Duchovní srdce

[salmo1cz]

Tak atrakce nemyslím hanlivě, ale jsou to záležitosti těla potažmo ega, které mohou odvádět pozornost od ducha.Já vím že je mám a má je spousta lidí, ale většina o nich ani netuší.Párkrát jsem je použil pro dobrou věc, ale víc se v tom nehrabu.
A nechtěl jsem se v tom hrabat ani při meditaci.Jak vidno, budem to muset přetrpět.
Takže stará dobrá Vivekakhyati.

[Alaja]

Ono to nakonec bylo jednoduché.

Savikalpa je vlastně to hledané "Já".......a máme to "Já" všichni společně dohromady.
Pak není divu, že občas tím společným "Já" proklouzne ven na "veřejnost" nějaká soukromá informace.
Duchovní internet.....
Někdy ti savikalpou chvilku plyne i film, kde vidíš, že se kdosi kouká na monitor počítače a na něm má pozemský internet...třeba nějaké komunikační stránky.
Kdosi si s někým soukromě píše.
Internet v internetu.
Přísně soukromé konání je vlastně zcela veřejné konání.

[Trini]

https://cz.srichinmoylibrary.com/sgl-52

Co to je nižší samádhi?

Sri Chinmoy: Existují různá nižší samádhi. Mezi těmito nižšími samádhi je nejvyšší savikalpa samádhi. Hned po savikalpa samádhi následuje nirvikalpa samádhi, ale mezi nimi je obrovský rozdíl. Přestože je ale savikalpa samádhi jeden stupeň pod nirvikalpa, nepoužíváme termín „nižší.“ Neříkáme, že savikalpa samádhi je nižší než nirvikalpa, jsou to dvě zcela odlišná samádhi. Existuje dokonce něco za nirvikalpa samádhi, a tomu se říká sahadža samádhi. Ale savikalpa a nirvikalpa samádhi jsou nejznámější.
V savikalpa samádhi ztrácíte na krátkou dobu veškeré lidské vědomí. Pojetí času a prostoru je v tomto stavu úplně odlišné. Skutečnost v tomto stavu nemůžete posuzovat lidským časem, nemůžete ji posuzovat lidským způsobem pohledu na prostor. V tomto samádhi jste na hodinu nebo dvě v úplně jiném světě. Vidíte tam, že téměř vše je dokončeno. Tady na světě je ve vás i v ostatních stále mnoho žádostí, které nejsou naplněny. Miliony žádostí nejsou naplněny a miliony věcí zůstávají, aby byly dokončeny. Ale když jste v savikalpa samádhi, vidíte, že téměř vše je dokončeno, nemáte, co byste udělali. Jste pouze nástroj. Pokud vás někdo použije, dobrá, jinak je vše hotovo. Ze savikalpa samádhi se ale každý musí vrátit do obyčejného vědomí.

Dokonce i v savikalpa samádhi existují stupně. Stejně jako jsou ve škole v jedné třídě vynikající i špatní studenti, tak také v savikalpa samádhi dosáhnou někteří hledající nejvyššího stupně, zatímco ti méně aspirující dosáhnou nižší nebo střední příčky žebříku, kde není vše tak jasné a zřetelné jako na nejvyšším stupni.

V savikalpa samádhi existují myšlenky a představy, které přichází z nejrůznějších stran, ale neovlivňují vás. Zatímco meditujete, zůstáváte nerušeni a vaše vnitřní bytost pracuje dynamicky a s jistotou. Ale pokud jste trochu výše, pokud jste se v nirvikalpa samádhi sjednotili s duší, nebudou zde vůbec žádné představy ani myšlenky. Tanec přírody zde končí. Není žádná příroda, jenom nekonečný mír a blaženost. Poznávající a poznávané se sjednotili. Vše je tiché. Zažíváte zde nanejvýš božskou, vše prostupující, sebezbožňující extázi. Stáváte se objektem prožívání, stáváte se tím, kdo prožívá, a stáváte se i samotným prožitkem.

