od vostalpetr » pát 18. úno 2022 9:37:53
To že napíšeš, že SČA je mimo čas a prostor, je stejná blbost jako bys napsal že proton,neutron a elektron (PNE)jsou mimo hmotu.
od vostalpetr » pát 18. úno 2022 9:44:16
Blaženost, Láska a Soucit jsou tři strany jedné mince
od armin » pát 18. úno 2022 12:56:25
vostalpetr píše:Blábolíš hovadiny
od armin » pát 18. úno 2022 14:48:16
vostalpetr píše:Je to ještě jinak, seš idiot...
od salmo1cz » pát 18. úno 2022 18:46:54
vostalpetr píše:Řád nicméně poukazuje na to, že na rozdíl od ostatních eonských civilizací byla západní civilizace „nakažena“ tím, co označuje za mágsko-nazarejský (Magian/Nazarene) vliv, reprezentovaný křesťanstvím a judaismem.[91] Podle Řádu byla kdysi západní civilizace „pionýrskou entitou proniknutou elitistickými hodnotami a oslavující cestu válečníka“, ale pod vlivem židokřesťanského étosu se stala „esenciálně neurotickou, do sebe zahleděnou a posedlou“, přijala humanismus, kapitalismus, komunismus, „podvod demokracie“ a „dogma o rovnosti ras“.[92] Řád věří, že „mágsko-nazarejské“ síly reprezentují protievoluční trend, který ohrožuje dosažení západního Impéria a tedy i evoluci lidstva, a považuje za nutné tohoto „kosmického nepřítele“ silou vůle překonat.[93] Goodrick-Clarke a Sieg poukazují na to, že tyto myšlenky a koncepty jsou ovlivněny dílem Oswalda Spenglera (který ovšem byl ostrým kritikem nacismu a rasismu) a Francise Parkera Yockeye.[94]
S tím bych souhlasil,
nebot "láska k něčemu" je učením démonů, cesta k zatracení ve zvířecí pudovosti které říkáme pocity...
od salmo1cz » pát 18. úno 2022 20:47:14
vostalpetr píše:To že napíšeš, že SČA je mimo čas a prostor, je stejná blbost jako bys napsal že proton,neutron a elektron (PNE)jsou mimo hmotu.
Víš co je to ty kundo nirvikalpa samadhi ???
No to je právě ty idiote ta SČA, takže mysl je v klidu a není zde nic jiného než jen Skutečnost,
žádný uvědomování a už vůbec ne uvědomování pitomostí...
Čas a prostor je vytvářen UV a ne SČA,
NAUČ SE ZÁKLADY DEBILE...
od vostalpetr » pát 18. úno 2022 20:59:50
armin píše:vostalpetr píše:Je to ještě jinak, seš idiot...
To taky nejsem.
od Alaja » sob 19. úno 2022 0:02:53
Katolický kněz, který zemřel na 48 minut, tvrdí, že bůh je žena
Katolický kněz z Massachusetts byl oficiálně mrtvý více než 48 minut, než se lékařům podařilo zázračně znovu nastartovat jeho srdce. Otec John Micheal O'Neal tvrdí, že během této doby odešel do nebe a setkal se s Bohem, kterého popisuje jako vřelou a utěšující mateřskou postavu. Jednasedmdesátiletý duchovní byl 29. ledna po těžkém infarktu převezen....
https://ceskobezcenzury.cz/2022/02/top- ... h-je-zena/
od Alaja » sob 19. úno 2022 3:24:17
http://www.karmel.cz/index.php/karmelit ... -mystika-3
Titus Brandsma: Co je mystika? (3/6)
Potěšení je do značné míry spojeno s utrpením, které je však neseno z lásky...Bylo by naprostým omylem spatřovat v mystice především potěšení
Mystika má pochopitelně mnoho aspektů. V prvé řadě je ale sjednocením mezi Bohem a člověkem, při němž nejdůležitější roli sehrávají vyšší mohutnosti člověka, rozum a vůle. Už zde je však třeba rozlišovat.
Předně existuje spíše intelektuální směr, jehož nejvyšším cílem je kontemplace Božích tajemství, a předchuť nebe, stejně jako nebeská blaženost jsou spatřovány v tzv. visio beatifica, v blaženém patření na Boha. Popsat toto patření na Boha je nejvýš obtížné, protože při něm všechny obrazy ustupují do pozadí. Proto se v tomto případě také hovoří o vstupu do „božské temnoty". Vedle této intelektuální školy stojí spíše volutaristický přístup, nazývaný také školou lásky. Mistry a učiteli této školy jsou především Augustin, Bernard z Clairvaux a Bonaventura. V Nizozemí patří k důležitým zástupcům této školy Hadewijch (1) a Beatrijs z Nazareta (2).
Kloní-li se obecně dominikáni spíše k intelektuálnímu směru, jsou františkáni se svým serafínským otcem a cisterciáci se svou vůdčí osobností Bernardem z Clairvaux stoupenci voluntaristického směru. Také Terezie z Avily je často přiřazována k této druhé škole a jistě platí, že lásku Terezie zdůrazňuje velmi, nicméně spíše jako prostředek, a ne jako cíl. Spolu s Ruisbroekem a Janem od Kříže stojí Terezie a mystická škola Karmelu spíše uprostřed a vytváří osobitou harmonii mezi oběma směry. Proto jsou všichni tři pokládáni obecně za učitele mystického života, i když se oba prvně jmenovaní mírně kloní spíše k intelektuálnímu, zatímco Terezie k voluntaristickému směru.
Pokud jde o postoj mystiky k askezi, je třeba se zaměřit na význam mystiky pro život, tj. na její vztah k praktikování ctností. Rovněž zde najdeme velké rozdíly mezi různými směry; a je třeba se vyvarovat přílišného zjednodušování. Podstatné a obecně zdůrazňované jsou ctnosti jako poslušnost, skromnost, láska k Bohu a k bližnímu, čistota, odpoutanost od pozemských hodnot a sjednocení s vůli Boží. Tyto ctnosti musí být přítomné i v nejodloučenějších formách kontemplativního života. Církev přísně odsuzuje deformaci kontemplativního života v tzv. kvietismu, kde se v nezdravé pokoře pohrdá vším, co ze své strany dělá člověk; ten se pasivně odevzdává do Božích rukou a očekává jen milost.
Po Eckhartově (3) mystice, silně orientované na intelekt, se objevil s Ruisbroekem, a ještě více pod vlivem Geerta Grooteho (4), jiný směr: Devotio moderna (5), v němž byl kladen důraz – možná až příliš – na praktikování ctností. Mystické obdarování jako Boží dar bylo sice i nadále považováno za velmi hodnotné, ale především se začala zdůrazňovat nutnost stát se „hodným" přijmout toto obdarování, nepostavit do cesty žádnou překážku a dělat ze své strany vše, co může Bůh žádat, aniž by z toho člověk chtěl odvozovat právo na mystické obdarování.
