Jak může být bytí milující a pokojné?
Tazatelka: Zápasím s představou, že „Já jsem“ nebo Bytí je ničím (prázdnotou). Představuji si to jako průhledné želé – prostě to tam je. Ale když pak popisujeme podstatu Bytí a onoho „Já jsem“ jako milující, soucitnou a pokojnou, říkám si: „Vždyť je to nicota.“ Pro mě to znamená, že to nesmí znát neklid ani konflikt.
Rupert Spira: Máš naprostou pravdu. Mohu jen vylepšit tvé přirovnání? Zkusme místo želé použít příměru k prázdnému prostoru. To mi usnadní odpověď. Vezmi si prázdný prostor, který je ve srovnání s fyzickými objekty „ničím“. Je to podobný druh nicoty, jakým je Bytí nebo Vědomí – v tom smyslu, že v něm není žádný objektivní obsah. Tvou otázkou tedy je: Proč je tedy legitimní mluvit o Bytí jako o pokojném nebo milujícím?
Slovo „soucit“ na chvíli vynechme, k tomu se vrátím, ale o Bytí mluvím jako o přirozeně pokojném a milujícím. Přísně vzato bych mu neměl připisovat žádné vlastnosti. Proč to dělám? Protože se nesnažím být přesný. Snažím se být evokativní. Snažím se v tobě vyvolat prožitek Bytí, poznání Bytí.
A dělám to ve vztahu k obsahu prožívaného, konkrétně k neklidu tvých myšlenek. V Bytí tento neklid chybí. Jaké je běžné slovo pro absenci neklidu?
Tazatelka: Klid. Mír.
Rupert Spira: Ano, mír. Pokud tedy popisujeme Bytí ve vztahu k neklidu našich myšlenek, je legitimní prozatím říci, že jeho podstatou je mír. Bytí či Vědomí nesdílí smutek, který charakterizuje naše emoce – stud, vinu, strach a podobně. Jak se běžně říká absenci smutku?
Tazatelka: Štěstí.
Rupert Spira: Proto někdy říkám, že podstatou Bytí je štěstí. Z pohledu konečné mysli se zdá, že prožitek je rozdělen na „já“ a „to druhé“, na subjekt a objekt. Existuje tu oddělenost. Ale v Bytí, v onom prázdném prostoru, žádná rozdělení nejsou. Jaké je běžné jméno pro absenci rozdělení nebo absenci druhosti?
Tazatelka: Spojení? Láska?
Rupert Spira: Láska. Když někoho miluješ, vzdálenost mezi vámi se hroutí. To je láska: pocit, že ty a ten druhý jste jedno. Navrhuji tedy, že podstatou vědomí je mír, štěstí a láska ve vztahu k neklidu, smutku a konfliktu, které charakterizují myšlenky a pocity. Je to legitimní krok, dokud dáváme do kontrastu obsah prožívaného s vědomím, kterým v podstatě jsme.
Nicméně, vraťme se k analogii s prostorem. Představ si, že by prostor byl vědomý a mohl prožívat sám sebe bez odkazu na to, co se v něm nachází. Prostor by se nedíval na lidi a neříkal by: „Ti lidé jsou neklidní, ale já jsem pokojný. Oni jsou nešťastní, ale já jsem šťastný.“ To by se prostor stále definoval skrze ty lidi. Kdyby měl prostor popsat sám sebe a mluvil by jen o sobě, co by řekl?
Tazatelka: Neřekl by nic.
Rupert Spira: Přesně tak. Vlastně by o sobě řekl jen jednu jedinou věc: „Já jsem.“ Proto říkám, že slova „Já jsem“ jsou jediným absolutně pravdivým tvrzením. Výrok „Já jsem pokojný“ je pravdivý jen relativně k neklidu našeho prožívání. Pokud chceme být striktní, jediná pravdivá věc, kterou lze o nekonečném vědomí říci, je: „Já jsem.“
A ještě drobnost k tomu soucitu: Soucit není přímo podstatou Bytí, ale způsobem, jakým se Bytí projevuje skrze konečnou mysl. Láska je podstatou, soucit je jejím vyjádřením v každodenním životě.
*****************************************************************************************************
Tento rozhovor se dotýká samotného jádra neduality (advaita), které tak neúprosně zastávali mudrci jako Šrí Ramana Maharši nebo Nisargadatta Maharadž. Často se setkáváme s popisy Absolutna jako Sat-Čit-Ánanda (Bytí-Vědomí-Blaho). Pro hledajícího to může být matoucí: Jak může být „Prázdnota“ či „Ničím“ zároveň „Blahem“?
Rupert Spira zde mistrně vysvětluje, že přívlastky jako „mír“ nebo „láska“ jsou pouze ukazatele, nikoliv popisy objektů. Jak říkal Nisargadatta: „Vědomí je v klidu, když v něm nejsou žádné vlny.“ Mír není „věc“, kterou by Bytí vlastnilo; mír je to, co zbude, když zmizí mentální hluk. Láska není emoce; je to přirozený stav absence duality, kde již neexistuje „já“ a „ty“.
Ramana Maharši nás vždy vracel k jediné pravdě: k hledání zdroje onoho „Já“. Když se mysl utiší a přestane se upínat k objektům (myšlenkám, pocitům, vjemům), nezůstane nicota ve smyslu vakua, ale čistá Přítomnost. Tato Přítomnost nepotřebuje přívlastky. Jak zaznělo v rozhovoru, prostor sám o sobě neví, že je „tichý“ – prostě je. Teprve v kontrastu s hlukem ho nazýváme tichem.
Nisargadatta Maharadž často zdůrazňoval: „Jsem nic, a proto jsem všechno.“ Pokud by Bytí bylo nějakou konkrétní vlastností (třeba jen „želé“), nemohlo by pojmout vše ostatní. Tím, že je „ničím“, je svobodné a neomezené.
Poučení pro naši praxi je prosté: Nelovme pocity míru nebo lásky jako zážitky, které mají přijít. Raději si uvědomme to, co v nás je přítomno dříve, než se objeví jakákoliv myšlenka. To, co zbývá, když odložíte všechny definice, je ono jediné pravdivé „Já jsem“. Vše ostatní je jen laskavá nápověda, která nás má dovést domů.
:)
To je přesně ukázka toho,
Jak mluví učitele k začátečníkům,
Snaží se popsat známými pojmy z duality to, co je nedvojne a nepopsatelné!!!
A blbá piča Jana bere tyto primery jako pravdu
A sere potom hovna o lasce
Rupert Spira: Láska. Když někoho miluješ, vzdálenost mezi vámi se hroutí. To je láska: pocit, že ty a ten druhý jste jedno. Navrhuji tedy, že podstatou vědomí je mír, štěstí a láska ve vztahu k neklidu, smutku a konfliktu, které charakterizují myšlenky a pocity. Je to legitimní krok, dokud dáváme do kontrastu obsah prožívaného s vědomím, kterým v podstatě jsme.
Ne není,
Žádnej mír, štěstí a láska
To jsou primery z duality !!!
Každej by to pochopil,
Ovšem s výjimkou blbý píči Jany,
Ta furt bude blábolit svá pitomá hovna
A červené to v textu zatrhavat !!!
A z dualitnich primeru placat guláš svý osvícenosti!!!
A samozřejmě,
Já není žádná prázdnota
Nýbrž naopak plnost !!!!
Prázdnota je to pouze pro ego!!!
A témahle hovnama nás kunda roky zásobuje jen proto, za se debilka potřebuje oblbovát představami a pocity !!