Sahadža samádhi je nepochybně nejvyšším typem samádhi. V tomto samádhi je člověk v nejvyšším vědomí, ale zároveň pracuje v hrubém fyzickém světě. Uchovává si zážitek nirvikalpa samádhi, zatímco zároveň vstupuje do pozemských činností. Člověk se stal duší a zároveň používá tělo jako dokonalý nástroj. Ten, kdo je v sahadža samádhi, chodí jako obyčejné lidské bytosti. Jí. Dělá všechny obvyklé věci, které dělá obyčejná lidská bytost. Ale v nejhlubších zákoutích svého srdce je přeplněn božským osvícením. Ten, kdo zažívá sahadža samádhi, se stává Pánem a Mistrem Skutečnosti. Může jít podle své vůle k tomu Nejvyššímu a potom sestoupit dolů do pozemského vědomí pro projevení.

Po dosažení nejvyššího typu realizace je velmi zřídka někdo požehnaný sahadža samádhi. Velmi málo duchovních Mistrů dosáhlo této úrovně, pouze jeden nebo dva. Pro sahadža samádhi je potřeba nekonečná Milost Nejvyššího, nebo musí být člověk velmi silný a mít štěstí. Sahadža samádhi přichází, jen když člověk dosáhl neoddělitelné jednoty s Nejvyšším, nebo výjimečně když chce někdo ukázat, že je Nejvyšší. Ten, kdo dosáhl sahadža samádhi a zůstává v tomto samádhi vědomě a dokonale, projevuje Boha v každém okamžiku a je tak největší pýchou transcendentálního Nejvyššího.

Sri Chinmoy, Vrcholky cesty k Bohu: samádhi a siddhi, Madal Bal, 1995

[Alaja]

https://cz.srichinmoylibrary.com/sgl-52

Co to je nižší samádhi?

Sri Chinmoy: Existují různá nižší samádhi. Mezi těmito nižšími samádhi je nejvyšší savikalpa samádhi. Hned po savikalpa samádhi následuje nirvikalpa samádhi, ale mezi nimi je obrovský rozdíl. Přestože je ale savikalpa samádhi jeden stupeň pod nirvikalpa, nepoužíváme termín „nižší.“ Neříkáme, že savikalpa samádhi je nižší než nirvikalpa, jsou to dvě zcela odlišná samádhi. Existuje dokonce něco za nirvikalpa samádhi, a tomu se říká sahadža samádhi. Ale savikalpa a nirvikalpa samádhi jsou nejznámější.

V savikalpa samádhi ztrácíte na krátkou dobu veškeré lidské vědomí. Pojetí času a prostoru je v tomto stavu úplně odlišné. Skutečnost v tomto stavu nemůžete posuzovat lidským časem, nemůžete ji posuzovat lidským způsobem pohledu na prostor. V tomto samádhi jste na hodinu nebo dvě v úplně jiném světě. Vidíte tam, že téměř vše je dokončeno. Tady na světě je ve vás i v ostatních stále mnoho žádostí, které nejsou naplněny. Miliony žádostí nejsou naplněny a miliony věcí zůstávají, aby byly dokončeny. Ale když jste v savikalpa samádhi, vidíte, že téměř vše je dokončeno, nemáte, co byste udělali. Jste pouze nástroj. Pokud vás někdo použije, dobrá, jinak je vše hotovo. Ze savikalpa samádhi se ale každý musí vrátit do obyčejného vědomí.

Dokonce i v savikalpa samádhi existují stupně. Stejně jako jsou ve škole v jedné třídě vynikající i špatní studenti, tak také v savikalpa samádhi dosáhnou někteří hledající nejvyššího stupně, zatímco ti méně aspirující dosáhnou nižší nebo střední příčky žebříku, kde není vše tak jasné a zřetelné jako na nejvyšším stupni.

V savikalpa samádhi existují myšlenky a představy, které přichází z nejrůznějších stran, ale neovlivňují vás. Zatímco meditujete, zůstáváte nerušeni a vaše vnitřní bytost pracuje dynamicky a s jistotou.

