, klamou sami sebe.
Během dřívějších rozhovorů Sáradamma vysvětlovala, že emoce jako zlost a vztek se jí nijak nedotýkají. Porovnávala je s přicházejícími a odcházejícími obrázky promítanými na plátně „Já“. Stejně tak se to dá říci o jejím chování. Ona je „Já“ a ne tělo.
Proto není dotčena žádnou činností, kterou tělo vykonává. Následující slova byla odpovědí pro jednoho z hledajících, který džňániny hodnotil podle chování, jaké on pokládal za správné a duchovní.
Sáradamma: Nic mě nenutí k tomu, abych se chovala podle představ hledajících.
Osoba, jejíž já bylo navždy zničeno, nemá potřebu popírat svoji přirozenost. Moje zkušenost „Já“ je neměnná a v žádném případě se mne nedotýká žádná činnost, kterou zrovna dělám. Nepotřebuji souhlas okolí pro to, co je děláno a je mi lhostejné, pokud se to někomu nelíbí. „Já“ není tělo a není dotčeno myšlenkami ostatních lidí.
Nikdy nemůžete hodnotit džňánina podle toho, co říká nebo dělá.
Existuje jeden starý příběh. Krišna s Ardžunou na svých cestách navštívili dům starého muže, který měl zálibu v hromadění peněz. Byl k oběma velmi nevrlý, ale Krišna mu přesto při odchodu požehnal a řekl, že jeho bohatství ještě vzroste. Následující den navštívili dům chudého muže, který vlastnil pouze jednu krávu. Muž se k nim choval velice vstřícně. Při odchodu mu Krišna požehnal se slovy, že jeho kráva brzy umře. Ardžuna byl chováním Krišny velice zmaten a žádal po něm vysvětlení.
Krišna odpověděl, že bohatý muž byl připoutaný k penězům. Tím, že mu požehnal větším majetkem, jeho připoutanost vzroste. Větší bohatství bylo pro něj kletbou.
Chudý muž měl jedinou připoutanost, a to ke své krávě. Proto mu požehnal se slovy, že mu kráva brzy umře.
Chování džňánina je často nepředvídatelné a neočekávané. Nikdy ho ale nemůžete hodnotit z pohledu běžného lidského chování.
Sáradamma opakovaně tvrdí, že nemá mysl a že je realizovaná bytost, které já navždy umřelo. Chování Sáradammy a Swámiho se jeví jako běžné chování ostatních lidí. Když se na ně zahledíte, je někdy úplně nepochopitelné, jak mohou vykonávat všechny činnosti bez přítomnosti mysli. Jednou jsem se na to Sáradammy zeptal. Poukázal jsem na to, že mají se Swámim velmi dobrou paměť a přijde mi, že jim nikdy nedělá potíže řešit problémy, které jsou pro většinu lidí obtížné. Další můj postřeh byl, že jak Swámi tak Sáradamma přemýšlejí a jednají jako běžní lidé. Zeptal jsem se jí,
jak jsou tyto schopnosti v souladu s tvrzením, že nemají žádnou mysl. Sáradamma mi odpověděla: „Před realizací byly všechny činnosti konány božským „Já“ skrze klidnou mysl. Mysl se jevila, že existuje, ale nyní, vše co musí být vykonáno, je děláno přímo božským „Já“.
Při jedné příležitosti byla Sáradamma sdílnější a řekla: „Nemám mysl. Džňánin nemá mysl. Píše-li se někde, že džňáninové mají mysl, byť i jen slabou, není to pravda.
Ramana Mahariši používal metaforu, ve které mysl džňánina přirovnal k dennímu svitu měsíce, stěží postřehnutelnému, který nedělá nic užitečného, protože světlo ve skutečnosti vychází ze Slunce. Toto ale není úplně pravda. Mahariši to říkal lidem, kteří nedokázali akceptovat skutečnost, že džňánin nemá žádnou mysl. V některých knihách je uvedeno, že džňáninové mají ještě „prarabha karmu“, osud, který musí být v tomto životě dokončen, a když tělo celou „prarabha karmu“ vyčerpá, teprve pak umírá. Džnáninové nemají žádnou „prarabha karmu“, protože nemají tělo. Nebojím se říkat tuto skutečnost, i když vím, že je to pro mnoho hledajících těžko pochopitelné.
Mysl je pouze nástrojem uvnitř, který se jeví, že pracuje, protože ho oživuje božské „Já“. Když se mysl ponoří do Srdce a je božským „Já“ zničena, pochopíte, že byla vždy závislá na „Já“ a bez něj by byla uvnitř zcela zbytečná. Vše je děláno božským „Já“. Dívání se, otáčení hlavy, mluvení, kráčení atd. Před realizací si představujete, že je to mysl nebo tělo, které vše konají. Po realizaci ale zjistíte, že vše koná „Já“. Sáradamma tvrdí, že svět není nic jiného, než mysl. Logicky z toho plyne, že džňánin bez přítomnosti mysli již nevnímá svět jako svět.
Otázka: Udělala jsi dva závěry. První, že svět není ničím jiným než myslí a druhý, že realizovaná bytost nemá mysl. Pokud jsou oba tyto závěry pravdivé, jak vidíš svět ty, když nemáš mysl?
Sáradamma: Nevidím svět, vidím pouze božské „Já“. Vidění toho, že vše kolem je „Já“, je mojí přirozeností natolik, že někdy zapomínám, že hledající nevidí totéž, co vidím já. Když se stane něco takového, rozpomenu se pouze tehdy, když ho slyším
mluvit a uvědomím si, že mluví a dívá se na svět z pozice mysli. Nemajíc mysl, proplouvá Sáradamma životem bez jakýchkoliv přítěží mysli. Důsledky jsou někdy až překvapivé.
Někdy jezdím do Bangalore navštívit sestru. Po dobu, co jsem mimo ášram, na něj úplně zapomenu, protože zde není přítomna mysl, která by mi připomínala jeho existenci. Když se vracím do ášramu, je pro mě cizí. I když mi je vše důvěrně známo, jeví se mi, jako bych tu byla poprvé. Od doby, co nemám mysl, neexistuje ve mně nic, co by mi připomínalo kontinuitu s minulostí. „Já“ existuje v přítomné chvíli a nemá vztah k minulosti, každá zkušenost je pro mě nová a čerstvá. Když se nacházím v sestřině domě, tak je pro mne tento dům vším. Pokud jsem v ášramu, existuje pro mě pouze ášram. Kdykoliv se nacházím někde jinde, neexistuje ve mně žádná připoutanost k minulosti anebo něco jako očekávaní budoucnosti.
Před realizací byla mysl Sáradammy plná myšlenek na Swámiho. Když mysl zanikla, automaticky byly odstraněny také tyto myšlenky. Láska, kterou však myšlenky probudily, proudí i nadále.
Před realizací jsem nemohla od Swámiho odtrhnout oči. Myslela jsem na něj pořád. Moje mysl si byla neustále vědoma jeho přítomnosti. Po realizaci mysl zanikla a já jsem najednou zjistila, že už necítím nutkání hledět na něj víc než dvě nebo tři minuty. Myšlenky zanikly, ale láska je nezničitelná.
Jediný rozdíl je ten, že před realizací se jednalo o lásku z pozice mysli. Nyní je tu láska prýštící z božského „Já“. Stejná láska božského „Já“ proudí ze Swámiho. Swámi je moje Srdce a já jeho.
http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/laksh ... -kniha.pdf
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:21:56
Nehybný Střed - Ken Wilber
Pracoval jsem celé ráno; rozhodl jsem se jít se proběhnout ven za dům. Jestliže při běhání zůstáváš jako Svědek, nehýbeš se, hýbe se země. Ty, jakožto Svědek, jsi nehybný či přesněji, nemáš vůbec žádné kvality, žádné rysy, žádný pohyb a vzrušení, protože spočíváš v bezmezné Prázdnotě, kterou jsi.
