Necháme-li ego samo sobě, tak jeho přirozeností je se udržovat, zvětšovat se, hromadit, něčím být, sebepotvrzovat se atd.
Vostál třeba napsal "já jsem ego - je na tom něco špatně?"
Špatně na tom nic není, ale není to pravda i když o tom člověk - bytost může být přesvědčená, nevědomky to bere jako nepochybné, ani ji nenapadne, že by to tak snad nebylo.
Poznání spočívá mimo jiné v tom, že poznáme, že ego nejsme. Podobně jako nejsme třeba autem ve kterém jedeme ani domem ve kterém bydlíme.
Naše jednání neřídí jenom ego. čím je ego menší, tím více se uplatňuje to, co egem není.
Ušlechtilé ego může dojít k tomu, že jeho snaha se rozšiřovat, zdokonalovat, je marnost nad marnost a rozhodne se, odhodlá se k tomu, že spáchá sebevraždu, podobně jako třeba samuraj. Vypustí si rybník. A není to zdaleka snadné, ego se rádo různých "duchovních" prostředků a místo k zániku začne směřovat do nebeské říše - transformuje se v duchovní ego.
Naše individualita, naše já/Já není egem.
"Neušlechtilé" ego, které nezná neosobní soucit, tohle nedokáže pochopit.
Kniha Kazatel je moje nejoblíbenější kniha,
vypadá sice hodně pesimisticky při popisování života,
ale rozhodně netvrdí, že si máš kvůli tomu že je vše honička za větrem a marnost nad marnost vypustit rybník,
pokud se nemýlím, tak na konci je řečen pravý opak, že si máš užívat života nikoliv vypouštět rybník,
a že nemáš zapomenout na boha...
A starý člověk kterým už Šalamoun asi byl když to psal, nenahlíží ani smrt jako nepřítele, jen prostě říká že i smrt je krásná a že je dokonce lepší než život, než den zrození...
A o životě pak říká, že všeliká věc má také všeliký čas, někdy tak a někdy naopak a ještě jinak (to je to že zde je po celý čas ten bůh)
Takže Šalamoun není pesimista zklamaný životem, stejně jako Shopenhauer není pesimistický filozof,
podle mne ani jeden z nich neříká že život je na hovno, ale říkaj že život je krásný proto, protože je na hovno,
jako v tý písničce když zpívá že když mu bylo dvacet let, tak se s ním krásně točil svět,
a když říká že už se nechce vrátit zpět, není to proto že by to bylo nahovno,
ale protože si to užil, vodžil a prožil a šel vo kus dále...
Takže jde jen o to, jestli člověk sám sebe nahlédne jako něco pozitivního protože to je omezené,
nebo naopak jako něco negativního protože je to je omezené...
V obou případech říkáš ovšem to samé, že je to marnost nad marnost,
jednou je to ovšem pozitivní výrok a podruhé naopak negativní výroka...
Když dva říkají to samé, není to vždycinky to samé,
jeden chce rybník vypustit páč jej zklamal a druhej si chce rybníka užít páč jej nikdy nezklame, protože je na hovno a to je na něm to krásné...
