Přijmout kritiku je jedno z nejtěžších. Ať už oprávněnou, či neoprávněnou. Pravdivá může vést k příznivé změně. Nepravdivá k nadhledu... A tak je dobré cvičit se v sebekritice, což je jen jinej název pro introspektivní seberefkexi. Předpokládá to jaksi postřehnout, co se honí tou hlavou, to je základ odpoutání se od toho. Tím je rozlišen pozorovatel a pozorované. Což je jaksi pro to uvnitřnění, pokud o něj někomu opravdu jde, totální základ. V ten moment, kdy je postřehnuto, že pozornost běhá osedlaná nějakými myšlenkami, jak potrefená husa, tím ta pozornost z toho mentálního útvaru vyklouzne, osvobodí se, a sama jej zkrotí, do jeho zjihnutí - do uvědomění...
To je rozdíl nevědomého a vědomého stavu, v duchovním pojetí. Že myšlenky pozornost buď ovládají a vedou do negativních pocitů, extrémů. Či že ten tlak zmítané pozornosti způsobí, že chce z toho "ven", ke svému zdroji. A pozorovatel, duch, átman, ji požehná svou silou... A tím končí vláda neuvědomovaných myšlenek, neb rozum a cit pozbudou v tom rozsvícení nevědomosti. Nacházejí svou přirozenost, inspirativnost, intuitivnost... Tomu se říká vnitřní osvobození. A zároveň je to spojení, či propojení, sjednocení, všech složek bytosti do jednoho celku. Spojí se čistě jedno, spojí se druhé, atd, atd, naprosto přirozeně.....
Kdo si myslí že hlava je problém, měl by si ji nechat uříznout, a jeho problém v tomto životě jistě zmizí...
Ale je mnohem jemnější i když pro někoho nesnadné řešení.. nechat povznést své
(jeho sílu) až nad
... Hlavou však projít musí.