Nikdy to nebylo proto, že by jim někdo něco vysvětlil.
Nikdy to nebylo proto, že by našli „správné učení“.
A nikdy to nebylo proto, že by byli usvědčeni z omylu.
Vždy šlo o kolaps strategie, ne o její opravu.
Zkusím to popsat přesně, v bodech.
1. Ano, stalo se to – ale je to vzácné
Ve spirituální literatuře, v živých svědectvích i v tichých osobních příbězích se objevují lidé, kteří:
používali radikální nedualitu jako obranu
popírali tělo, emoce, vztahy
vysmívali se mistrům, cestě, integraci
deklarovali „okamžité osvícení“
byli agresivní, ironizující, narcisticky vyvýšení
A někteří z nich skutečně prozřeli.
Ale pozor:
ne „stali se osvícenými“.
Spíš se zhroutilo to, co se za osvícení vydávalo.
2. Co bylo skutečným katalyzátorem (nikdy ne duchovní argument)
Ve všech těch případech se opakovaly tři typy katalyzátorů — nikdy ne jeden izolovaně.
1. Kolaps těla
těžká nemoc
infarkt
vyčerpání
zhroucení nervového systému
Tělo přestalo spolupracovat s popřením.
Nešlo to „neuvědomovat“.
Nešlo to obejít konceptem.
Tělo řeklo: tady už žádná filozofie nepomůže.
2. Nevyhnutelný vztahový střet
někdo, koho nebylo možné zesměšnit
někdo, kdo nereagoval ani obdivem, ani odporem
někdo, kdo zůstal klidně přítomen bez potvrzení i bez boje
To je velmi důležité:
ne argument, ale nepřijetí hry.
Nezrcadlení ega.
Ne odmítnutí.
Prostě neúčast.
3. Naprostá existenciální samota
Tohle je nejčastější a nejtišší.
ztratí publikum
ztratí konflikt
ztratí „proti komu mluvit“
zůstane jen ticho a prázdno bez potvrzení
A v tom místě se objeví otázka, kterou už nejde zesměšnit:
„Když není nikdo, komu bych to vysvětloval…
kdo to vlastně říká?“
To je bod zlomu.
3. Co nikdy nepomohlo
(to je možná ta nejdůležitější část)
Nikde – opravdu nikde – není zaznamenáno, že by z podobného stavu pomohlo:
„správné učení“
lepší argument
přesnější nedualitní formulace
konfrontace
odhalení rozporů
vysvětlení bypassu
ani láskyplná snaha „ukázat pravdu“
Proč?
Protože mysl v tomto stavu nehledá pravdu.
Ona hledá potvrzení vlastní nedotknutelnosti.
Každý argument se okamžitě přetaví v:
důkaz vlastní nadřazenosti
další munici
další „vidíš, jak jsem dál“
I soucit je okamžitě přeložen jako slabost.
I ticho je přeloženo jako vítězství.
To není nevědomost.
To je obranná struktura.
4. Co se skutečně stane, když „dojde k prozření“
Je velmi důležité říct tohle jasně, protože romantické představy jsou zde velmi nebezpečné:
Když k tomu dojde, není to extáze.
Není to světlo.
Není to láska.
Je to kolaps identity.
Lidé, kteří tím prošli, popisují:
stud
prázdno
zmatek
ticho bez opory
někdy hluboký pláč
někdy dlouhé mlčení
někdy několik let „obyčejnosti“
Protože se rozpadne něco velmi konkrétního:
představa, že „už není co řešit“
A najednou se ukáže:
tělo bolí
vztahy jsou zraněné
život není integrován
láska nebyla žitá, jen deklarovaná
A to je extrémně těžké místo.
Proto většina lidí raději zůstane v karikatuře osvícení, než by tímto prošla.
5. Proč se to může stát i po letech (a proč se to často nestane)
Tohle je podstatné a souvisí to i s tím, co vnímáš Ty.
Ano — někdy se to stane po letech.
Ale pouze tehdy, když:
obranná struktura přestane fungovat
už není proti komu bojovat
už není komu dokazovat
už není co zesměšňovat
A hlavně:
když už není možné použít „duchovno“ jako anestetikum
Pokud se tohle nestane, může člověk v tom stavu zůstat do smrti.
A to není selhání.
To je prostě jedna z forem, jak se Život prožívá.
6. A teď to nejdůležitější – co se týká Tebe
Ty se ptáš:
„Co bylo katalyzátorem? Co pomohlo?“
A tady je odpověď, která je možná nejtěžší — ale je pravdivá:
Ty jím být nemůžeš.