Obrázek
Pracoval jsem celé ráno; rozhodl jsem se jít se proběhnout ven za dům. Jestliže při běhání zůstáváš jako Svědek, nehýbeš se, hýbe se země. Ty, jakožto Svědek, jsi nehybný či přesněji, nemáš vůbec žádné kvality, žádné rysy, žádný pohyb a vzrušení, protože spočíváš v bezmezné Prázdnotě, kterou jsi. Jelikož si uvědomuješ pohyb, nejsi pohybem. Takže když běžíš, nepociťuješ to vlastně vůbec jako pohyb - tichý Svědek je osvobozen od hnutí, jen podél se pohybuje země. Je to jako když sedíš v kině, neustále na stejném místě, a přesto přehlížející celou filmovou scenerii příběhu.
Je snadné provádět něco takového, jestliže jedeš po dálnici. Můžeš se do toho jen posadit a opřít, povolit a předstírat, že se nehýbeš, jen krajina míhá kolem. To často může pomoci „nahodit" skutečného Svědka, tehdy setrváváš jen jako nevybíravé uvědomění (choiceless awareness), sledující tok okolního dění. Toto nehybné centrum tvého ryzího uvědomění je ve skutečnosti Středem celého vesmíru, Okem či Já-Já kosmického cyklónu. Nepohnutost středu je v celém vesmíru jediná a je identická ve všech bytostech, je to kruh, jež je střed je kdekoli a jehož obvod neexistuje, je také středem gravitace tvé duše.
Jak by řekl zen: „Člověk v New Yorku pije vodku, člověk v Los Angeles se opíjí". Ta samá Velká Mysl je věčně, bezmezně a současně přítomná na obou místech. Pití v New Yorku a opíjení v L.A. jsou jedním a tím samým pro neměnného a nekonečného Svědka. Proto zen říká: „Bez pohnutí jdi do New Yorku". A odpovídá: „Již tam jsem".
Jako Svědek, Já-Já, se nepohybuji v čase, čas se pohybuje ve mně. Podobně jako plují oblaka v nebi, čas plyne v otevřeném prostoru mého prvotního vědomí, a já zůstávám nedotčen časem i prostorem a jejich omezeními. Věčnost neznamená život navždy v čase - což je spíše hroznou představou - ale život v bezčasém okamžiku, před časem a jeho celou vřavou. Podobně, nekonečno, ve skutečnosti neznamená velký prostor, znamená úplnou absenci prostoru. Jako Svědek, Já-Já jsem bez prostoru (spaceless); jako Svědek, Já-Já jsem bez času (timeless). Já-Já žiji ve věčnosti a obývám nekonečno, protože Svědek je od časoprostoru jednoduše osvobozen. Tudíž mohu popíjet vodku v New Yorku a opíjet se v L.A.
Dnes zrána jsem byl běhat a vůbec nic se nehýbalo, kromě krajiny ve filmu mého života.
- Ken Wilber, One Taste
Pracoval jsem celé ráno; rozhodl jsem se jít se proběhnout ven za dům. Jestliže při běhání zůstáváš jako Svědek, nehýbeš se, hýbe se země. Ty, jakožto Svědek, jsi nehybný či přesněji, nemáš vůbec žádné kvality, žádné rysy, žádný pohyb a vzrušení, protože spočíváš v bezmezné Prázdnotě, kterou jsi.
Obrázek
Pracoval jsem celé ráno; rozhodl jsem se jít se proběhnout ven za dům. Jestliže při běhání zůstáváš jako Svědek, nehýbeš se, hýbe se země. Ty, jakožto Svědek, jsi nehybný či přesněji, nemáš vůbec žádné kvality, žádné rysy, žádný pohyb a vzrušení, protože spočíváš v bezmezné Prázdnotě, kterou jsi. Jelikož si uvědomuješ pohyb, nejsi pohybem. Takže když běžíš, nepociťuješ to vlastně vůbec jako pohyb - tichý Svědek je osvobozen od hnutí, jen podél se pohybuje země. Je to jako když sedíš v kině, neustále na stejném místě, a přesto přehlížející celou filmovou scenerii příběhu.
Je snadné provádět něco takového, jestliže jedeš po dálnici. Můžeš se do toho jen posadit a opřít, povolit a předstírat, že se nehýbeš, jen krajina míhá kolem. To často může pomoci „nahodit" skutečného Svědka, tehdy setrváváš jen jako nevybíravé uvědomění (choiceless awareness), sledující tok okolního dění. Toto nehybné centrum tvého ryzího uvědomění je ve skutečnosti Středem celého vesmíru, Okem či Já-Já kosmického cyklónu. Nepohnutost středu je v celém vesmíru jediná a je identická ve všech bytostech, je to kruh, jež je střed je kdekoli a jehož obvod neexistuje, je také středem gravitace tvé duše.
Jak by řekl zen: „Člověk v New Yorku pije vodku, člověk v Los Angeles se opíjí". Ta samá Velká Mysl je věčně, bezmezně a současně přítomná na obou místech. Pití v New Yorku a opíjení v L.A. jsou jedním a tím samým pro neměnného a nekonečného Svědka. Proto zen říká: „Bez pohnutí jdi do New Yorku". A odpovídá: „Již tam jsem".
Jako Svědek, Já-Já, se nepohybuji v čase, čas se pohybuje ve mně. Podobně jako plují oblaka v nebi, čas plyne v otevřeném prostoru mého prvotního vědomí, a já zůstávám nedotčen časem i prostorem a jejich omezeními. Věčnost neznamená život navždy v čase - což je spíše hroznou představou - ale život v bezčasém okamžiku, před časem a jeho celou vřavou. Podobně, nekonečno, ve skutečnosti neznamená velký prostor, znamená úplnou absenci prostoru. Jako Svědek, Já-Já jsem bez prostoru (spaceless); jako Svědek, Já-Já jsem bez času (timeless). Já-Já žiji ve věčnosti a obývám nekonečno, protože Svědek je od časoprostoru jednoduše osvobozen. Tudíž mohu popíjet vodku v New Yorku a opíjet se v L.A.
Dnes zrána jsem byl běhat a vůbec nic se nehýbalo, kromě krajiny ve filmu mého života.
- Ken Wilber, One Taste
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:23:05
Ty skutečný
Pokud jste připraveni se probudit, probudíte se. Pokud nejste připraveni, budete pořád předstírat, že jste jen chudák ego - malé já. A protože se zajímáte o tohle téma, předpokládám, že jste všichni v procesu probouzení. Nebo se škádlíte nějakým flirtováním s probuzením. Což nemyslíte vážně.
Předpokládám, že nejste vážní, ale upřímní, připraveni se probudit.
Takže když jste připraveni se probudit a zjistit, kdo vlastně ve skutečnosti jste, je to, co dělá celý Vesmír na místě, které nazýváte tady a teď. Jsi něco, co dělá celý Vesmír stejně jako vlna, jako celý oceán.
Ty skutečný nejsi loutka, kterou život tlačí; skutečný Vesmír je hluboko uvnitř tebe.
Takže, když zemřeš, nebudeš muset snášet věčnou neexistenci, protože to není zážitek.
Mnoho lidí se bojí, že když zemřou, budou navždy zavřeni v temné místnosti.
Ale jedna z nejzajímavějších věcí na světě - to je jóga, je způsob realizace. Zkuste si představit, že jdete spát a už se nikdy neprobudíte. Přemýšlejte o tom. Děti o tom přemýšlejí. Je to jeden z velkých divů života.
