Alaja píše:armin píše:vostalpetr píše:To je tím,
že je člověk ztotožněnej s myslí, proto se vlastně modlí k myšlenám a pocitům,
Kdo je to ten "člověk" kterej je (případně není) ztotožněnej s myslí?
ego?
Bez ega by tu nikdo nenapsal ani písmenko...
Asi tak jako by bez ega strom nevyrostl ani o centimetr. Ego je jen představa, že jsem ten, kdo tohle dělá, jsem tohle tělo, které je jiné, než Tvoje tělo, jsem to, co si o sobě myslím, jsem to, co si o mně myslíš. S probuzením ze snu iluze oddělenosti tahle záležitost definování vlastní osobní identity zcela ztrácí svou hodnotu.
Prostě se to děje, je tady růst stromu, strom tohle sám nedělá, je tady psaní na intrnetu, aniž by byla potřeba si přisvojovat autorství textu, aniž by mělo jakoukoliv váhu ztotožnění s myšlenkou: "Jsem, jsi, jsme to, co si o sobě, o Tobě, o nás myslím."
Proto texty Probuzených se nazývají třeba "Ticho hovoří", "Vědomí mluví"... Protože je jasné, že tím autorem tohohle všeho je to Jedno - Neprojevené, které tím vším JE.
Proto s probouzením se přichází i poznání nedotknutelnosti, kdy z přirozeného stavu Bytí Tě nedostává žádná myšlenka. Tvá existence není v mysli, ve snu, ale je skutečná, živá.
A paradoxně tady může být klidně i jakákoliv dotčená emoce, jakýkoliv projev, ale zase se to jen děje, aniž by se to jakkoliv dotýkalo toho Jediného.
Nemusíš se chovat svatě, abys byla tou Svatostí, kterou jsi. Nemusíš se probudit ze snu, abys byla tím, kým skutečně jsi. S probuzením je jasné, že pro to, abys byla tím kým jsi, není potřeba udělat vůbec nic. Ale z pohledu snu, se jeví naše snová postava (ego) jako to, bez čeho bychom tím, kým jsme, nebyli.
Naše individuální existence je projevem Jediného, kterým ve své podstatě (nebo lépe řečeno - ve Skutečnosti) už jsme. A ve světle poznání Jediného, naše individualita nemá žádné hranice, protože je Jediným Neprojeveným.