Ale pokud jste trochu výše, pokud jste se v nirvikalpa samádhi sjednotili s duší, nebudou zde vůbec žádné představy ani myšlenky. Tanec přírody zde končí. Není žádná příroda, jenom nekonečný mír a blaženost. Poznávající a poznávané se sjednotili. Vše je tiché. Zažíváte zde nanejvýš božskou, vše prostupující, sebezbožňující extázi. Stáváte se objektem prožívání, stáváte se tím, kdo prožívá, a stáváte se i samotným prožitkem.

Sahadža samádhi je nepochybně nejvyšším typem samádhi. V tomto samádhi je člověk v nejvyšším vědomí, ale zároveň pracuje v hrubém fyzickém světě. Uchovává si zážitek nirvikalpa samádhi, zatímco zároveň vstupuje do pozemských činností. Člověk se stal duší a zároveň používá tělo jako dokonalý nástroj. Ten, kdo je v sahadža samádhi, chodí jako obyčejné lidské bytosti. Jí. Dělá všechny obvyklé věci, které dělá obyčejná lidská bytost. Ale v nejhlubších zákoutích svého srdce je přeplněn božským osvícením. Ten, kdo zažívá sahadža samádhi, se stává Pánem a Mistrem Skutečnosti. Může jít podle své vůle k tomu Nejvyššímu a potom sestoupit dolů do pozemského vědomí pro projevení.

Po dosažení nejvyššího typu realizace je velmi zřídka někdo požehnaný sahadža samádhi. Velmi málo duchovních Mistrů dosáhlo této úrovně, pouze jeden nebo dva. Pro sahadža samádhi je potřeba nekonečná Milost Nejvyššího, nebo musí být člověk velmi silný a mít štěstí. Sahadža samádhi přichází, jen když člověk dosáhl neoddělitelné jednoty s Nejvyšším, nebo výjimečně když chce někdo ukázat, že je Nejvyšší. Ten, kdo dosáhl sahadža samádhi a zůstává v tomto samádhi vědomě a dokonale, projevuje Boha v každém okamžiku a je tak největší pýchou transcendentálního Nejvyššího.

Sri Chinmoy, Vrcholky cesty k Bohu: samádhi a siddhi, Madal Bal, 1995

Vypadá to na to, že ten, kdo to překládal, tak nadělal z těch samadhi pořádný guláš Zaměnil názvy, pomíchal obsah samadhi....
Tomu, kdo tomu ještě nerozumí, to může pořádně zamotat hlavu....
Horší by bylo, kdyby ten guláš sestavil sám slovutný mistr.....

[Alaja]

Takto by to mělo ve skutečnosti být:

Co to je nižší samádhi?

Sri Chinmoy: Existují různá nižší samádhi. Mezi těmito nižšími samádhi je nejvyšší savikalpa samádhi. Hned po savikalpa samádhi následuje nirvikalpa samádhi, ale mezi nimi je obrovský rozdíl. Přestože je ale savikalpa samádhi jeden stupeň pod nirvikalpa, nepoužíváme termín „nižší.“ Neříkáme, že savikalpa samádhi je nižší než nirvikalpa, jsou to dvě zcela odlišná samádhi. Existuje dokonce něco za nirvikalpa samádhi, a tomu se říká sahadža samádhi. Ale savikalpa a nirvikalpa samádhi jsou nejznámější.

V nirvikalpa samádhi ztrácíte na krátkou dobu veškeré lidské vědomí. Pojetí času a prostoru je v tomto stavu úplně odlišné. Skutečnost v tomto stavu nemůžete posuzovat lidským časem, nemůžete ji posuzovat lidským způsobem pohledu na prostor. V tomto samádhi jste na hodinu nebo dvě v úplně jiném světě. Vidíte tam, že téměř vše je dokončeno. Tady na světě je ve vás i v ostatních stále mnoho žádostí, které nejsou naplněny. Miliony žádostí nejsou naplněny a miliony věcí zůstávají, aby byly dokončeny. Ale když jste v nirvikalpa samádhi, vidíte, že téměř vše je dokončeno, nemáte, co byste udělali. Jste pouze nástroj. Pokud vás někdo použije, dobrá, jinak je vše hotovo. Z nirvikalpa samádhi se ale každý musí vrátit do obyčejného vědomí.