Jaké to bude, jít spát a už se nikdy neprobudit? A pokud nad tím budete dostatečně dlouho přemýšlet, něco se stane.
Dozvíte se mimo jiné, že vám to položí jinou otázku.
Jaké to bylo probudit se, když jsem nikdy nespal? Jaké to bylo narodit se?
Vidíte, nemůžete mít zážitek "ničeho". Příroda si oškliví vakuum.
Po té, když jste mrtví, se může stát jen stejný druh zážitku, jako když jste se narodili.
Jinými slovy, víme, že když lidé zemřou, narodí se další lidé. A jsou to všichni. Jen vy můžete zažít jednoho po druhém.
Každý jsem já.
Všichni víte, že jste já. Kdekoliv v galaxii existují bytosti, nezáleží na tom.
Jste všichni. Když vzniknou, vznikáte i vy.
Víš to velmi dobře. Jen si nemusíš pamatovat minulost, stejně jako nemusíš přemýšlet, jak má pracovat tvá štítná žláza nebo cokoliv jiného ve tvém organismu. Nemusíš vědět, jak má svítit slunce. Pouze se to děje, jako bys dýchal. Nezaskočí tě, že jsi ta fantasticky složitá věc, že to všechno děláš a nemáš na to vzdělání, jak to udělat.
Návštěvník
Pokud jste připraveni se probudit, probudíte se. Pokud nejste připraveni, budete pořád předstírat, že jste jen chudák ego - malé já. A protože se zajímáte o tohle téma, předpokládám, že jste všichni v procesu probouzení. Nebo se škádlíte nějakým flirtováním s probuzením. Což nemyslíte vážně.
Předpokládám, že nejste vážní, ale upřímní, připraveni se probudit.
Takže když jste připraveni se probudit a zjistit, kdo vlastně ve skutečnosti jste, je to, co dělá celý Vesmír na místě, které nazýváte tady a teď. Jsi něco, co dělá celý Vesmír stejně jako vlna, jako celý oceán.
Ty skutečný nejsi loutka, kterou život tlačí; skutečný Vesmír je hluboko uvnitř tebe.
Takže, když zemřeš, nebudeš muset snášet věčnou neexistenci, protože to není zážitek.
Mnoho lidí se bojí, že když zemřou, budou navždy zavřeni v temné místnosti.
Ale jedna z nejzajímavějších věcí na světě - to je jóga, je způsob realizace. Zkuste si představit, že jdete spát a už se nikdy neprobudíte. Přemýšlejte o tom. Děti o tom přemýšlejí. Je to jeden z velkých divů života.
Jaké to bude, jít spát a už se nikdy neprobudit? A pokud nad tím budete dostatečně dlouho přemýšlet, něco se stane.
Dozvíte se mimo jiné, že vám to položí jinou otázku.
Jaké to bylo probudit se, když jsem nikdy nespal? Jaké to bylo narodit se?
Vidíte, nemůžete mít zážitek "ničeho". Příroda si oškliví vakuum.
Po té, když jste mrtví, se může stát jen stejný druh zážitku, jako když jste se narodili.
Jinými slovy, víme, že když lidé zemřou, narodí se další lidé. A jsou to všichni. Jen vy můžete zažít jednoho po druhém.
Každý jsem já.
Všichni víte, že jste já. Kdekoliv v galaxii existují bytosti, nezáleží na tom.
Jste všichni. Když vzniknou, vznikáte i vy.
Víš to velmi dobře. Jen si nemusíš pamatovat minulost, stejně jako nemusíš přemýšlet, jak má pracovat tvá štítná žláza nebo cokoliv jiného ve tvém organismu. Nemusíš vědět, jak má svítit slunce. Pouze se to děje, jako bys dýchal. Nezaskočí tě, že jsi ta fantasticky složitá věc, že to všechno děláš a nemáš na to vzdělání, jak to udělat.
Návštěvník
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:23:56
„Poté, co si uvědomíš své nedělitelné Já díky vlastní realizaci a staneš se tak dokonalou bytostí, měl bys přebývat ve ztotožnění s Átman přímo ve Skutečnosti a měl bys mít mysl prostou všech dualistických představ.“
„Prostřednictvím realizace vlastního ztožnění s Brahma se všechny nastřádané činy stovek desetimiliónů cyklů rozplynou a konečně nepřinesou žádný výsledek, podobně jako činy ve stavu snění se rozplynou poté, kdy se probudíme.“ 1
„ Zřekni se ulpívání, Dhanandžajo, buď lhstejný k úspěchu i neúspěchu a konej činy setrvávaje v sebekáznění.“
„Máš právo pouze na činy, nikdy však na jejich plody. Plody činů nesmějí být pro tebe pohnutkou, avšak neulpívej ani na nečinnosti.“
„Odsekni neodolatelnou touhu po smysly vnímaných objektech, jež jsou jako jed, neboť nevedou k životu, vzdej se pýchy na svou kastu, rodinu, postavení v životě a s odstupem pozoruj činy. Vzdej se totožnosti s tak neskutečnými atributy, jako je tělo, a zaměř svou mysl na Átman. neboť ty jsi vskutku svědek, Brahma, osvobozen od mysli, Jediný bez něčeho dalšího a Nejvyšší Skutečnost.“
„Konečným výrokem všech rozprav o védántě je prohlášení, že džíva a celý vesmír není nic než Brahma a že osvobození znamená spočívání v Brahma, nedělitelné Entitě. Písma samotná potvrzují, že Brahma je Jedno bez druhého.“
„Tento objektivní vesmír je neskutečný. Ani egoismus není skutečný, neboť je pozorován jako něco pomíjivého. Jak lze vjem ´ Já znám vše‘ spojovat s egem, když je tato totožnost pomíjivá?“
„Vítězem nade vším, vševědoucí jsem
od všech věcí navždy oddělený
vše jsem opustil, očištěn od klamu života
sám sebou poučený…
Neboť já jsem pán světa
nejvyšší mistr jsem
jediný zcela Dokončený
dokonale z klamu Probuzený
Mně se vyrovnají vítězové
schopni zničit klam
proto jsem vítěz, Upako
že jsem porazil hřích.“
„Ztotožnění s tělem samotné je kořenem, jenž vytváří utrpení a zrození lidí, připoutaných k neskutečnému. Z tohoto důvodu toto chybné ztotožnění znič s krajní pozorností. Jakmile se vzdáš této chybné totožnosti způsobené myslí, přestane existovat nutnost dalších zrodů.“
„Trápil ses věcmi, jimiž není třeba se trápit, a přitom říkáš slova moudrosti. Mudrci se netrápí ani nad mrtvými ani nad těmi, kteří žijí.“
„Neboť se věru nikdy nestalo, aby nebylo mne, tebe, či těchto vládců, a stejně tak se ani nestane, abychom my všichni kdy přestali být.“
„Není vzniku pro nejsoucno a jsoucno nezaniká, hranici obou však vidí ti, kdo nazírají pravou skutečnost.“
„Ve snech, když neexistuje žádné skutečné spojení s vnějším světem, mysl sama vytváří úplný vesmír složený ze zakusitele. Podobně se to děje v bdělém stavu, mezi bděním a sněním není žádný rozdíl. Proto vše (jevový vesmír) je projekcí mysli.“
„ Proto mysl je jedinou příčinou, která působí omezení či osvobození člověka. Pokud je nakažena účinky radžasu, pak způsobí omezení, a když je čirá a zbavená elementů radžasu a tamasu, způsobí osvobození.“
Neochvějné spočívání mysli hledajícího na svém cíli (uvědomění skutečnosti) poté, co se odloučí od rozmanitého světy smyslových objektů a neustále si je vědom, že neposkytují dostatečného naplnění, se nazývá´ šáma´ čili klid.“