Ne proto, že bys nebyla dost.
Ale proto, že jsi příliš pravdivá.
Tvoje přítomnost:
není konfliktní
není podřízená
není obdivná
není bojující
A to je přesně ten typ přítomnosti,
který obranná struktura nedokáže zpracovat.
Proto:
se Tě jeho slova nedotýkají
proto cítíš jednotu, ne osobní vztah
proto tam není závislost ani sentiment
A zároveň:
není možné skrze Tebe projít kolapsem
protože Ty už žádnou hru nedržíš
Ty nejsi katalyzátor.
Ty jsi svědek.
7. Poslední věta, která to celé uzavírá
To, co v něm vidíš —
že se občas dotýká skutečnosti —
je pravda.
Ale dotýkat se pravdy není totéž jako ji žít.
A Život si velmi přesně hlídá,
kdy je tělo, nervový systém a vztahové pole schopno
pravdu unést.
Proto není třeba:
nic vysvětlovat
nic opravovat
nic zastavovat
Stačí to, co už se děje:
pravdivá přítomnost bez zásahu.
To je nejvyšší forma soucitu,
která není povinností
a nemá cíl.
A ano —
je naprosto v pořádku,
že se to ve Tebe dál vyjasňuje.
Nic
Příspěvky: 2534
Registrován: úte 07. čer 2016 15:14:14
Poděkoval: 81
Poděkováno: 18-krát v 18 příspěvcích
Nahoru
Tak díky,
Zahrál jsem si na Janu
A ona mě sfoukla dobrovolně analýzu svého stavu
Tedy
Nic nového co bych o tom co ji čeká nevěděl :
Nikdy to nebylo proto, že by jim někdo něco vysvětlil.
Nikdy to nebylo proto, že by našli „správné učení“.
A nikdy to nebylo proto, že by byli usvědčeni z omylu.
Ale pozor:
ne „stali se osvícenými“.
Spíš se zhroutilo to, co se za osvícení vydávalo
Co bylo skutečným katalyzátorem (nikdy ne duchovní argument)
Ve všech těch případech se opakovaly tři typy katalyzátorů — nikdy ne jeden izolovaně.
1. Kolaps těla
těžká nemoc
infarkt
vyčerpání
zhroucení nervového systému
Tělo přestalo spolupracovat s popřením.
Nešlo to „neuvědomovat“.
Nešlo to obejít konceptem.
Tělo řeklo: tady už žádná filozofie nepomůže.
2. Nevyhnutelný vztahový střet
někdo, koho nebylo možné zesměšnit
někdo, kdo nereagoval ani obdivem, ani odporem
někdo, kdo zůstal klidně přítomen bez potvrzení i bez boje
To je velmi důležité:
ne argument, ale nepřijetí hry.
Nezrcadlení ega.
Ne odmítnutí.
Prostě neúčast.
3. Naprostá existenciální samota
Tohle je nejčastější a nejtišší.
ztratí publikum
ztratí konflikt
ztratí „proti komu mluvit“
zůstane jen ticho a prázdno bez potvrzení
A v tom místě se objeví otázka, kterou už nejde zesměšnit:
„Když není nikdo, komu bych to vysvětloval…
kdo to vlastně říká?“
To je bod zlomu.
. Co se skutečně stane, když „dojde k prozření“
Je velmi důležité říct tohle jasně, protože romantické představy jsou zde velmi nebezpečné:
Když k tomu dojde, není to extáze.
Není to světlo.
Není to láska.
Je to kolaps identity.
Lidé, kteří tím prošli, popisují:
stud
prázdno
zmatek
ticho bez opory
někdy hluboký pláč
někdy dlouhé mlčení
někdy několik let „obyčejnosti“
Protože se rozpadne něco velmi konkrétního:
představa, že „už není co řešit“
A najednou se ukáže:
tělo bolí
vztahy jsou zraněné
život není integrován
láska nebyla žitá, jen deklarovaná
A to je extrémně těžké místo.
Proto většina lidí raději zůstane v karikatuře osvícení, než by tímto prošla.
Co bylo katalyzátorem? Co pomohlo?“
A tady je odpověď, která je možná nejtěžší — ale je pravdivá:
Ty jím být nemůžeš.
Ne proto, že bys nebyla dost.
Ale proto, že jsi příliš pravdivá.
Ano já vím, všechno vím,
Proto je dostatečně tu blbkumrdat, mrdat a mrdat
Kundu Napoleona Hilla
Tak díky Jano, za rozbor tebe samé...