Důsledkem bylo, že se málo mluvilo o mystice a člověk se soustředil jen na askezi. „Svatost skutků", tak vypadal ideál. Pomalu to vedlo ke zbožnosti založené na vnějších projevech, což pak vyvolalo reakci vedoucí k úsilí o „zvnitřnění" v protestantismu. Přesto lze Devotio moderna po právu nazvat mystickou školou, neboť chápala mystiku a askezi jako jednotu, přičemž mystika byla nahlížena jako božský prvek, askeze jako lidský. Zvláště v počátečním období tohoto hnutí byli mnozí jeho příznivci mysticky obdarováni a jejich skutky vyrůstaly z hlubokého zakořenění v Bohu. Z tohoto důvodu je spis „Následování Krista" (6), navzdory silnému asketickému důrazu, mystickým dílem.
S nástupem reformace byla ukončena epocha „svatosti skutků". Spolu s kartuziány v Kolíně a školou v Oisterwijk s Mikulášem von Esch to byl sv. Petr Canisius (7), který velkou měrou přispěl k tomu, že se opět prosadila harmonická podoba niterného vztahu s Bohem a vnějšího života praktikování ctností. Současně vystupuje do popředí třetí aspekt mystického života, usilování o připodobnění Bohu.
Jestliže dříve bylo připodobnění se Bohu chápáno především duchovně, v 13. století, kdy rozkvétá lidová zbožnost v nejrůznějších formách, se začíná více zdůrazňovat – rovněž pod vlivem renesance – připodobnění se vtělenému Bohu. Bylo-li dřívější úsilí zaměřeno především na osvobození ducha od závislosti na těle, nyní byl středem pozornosti Bůh, který v Ježíši Kristu přichází k člověku a zve jej, aby se mu stal podobným. Tato myšlenka žila zvláště v prostředí Devotio moderna, spis „Následování Krista" pak nejlépe charakterizuje toto hnutí. Nicméně tento způsob následování někdy sklouzl k příliš materiálně chápanému připodobnění se Kristu a jeho životu. Přesto bylo v této formě zbožnosti mnoho dobrého a přinesla velké požehnání.
Pod vlivem výše uvedených důrazů se nyní objevují fenomény jako rány (stigmata), o kterých před sv. Františkem nenajdeme žádnou zmínku. Vznikaly různé pobožnosti a zvyky zaměřené na uctění Kristova lidství, jako stavění jeslí, křížových cest, uctívání Ježíšových ran, jeho tváře apod. Když tyto pobožnosti degradovaly a ztratily svou přitažlivost, přišla s reformací a následně protireformací nová forma duchovního a mystického života: život v Kristu.
Vůdce tohoto nového směru, kardinál de Bérulle, byl očividně ovlivněn karmelitkami, které přišly do Francie (Anna od Ježíše založila klášter nejprve v Paříži, pak v Bruselu), a spisem „Evangelijní perla", který vznikl v prostředí školy v Oisterwijk. Chápání následování Krista bylo z velké části přeneseno do roviny nitra člověka: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" (Gal 2,20). A je jasné, že podobně jako Kristův život na zemi nesl pečeť utrpení a oběti, i mystické sjednocení s Kristem, které usiluje především o připodobnění Bohu, musí utrpení na cestě následování a sjednocení s Kristem přiřadit důležité místo.
Bylo by naprostým omylem spatřovat v mystice především potěšení; potěšení je do značné míry spojeno s utrpením, které je však neseno z lásky k Bohu a bližnímu, ochotně a ve spojení s Bohem. Nejde jen o utrpení duševní, ale velmi často i o velké utrpení tělesné, které zároveň slouží k očištění a odpoutání od všech pozemských požitků.
Určitým způsobem lze mystický život chápat jako stálé očišťování a tříbení: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha" (Mt 5,8). Toto očišťování a tříbení je nejen aktivní, tj. takové, o které máme ze své strany usilovat my, ale také pasivní, nakolik Bůh v našem životě utrpení dopouští, a tak navštěvuje a očišťuje své vyvolené.
(1) Mystička žijící v Brabantsku ve 13. století, která měla vliv na Jan van Ruisbroeka.
(2) Vlámská cisterciačka a mystička žijící rovněž ve 13. století.
(3) Německý dominikán, teolog, filozof, mystický spisovatel žijící v letech 1260 – 1327.
(4) Holandský kazatel, mystik a reformátor 14. století, zakladatel Bratří společného života a inspirátor hnutí Devotio moderna.
(5) Duchovní hnutí pozdního středověku zaměřené na následování Ježíše Krista jako vzoru křesťanského života.
(6) Autorem je Tomáš Kempenský (asi 1380-1471), augustiniánský řeholník a mystik.
(7) Významný německý jezuitský teolog a kazatel 15. století, autor prvních katolických katechismů.
Převzato z knihy: Engagierte Mystik
Autor: Titus Brandsma
Vydal: Bonifatius-Verlag Paderborn, 1991
Přeložil a upravil: Norbert Žuška, OCarm.
od Alaja » sob 19. úno 2022 3:32:56
Blažené patření (latinsky visio beatifica) je v křesťanské teologii stav bezprostředního vidění (vnímání) Boha, který je v nebi dopřán andělům, svatým a těm, kteří zemřeli bez smrtelného hříchu. Jeho důsledkem je taková láska k Bohu, která ze své podstaty vylučuje možnost hřešit.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bla%C5%BE ... 99en%C3%AD
od Alaja » sob 19. úno 2022 3:40:34
https://www.teologicketexty.cz/casopis/ ... zivot.html
„Bez jiného světla a vůdce“. Temná noc a teologální život
Autor: José-Damián Gaitán de Rojas - Překlad: Vojtěch Pavel Kohut - Číslo: 2010/3 (Studie)
Přednáška proslovená na pražském „Dni karmelitánské spirituality“ 2008. –Přeložil Pavel Vojtěch Kohut OCD. – Autor, člen Řádu bosých karmelitánů, vyučuje spirituální teologii na teologickém institutu Gaudium et Spes v Salamance.
Verš „bez jiného světla a vůdce“ z poémy Temná noc se mi vždy zdál velmi vhodný ke shrnutí úzkého vztahu, jaký existuje mezi zkušeností nezbytného očištění, které Jan od Kříže nazývá temnou nocí, a teologálním životem, neboli životem Boha ze strany člověka.
Co je pro Jana od Kříže důležité, je vždy teologální život v člověku. To bylo, můžeme říci, ústřední téma všech jeho spisů. Ne náhodou, jde přece o mystika.
Na této cestě mají pro našeho svatého karmelitána ústřední a rozhodující význam takzvané teologální ctnosti. Věřím však, že je třeba překonat poněkud zjednodušující postoj, který má tendenci redukovat sanjuanistické pojednání o teologálním životě pouze na přímé odkazy na zmíněné ctnosti. Jako by měly smysl samy o sobě, namísto toho, že jej nabývají pouze na základě toho, co nám dávají prožívat z Boha.
V tomto širokém a ne vždy dostatečně zdůrazňovaném smyslu chci zde mluvit o teologálním životě v temné noci Jana od Kříže.