„Prostřednictvím realizace vlastního ztožnění s Brahma se všechny nastřádané činy stovek desetimiliónů cyklů rozplynou a konečně nepřinesou žádný výsledek, podobně jako činy ve stavu snění se rozplynou poté, kdy se probudíme.“ 1
„ Zřekni se ulpívání, Dhanandžajo, buď lhstejný k úspěchu i neúspěchu a konej činy setrvávaje v sebekáznění.“
„Máš právo pouze na činy, nikdy však na jejich plody. Plody činů nesmějí být pro tebe pohnutkou, avšak neulpívej ani na nečinnosti.“
„Odsekni neodolatelnou touhu po smysly vnímaných objektech, jež jsou jako jed, neboť nevedou k životu, vzdej se pýchy na svou kastu, rodinu, postavení v životě a s odstupem pozoruj činy. Vzdej se totožnosti s tak neskutečnými atributy, jako je tělo, a zaměř svou mysl na Átman. neboť ty jsi vskutku svědek, Brahma, osvobozen od mysli, Jediný bez něčeho dalšího a Nejvyšší Skutečnost.“
„Konečným výrokem všech rozprav o védántě je prohlášení, že džíva a celý vesmír není nic než Brahma a že osvobození znamená spočívání v Brahma, nedělitelné Entitě. Písma samotná potvrzují, že Brahma je Jedno bez druhého.“
„Tento objektivní vesmír je neskutečný. Ani egoismus není skutečný, neboť je pozorován jako něco pomíjivého. Jak lze vjem ´ Já znám vše‘ spojovat s egem, když je tato totožnost pomíjivá?“
„Vítězem nade vším, vševědoucí jsem
od všech věcí navždy oddělený
vše jsem opustil, očištěn od klamu života
sám sebou poučený…
Neboť já jsem pán světa
nejvyšší mistr jsem
jediný zcela Dokončený
dokonale z klamu Probuzený
Mně se vyrovnají vítězové
schopni zničit klam
proto jsem vítěz, Upako
že jsem porazil hřích.“
„Ztotožnění s tělem samotné je kořenem, jenž vytváří utrpení a zrození lidí, připoutaných k neskutečnému. Z tohoto důvodu toto chybné ztotožnění znič s krajní pozorností. Jakmile se vzdáš této chybné totožnosti způsobené myslí, přestane existovat nutnost dalších zrodů.“
„Trápil ses věcmi, jimiž není třeba se trápit, a přitom říkáš slova moudrosti. Mudrci se netrápí ani nad mrtvými ani nad těmi, kteří žijí.“
„Neboť se věru nikdy nestalo, aby nebylo mne, tebe, či těchto vládců, a stejně tak se ani nestane, abychom my všichni kdy přestali být.“
„Není vzniku pro nejsoucno a jsoucno nezaniká, hranici obou však vidí ti, kdo nazírají pravou skutečnost.“
„Ve snech, když neexistuje žádné skutečné spojení s vnějším světem, mysl sama vytváří úplný vesmír složený ze zakusitele. Podobně se to děje v bdělém stavu, mezi bděním a sněním není žádný rozdíl. Proto vše (jevový vesmír) je projekcí mysli.“
„ Proto mysl je jedinou příčinou, která působí omezení či osvobození člověka. Pokud je nakažena účinky radžasu, pak způsobí omezení, a když je čirá a zbavená elementů radžasu a tamasu, způsobí osvobození.“
Neochvějné spočívání mysli hledajícího na svém cíli (uvědomění skutečnosti) poté, co se odloučí od rozmanitého světy smyslových objektů a neustále si je vědom, že neposkytují dostatečného naplnění, se nazývá´ šáma´ čili klid.“
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:25:21
Co je tím, co se nazývá Já - Skutečnost?
To, co nelze vidět a vnímat, je Skutečnost.
To, co zná všechny věci, je Brahman.
To, co funguje pomocí intelektu, je individuální vědomí. Toto individuální vědomí (džíva) vše chápe skrze intelekt.
Brahman je nezničitelný. Pravda je jeho Skutečností.
Na Jeho základě se objevují všechny další věci. Realizovaná bytost neboli Džňánin zná Skutečnost. Vše, co existuje, se objeví na podkladě Skutečnosti, a to vše také zmizí, protože přirozeností toho je zmizet. Existencí Realizované bytosti (Džňánina) není zdánlivý jev. Tato existence se ne(ob)jeví, a tudíž se ani nerozpadne. Ona nezeslábne, neubude. To je pochopeno prostřednictvím zaměření pozornosti na sebe. K pochopení není zapotřebí žádné úsilí. Skutečnost, „vaše přirozenost“ neboli svarúpa, je nenucená, bezprostřední. Je nezlomná, nezničitelná. Celý vesmír se projevuje na „Ní“. Ona se nazývá Brahman. Slunce se někdy označuje pojmy Diwakar nebo Bhaskar. Slunce se také nazývá SurjaNárájan. Zářnost, Božskost, tvoření (dne) a „Božská kvalita“ (světlo) jsou Jeho rysy. Světlo značí to, co vše osvětluje. Světlo značí intelekt, jenž poznává.
Kdo je Bůh?
Bůh je On vševidoucí. Slunce je větší než kterákoliv hmotná věc, která je osvětlena, avšak naše oči tím, že znají slunce, jsou ještě větší než samotné slunce. Mysl zná oči. Kdo zná mysl? Intelekt zná mysl, ale On, jenž zná intelekt, není znám nikým dalším. On je Samo-zářící. Oči neznají samy sebe. Slunce nezná samo sebe. Já je Átman, tudíž zná ostatní a zná Sama Sebe. To je důvod, proč člověk, který spí, se sám od sebe probudí. Kdo ho jinak bude probouzet? Já je vždy bdící. Není zapotřebí někoho dalšího, kdo by Ho probudil. On je Bůh zářící Sám o Sobě, dávající Božskost Bohu a „jas“ slunci. Já je To, co vše správně umístí na patřičné místo, a dokončí práci. Já není osvětlené někým dalším. Vše je osvětleno nebo vnímáno jen díky Já. Poznat Ho jednou je dostačující. Pokusit se Ho poznat opět je naprostá hloupost. Oku není umožněno znát sebe sama. Kdo další si troufne poznat tohoto Boha? Ten, kdo si myslí, že to, co je očividné, je skutečné, uráží Paramátman, a ten, kdo takto urazí Paramátman, bude utrápený, protože si myslí, že to, co je zřejmé, je Bůh. Myslí si, že Paramátman je temnota Nevědomosti, a stává se uctívatelem čehokoliv, co se jeví smyslům. To pak zbožňuje.
Zapomenout na Skutečnost je první hřích.
Chybou je to, že od počátku zapomeneme na Skutečnost. Tímto způsobem individualita (džíva) uznává vše, co se ji zjevuje před očima a trpí tak mnohými pohromami. Já je jako On, tedy vždy zářící. Na základě Něho jsou všechny projevy rozpoznány a na Jeho podkladě je vše vnímáno. Protože to je On, kdo zná ostatní, Je vždy existující, vždy tady. On je za všemi projevy. On, jenž zná vše, je největší. On je dohlížitel nad všemi objekty, které se objevují. To, co je viděné, jsou „objekty“ a ty ve své přirozenosti značí to, co je „zničitelné“. Objekty smyslů jsou vytvářeny samotnými smyslovými objekty. Je to zákeřná povaha těchto objektů. Toho, kdo je přijme za skutečné, nemine utrpení. Budete-li nadále pokračovat v následování objektů smyslů, budete zajisté nešťastní, protože uvidíte pouze to, co je „viděné“. Pokud vidíte očima „Vnitřní zkušenosti“, pak On (Já) je všude, uvnitř i vně.