Dokonce i v savikalpa samádhi existují stupně. Stejně jako jsou ve škole v jedné třídě vynikající i špatní studenti, tak také v savikalpa samádhi dosáhnou někteří hledající nejvyššího stupně, zatímco ti méně aspirující dosáhnou nižší nebo střední příčky žebříku, kde není vše tak jasné a zřetelné jako na nejvyšším stupni.

V savikalpa samádhi existují myšlenky a představy, které přichází z nejrůznějších stran, ale neovlivňují vás. Zatímco meditujete, zůstáváte nerušeni a vaše vnitřní bytost pracuje dynamicky a s jistotou.

Ale pokud jste trochu výše, pokud jste se v nirvikalpa samádhi sjednotili s duší, nebudou zde vůbec žádné představy ani myšlenky. Tanec přírody zde končí. Není žádná příroda, jenom nekonečný mír a blaženost. Poznávající a poznávané se sjednotili. Vše je tiché. Zažíváte zde nanejvýš božskou, vše prostupující, sebezbožňující extázi. Stáváte se objektem prožívání, stáváte se tím, kdo prožívá, a stáváte se i samotným prožitkem.

Sahadža samádhi je nepochybně nejvyšším typem samádhi. V tomto samádhi je člověk v nejvyšším vědomí, ale zároveň pracuje v hrubém fyzickém světě. Uchovává si zážitek nirvikalpa samádhi, zatímco zároveň vstupuje do pozemských činností. Člověk se stal duší a zároveň používá tělo jako dokonalý nástroj. Ten, kdo je v sahadža samádhi, chodí jako obyčejné lidské bytosti. Jí. Dělá všechny obvyklé věci, které dělá obyčejná lidská bytost. Ale v nejhlubších zákoutích svého srdce je přeplněn božským osvícením. Ten, kdo zažívá sahadža samádhi, se stává Pánem a Mistrem Skutečnosti. Může jít podle své vůle k tomu Nejvyššímu a potom sestoupit dolů do pozemského vědomí pro projevení.

Po dosažení nejvyššího typu realizace je velmi zřídka někdo požehnaný sahadža samádhi. Velmi málo duchovních Mistrů dosáhlo této úrovně, pouze jeden nebo dva. Pro sahadža samádhi je potřeba nekonečná Milost Nejvyššího, nebo musí být člověk velmi silný a mít štěstí. Sahadža samádhi přichází, jen když člověk dosáhl neoddělitelné jednoty s Nejvyšším, nebo výjimečně když chce někdo ukázat, že je Nejvyšší. Ten, kdo dosáhl sahadža samádhi a zůstává v tomto samádhi vědomě a dokonale, projevuje Boha v každém okamžiku a je tak největší pýchou transcendentálního Nejvyššího.

[Alaja]

Šrí Dhjánjógí Madhusúdandásdží

Světlo meditace.

Učení kundaliní-mahájógy
Kapitola 5. Úvod k cestě meditace

Tři stupně jógy vyžadují podrobnější výklad. Je to koncentrace (dháraná), meditace (dhjána) a osvícení (samádhi).

Koncentrace(dháraná) (viz Jógasútra III.1) vede vědomí (čitta) cestou ustálení pozornosti ke spočinutí v jednom bodě. Pracovně lze dháranu definovat jako zaměření čitty na objekt uvnitř lidského těla, např. na obraz světce, jenž je sádhakovým ochráncem, či božstva, nebo i jen na krásný objekt, a následné udržování "upřené pozornosti". V našem způsobu meditace, jak jsme jej popsali v Kapitole 1., jsme si jako objekt pozornosti vybrali cestu Kundaliní vzhůru sušumnou. Sádhaka ve skutečnosti "pociťuje" proudění vdechovaného a vydechovaného vzduchu, zatímco je počítá.

