Ukázka z knihy: Hledání buvola
Čínsko-japonské alegorické znázornění duchovní cesty 10 obrázků. S vlastním výkladem v józe pozornosti. Původní vyobrazení je prastaré. Pochází od čínského mistra Ka-Kuan-Šína (Kuo-an-Ší-jüan) z 12. stol. po Kristu. Ale on nebyl prvním autorem. Starší verze měly méně obrazů, 5 až 8; poslední byl kruh. Další dva stupně byly přísně tajeny a sdělovány "od úst k uchu" jen nejpokročilejším žákům. Ka-Kuank-Šín doplnil alegorii o další 2 obrázky. Moderní kresby tuší provedl, neznámo kdy, japonský mistr Gyosuki Jikihara.
I. Žák hledá posvátného buvola, duši člověka, Pravdu o sobě i světu. Dovídá se o cestě za Pravdou, o existenci duchovních možností, hlubších než je normální pojetí běžné životní filozofie. Dovídá se o átmanu (čistém vědomí) jako o svědku a oživovateli mentálních stavů a funkcí mysli. Rozhoduje se hledat svědka v sobě a vydává se na duchovní cestu. Než dojde k pevnému rozhodnutí, trvá to třeba řadu vtělení. Svědek - átman - je znázorněn posvátným buvolem. Buvol nemůže být nikdy ztracen, může pouze vyjít z naší paměti. Je však trvale v nás. Má pak tedy smysl ho hledat? Ano, protože iluze omezenosti zapustila v nás příliš hluboké kořeny. Při utišení mysli se buvol může opět na okamžik objevit. I když nepřítomnost buvola je jen zdánlivá, zevní svět nemůže člověku nikdy nahradit ztrátu duchovnosti.
II. Žák se dostává různým způsobem k naukám. Pociťuje v sobě volání posvátného buvola, probouzí se v něm touha po něm. Podle svého založení si vybírá vlastní způsob duchovní cesty. Vydává se po stopách buvola. Jednou z nejúčinnějších cest je jóga bdělé pozornosti. Na této cestě žák udržuje bdělou pozornost k posvátnému buvolu, svému vnitřnímu Já. Pokouší se o objektivizaci. Pokládá myšlenky za předměty a je k nim indiferentní. Nepřivlastňuje si je. O svém transcendentálním vědomí (o buvolu) uvažuje jako o jejich svědku a jako o své přirozenosti, věčné a stálé. Snaží se být pozorovatelem svých myšlenek. Když se mu mysl uklidní, poznává v sobě cosi božského. Tak jsou stopy posvátného buvola čím dál zřetelnější, žák již tolik nebloudí a jeho cesta se stává rychlejší. "Od nynějška nedovolte myšlenkám v meditaci, aby se zúčastňovaly na aktu vidění, ani na tom, co vidíte, ale nepohnutě na tom, KDO vidí" (Šrí Ramana Maharši).
III. Buvol byl konečně spatřen. Úměrně jeho snahám objeví se žáku první zkušenost zahlédnutí buvola - átmana. (Pozn.: átman je chápán jedině sám sebou, tj. vlastní intuicí, což je přímá emanace átmana, inteligence bez intelektuálního procesu.) Protože žák v sobě intuici ještě zcela neprobudil, zaregistruje tuto novou zkušenost teprve tehdy, až ona sama už mizí. Nevzpomene si, jak přišla, ví jen, že prožíval velké štěstí, ale uvědomil si je, až když končilo. Tak jako se to děje po procitnutí ze spánku. Říká se, že žák zahlédl ocas odcházejícího býka. "Tao je, když býk mávne ocasem." (kóan) Zen-buddhisté nazývají tento stav kenšo. Přestože je zde dosud nedostatek správného chápání, je tato zkušenost pociťována jako neobyčejná blaženost, přítomnost boží, mír átmana, zažití sat - čit - ánanda, a to se zvýrazněním blaženosti. (Později budou zvýrazněny postupně i ostatní aspekty, a to čit - vědomí, při realizaci sféry nekonečného vědomí, a sat - bytí, při zažití jednoty všeho.) Tato zkušenost je pro žáka světlem, rozšiřujícím jeho duchovní obzor. Někdy je zážitek provázen skutečnou vizí světla různé intenzity, případně se žák cítí ve světlo proměněn. Vize světla se mohou opakovat tak dlouho, až žák pochopí, že má jít ještě hlouběji. Toto prohloubení může uskutečnit otázkou átmavičáry: "Kdo je ten, kdo světlo zažívá?" Otázka, kdo je posledním pozorovatelem, zůstává však žáku dosud otevřena. Kdyby byl v tomto stadiu ovládl introspekci, byla by zodpovězena. To však je téměř vyloučeno
. .........