Nikdo nebyl schopen dodnes odhalit, co je tímto „pozorovatelem“. Stejně jako je prostor či nebe v každém a ve všem, On je také Vše-prostupující, pronikající vším. Je to pouze On, kdo je v tomto světě ve všem obsažen.
Všechny rozdíly jsou kvůli egu.
Pohleďte, jaká divná věc se stala! Bůh je obětován před kozou. V tomto případě je to ego, které vidělo rozdíl.
Rozdíl značí, že je viděna oddělenost. Tam, kde existuje pouze Jedno, jsou místo toho viděny dvě věci.
Ukázat, že tu jsou dvě věci, je světem rozdílu, kde jedna věc je jako vlastník a druhá jako její otrok. Avšak byl v tom určitý trik. On, jehož silou nastane zkušenost a je zakoušen celý vesmír, a kdo je podstatou prožitku tohoto vesmíru, byl zotročen, přičemž ego je ve skutečnosti neexistující. Ego se stalo vymyšlenou entitou a skutečný „Zakoušející“ byl postrašen zprávou, že zemře. Byl donucen zaplatit daň tím způsobem, že se stal obětním beránkem. Falešná entita se stala falešným „Bohem“, ale jeho Božství bylo odmítnuto díky poučení od Satgurua. Tento (falešný) „Bůh“ byl obětován namísto kozy (dualita tím byla rozehnána) a Skutečný Bůh se navrátil do svého původního Božství. On je Sám o sobě existující Bůh. Nastal hotový zázrak.
Démon je býk, na kterém se vozí Jáma, Bůh smrti. Ti všichni, kdo se drží svého fyzického těla a pokládají ho za své „já“, jsou těmito býky. Jáma se na nich vozí. Jáma znamená trest, trápení a smrt, přičemž smrt značí strach. Ty, kteří se drží tělesného egoismu, čeká jednoznačně strach a trest.
I entita, která říká: „Já jsem Bůh, Já jsem Brahman“, má stejné ego. Kdyby Paramátman říkalo: „Já jsem“ nebo „Mám zkušenost“, „Stal jsem se Skutečností“, pak se rovněž ve všech případech jedná o ego. Ego, pocit „já“, podstupuje změnu vnější formy. Tato energie je touhou užívat si. Ego je v tom natolik dovedné, že se pokouší podvést i Boha. Změní velice pohotově a obratně svou formu, svou kvalitu, ale neodchýlí se od své touhy, své chtivosti užívat si. Ego velice snadno podvede i takzvané „velmi zbožné světce“. Podrobí si i různé hostitele Bohů tím způsobem, že v nich vzbudí touhy. Jediní, kterým se poddá a podřídí, jsou ti, kdo zůstanou ve svém pravém Bytí a jsou vždy na pozoru před jakýmkoliv rozptýlením. Bez pronikavého a jemného pozorování to není možné pochopit.
Skutečnost před sebou nemá žádný cíl či záměr, zatímco naléhání či energie ega je založena na konceptu a představivosti. Tato představivost se nemůže poměřit s nesmírnou velikostí Skutečnosti. To znamená, že koncept „já“ nemůže poznat podstatu Skutečnosti. Nemůže vědět, jaká je její délka, šířka, jak moc jí je, odkud je, kde se nachází, a nezná stavy, kterými proniká atd. Pocit „já“ je vždy neúplný, omezený a upadající. Poroste do té doby, dokud má sestupný trend, avšak automaticky bude rozpuštěn ve chvíli, kdy začne směřovat nahoru a odváží se pochopit nezměrné. Proto nedokáže změřit konec nekonečného.
Čtyři stupně řeči tj. para, pašjanti, madhjama a vaikhari, jsou v Realitě zničeny. Kdo by tam měl mluvit? Kdo by tam měl vůbec něco říkat? Pokud se o tom mluví, potom to není Skutečnost. Říkat, že „já jsem Brahman“, ještě není faktické spočívání jako Brahman. Ono je takové, jaké to je, bez mluvení. Ono to je, ale bez mluvení, což znamená, že to existuje před pronesením jakéhokoliv slova. „Ono“ je tu před uvědoměním zakoušení těla a setrvává i při uvědomění těla. Začalo mluvit a využívat další smyslové orgány, protože tu byla zkušenost těla, ale i tak je to vždy stejné. Když tu již tělo nebude a zůstane tu třeba jen pár slov, až nakonec i ony zaniknou, bude to stále takové, jaké to bylo předtím. Ve Skutečnosti nedojde k žádnému přírůstku či úbytku poté, kdy přijde a odejde tělo.
Pocit ega, které zakouší omezené tělo, je jedinou věcí, která se zdá být ve Skutečnosti v nepořádku. Jakmile to je pochopeno, vše je napraveno. Skutečnost tu je, i když říkám, že není. Ona se nemění. I když se o ní může říci mnoho, ona je taková, jaká je. Vždy zůstává taková, jaká je. Přirozenost Brahman se nemění. Skutečnost, která je, se nemění. Ona je vždy pouze „To“ a je jedno, co o ní třeba řeknete. Pokud použijete ošklivá slova, pak budou všechna pouze jmény Pána Šivy.
Jedinečné, bez něčeho druhého, bez toho, aby tomu bylo něco rovno, značí pouze To Jedno. Je to „To“, co je stejnoměrně všude rozvinuto. My jsme „To“ a nic jiného. Pokud políbíte psa, políbíte pouze Brahman. Pes je také Brahman.
Uchovat Šivu jako Šivu je samádhi.
Ten, kdo udržuje Brahman jako Brahman, je moudrý. Jak může někdo dát záchodu označení Brahman? Jak může někdo oslovit svou ženu jako Brahman? Tato otázka vyvstává pouze prostřednictvím totožnosti s egem.
Pokud to vidíte fyzickýma očima, je to iluze, která značí nevědomost, pokud jde o „Pravou přirozenost“ toho. Jestliže to vidíte „vnitřním zrakem“, je to Brahman. Utrhnout list z tulsi je hříchem (tulsi je v Indii posvátnou rostlinou), ale nabídnutí listů tulsi je bráno jako znak přízně! Ať už písma říkají cokoliv, pro opravdového mudrce to nemá žádný význam. Ve stručnosti tedy ten, kdo nezná sama sebe, je velký hříšník. Já je přirozeně takové, jaké je. „Kvalita stavu Já“ není vlastnictvím Já. To znamená, že pocit „sebe“ není Já. Není správné, jsou-li pocity „Toho“ a „já“ brány jako dvě oddělené věci. Správné je vědět, že vše je „To Jedno Samotné“. Není tu nic dalšího, proto bychom neměli používat kvality „sebe“. Ryzí vnímání, neboli to, co je zakoušeno bez jakéhokoliv úsilí, je správné, ale řekne-li se
o tom něco, zahrnuje to v sobě „objekt“ a pocit „já“, který to zakouší. Tomu je nutné se vyhnout.
Toto Já je samo znakem odloučení. Připoutanost značí být ve společnosti s něčím „dalším“. Být nepřipoutaný značí nemít žádnou společnost, nic dalšího. Společnost znamená „něco dalšího“. Zahrnuje dvojnost. Společník značí dělat něco společně. Nepřipoutaný značí nebýt ve společnosti s něčím „dalším“. Já je Jedno jediné a je nepřipoutané. Ten, kdo ví, že poznal, nebo že něco pochopil, je ten, kdo pochopil. Ten, kdo pochopil, je uspokojen. Je klidný a mlčí. Ten, kdo správně pochopil, má jasno, nemá nyní žádnou námitku a není tu žádná další promluva. Je nutné mluvit, když nemáme žádné námitky? Ten, kdo má námitku, bude zajisté něco říkat. Ten, jehož námitky jsou pryč, zůstává klidný. Nepřítomnost řečnění sedí „Realizované bytosti“. Nemá už žádnou příčinu k mluvení. „Poznal jsem to“ je chybné prohlášení, protože potřeba slov se ztratí. Při popisu Brahman jsou všechny popisy doplněny předponou „ne toto, ne tamto“.