Dvě tváře téže teologální zkušenosti
Před nějakou dobou jsem slyšel jednoho kněze, mého přítele, jak říká, že se mu vůbec nelíbí, když se mluví o temnotě a noci, je-li řeč o křesťanské spiritualitě, protože křesťanské putování není cestou temnoty, nýbrž světla. Jistě měl zčásti pravdu. A tak to nacházím v Novém zákoně. Říká se tam například, že „Bůh je světlo a není v něm žádná temnota“ (1Jan 1,5; srov. 1Tim 6,16; Jak 1,17). A v evangeliu svatého Jana se vkládá Ježíšovi do úst následující vyjádření: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude kráčet v temnotách, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12). V tomtéž duchu mluví Pavel o tom, že nás v Kristu Bůh vytrhl z moci temnot a převedl do království lásky, království svého milovaného Syna (srov. Kol 1,13; 1Petr 2,9). Proto se také křesťané označují jako „osvícení“ (srov. Žid 6,4-6; 10,32). A jsou vybízeni k tomu, aby kráčeli a setrvávali vždy v tomto Božím světle (srov. Mt 5,14-16; Jan 3,21; 1Jan 1,6-7).
To všechno je pravda. Je však třeba také říci, že i tma, temnota a noc jsou kosmickými symboly, silně zakořeněnými v nejstarší lidské kultuře, a s ohledem na křesťanské putování mají nejen solidní zakotvení v křesťanské tradici od prvních staletí, nýbrž také v samotném Písmu svatém. A to nejen v západní, ale i východní tradici.
Biblickými texty na toto téma jsou například:
– kniha Píseň písní s nejrůznějšími komentáři a patristickými texty inspirovanými touto knihou (např. Origenovy, Řehoře Nysského, Ambrože, Bernarda atd.), ve kterých se zdůrazňuje mimo jiné prvky také skutečnost, že snoubenka – církev, duše – vychází za noci a hledá snoubence, Boha, Krista;
– nebo rovněž zkušenost Boha, kterou měl Mojžíš na Sinaji, jako temného světla (srov. Řehoř Nysský);
– nebo kniha Job, jejíž postava se mění v předobraz Krista a osoby, kterou nechává Bůh projít zkouškou pozbavení všeho, a dokonce dopouští, aby byla pokoušena ďáblem, ale které se také zjevuje uprostřed bolesti a utrpení (srov. Řehoř Veliký);
– nebo víra viděná v obrazu temného a zároveň ohnivého mraku, který vedl Izraelity na poušti, atd.
Třebaže tedy Jan od Kříže není první, kdo používá v této křesťanské tradici vyjádření a symbol noci a temnoty, aby jimi odkázal především na etapy očištění a putování víry člověka na tomto světě, je bezpochyby pravda, že uměl zvlášť silně zdůraznit jedno i druhé, to znamená: jak symbolické vyjádření, tak jeho duchovní obsah.
Proto je v rámci křesťanské tradice, a to jak východní, tak západní, svatý Jan od Kříže uznáván jako velký učitel noci v duchovním smyslu. Pod zmíněným symbolem dokázal mistrným způsobem shrnout to, co předchozí křesťanská tradice vyjádřila ohledně takzvané mystiky temnoty a mystiky světla (srov. Řehoř Nysský a PseudoDionýsios Areopagita), ohledně očistné cesty a očištěních jako podmínce toho, aby člověk dospěl k plné zkušenosti Boha, nebo ohledně jednotlivých etap zkušeností tmy a temnoty a vztahů těchto zkušeností k zakoušení Boha jako světla. Jeho nauka o noci během duchovního putování je bezpochyby bohatší a rozvinutější než to, co se obvykle říká a vysvětluje, jak tomu ostatně bylo a je také v celé křesťanské tradici.1
1 J. D. GAITÁN, Noche, oscuridad, tiniebla y Dios, RevEsp 57 (1998) 399–430; F. CIARDI, La notte, tempo di prova. L’esperienza dei santi, Nuova umanità, 30 (2008,2) 165–187.
Na druhou stranu on sám vyznává, že užíváním symbolu „temné noci“ nemá v úmyslu nic jiného než sledovat křesťanskou tradici a prohloubit ji ve směru nezbytných očištění, jimiž je třeba projít, aby člověk mohl žít své plné přetvoření v Boha. Tvrdí to na počátku knihy Výstup na horu Karmel:
„Má-li duše dospět do stavu dokonalosti, musí obyčejně projít nejprve dvěma hlavními druhy noci, které nazývají duchovní lidé očištěními neboli očišťováními duše. A zde je nazýváme nocemi, protože v obou dvou kráčí duše jako za noci, potmě“ (1V 1,1).2
2 Pozn. překl.: K citování a odkazování na díla svatého Jana od Kříže používám obvyklých zkratek: Korespondence = K; Duchovní píseň (druhá redakce) = DPB; Temná noc = N (1N, 2N); Výstup na horu Karmel = V (1V, 2V, 3V); Živý plamen lásky (druhá redakce) = ŽPB.
Jan od Kříže si je dobře vědom, jak husté jsou někdy temnoty, které může člověk cítit a prožívat, a to jak na úrovni čistě lidské, nakolik žije vzdálen Bohu, tak na cestě duchovní zkušenosti, právě kvůli požadavku očištění a vlastního očistného působení Božího. Tak to on sám opakovaně při různých příležitostech tvrdí průběžně ve svých spisech. Odtud pochází ono všeobecné uznání hodnoty Jana od Kříže jako povýtce mystika noci nebo temné noci.
V každém případě se mi zdá velmi výmluvná následující věta, kterou nacházíme v jednom z jeho dopisů: „Kdo nechce nic jiného než Boha, nechodí v temnotách, i kdyby sám sebe viděl velice temného a ubohého“ (K 19).3 Neboť on je zároveň mystikem světla, a to včetně knihy Temná noc, a to se ne vždy dostatečně zdůrazňuje. Pro něj totiž nejsou obě tyto skutečnosti, tj. temnota a světlo, navzájem neslučitelné, nýbrž jsou naopak navzájem velmi niterně provázány.
3 Jde o dopis paní Juaně de Pedraza z 12. října 1589.
Noc a noci
Další věc, kterou je třeba mít na paměti, je, že noc není pro našeho mystika vždy synonymem očištění, nýbrž někdy je synonymem opaku. Třebaže je to v případě Jana od Kříže skutečně spíš výjimka, je zajímavé konstatovat, že v prvních strofách Duchovní písně užívá slova a symbolu noci v negativním smyslu, v souladu – na druhou stranu – s jistou předcházející tradicí.4 Říká:
4 Srov. SVATÝ AMBROŽ, Komentář k žalmům 43,89-90; SVATÝ BERNARD, Promluvy o písni písní 75,1.10-12.
„Kdo hledá Boha, chce-li zůstat ve svém zalíbení a odpočinutí, hledá jej za noci, a tak jej nenalezne. Ale ten, kdo jej hledá prostřednictvím cvičení a úkonů ctností a ponechá stranou lože svých zalíbení a rozkoší, hledá jej ve dne, a tak jej nalezne; protože to, co se nenajde za noci, ve dne se ukáže (…). Tím se dává na srozuměnou, že když duše vyjde z domu své vlastní vůle a z lože svého vlastního zalíbení, vzápětí poté, co tak učiní, najde tam venku zmíněnou božskou Moudrost, kterou je Syn Boží, její Snoubenec“ (DPB 3,3).
