Nikoliv, to nemyslím,
budto neumíš číst nebo na mě zkoušiš píčovinu, že když se někdo voblbne vlastní nicotností,
čili pocitem z nějaký představy tak se automaticky stává nějakou láskou,
to je tvoje "duchovní škola" sebevoblbování nějakejma představama,
tvoje potláčení a tvoje ztotožnování...
Ale ty výsledky jsou u tebe vidět...
Ona se ve skutečnosti nijak nezměnila, byla tou nádhernou láskou, i když nadávala. Jen jsem to na chvíli, když jsem ji ve snaze porozumět pozorně poslouchala a naladila se na tu její nadávající mysl, přestala vnímat.
To ale musel bejt peklo když jsi vypadala z toho svého sebevoblnutí a role osvícené píči,
jak se ti to ale proboha mohlo stát,
v nirváně se nic takového totiž nestává a ani stát nemůže...
Ale tobě se to stává co chvíli vid osvícená kundo,
a to kdykoliv se setkáš setkáš s něčím co nechceš a pak to nazýváš neláskou,
to tě pak bolí to srdíčko a máš náběh na duchovní infarkt...
Je to ale honka,
neustále rozlišovat iluzi od skutečnosti,
no naštěstí to dle těch pocitů v srdci poznáš snadno,
tak jako to snadno pozná každý pocitářský trdlo...
A na závěr jako obvykle,
běž do prdele s těma svýma všeprostupujícíma píčovinama...