Jazyk toho, kdo mluví, je takzvaně rozdělen. Je samozřejmé, že žádná řeč není možná jazykem, jenž je rozdělen. Toto rčení je používáno proto, aby se tím ukázalo, že není možné vyřknout jediné slovo. To znamená, že není možné vyslovit jediné slovo, kterým by se popsalo to, co je úplné. Říká se: „Jazyk posvátného hada, na kterém je Pán Višnu posazen, byl rozdělen, protože Skutečnost nelze popsat.“ Slova nemohou vyjádřit Skutečnost. Jazyk je nepoužitelný. Védy se přestaly snažit popsat Skutečnost pomocí negací (néti, néti – ne toto, ne tamto). Slovo Šruti (Véda) značí „Poznání přijaté po vyslechnutí“. Po poslechnutí promluvy se adept rozhodne prohlášením „Je to tak.“ To znamená, že přijal vyslechnuté učení jako pravdivé, ale to není Poznání, zrozené ze skutečného prožitku. Logický závěr není Sebe-Poznáním či „Přímou realizací“. Toto Poznání, které Védy takto ustanovují, se pokládá za pravdivé a má se za to, že by to mohlo být tak, ale prostě tomu věřit v tomto pojetí není Sebe-Poznáním.
Co je Sebe-Poznání? Poznat to svým celým Bytím, skutečně to cítit uvnitř sebe jako své Já je „Poznáním Já“. „Ne další“ znamená, že stav není zkušeností „druhých“. Sebe-Poznání není poznání druhých. Stav, přirozenost, radost ze Skutečnosti je Já. To je Skutečnost Sebe-poznání. Jaký smysl má držet neústupný postoj, když jste realizovaní? Samartha Ramdás říká: „Já jsem falešný. Vše, co je mé, je falešné. Nemám místo, žádné postavení.“ Vše je klamné. To projev, Prákrti, mluví. To je také klamné. Beztvaré, Puruša, je také klamné. On je tu také odhozen. Prákrti a Puruša jsou uměle vytvořené, falešné. Jsou zbytečné. Nejsou skutečné. I jejich jména jsou falešná. Říkat tam, kde nic nezůstává: „Já jsem poznal“, je falešné. Můžete být „znalí“, na tom nic špatného není, ale neříkejte: „Já nyní nemám nic zbylého“, protože falešné „já“ je v tomto případě stále zbytkem.
To, co nelze vidět a vnímat, je Skutečnost.
To, co zná všechny věci, je Brahman.
To, co funguje pomocí intelektu, je individuální vědomí. Toto individuální vědomí (džíva) vše chápe skrze intelekt.
Brahman je nezničitelný. Pravda je jeho Skutečností.
Na Jeho základě se objevují všechny další věci. Realizovaná bytost neboli Džňánin zná Skutečnost. Vše, co existuje, se objeví na podkladě Skutečnosti, a to vše také zmizí, protože přirozeností toho je zmizet. Existencí Realizované bytosti (Džňánina) není zdánlivý jev. Tato existence se ne(ob)jeví, a tudíž se ani nerozpadne. Ona nezeslábne, neubude. To je pochopeno prostřednictvím zaměření pozornosti na sebe. K pochopení není zapotřebí žádné úsilí. Skutečnost, „vaše přirozenost“ neboli svarúpa, je nenucená, bezprostřední. Je nezlomná, nezničitelná. Celý vesmír se projevuje na „Ní“. Ona se nazývá Brahman. Slunce se někdy označuje pojmy Diwakar nebo Bhaskar. Slunce se také nazývá SurjaNárájan. Zářnost, Božskost, tvoření (dne) a „Božská kvalita“ (světlo) jsou Jeho rysy. Světlo značí to, co vše osvětluje. Světlo značí intelekt, jenž poznává.
Kdo je Bůh?
Bůh je On vševidoucí. Slunce je větší než kterákoliv hmotná věc, která je osvětlena, avšak naše oči tím, že znají slunce, jsou ještě větší než samotné slunce. Mysl zná oči. Kdo zná mysl? Intelekt zná mysl, ale On, jenž zná intelekt, není znám nikým dalším. On je Samo-zářící. Oči neznají samy sebe. Slunce nezná samo sebe. Já je Átman, tudíž zná ostatní a zná Sama Sebe. To je důvod, proč člověk, který spí, se sám od sebe probudí. Kdo ho jinak bude probouzet? Já je vždy bdící. Není zapotřebí někoho dalšího, kdo by Ho probudil. On je Bůh zářící Sám o Sobě, dávající Božskost Bohu a „jas“ slunci. Já je To, co vše správně umístí na patřičné místo, a dokončí práci. Já není osvětlené někým dalším. Vše je osvětleno nebo vnímáno jen díky Já. Poznat Ho jednou je dostačující. Pokusit se Ho poznat opět je naprostá hloupost. Oku není umožněno znát sebe sama. Kdo další si troufne poznat tohoto Boha? Ten, kdo si myslí, že to, co je očividné, je skutečné, uráží Paramátman, a ten, kdo takto urazí Paramátman, bude utrápený, protože si myslí, že to, co je zřejmé, je Bůh. Myslí si, že Paramátman je temnota Nevědomosti, a stává se uctívatelem čehokoliv, co se jeví smyslům. To pak zbožňuje.
Zapomenout na Skutečnost je první hřích.
Chybou je to, že od počátku zapomeneme na Skutečnost. Tímto způsobem individualita (džíva) uznává vše, co se ji zjevuje před očima a trpí tak mnohými pohromami. Já je jako On, tedy vždy zářící. Na základě Něho jsou všechny projevy rozpoznány a na Jeho podkladě je vše vnímáno. Protože to je On, kdo zná ostatní, Je vždy existující, vždy tady. On je za všemi projevy. On, jenž zná vše, je největší. On je dohlížitel nad všemi objekty, které se objevují. To, co je viděné, jsou „objekty“ a ty ve své přirozenosti značí to, co je „zničitelné“. Objekty smyslů jsou vytvářeny samotnými smyslovými objekty. Je to zákeřná povaha těchto objektů. Toho, kdo je přijme za skutečné, nemine utrpení. Budete-li nadále pokračovat v následování objektů smyslů, budete zajisté nešťastní, protože uvidíte pouze to, co je „viděné“. Pokud vidíte očima „Vnitřní zkušenosti“, pak On (Já) je všude, uvnitř i vně.
Nikdo nebyl schopen dodnes odhalit, co je tímto „pozorovatelem“. Stejně jako je prostor či nebe v každém a ve všem, On je také Vše-prostupující, pronikající vším. Je to pouze On, kdo je v tomto světě ve všem obsažen.
Všechny rozdíly jsou kvůli egu.
Pohleďte, jaká divná věc se stala! Bůh je obětován před kozou. V tomto případě je to ego, které vidělo rozdíl.
Rozdíl značí, že je viděna oddělenost. Tam, kde existuje pouze Jedno, jsou místo toho viděny dvě věci.