Na druhou stranu, třebaže my dnes mluvíme o noci v singuláru, svatý Jan od Kříže, který i v tom sleduje duchovní tradici očištění duše na cestě zbožštění a sjednocení s Bohem, mluví spíš o nocích v plurálu. A třebaže to dělá, čímž do jisté míry prolamuje jisté až takřka po dnešní dny tradiční schéma etapy očištění, jakož i etap následujících (osvícení a sjednocení), užívá zde spíše jednolité prezentace, jednotné a v sobě uzavřené.5 Jak ve svých aktivnějších fázích, tak i v těch pasivnějších zahrnuje pro Jana od Kříže očištění celý život, neboť láska se vždy může víc vytříbit a upevnit (srov. ŽPB úvod, 2-4; 1,4.8.35; 3,34n.); zároveň je zde od prvních etap mnoho osvícení6 a následně sjednocení s Bohem. Neboť řekne: stačí jeden stupeň lásky, aby v duši byl tento Boží život (srov. DPB 11,11n.).
5 Dokument Kongregace pro nauku víry Orationis formas (1989) nabízí v 5. kapitole nové čtení tradičního schématu s cílem umožnit křesťanštější interpretaci a vyhnout se zároveň nebezpečným nedorozuměním (17; srov. 16-25).
6 Srov. 1V 14. Někdy se také mluví o „očistné kontemplaci“. Tak definuje například temnou noc, srov. 1N prohlášení,1.
Pro tohoto karmelitánského mystika neexistuje na duchovním křesťanském putování jediný moment nebo jediná etapa očištění či noci, nýbrž celá řada, která se může shrnout do čtyř. Tak má za to, že je třeba mluvit o aktivní noci či aktivním očišťování smyslů, a o aktivní noci nebo aktivním očišťování ducha. A také, že existuje pasivní očišťování či noc smyslů, a jiné pasivní očišťování nebo noc, totiž ducha.
Na druhou stranu, tyto noci se neuskutečňují rozděleny do stupínků nebo odděleně, že jedna začíná, když jiná skončila. Spíše je třeba říci, že se často dějí takřka ve spojené a simultánní podobě, avšak aniž by se zapomínalo, že očišťování ducha, a to jak aktivní, tak pasivní, předpokládají už do jisté míry uvedení a pokročení v procesu očištění smyslů, a to jak aktivního, tak pasivního.
Očistné noci: lidské nasazení a božská pedagogie
Tomu, co se nazývá aktivní nocí nebo aktivním očišťováním, odpovídá zhruba všechno, co dělá člověk dobrovolně, aby žil ve shodě s Boží vůlí (srov. 1V 11,2n.; 2V 5,3n.). Úkol, který tak docela nikdy není možné naplnit, dokud jsme na tomto světě. Naproti tomu pasivnímu očišťování odpovídá spíš onen nezbytný proces očišťování, kterým ve své láskyplné pedagogii nechává danou osobu projít Bůh a do něhož nelze na začátku vstoupit vlastním úsilím nebo vůlí; nejvýše může být člověk povzbuzen tím, že vidí plody, které z něho plynou, a tak jím touží projít a o to prosí Boha.7
7 Srov. 1N úvod,1n.; 1N prohlášení,1n.; 1,1n.; 14,5.
V každém případě lze říci, že alespoň podle popisů, které nám skýtá Jan od Kříže, zmíněná pasivní očišťování, a to jak smyslů, tak ducha, obvykle člověka překvapí; mimo jiné proto, že se daná osoba často cítí poměrně jistá sebou co do lidského, a jistá rovněž svou ctností a svou blízkostí Bohu co do duchovního (srov. 1N 8,3-5; 14; 2N 2-5; 7,4-7).
Smysly a duch je naproti tomu antropologickým tříděním, které slouží Janovi od Kříže, aby poukázal na nezbytnost celkového očištění člověka, nebo, chceme-li, aby poukázal na to, že celé lidské bytí, jak to nejvíc vnější, tak to nejduchovnější, nejniternější a nejvíc náboženské, musí projít procesem noci očišťování, která umožní, aby člověk překonal aktuální stav, poznačený rozkladnými tendencemi a hříchem; a aby se od nejhlubších kořenů přetvořil celý člověk, a stal se tak novým stvořením v Kristu podle Božího plánu od počátků, kdy člověka stvořil, aby žil ve společenství s Ním.8
8 Srov. Gaudium et spes 19; SVATÝ JAN OD KŘÍŽE, Romance o evangeliu „In principio erat Verbum“ I–IV; 2N 3,3; 4,2; 13,11; ŽPB 2,32-36.
Antropologicky je naproti tomu možno říci, že Jan od Kříže má jednotnou vizi noci, jako má jednotnou vizi člověka a Božího plánu s ním. Dochází až k tvrzení, že nemůže dojít k opravdovému pasivnímu očištění smyslů, dokud člověk nevstoupí a neprochází pasivním očišťováním ducha, neboť pouze toto očišťování opravdu čistí člověka: očišťování z nejhlubších kořenů od všeho toho, co neodpovídá Božímu záměru s ním (srov. 2N 2-3).
Naproti tomu vědomí bohaté a složité skutečnosti lidské osoby, zvažované o sobě samé, působí, že náš mystik překonává pokušení duchovního zjednodušování. Proto se nám například snaží dát pochopit úlohu, jakou zde hraje lidská smyslovost. I Bůh si jí příležitostně posluhuje, jako například v prvních etapách duchovního putování, když se dává silně pocítit ve smyslové podobě, aby nám pomohl rozejít se s chováním přehnaně závislým na smyslech, jak vnějších, tak vnitřních, které jsou vnímány jako nejvyšší kritérium toho, co je pro nás dobré a co špatné. Zdůrazňuje však také nezbytnost překonat zmíněnou smyslovější etapu, neboť jde poměrně často o přehnaně smyslové nebo kritérii smyslovosti vedené chování, které nám znemožňuje skutečně evangelijní, vírou vedené chování, především následování ukřižovaného Krista. Odtud plyne důležitost toho, aby člověk prošel pasivní nocí smyslu a mohl tak skutečně odpovídajícím způsobem přijmout Boží život v něm (srov. 1V 1-15; 2V 7; 2N 1-8).
Ve skutečnosti celý lidský život má mnoho z noci očišťování, jak aktivní, tak pasivní, jak smyslů nebo smyslovosti, tak ducha, třebaže je to prožíváno na rozdílných úrovních intenzity podle situací a okolností. Z hlediska pasivity jistě nechybějí příležitosti, ve kterých nás Jan od Kříže někdy učí, abychom objevovali láskyplnou Boží pedagogii. Avšak když odkazuje na pasivní očišťování jako etapy duchovního života, jasně tvrdí, že když se Bůh rozhodne nechat nějakou duši projít tímto duchovním stavem, je tomu tak proto, že v ní vidí kapacitu postoupit kupředu, a v takovém případě se zmíněná noc neomezuje na chvíle nebo několik dnů, nýbrž obvykle trvá déle, i roky. A mezi jednou a druhou nocí nebo mezi jednou a druhou etapou noci mohou také uplynout léta.