Meditace (dhjána) je nepřerušovaným proudem vědomí (čitta), který jednomyslně směřuje k objektu meditace. V případě našeho systému koncentrace (kde je objektem dech) se prohlubování vyznačuje chybami v počítání respiračních cyklů. Mysl se chová, jako by se bezpečně zabydlela v objektu, a pevně v něm spočívá. Sluchové impulsy přicházejí do ucha, aniž jsou v mysli zaznamenány. Tento míruplný stav mysli se nazývá dhjána. Vědomí je naplněno objektem meditace, jenž je v tomto případě zvnitřněn, a proto nemá formu. Uvědomujeme si pouze vcházející a vycházející proudy vzduchu, odliv a příliv těla. Jelikož pohyby čitty (těkání za náhodnými a bezúčelnými myšlenkami) se nyní minimalizují, ustává i rozptylující počítání. Zmítán v zápase této vyvrcholené dhjány si sádhaka již neudrží svoji formální vzpřímenou pozici. Uvolněná energie, kterou vytváří probuzená Kundaliní, nutí nejednoho sádhaku provádět obtížné ásany a mudry. V extrémním případě vede sebezapomnění k tomu, že sádhaka přestane vnímat meditační objekt, v tomto případě dýchací cyklus. Sádhaka setrvá v tomto stavu jednu či dvě minuty. Jiní zas prodělají návrat do předcházejícího stavu, návrat do dhárany. Zpětně si uvědomují, že přestali počítat. Často pak znovu dospějí do dhjány a potom opět upadají zpět. Existuje několik málo šťastlivců, kteří mají dlouhý a setrvalý prožitek dhjány a poté pozvolna postupují k samádhi.

V Jógasútře (III.1) popisuje Pataňdžali stav samádhi následovně:

"Objekt kontemplace se v mysli přetváří a vyprázdňuje; jeho jméno, tvar a význam se vytrácejí. Ve vědomí zůstává pouze jeho vizuální reprezentace coby zářící světlo, v jehož přítomnosti bledne i vědomí ega, zůstává ve vědomí."

V prodlouženém stavu dhjány si sádhaka uvědomuje své já a neurčitě i svůj vlastní respirační pohyb, ale není schopen vnímat žádné zvuky kolem sebe. I když vnější zvuky dráždí nervová zakončení spojující ucho s mozkem, centrální nervový systém sdělení nepřijímá, protože mysl je pevně uzavřena v dhjáně. Nicméně třaskavý zvuk přicházející zvenku či zaznamenaný uvnitř sádhaku s leknutím probudí. Dhjána totiž pracuje s jemnohmotným tělem (súkšmá-šaríra), a když dojde k jeho spojení s fyzickými smyslovými orgány (karméndrija), toto spojení bývá drsné a hluk je potom mnohonásobně silnější.

Existují tři druhy samádhi, které odpovídají třem gunám tamas, radžas a sattva. Když se meditace ustálí, příliv pozornosti k meditačnímu objektu a její odliv probíhá pouze v jediné dráze. V případě našeho způsobu meditace proniká sádhakovo vědomí hluboce do jeho bytí a sádhaka dosahuje takového stavu mysli, kdy se cítí jako ve spánku. Délka tohoto stavu, při němž v mysli převládají vlastnosti temnoty (guna tamas), je různá. Může trvat několik okamžiků, ale i několik hodin. Ačkoli tento stupeň bezpochyby přesahuje meditaci, jedná se o podřadnější třídu a úroveň samádhi. V důsledku silného příkrovu nehybné temnoty obestírající vědomí je sádhakova mysl ponořena do stavu podobného spánku a postrádá vědomí sebe sama. Důležité je však to, že postrádá pravý prožitek meditace. Vědomí není ve skutečnosti zcela nečinné, ale díky příkrovu do něj nevnikají prožitky. Takové je samádhi tvořené temnotou (tamas-samádhi). Sádhaka se po probuzení z tohoto stavu cítí svěží. Nicméně tento stav je více než pouhým spánkem. Nedoprovází jej ani žádná otupělost či rozespalost. Spánek a tamas-samádhi jsou snadno rozlišitelné.