VIII. Po prvních záblescích nirvikalpa samádhi (kévala dočasného) bez vědomí světa, je po návratu svět chápán odděleně, i když ne tak pevně, jako před tím. Postupně, jak jógin zažívá další záblesky, ale už s vědomím světa, poznává jednotu mezi hloubkou bytí a světem. Rozdíl je postupně smazáván, čím víc se vzdává ega. Jen málokteří jsou však ochotni zcela se ho vzdát ihned, byť byli již sebeduchovnější, přejít rigor mortis, tzn. přemoci strach ze smrti, velkého prázdna a nicoty a rozplynout se v neosobním bytí. A přece jenom tímto způsobem vychází bódhisattva-mahásattva k všepoznání. Nestává se to napoprvé. Dokud smrt není překonána, vrací se žák znovu a znovu zpět vymrštěn strachem z ní. Jen málokteří v sobě tento strach překonají hned na první pokus a nechají rozplynout ego i s vásanami do sféry zcela ničeho. Jestliže se tak stane, transcendentální vědomí je zažito jako jedno bez druhého. Átman, což je totéž, je zažíván jako univerzální Já, ale "ví", že je nedílnou částí brahma. Při této zkušenosti zpočátku mizí svět i jógin. Pozorovatel, pozorované i pozorování splyne a zmizí úplně. Spojení vnějšího nirvikalpa samádhi s vnitřním dává vznik sahadža nirvikalpa samádhi (viz obr. IX.). Při opakování této zkušenosti postupně svět zůstává, a to i tehdy, když se pocit prázdnoty a neosobnosti proti původnímu zážitku ještě víc prohloubil. V případech, kdy první pokus nebyl stoprocentně úspěšný, svět prázdnoty a svět tvarů jsou chápány různě, a to tak dlouho, dokud se opakují návraty do nevědomosti. Vásany zpravidla přežívají Poznání. Když se porazí strom, ještě z něho nějaký čas mohou vyrážet drobné větve a listy, někdy i květy. Plody však už nepřinese.
IX. Jógin našel sám sebe jako nejvnitřnějšího svědka Já, transcendentální duši, v božské harmonii sama se sebou, ale v nevědomosti o pravé podstatě světa. Po ukončení nirvikalpa samádhi se mu jeví svět v protikladu k němu samotnému, k božskému Já jsem. Krom toho zažité kévala nirvikalpa samádhi bylo jen dočasné. Protože se nespokojuje s tímto protikladem ani s dočasností své zkušenosti, opakuje stále a co nejčastěji zkušenost nirvikalpa, spojuje dosažený stav vnějšího nirvikalpa samádhi (VII.) s intenzivní vzpomínkou na vnitřní nirvikalpa samádhi (VIII.), až bezpečně a neomylně poznává, že je TÉŽE POVAHY S BRAHMA. A tak jako se dříve ego dalo dobrovolně k dispozici k rozplynutí v átmanu - duši člověka - dává se nyní átman k dispozici k rozplynutí v brahma, DUŠI VESMÍRU. Měl-li již dřív krátkodobé zkušenosti v tomto směru, jde to hladce. Milostí Boží ještě rychleji. Ta je nyní plně účastná. Jsa konečně jedno s duší vesmíru, žije nepřetržitě v jednotě s ní. V tomto stavu nevidí vnitřně nikoho druhého. Na co se podívá, je nyní brahma samo. "I rozkvetl svět červenými květy." Uvědomit si, že není koho osvobozovat, je skutečné osvobození.
X. V souzvuku s jednotou, to jest s boží vůlí, a "bohat zkušenostmi" pracuje v harmonii k dobru všech. To znamená, že pokud se jeví jako lidská bytost, směřuje k dokonalému prozření sama sebe v ostatních bytostech. Z tohoto hlediska je jeho činnost naprosto nekonečná. Není v ní nejmenší vlastní záměr. Žije ve věčném nyní. "Pracuje", protože nechce ulpět ani na vlastním osvícení, ale není pracujícím. Je vědoucí uvědomělou vlnou na oceánu bytí. Nechodí s Bohem (jako v VI.), ale v Bohu."
http://pi-centrum.e-shoper.net/produkty ... ilozofie-/
....Spoluautoři Míla a Eduard Tomášovi....