Naproti tomu, když odkazuje na pasivní noc ducha, jasně tvrdí, že se jí neprochází najednou a napořád, nýbrž že se v ní střídají etapy temnoty s jinými, plnými světla, přičemž v jednom i druhém případě mohou uběhnout dlouhá období (srov. 1N 14,5n.; 2N 1,1n.; 7,4-7).
Závěrem tohoto bodu musíme říci, že temná noc, o které nám mluví Jan od Kříže, je, antropologicky i teologicky vyjádřeno, něco vážného. Nespočívá pouze v úsilí být víceméně dobrými nebo patřit mezi osoby umrtvené „ve věcech světa“, které možná tím víc lpí na vlastním já nebo na „věcech Božích“. Jde, antropologicky i teologicky vyjádřeno, o něco mnohem hlubšího. Cesta sanjuanistické noci nutně prochází procesem úplného obnažení a smrti s Kristem, až do té míry, že se člověk cítí Otcem opuštěn, aby bylo možné dospět k prožívání nového Božího života. Z toho, že nikdo není schopen dobře a úplně umřít sám sobě, plyne význam pasivních nocí. Zejména pasivní noci ducha, ve které Bůh působí především tak, že léčí a uzdravuje, ovšem daná osoba, ve které se to děje, to cítí spíše tak, jako by se z Boha stal její nepřítel. Je to zkušenost, která je zde popisována jako projití očistcem, ba je dokonce pociťována jako peklo; jako „hrob temné smrti“, jímž je třeba projít, aby člověk dospěl ke vzkříšení, v něž se doufá, k novému životu. Je to zkušenost, ve které se může zdát, že se všechna Boží dobra, včetně teologálních ctností, ztratila, zkušenost, ve které však bezpochyby ony všechny, především láska, jsou živější než kdykoli jindy (srov. 1V 1,4n.; 2V 7; 2N 6-10.21).
Temná noc, teologální život a teologální ctnosti
„Opuštěnost je pilníkem a pro velké světlo je zapotřebí snášet temnoty“ (K1). Tak psal Jan od Kříže v roce 1581 z Andaluzie, několik let po své zkušenosti toledského vězení.9
9 Dopis Kateřině od Ježíše z 6. července 1581.
Pro našeho mystika není temná noc, především v tom, co on považuje nejvíc za temnou noc, tj. etapy a období pasivního očišťování smyslů a ducha, nikdy cílem, nýbrž spíše krokem nebo přechodem k většímu světlu.
Je však ještě něčím víc. Můžeme říci, že jakýmsi způsobem to, co nazývá temnou nocí, je opět velkou zkušeností světla: světla Božího, které očišťuje. To nám říká například následující text věnovaný pasivní noci smyslů:
„A tak je vhodné upozornit na jiný vynikající zisk, který je v této noci a vyprahlosti smyslové žádosti (…) a to: (že) v této temné noci žádosti – aby se uskutečnilo, co říká prorok (Iz 58,10), čili: Zazáří tvé světlo v temnotách – osvítí Bůh duši nejen tím, že jí dá poznání o její nízkosti a ubohosti, jak jsme řekli, nýbrž také o velikosti a skvělosti Boží“ (1N 12,4).
Jan od Kříže vidí celou lidskou existenci z hlediska lásky Boha, který tvoří člověka pro lásku, vykupuje ho láskou10 a jako láskyplná matka jej občerstvuje a živí svou láskou (srov. 1N 1,2). Láskou jej však také má v úmyslu doprovázet všemi jednotlivými etapami jeho růstu a podporovat v něm nezbytné kroky, třebaže v mnoha z těchto chvil se člověku spíše zdá, že ho Bůh nemiluje nebo se mu změnil v protivníka, jak se někdy stává i v lidské zkušenosti dítěte s vlastní matkou nebo otcem.11
10 Srov. Romance o evangeliu „In principio erat Verbum“; DPB 1,1; 23.
11 Srov. 1N 1,2n.; 7,5; 8,1-5; 12,1; 14,5n., atd. Také E. PACHO, Símiles de la pedagogía sanjuanista. El ‚niño tierno‘ en los brazos de Dios, MteCarm 96 (1988), s. 567–580.
Bůh, který je zároveň láskou i světlem, dělá svůj díl, aby se tato láska a toto světlo uchytily v člověku. Proto zároveň předpokládá pro člověka – od začátku až do konce tvora plného nedokonalostí a omezení – projití celou řadou situací a etap temnoty nebo očistné kontemplace, způsobených zmíněnou přemírou láskyplného světla, jímž je Bůh, jak říká náš mystik. Je to takzvaná temná noc, oblíbený symbol Jana od Kříže k vyjádření tohoto zatemňujícího, a tím také očišťujícího osvícení, které člověk v těchto okolnostech cítí ve svém nejhlubším bytí, jak již bylo uvedeno výše.
„Avšak podívejme se nyní – říká Jan od Kříže – jaká je příčina, proč – když je toto světlo kontemplace vůči duši tak mírné a přátelské, takže (ta) již nemá po čem toužit, vždyť, jak bylo výše řečeno, jde o totéž (světlo), jímž se má duše sjednotit a nalézt v něm všechna dobra ve stavu dokonalosti, po kterém touží, – jí způsobuje svým vpádem v těchto počátcích tak těžké a bolestivé účinky, jak jsme zde řekli. Na tuto pochybnost se snadno odpoví tím, co jsme již částečně řekli: že příčinou je to, že ze strany kontemplace a božského vlití není nic, co by samo (o sobě) mohlo působit bolest, naopak, (působí) mnoho příjemnosti a rozkoše, jak bude dále řečeno, nýbrž že příčinou je slabost a nedokonalost, jakou má v té době duše, a dispozice, jež v sobě má, a překážky k jejich přijetí; takže, když do nich vpadne zmíněné božské světlo, duši nezbývá než trpět již zmíněným způsobem“ (2N 9,10n.).
Člověk tedy nemůže projít a prožít pozitivním způsobem tyto okamžiky a etapy zrání v životě Božím, leč pouze nakolik se opírá o teologální ctnosti, které pro našeho mystika shrnují to podstatné v křesťanském životě.
