Když jsem to chtěla později zopakovat, tak jsem musela nastolit všechny vnitřní podmínky, co byly minule....ale měla jsem při tom závratě, dělalo se mi nevolno....ale snažila jsem se to překonat....
A jak jsem postupně trénovala, tak závratě a nevolnost samy ustoupily, zrnění se zjemňovalo, až splynulo do jednolitého bezbarvého světla a nastoupilo i vnímání jeho hlubokého, širokého, nekonečného prostoru...
A to jsem praktikovala dlouhá léta. A nepotřebovala jsem už žádný lotosový sed, nebo leh, ...pak už stačilo jen zavřít oči a světlo se objevilo ihned...v sedě, v leže, v stoje, v tramvaji, v metru, v autobuse...
Milované světlo, osvěžující světlo, přátelské světlo....savikalpa samadhi...

A to stříbrné světlo jednou, když usoudilo, že je to už vhodné, mi darovalo prožitek nirvikalpy samaddhi ...prožitek samo sebe, vcuclo mne to do sebe...
