Co jsem to zas chtěl?

[Pedrito]

No a to, co takhle ta vůle a pozornost, spolu se schopnosmi cítit a myslet, vydloube z toho prostoru vědomí, tak obsadí ty mozkové hemisféry. Pocitové a myšlenkové obsahy. A rozbíhaj se jejich vrstvením reakce mezi nimi, mentální pochody. A ty nezpracované, "nepoklizené", neodevzdané, padaj do podvědomí. A překrývaj ty čiré principy a kvality nádí a čaker... A to je celej příběh. Neohraničené bylo takto ohraničeno. Z podstaty pozvolna se rodící osobou. Dojde jí to, vrátí co vnitřně nastřádala? To je ve hvězdách Pro volnost bytí, snad...

[Pedrito]

Rozbil jsem věčnost na zlomky
zbyly jen vteřin úlomky
teď poskládat je musím zas
a nekonečnu vrátit čas.

[Pedrito]

Pro volnost bytí, snad...

Nikde nikdo...

Tedy pro volnost bytí člověka uvolněného od toho zosobnění. Univerzální vědomí se jaksi uvolňovat nepotřebuje. Nýbrž ten, kdo se v něm ohraničil. Člověk. Svobodomyslá bytost. Ty hranice, stěny vězení, mohou být různé. Tím co po nich vězeň maluje. Třeba obrazy beznaděje, nebo oken a dveří, obzorů.. tedy naději. Ale obojí je snění. Ani jeden styl malby ty zdi nezboří.
Existuje jedna hádanka, máš čtyři pilule, dvě červené a dvě modré. Stejný tvar, velikost i vůně. Jsi ve tmě v prázdné místnosti, a zachránit se odtud můžeš, jen když sníš jednu červenou a jednu modrou...

[Pedrito]

Čili "promyslet" se k řešení, jak to udělat... Jak z toho ven. Pocity a myšlenky, dvě barvy. Pilule. Hádanka. Nebo-li jez do polosyta, pij do polopita.
Bez zapojení rozumu to nikdy nepůjde, i když není konečnou, jen nástroj.
Tak i cit. Milenci před oltářem Života. V jeho světle jsou průzrační. Intuitivní.