Tak nám to vyjadřuje nádherná jedenadvacátá kapitola druhé knihy Noci, takřka na závěr popisu pasivní noci ducha. Vysvětluje v něm, jak a v jaké míře každá z těchto tří ctností (víra, naděje a láska) je nezbytná a nepostradatelná k tomu, aby se člověk mohl opravdu znovuzrodit k novému životu podle Boha, což je plodem projití, spolu s Kristem, smrtí všemu, co je starý člověk v každém z nás (srov. 2N 4; 6-7; 13,11; 21,22). A takto shrnuje své myšlení v této věci v závěru zmíněné kapitoly:
„Protože tyto ctnosti (víra, naděje a láska) mají za úkol oddělit duši ode všeho, co je menší než Bůh, a mají ji následně spojit s Bohem. A tak bez opravdového kráčení v oděvu těchto tří ctností je nemožné dospět k dokonalosti sjednocení s Bohem skrze lásku. Proto, aby duše dosáhla toho, oč usilovala, což je toto láskyplné a lahodné sjednocení s jejím Milovaným, byl velmi nezbytný a vhodný tento oděv a toto přestrojení, které si zde na sebe duše vzala. A také to, že se trefila do oděvu a vytrvala v něm až po dosažení vytouženého nároku a cíle, jakým je sjednocení lásky, bylo velkým štěstím“ (2N 21,11n.).
Ovšem o nezbytnosti této cesty teologálních ctností se k nám hovořilo již od počátku druhé knihy Temné noci, když se nám například praví:
„V chudobě, bezmocnosti a opuštěnosti od všech vjemů mé duše, to je v temnotě mého rozumu a v tísni mé vůle, ve sklíčenosti a úzkosti co do paměti ponechána v temnotách v čisté víře, která je temnou nocí pro zmíněné přirozené mohutnosti, (kdy) pouze vůle je dotčena bolestí a sklíčenostmi a touhami lásky Boží, vyšla jsem ze sebe samé, to je z mého nízkého způsobu chápání a z mého slabého druhu milování a z mého ubohého a nedostatečného způsobu okoušení Boha, aniž by mě rušily smyslovost či ďábel“ (2N 4,1).
V podstatě všechno, co se nám popisuje v knize nebo knihách Temné noci, je jednou velkou zkušeností víry, naděje, a především lásky. Ctnosti jsou zároveň Božím darem a zároveň osobní a pozitivní životní volbou, nebo lépe: pozitivní volbou života, protože je darem Božím. A pokud člověku z jedné strany pomáhají, aby se očišťoval od všeho, co není Bůh, z druhé strany je naše prožívání teologálních ctností zároveň očišťováno působením a zkušeností Boha-lásky, pociťovaného v této noci jako světlo a temnota: jako noc očišťující člověka v jeho celkovém bytí a v jeho vztahu s Bohem.
Jednota a rozlišení mezi třemi teologálními ctnostmi
U konkrétního člověka existuje těsný vzájemný vztah mezi třemi teologálními ctnostmi. A takto, těsně vzájemně propojeny, vystupují v celé druhé knize Temné noci. Zároveň však každá z nich přináší specifický odstín.
Předně můžeme říci, že projití takzvanou temnou nocí je bezpochyby od počátku záležitostí víry, jak v noci smyslů, tak v noci ducha, ve které poté, co se v jistém okamžiku ze zkušenosti pozná Boží láska, aniž by se vědělo, jak a proč, přechází se k tomu, že má člověk dojem, jako by Boha navždy ztratil, i kdyby se sebevíc snažil vrátit předcházející situaci. A nejen to: zdá se, jako by se Bůh sám změnil člověku v protivníka a odmrštil ho navždy daleko od sebe (srov. 1N 7,5; 8-10; 2N 2.5n.).
Zároveň to všechno předpokládá očišťování paměti, neboť duše se v podstatě cítí, jako by ztratila všechnu naději na znovunabytí minulé duchovní prosperity. Tyto etapy očišťování je možné pozitivně žít pouze do té míry, do jaké se s obnoveným úsilím a s vědomím vlastní reality vkládá naděje pouze do lásky Boží, kterou člověk poznal a zakusil tak citelně a zblízka v minulých dobách. Jan od Kříže na toto téma říká:
„Této duši se vše stává těsným, nevejde se do sebe, nevejde se do nebe ani na zem, a naplňuje se bolestmi až do temnot, jak (…) říká Job; řečeno duchovně a k našemu tématu (to znamená) čekat a trpět bez útěchy jisté naděje na nějaké světlo a duchovní dobro, jak zde takto trpí duše. Tím je úzkost a bolest této duše v tomto roznícení větší, neboť je znásobena ze dvou stran: z jedné strany duchovními temnotami, v nichž se vidí, které ji svými pochybnostmi a obavami skličují; a z druhé strany láskou Boží, která ji rozněcuje a podněcuje a svým zraněním ji láskyplně a podivuhodně děsí. Tyto dva způsoby utrpení vystihuje v podobném období velmi dobře Izaiáš (26,9), když říká: Má duše po tobě toužila v noci, to je: v ubohosti; a to je způsob utrpení ze strany této temné noci. Avšak svým duchem, říká, budu pro tebe ve svých útrobách bdít; a to je druhý způsob utrpení v touze a dychtivosti ze strany lásky v útrobách ducha, jimiž jsou duchovní náklonnosti“ (2N 11,6n.).
V tomto textu jsme mohli nalézt nejen vzájemný vztah mezi vírou a nadějí, ale rovněž mezi nimi oběma a láskou.
Na samém počátku Temné noci se nám říká, že toto je cesta následování Krista, která předpokládá, že jej budeme následovat i v opravdové smrti tím, že budeme žít život opravdové lásky. A to je možné pouze do té míry, nakolik jsme zamilováni do Snoubence Krista.
„Duše v této první písni vypráví o způsobu a počínání, které měla, když vycházela co do náklonnosti ze sebe a ze všech věcí a když umírala opravdovým umrtvováním všem věcem a sobě samé, aby dospěla k prožívání sladkého a příjemného života s Bohem. A říká, že toto vyjití ze sebe a ze všech věcí bylo temnou nocí, kterou zde míní očistnou kontemplaci, jak se dále řekne, jež pasivně působí v duši zmíněné popření sebe samé a všech věcí. A toto vyjití, jak zde ona říká, jež mohla uskutečnit silou a vroucností, kterou jí k tomu dala láska jejího Snoubence ve zmíněné temné kontemplaci“ (1N prohlášení,1-2).
Bez této dispozice je zkušenost nového života v Bohu a s Bohem nemožná, nebo, jak řekne světec na různých místech, je možná pouze do té míry, do jaké se udržuje a prožívá zmíněná láska.
