Reprezentativní vzorek občana

[Pedrito]

To je na mě moc filozofický a ta hudba to emotivně podbarvuje.
Jednou jsem však čet nějaký verše o tom, že básníkovi se zdál sen o motýlovi,
přičemž nevěděl, zda on sám není motýlem zdán.. něco v tom smyslu.
To se mi moc líbilo, bohužel to nemůžu najít

Ale našel jsem jednu od Chan-Šana


TANČÍM RADOSTÍ Z KRÁSNÉ CHVÍLE

Je tu pták, má pestře barevné peří
Sedává na javoru, jádra bambusu jídá rád
Pohybuje se důstojně, obřadně, jak se patří
Lahodně zpívá, tóny mají svůj řád
Včera sem přiletěl, odkudpak se tady vzal?
To kvůli mně se objevil a načas tu hřaduje
Náhle je přáno mi naslouchat hlasu hudby a zpěvu
Tančím radostí ku chvále dnešního dne

[vostalpetr]

To říká Čuang-c,

ale nenašel jsem ten citát, takže něco jiného :

ČUANG-C’

(369 – 286 př. n. l.)

„U velikém počátku bylo nebytí. Nemělo ani bytí ani jména. Z něho povstalo jedno; to má jednost, ale ještě nikoli fyzikální formu. Když je získávají věci a vznikají, nazýváme je TE. Pěstováním vlastní přirozenosti se vše navrací k TE. Když je TE dokonalé, stáváme se jedním s počátkem. Když se staneme jedním s počátkem, stáváme se prázdnými a jsouce prázdnými, stáváme se velkými. Pak je člověk sjednocen se zvukem a s dechem věcí. Když jsme sjednoceni se zvukem a dechem věcí, pak jsme sjednoceni s vesmírem. Tato jednota je intimní a zdá se být hloupá a bláznovská. To se nazývá hlubokým a skrytým TE, to je dokonalá harmonie.“

Chápeme, že o TAO bylo přece jen potřeba mluvit, i když platí, že TAO je nejen nepojmenovatelné, ale taky nepopsatelné, a jakmile je začneme pojmenovávat a popisovat, není to TAO. Jestliže však už je v lidské nátuře, že musí žvanit i o tom, o čem žvanit nemá (a má se o tom jen mlčet), pak je možné připustit, že pokusy Čuang-c’a o vystižení kategorie TAO jsou oprávněné a jsou eventuálně lepší než pokusy jiné. Na citovaném textu si však všimneme ještě dalších důležitých věcí. Předně je to správně v duchu Tao-te-ťingu, že se zdůvodňuje samovývoj a samopohyb jsoucna.



„Byl počátek. Byl čas před tímto počátkem. A byl čas před časem, který byl před počátkem. Bylo bytí. Bylo nebytí. Byl čas před nebytím. A byl tu čas před časem, který byl před nebytím. Náhle tu je bytí a nebytí, ale já nevím, co z bytí a z nebytí je skutečně jsoucí a skutečně nejsoucí. Prostě jsem jen něco řekl, ale já nevím, zda to, co jsem skutečně řekl, říká něco nebo neříká nic.“



S ontologickou rovinou souvisí i další, a to zcela nová a významná Čuang-c’ova myšlenka, učení o nekonečném přeměňování. Toto přeměňování se pochopitelně týká všeho, naprosto všeho. Život přechází smrtí vlastně jen do nové formy a tak se děje věčně. Na jednom místě uvažuje o tom, jak z mrtvého těla povstanou časem třeba nohy hmyzu nebo jiné tělesné orgány živočichů, na jiném místě rozvíjí představu o proměně v nějaký další živý subjekt, ať už motýla nebo koně, zřídkakdy uvažuje o přímém dalším proměnění v člověka. Tělo i psychika podléhají v každém případě po smrti desintegraci. Nejsou však anihilovány, v průběhu přírodního dění (Čuang-c’ často hovoří tak, jako by měl na mysli přímo přírodní evoluci) se nic nevytratí, nic nezanikne, vše se jenom přetransformuje. Proto též smrt přestává být děsivou. Čuang-c’ má často poněkud morbidní náladu a vykládá o smrti jako o štěstí, nebo dokonce mluví o tom, že život je vřed, který se smrtí provalí a konečně bude od něho pokoj, ale v podstatě vidí jednotu života a smrti podobně jako jednotu bdění a snu a několikrát se vrací k úvaze o smrti jako Velkém probuzení.

Nekonečné dění je dáno samopohybem, jehož principem je právě dialektická jednota protikladů.



„Neexistuje nic, co by nebylo ‚ono‘ a neexistuje nic, co by nebylo ‚toto‘. Věci nevědí, že jsou ‚ono‘ z hlediska jiných věcí; vědí jen to, co samy vědí. Proto pravím, že ‚ono‘ je vytvářeno ‚tímto‘ a že ‚toto‘ má též za svoji příčinu ‚ono‘. To je učení o ‚vzájemném vytváření‘. Nicméně, když existuje život, je smrt, a když existuje smrt, je život. Když je možnost, je nemožnost, a když je nemožnost, je možnost. Jelikož existuje správné, existuje chybné, a protože existuje chybné, existuje správné...“



Podle tohoto principu vzájemného vytváření vyvíjí se přírodní dění sebetransformací (vlastní Čuang-c’ova slova!) – máme tu před sebou samohybnou evoluci.