Ukázat, že tu jsou dvě věci, je světem rozdílu, kde jedna věc je jako vlastník a druhá jako její otrok. Avšak byl v tom určitý trik. On, jehož silou nastane zkušenost a je zakoušen celý vesmír, a kdo je podstatou prožitku tohoto vesmíru, byl zotročen, přičemž ego je ve skutečnosti neexistující. Ego se stalo vymyšlenou entitou a skutečný „Zakoušející“ byl postrašen zprávou, že zemře. Byl donucen zaplatit daň tím způsobem, že se stal obětním beránkem. Falešná entita se stala falešným „Bohem“, ale jeho Božství bylo odmítnuto díky poučení od Satgurua. Tento (falešný) „Bůh“ byl obětován namísto kozy (dualita tím byla rozehnána) a Skutečný Bůh se navrátil do svého původního Božství. On je Sám o sobě existující Bůh. Nastal hotový zázrak.
Démon je býk, na kterém se vozí Jáma, Bůh smrti. Ti všichni, kdo se drží svého fyzického těla a pokládají ho za své „já“, jsou těmito býky. Jáma se na nich vozí. Jáma znamená trest, trápení a smrt, přičemž smrt značí strach. Ty, kteří se drží tělesného egoismu, čeká jednoznačně strach a trest.
I entita, která říká: „Já jsem Bůh, Já jsem Brahman“, má stejné ego. Kdyby Paramátman říkalo: „Já jsem“ nebo „Mám zkušenost“, „Stal jsem se Skutečností“, pak se rovněž ve všech případech jedná o ego. Ego, pocit „já“, podstupuje změnu vnější formy. Tato energie je touhou užívat si. Ego je v tom natolik dovedné, že se pokouší podvést i Boha. Změní velice pohotově a obratně svou formu, svou kvalitu, ale neodchýlí se od své touhy, své chtivosti užívat si. Ego velice snadno podvede i takzvané „velmi zbožné světce“. Podrobí si i různé hostitele Bohů tím způsobem, že v nich vzbudí touhy. Jediní, kterým se poddá a podřídí, jsou ti, kdo zůstanou ve svém pravém Bytí a jsou vždy na pozoru před jakýmkoliv rozptýlením. Bez pronikavého a jemného pozorování to není možné pochopit.
Skutečnost před sebou nemá žádný cíl či záměr, zatímco naléhání či energie ega je založena na konceptu a představivosti. Tato představivost se nemůže poměřit s nesmírnou velikostí Skutečnosti. To znamená, že koncept „já“ nemůže poznat podstatu Skutečnosti. Nemůže vědět, jaká je její délka, šířka, jak moc jí je, odkud je, kde se nachází, a nezná stavy, kterými proniká atd. Pocit „já“ je vždy neúplný, omezený a upadající. Poroste do té doby, dokud má sestupný trend, avšak automaticky bude rozpuštěn ve chvíli, kdy začne směřovat nahoru a odváží se pochopit nezměrné. Proto nedokáže změřit konec nekonečného.
Čtyři stupně řeči tj. para, pašjanti, madhjama a vaikhari, jsou v Realitě zničeny. Kdo by tam měl mluvit? Kdo by tam měl vůbec něco říkat? Pokud se o tom mluví, potom to není Skutečnost. Říkat, že „já jsem Brahman“, ještě není faktické spočívání jako Brahman. Ono je takové, jaké to je, bez mluvení. Ono to je, ale bez mluvení, což znamená, že to existuje před pronesením jakéhokoliv slova. „Ono“ je tu před uvědoměním zakoušení těla a setrvává i při uvědomění těla. Začalo mluvit a využívat další smyslové orgány, protože tu byla zkušenost těla, ale i tak je to vždy stejné. Když tu již tělo nebude a zůstane tu třeba jen pár slov, až nakonec i ony zaniknou, bude to stále takové, jaké to bylo předtím. Ve Skutečnosti nedojde k žádnému přírůstku či úbytku poté, kdy přijde a odejde tělo.
Pocit ega, které zakouší omezené tělo, je jedinou věcí, která se zdá být ve Skutečnosti v nepořádku. Jakmile to je pochopeno, vše je napraveno. Skutečnost tu je, i když říkám, že není. Ona se nemění. I když se o ní může říci mnoho, ona je taková, jaká je. Vždy zůstává taková, jaká je. Přirozenost Brahman se nemění. Skutečnost, která je, se nemění. Ona je vždy pouze „To“ a je jedno, co o ní třeba řeknete. Pokud použijete ošklivá slova, pak budou všechna pouze jmény Pána Šivy.
Jedinečné, bez něčeho druhého, bez toho, aby tomu bylo něco rovno, značí pouze To Jedno. Je to „To“, co je stejnoměrně všude rozvinuto. My jsme „To“ a nic jiného. Pokud políbíte psa, políbíte pouze Brahman. Pes je také Brahman.
Uchovat Šivu jako Šivu je samádhi.
Ten, kdo udržuje Brahman jako Brahman, je moudrý. Jak může někdo dát záchodu označení Brahman? Jak může někdo oslovit svou ženu jako Brahman? Tato otázka vyvstává pouze prostřednictvím totožnosti s egem.
Pokud to vidíte fyzickýma očima, je to iluze, která značí nevědomost, pokud jde o „Pravou přirozenost“ toho. Jestliže to vidíte „vnitřním zrakem“, je to Brahman. Utrhnout list z tulsi je hříchem (tulsi je v Indii posvátnou rostlinou), ale nabídnutí listů tulsi je bráno jako znak přízně! Ať už písma říkají cokoliv, pro opravdového mudrce to nemá žádný význam. Ve stručnosti tedy ten, kdo nezná sama sebe, je velký hříšník. Já je přirozeně takové, jaké je. „Kvalita stavu Já“ není vlastnictvím Já. To znamená, že pocit „sebe“ není Já. Není správné, jsou-li pocity „Toho“ a „já“ brány jako dvě oddělené věci. Správné je vědět, že vše je „To Jedno Samotné“. Není tu nic dalšího, proto bychom neměli používat kvality „sebe“. Ryzí vnímání, neboli to, co je zakoušeno bez jakéhokoliv úsilí, je správné, ale řekne-li se
o tom něco, zahrnuje to v sobě „objekt“ a pocit „já“, který to zakouší. Tomu je nutné se vyhnout.
Toto Já je samo znakem odloučení. Připoutanost značí být ve společnosti s něčím „dalším“. Být nepřipoutaný značí nemít žádnou společnost, nic dalšího. Společnost znamená „něco dalšího“. Zahrnuje dvojnost. Společník značí dělat něco společně. Nepřipoutaný značí nebýt ve společnosti s něčím „dalším“. Já je Jedno jediné a je nepřipoutané. Ten, kdo ví, že poznal, nebo že něco pochopil, je ten, kdo pochopil. Ten, kdo pochopil, je uspokojen. Je klidný a mlčí. Ten, kdo správně pochopil, má jasno, nemá nyní žádnou námitku a není tu žádná další promluva. Je nutné mluvit, když nemáme žádné námitky? Ten, kdo má námitku, bude zajisté něco říkat. Ten, jehož námitky jsou pryč, zůstává klidný. Nepřítomnost řečnění sedí „Realizované bytosti“. Nemá už žádnou příčinu k mluvení. „Poznal jsem to“ je chybné prohlášení, protože potřeba slov se ztratí. Při popisu Brahman jsou všechny popisy doplněny předponou „ne toto, ne tamto“.