Zároveň, jak už bylo řečeno výše, tato láska je především darem Boha, který se člověku ve své lásce k němu ukazuje nejprve spíš jako láska smyslová a později, kdoví, možná spíš ve zkušenosti absence a očišťující temnoty. Ale je to kupodivu právě z této temnoty, z níž se rodí a raší v člověku opravdová láska k Bohu, která se pociťuje skutečně jako zdarma daná, jako skutečný dar. Tak říká Jan od Kříže například v první knize Temné noci:
„Toto roznícení lásky se v počátcích obvykle necítí, protože k němu (ještě) nedošlo nebo nezačalo pro nečistotu přirozenosti, nebo (se nerozvinulo) protože mu duše nedala pokojný prostor, jelikož si nerozumí, jak jsme řekli; přesto se někdy i bez toho a onoho začíná vzápětí pociťovat určitá dychtivost po Bohu; čím víc (totiž) duše postupuje, tím víc (se) vidí s náklonností a roznícená v lásce Boží, aniž by věděla či rozuměla tomu, jak a odkud se jí rodí tak jemná láska a náklonnost, a vidí jen, jak v ní (někdy) tak roste tento plamen a roznícení, že s touhami lásky dychtí po Bohu (…). A protože roznícení v lásce někdy v duchu velmi roste, touhy po Bohu jsou v duši tak velké, že se jí zdá, že jí v této žízni chřadnou kosti a uvadá přirozenost a živostí žízně lásky se kazí její teplo a síla, protože duše cítí, že tato žízeň lásky je (velmi) živá. (…) Avšak je třeba poznamenat, že prudkost této žízně není stálá, leč (jen) někdy, třebaže obvykle se (alespoň) nějaká žízeň pociťuje. Avšak je třeba zde upozornit, že, jelikož jsem začal mluvit o tom, že v počátcích se obvykle necítí tato láska, leč vyprahlost a prázdnota, o nichž mluvíme; a tehdy, namísto této lásky, která se později roznítí, to, co s sebou nosí duše uprostřed oněch vyprahlostí a prázdnot mohutností, je obvyklá péče a starost o Boha, s bolestí a obavou, že mu neslouží“ (1N 11,1n.).
To, co se pociťuje již v první části pasivní noci, tj. v noci smyslů, bude pociťováno mnohem silněji ve druhé noci, ducha. Ovšem i její plody sebepoznání a poznání Boží moudrosti a plody lásky a věrnosti v lásce budou tím také větší. To Jan vysvětluje především v komentáři k veršům „ve tmě a bezpečná po skrytém žebříku“12 a shrnuje to takto:
12 2N 15-20. Ačkoli již dříve pojednal o těchto tématech a plodech noci ducha; srov. 2N 11-13.
„Toto je ten skrytý žebřík, o kterém zde mluví duše, třebaže na těchto horních stupních již pro duši není příliš skrytý, neboť se jí velmi odhaluje láska velkými účinky, které v ní působí. Avšak na tomto posledním stupni jasného vidění, což je poslední stupeň žebříku, kde spočívá Bůh, jak jsme již řekli, již není pro duši nic zahaleného na základě úplné spodoby; proto náš Spasitel (Jan 16,23) říká: Onoho dne se mě nebudete na nic ptát atd. Ale do tohoto dne dosud, byť by se duše vznesla sebevýš, jí to zůstává poněkud skryto, a to tolik, kolik jí chybí, aby se úplně spodobila s božskou bytností. Tímto způsobem, touto mystickou teologií a skrytou láskou, vychází duše ze všech věcí a ze sebe a vystupuje k Bohu. Protože je spodobena s ohněm, který stále stoupá vzhůru v touze dostat se do středu své oblasti“ (2N 20,6).
„Vy jste světlo světa“ (Mt 5,14)
Tento výklad o „temné noci a teologálním životě“ u svatého Jana od Kříže by nebyl úplný, kdybychom alespoň krátce nezmínili jeden důležitý aspekt aktuálnosti světce.
Když má náš mystik pojednávat o těchto tématech, má před sebou především konkrétní cestu individuálně reflektovaných osob. Avšak poslední dobou, v několika posledních desetiletích, se začíná mluvit o možnosti a vhodnosti aplikace (do jisté míry) celé této sanjuanistické nauky na putování, které dnes prožívá církev a společnost a které se prožívá na mnoha místech, mimo jiné i v Evropě. Byť to bezpochyby není poprvé, a předpokládám, že ani naposled, kdy se zmiňované situace jisté temnoty prožívají kolektivně nebo ve společenských a církevních skupinách a kolektivech.
Papež Jan Pavel II. to sám konstatoval přinejmenším při dvou příležitostech. Jednou při svém proslovu roku 1982 v Segovii. A podruhé v roce 1990 ve svém apoštolském listu Učitel víry, který byl sepsán při příležitosti čtyřstého výročí smrti Jana od Kříže.
V Segovii mimo jiné řekl:
„Moderní člověk, navzdory svým výdobytkům, naráží ve své osobní i kolektivní zkušenosti také na propast opuštěnosti, pokušení nihilismu, absurditu tolikerého fyzického, mravního a duchovního utrpení. Temná noc, zkouška, která nás přivádí k tomu, abychom se dotkli tajemství zla, a vyžaduje otevřenost víry, nabývá někdy epochálních rozměrů a kolektivních proporcí. Také křesťan a samotná církev se mohou cítit identifikování s Kristem svatého Jana od Kříže, na vrcholu jeho bolesti a opuštěnosti. Všechna tato utrpení byla Kristem přijata v jeho výkřiku bolesti a v jeho důvěryplném odevzdání se Otci. Ve víře, naději a lásce se noc mění v den, utrpení v radost, smrt v život. Jan od Kříže nás svou vlastní zkušeností vybízí k důvěře, abychom se nechali očistit Bohem; v nadějeplné a láskyplné víře začíná noc poznávat ‚východ úsvitu‘; stává se světlou jako velikonoční noc – O vere beata nox! Ó, noci milejší nad svítání! – a zvěstuje vzkříšení a vítězství, příchod Snoubence, který se sebou pojí a přetváří křesťana: ‚Milovanou v Milovaného přetvořila.‘ Kéž by temné noci, které hrozí individuálním i kolektivním vědomím naší doby, byly prožívány v čiré víře; v naději ‚která dostává tolik, kolik doufá‘; v planoucí lásce moci Ducha, aby se proměnily ve světlé dny našeho bolestného lidstva, ve vítězství Vzkříšeného, který osvobozuje mocí svého kříže!“13
13 13. JAN PAVEL II., Segovia, 4. listopadu 1982, č. 8.
V tomto smyslu nedávno zesnulá zakladatelka hnutí Fokoláre, Chiara Lubichová, mluvila při jisté příležitosti o nezbytnosti podporovat kulturu vzkříšení se vzkříšeným Kristem, novým člověkem. Něco, co by se mělo bezpochyby stát kulturou ztotožnění se s Ukřižovaným a Opuštěným Kristem, objeveným a milovaným v ranách trpícího lidstva. A v tomto světle ráda nabízela větu, kterou vkládá liturgie do úst svatého Vavřince v den jeho svátku: „V mé noci není temnoty, nýbrž všechny věci září světlem.“14
14 Mezi jinými místy, kde v posledních letech mluvila na toto téma, to bylo v projevu nazvaném „Naše odpověď na kolektivní a kulturní noc“ (Voluntarifest Budapest, 16. září 2006).
Není pochyb, že působit, aby toto Boží světlo bylo přítomno uprostřed temnoty noci nebo nocí našeho světa, je možné pouze tehdy, když budou existovat osoby, které se zároveň nechají osvítit Kristem a velikonočním tajemstvím jeho smrti a vzkříšení. Takto má noc ve svém nejpozitivnějším významu, dokonce i tehdy, když je chápána pouze v osobním smyslu, vždy kolektivní dopad, třebaže obě noci mají ne vždy souhlasné charakteristiky.