Není možno rozhodnout, zda jsem Čuang-c’, jemuž se zdá, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, jemuž se zdá, že je Čuang-c’. Nejvyšší neužitečnost je užitečností, nejvyšší užitečnost neužitečností.[4] Cílem všech těchto úvah je ovšem ukázat, že moudrý člověk se zdržuje zasahování i jednostranného hodnocení. V tom je následování TAO, jehož nejvyšší humánnost (žen) je nehumánní (tj. nestraní nikomu).

[Pedrito]

Jo tak to je jiný kafe

No vida, a já to měl spojené s nějakým čchenovým básníkem, sklerotik!

[vostalpetr]

Taoisté jsou básníky vcelku přirozeně,

poezie má hodně společného s intuicí...

[Pedrito]

To mě inspiruje, osvěžím si to, třeba ze mě něco vyleze.
Ono to má velmi blízko, ne-li nejblíž, k nauce o Brahman a Šakti.
Tam je to však velmi rozvětvené, rozaspektované.. což k pochopení nevadí.
Jako koule jejíž povrch, i každý bod obsahu, je samý střed. Jako by z prapůvodního středu vytyčené aspekty
(které zároveň utvářejí energetickou strukturu)...
V taoismu to není tak rozkvalitované a čáchne to poetikou kapku jinou

[Pedrito]

SEN O ŽIVOTĚ - Alan Watts

https://www.youtube.com/watch?v=1G8MTH-Y1DE

Tak jsem si to pustil ještě jednou, když mi to nedalo a našel jsem, o koho vlastně jde.
Měl jsem ho totiž za dalšího "přednáškového gurua", a on to byl spisovatel zabývající se - od křesťanaství až po ten hinduismus.. a dokonce i beatník. Tož to teď vidím v jiným světle. Ale bez těch obrázků a melodie, by ta prezentace
jeho postřehů byla, aspoň pro mě, naslouchatelnější.

[vostalpetr]

Č ui, řemeslník, uměl kreslit kruhy od ruky lépe než
kružítkem. Jeho prsty zdály se být tak přirozeně přizpůsobeny
tomu, co právě dělal, že nemusel na činnost upínat vlastní
pozornost. Jeho mentální schopnosti byly tak sjednoceny (čili
integrovány), že se nesetkávaly s žádnou překážkou. Nebýt si
vědom vlastního pásu, způsobuje, že pás je pohodlný.
Skutečnost, že inteligence si neuvědomuje pozitivní a negativní,
způsobuje, že srdce (sin) se cítí dobře...A ten, kdo se začne cítit
dobře, nikdy se necítí špatně, není si vědom své pohody. (19) (13)

[armin]

Č ui, řemeslník, uměl kreslit kruhy od ruky lépe než
kružítkem. Jeho prsty zdály se být tak přirozeně přizpůsobeny
tomu, co právě dělal, že nemusel na činnost upínat vlastní
pozornost. Jeho mentální schopnosti byly tak sjednoceny (čili
integrovány), že se nesetkávaly s žádnou překážkou. Nebýt si
vědom vlastního pásu, způsobuje, že pás je pohodlný.
Skutečnost, že inteligence si neuvědomuje pozitivní a negativní,
způsobuje, že srdce (sin) se cítí dobře...A ten, kdo se začne cítit
dobře, nikdy se necítí špatně, není si vědom své pohody. (19) (13)

Taky může být, že inteligence si uvědomuje pozitivní a negativní a srdce se cítí dobře a je si vědom své pohody.

[vostalpetr]

No jasně může,

ale to co je popisováno je stav mimo myšlení a pocitování,


to že nevíš že se cítíš dobře je způsobeno tím, že se cítíš dobře,

podobně jako když tě nic nebolí tak nevíš o ničem že by tě bolelo, takže ani nevíš že tě nic nebolí,

tudíž necítíš že se cítíš dobře,

kdybys to chtěl vědět, musel by ses podívat na pocity jak se cítíš



Takže když někdo říká že se cítí dobře,

tak se vlastně dobře necítí,

protože jej jej něco furt nutí (nějaký problém) koukat na pocity,

je tam nějaký problém a proto tam jde pozorování...

[vostalpetr]

A stejné je to i s myšlením,

když nemyslíš tak nevíš že nemyslíš,

abys to mohl vědět, musel by sis to uvědomit, a něco si uvědomit to je již činnost mysli,

a to co si uvědomíš je budto myšlenka nebo pocit (orientační funkce rozum a cítění)

Pozorování to už je něco jiného, to je činnost vědomí, které ovšem obvykle bývá k něčemu vztažené

Čisté pozorování, to už je něco na způsob toho "čumění do blba" kdy není nic pozorováno,

ale to je spíše pozorování k ničemu nevztažené nežli čisté pozorování,

nebot spíše než čisté pozorování je prostě pozornost...

Ale prostě nic nevíš...

A to je pak vidění bez (uvědomování) vidění, konání bez (uvědomování) konání