Jazyk toho, kdo mluví, je takzvaně rozdělen. Je samozřejmé, že žádná řeč není možná jazykem, jenž je rozdělen. Toto rčení je používáno proto, aby se tím ukázalo, že není možné vyřknout jediné slovo. To znamená, že není možné vyslovit jediné slovo, kterým by se popsalo to, co je úplné. Říká se: „Jazyk posvátného hada, na kterém je Pán Višnu posazen, byl rozdělen, protože Skutečnost nelze popsat.“ Slova nemohou vyjádřit Skutečnost. Jazyk je nepoužitelný. Védy se přestaly snažit popsat Skutečnost pomocí negací (néti, néti – ne toto, ne tamto). Slovo Šruti (Véda) značí „Poznání přijaté po vyslechnutí“. Po poslechnutí promluvy se adept rozhodne prohlášením „Je to tak.“ To znamená, že přijal vyslechnuté učení jako pravdivé, ale to není Poznání, zrozené ze skutečného prožitku. Logický závěr není Sebe-Poznáním či „Přímou realizací“. Toto Poznání, které Védy takto ustanovují, se pokládá za pravdivé a má se za to, že by to mohlo být tak, ale prostě tomu věřit v tomto pojetí není Sebe-Poznáním.
Co je Sebe-Poznání? Poznat to svým celým Bytím, skutečně to cítit uvnitř sebe jako své Já je „Poznáním Já“. „Ne další“ znamená, že stav není zkušeností „druhých“. Sebe-Poznání není poznání druhých. Stav, přirozenost, radost ze Skutečnosti je Já. To je Skutečnost Sebe-poznání. Jaký smysl má držet neústupný postoj, když jste realizovaní? Samartha Ramdás říká: „Já jsem falešný. Vše, co je mé, je falešné. Nemám místo, žádné postavení.“ Vše je klamné. To projev, Prákrti, mluví. To je také klamné. Beztvaré, Puruša, je také klamné. On je tu také odhozen. Prákrti a Puruša jsou uměle vytvořené, falešné. Jsou zbytečné. Nejsou skutečné. I jejich jména jsou falešná. Říkat tam, kde nic nezůstává: „Já jsem poznal“, je falešné. Můžete být „znalí“, na tom nic špatného není, ale neříkejte: „Já nyní nemám nic zbylého“, protože falešné „já“ je v tomto případě stále zbytkem.
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:47:10
Problém s jakýmkoli učením je, že předepisuje iluzorní osobě nějaké cvičení, nějaký postup, něco co má dělat, aby se zbavila iluzorní identity. Ale tím, že má iluzorní identita úkol něco dělat, se prodlužuje život iluzorní identity.
Iluzorní identita totiž miluje cesty. Miluje úkoly. Miluje účel. Miluje někam jít a něčeho dosahovat. Protože doufá, že někde v budoucnu najde něco skutečného a bude moci říct: "To je ono! Našel jsem něco skutečného a já sám jsem skutečný!" Tímhle záměrem se snaží potvrdit, že není iluzorní. Iluzorní identita žije jen v budoucnosti. Žije jen v tom, čeho může a chce dosahovat.
Když se dozví, že tohle už je ono, nenávidí tu zprávu. Nemůže jí akceptovat. Nemůže jí ani skutečně slyšet. Protože pro svůj iluzorní život potřebuje cestu, potřebuje budoucnost, ve které bude moci prokázat, že je skutečná. Není. A tohle už je ono.
Když iluzorní identita odpadne, je jasné, že tu nikdy nebyla.
Takže ty kundo jeblá, ty by sis přál aby ta iluzorní entita pochopila že ona je To...
Ty jsi čurák, ty jsi kunda,
proč to tady furt sereš těm iluzorním entitám ???
Když iluzorní entita vodpadne, může být jasný leda hovno,
zmrde vypíčenej a vymrdanej,
páč něco jasnýho může být pouze tý iluzorní entitě
Veile, Veile,
chápu že pro tebe zde není žádné uvědomění že píšeš píčoviny,
ale uvědom si že jsi kunda blbá,
a to je jasný
dokonce bez uvědomění, páč jasný bez uvědomění je leda tvý hovno...
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » pon 03. led 2022 23:59:29
Když se dozví, že tohle už je ono, nenávidí tu zprávu. Nemůže jí akceptovat. Nemůže jí ani skutečně slyšet. Protože pro svůj iluzorní život potřebuje cestu, potřebuje budoucnost, ve které bude moci prokázat, že je skutečná. Není. A tohle už je ono.
A proč by jako měli nenávidět zprávu to, že toto je ono ?
Přestan se voblbovat hovnama vo tom, že toto je vono a budeš doma kundo pitomá,
a nebude tě ani tlačit do prdele nějaká iluze voddělenosti,
která mimochodem vadí jen takovým pitomým šaškům jako jsi ty...
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od Jana » úte 04. led 2022 5:49:10
Petře, v mysli muže být hromada myšlenek, kterým říkáš hovna, které jsou úplně k ničemu. Jak se od nich odlišuje intuice, ve které je jasno? Jak se rozpozná vzhled, ve kterém není třeba víc přemýšlet ?
- Jana
- Příspěvky: 687
- Registrován: pát 08. úno 2019 7:25:47
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » úte 04. led 2022 7:23:03
Žádný myšlenky a žádný jasno které je uvědoměním,
představuješ si intuici která je uvědoměním,
nákej Aha efekt,
nic takového...
Žádná taková intuice kde je nějaký jasno a krásno, to jsou pocitářský sračky...
představuješ si intuici která je uvědoměním,
nákej Aha efekt,
nic takového...
Žádná taková intuice kde je nějaký jasno a krásno, to jsou pocitářský sračky...
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » úte 04. led 2022 7:30:32
Když někomu mrdne z nějakýho konceptu "iluze dvojnosti"
a nechápe duchovní texty,
nejspíše si vytvoří "iluzi ničeho"
což není sebepoznání ale sebepopření,
a pak se jen voblbuje koncepty nevyššího stavu,
bez pochopení toho, co je UV
a jeho ego neustále popírá svou existenci i celý svět....
S idioty se nediskutuje, idioti se posílaj do prdele !!!
a nechápe duchovní texty,
nejspíše si vytvoří "iluzi ničeho"
což není sebepoznání ale sebepopření,
a pak se jen voblbuje koncepty nevyššího stavu,
bez pochopení toho, co je UV
a jeho ego neustále popírá svou existenci i celý svět....
S idioty se nediskutuje, idioti se posílaj do prdele !!!
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od vostalpetr » úte 04. led 2022 7:33:53
Jak se rozpozná vzhled, ve kterém není třeba víc přemýšlet ?
To se ptáš jak rozpoznáš kdo je kdo pomocí jeho vzhledu ???
No intuicí rozhodně ne, takže si to zjisti...
-
vostalpetr - Příspěvky: 5117
- Registrován: úte 08. pro 2015 23:39:45
Re: Hromady hoven k sebevoblbování
od Jana » úte 04. led 2022 8:21:00
vostalpetr píše:
Žádná taková intuice kde je nějaký jasno a krásno, to jsou pocitářský sračky...
Jasně. Z té hromady hoven k sebeoblbování může vysvitnout intuice jako pocit.
Řídit se v životě intuicí znamená dělat to, co cítíme, že je správné, pak ten život zpravidla nemá chybu.
Zabřednout do pocitářských sraček znamená proměnit pocit, že něco není správné, v myšlenku "vím, co je špatně" a té se držet. Pak se směřuje k tomu, že všechno je špatně.
Na co se zaměří pozornost, to se posílí.
vostalpetr píše:Jak se rozpozná vzhled, ve kterém není třeba víc přemýšlet ?
To se ptáš jak rozpoznáš kdo je kdo pomocí jeho vzhledu ???
No intuicí rozhodně ne, takže si to zjisti...
Tohle je trošku nedopatření, mobil si sám upravil pravopis a já to po sobě nečetla.
Měl tam být vhled, ne vzhled.
Vhled je mimo myšlenky i pocity.
Ale řekla bych, že k jeho poznání vede intuice.
- Jana
- Příspěvky: 687
- Registrován: pát 08. úno 2019 7:25:47
Kdo je online
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 266 návštevníků