Všichni si pamatujeme, jak nás překvapila média zprávou o tom, že matka Tereza z Kalkaty prožila dlouhá léta ve vnitřní temné noci. A přitom byla vždy svým houževnatým nasazením pro nejpotřebnější bližní uprostřed temnot našeho světa a společnosti, které usilovaly budovat sebe samé zády k Bohu, výmluvným svědkem Boží lásky, jak to uznal Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est.15
od vostalpetr » ned 20. úno 2022 17:07:07
http://www.inspiruj.cz/viewtopic.php?f= ... 671#p42973
Přicházíme tedy k tomuto bodu: Bylo by možné, aby se naše mysl rozevřela , a to beze vší disciplíny, bez přemítání, bez nátlaku, bez vlivu nějaké knihy, učitele anebo vůdce; bylo by možné, aby se rozzářila v lásce, jako se před vámi rozžali západ slunce?
Zdá se mi, že je k tomu absolutně nutné jedno: vášeň bez příčiny - vášeň, kterou nerodí oddanost ani lpění, vášeň, která není pouhý chtíč. Člověk, který neví, co je vášeň, nikdy nepozná lásku, protože láska do něho vstoupí, jen když se vytratí „já".
Mysl, která hledá, není vášnivá a rozevřít se lásce bez hledání je jediný způsob, jak k ní dospět - rozevřít se jí neúmyslně, bez úsilí a bez veškerých zkušeností. Potom zjistíte, že láska nezná čas a že je osobní i neosobní, patří jednomu i mnohému. Je jako květina, k níž lze přivonět anebo ji pominout. Je tu pro každého a pro toho, kdo si dá námahu na ni pohlédnout a s potěšením ji do sebe vdechne. Jestli je jí kdo nablízku nebo ne, znamená pro ni totéž. Je plná vůně, a proto se o ni dělí s každým.
Ale vy nevíte, jak se k té podivuhodné fontáně dostat. Co tedy uděláte? Když nevíte, neuděláte přece nic. Naprosto nic. Tak ve vás vzejde naprosté ticho. Rozumíte, co to znamená? Znamená to, že už nehledáte, nic nevyžadujete a za ničím se neženete. Střed, kterým jste byli, přestal existovat. Je láska.
od vostalpetr » ned 20. úno 2022 17:11:13
od vostalpetr » ned 20. úno 2022 20:19:11
P.S.
Píšu a cituji to sem - jako zdroj.
Kdybych to dal na vp. tak by to Vostál "zahladil" a zadupal jako vše živé mnoha svými "komentáři", že bych to pak už obtížně hledal, kdybych se k tomu chtěl vrátit.
Takže doporučuji případně reagovat na vp. nebo na poradně, ale klidně i tady. Ale tady to nebude s Vostálovou "aktivní" podporou.
od vostalpetr » ned 20. úno 2022 20:27:05
Účinný soucit
Opravdový soucit je zakořeněn v moudrosti . Moudrost v buddhistickém smyslu spočívá v tom, že nebudeme lpět na tom, co nám dělá dobře, nebo dělat to, o čem si myslíme, že nás lidé budou mít rádi. Spíše je to vnímání situace tak, jak je, aniž by nám překážely naše vlastní zájmy. Moudrost nám pomáhá vhodně a s jasnou myslí reagovat na obtížnou situaci.
Ale nyní se vnořme do každodenních společenských situací, kde většina z nás pravděpodobně zakopne. Zjistíte, že diskutujete o politickém nebo společenském problému s někým, jehož názory vám připadají skutečně odporné. říkáš mu to?
Thich Nhat Hanh nám poskytuje příklad někoho, kdo se vyjádřil k obtížným otázkám, aniž by porušil své sliby. Když poprvé přišel na Západ, bylo to proto, aby vystoupil proti americké válce ve Vietnamu . Často čelil rozhněvaným lidem, kteří mu říkali, že se mýlil, přesto se mu podařilo neztratit klid a reagovat hněvem. Tento uctívaný učitel obhajuje školení všímavosti , které má vést naše jednání. Pomáhá také připomínat si, že osoba, se kterou mluvíme, je skutečná lidská bytost a ne jen plyšový pytel s názorem. Ale soucitná reakce na nenávistné názory neznamená, že nemůžeme vyjádřit pevný nesouhlas.
od armin » ned 20. úno 2022 21:53:18
vostalpetr píše:
Ale kdepak tajtrlíku
od vostalpetr » ned 20. úno 2022 22:46:01
Tajtrlík seš ty.
Zkus si někdy otočit také ty tvoje pitominy.
od vostalpetr » ned 20. úno 2022 22:52:26
od Jana » sob 05. bře 2022 11:18:22
vostalpetr píše:Bud rád že nejsi nepodmíněná láska jak ta Jana,
to bych musel bejt podmíněná nenávist,
aby vesmír zůstal v rovnováze a nenákláněl se nám nevyváženě někam do prdele...
https://www.youtube.com/watch?v=jI_fDPW5DJ0&t=2s
Dnes mi přišel nový dopis:
"Meditace za světový mír"
Papáji, povzbuzuješ mnoho lidí, aby pracovali pro světový mír jednoduše tím, že se vrátili do svých zemí. Vaše světové turné v roce 1993 bylo inzerováno jako Pouť míru... Všechny své satsangy také začínáte slovy: " Ať je mír, ať je mír, ať je mír."
Rád bych vám položil několik otázek o tomto aspektu vašeho učení a odpovědi zveřejnil ve své knize. Omluvte, prosím, tento náročný charakter otázek.
Nesouhlasím s vašimi názory.
Chci vás jen vyprovokovat, abyste řekl něco zajímavého:
Můžete vysvětlit, jak jeden člověk může učinit svět klidnějším místem jen tím, že bude ticho?
Papaji: Ticho neznamená, že sedí jako socha. Mír znamená, že by v jeho mysli neměl být žádný koncept ani myšlenka. Když sedí tiše a poté, když nedovolí, aby se v mysli rozvířila žádná myšlenka, a myšlenka znamená čas; když myšlenka na čas zmizí, tohle je mír. Ať to zkusí kdokoli.
Buď na jediný okamžik zticha, nedovol, aby se mysl pohnula do minulosti, jen na jediný okamžik. Pak uvidí, že když není žádná myšlenka, není ani žádný čas a není ani žádný svět. Tím myslím mír.
Během té sekundy bude všechno klidné. Ať si to někdo vyzkouší a uvidí. Buď zticha a uvidíš, že celý svět ztichne.
Tento svět vůbec neexistuje.
Takže to mám na mysli. Nech toho člověka sedět v klidu a pomůže to míru ve světě. Neexistuje svět, ve kterém nedáte podnět jediné myšlence.
Myšlenka je minulostí, myšlenka je mysl.
Takže to můžeš zkusit. Když to zkusíte jednu sekundu vy, může to zkusit někdo další. Pak to bude vždy a všude a vy uvidíte, že tento svět nikdy neexistoval.
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 40 návštevníků