Mnozí sádhakové před spaním meditují na proud dechu a brzy dosahují dhjány, ze které ale zhruba po hodině vystupují a skutečně usínají. Tato zkušenost dokazuje, že tamas-samádhi se od spánku liší. Po prožitku tamas-samádhi tělo ani mysl nejsou oslabeny. Zatímco si člověk často není schopen vzpomenout na svůj sen, vědomí sádhaky v tamas-samádhi si pod příkrovem tamasu udržuje zpola vnímající stav. Prožitek tamas-samádhi je nejen příslibem radžas-samádhi a sattva-samádhi, ale i jejich předzvěstí. Spánek jakožto zapomnění však sám od sebe k vyšším stavům mysli vést nemůže.

Ověřit si vlastnosti nižšího samádhi je obtížné, pokud si člověk neuvědomuje možné vlastnosti vyššího. Dvě tělesa, která mají stejný tvar i barvu, ale jsou vyrobena z rozdílného materiálu, nedokáže běžné oko rozlišit. Člověk by potřeboval mikroskop, který by mu tisíckrát zvětšil povrchovou strukturu. Proto je důležité dosáhnout takového vnímání, které zaznamená víc, než je běžné. Člověk musí umět jemně rozlišovat, aby rozeznal tamas-samádhi od spánku. Tyto dva stavy mají mnoho společného, což bývá zavádějící. Oba se týkají jemnohmotného těla.

Pokud přemoudřelý sádhaka mermomocí chce konkrétní případ tamas-samádhi vysvětlit jen jako spánek, staví si do cesty meditace novou překážku. Nerozpoznáním pravého tamas-samádhi se může sádhaka snadno vzdát naděje na jeho dosažení a ve své pochybovačnosti si zamezit přístup k vyšším samádhi. Po opakovaných prožitcích tamas-samádhi přichází k sádhakovi změť vizí, ) ale on si jich je plně vědom a sám sebe shledává nepřístupným vnějšímu zvuku, světlu atd. I výraz jeho tváře se s přicházející vizí mění. To všechno jsou příznaky radžas-samádhi. Někteří lidé si potřebují udělat v tamas-samádhi přestávku, než vstoupí do radžas-samádhi, pro jiné může být tento přechod téměř bezprostřední. Mnozí sádhakové začínají mít vize v okamžiku, kdy zavřou oči. Někdy jim k uším dolehnou zvuky z okolí, ale vize nepřetržitě pokračují. Takové zkušenosti mají sádhakové, jejichž vědomí se ustálilo v radžas-samádhi.

Ti, kteří tamas-samádhi překročí brzy, nemají v radžas-samádhi žádné výrazné prožitky. Spěchají přes tyto přechodové stavy k velkému cíli, v němž se ponoří do blaženosti s plným vnitřním vědomím a radostným výrazem ve tváři. V konečném sattva-samádhi zcela mizí povědomí o okolním světě a subjekt si udržuje jen svou vnitřní a nepopsatelnou radost. Sádhaka si sám sebe jako subjekt blaženosti neuvědomuje, jeho prožitek je ryzí a objektivní. Hranice mezi vnímající duší, objektem radosti a prožitkem samým zcela mizí. Pokusí-li se někdo vyrušit sádhaku ze sattva-samádhi, zjistí, že jeho údy jsou ztuhlé a nehybné a dech se mu zdánlivě vytratil z těla. Dýchání neustává, je pouze povrchní a udržuje se na podprahové úrovni, tj. funguje na rovině astrálního těla. Pocit radosti je pronikavý a mysl se zdráhá takové rozpoložení přerušit.

A nyní si k tomuto stavu samádhi řekneme několik důležitých věcí. Za prvé, sádhaka nemůže v takovém stavu setrvávat dlouho, protože je možné zachytit jen letmé záblesky tohoto samádhi. Sádhaka se navrací do nižšího stavu vědomí, aby vstřebal plody své meditace, a začíná si uvědomovat sám sebe a okolní svět. Když jsou sádhakové ze samádhi probouzeni, což se často musí dělat například tak, že se jim čelo potírá ledem, nemají nyní podpůrný objekt k upoutání pozornosti, a proto se navracejí do pozemštějšího, nižšího stavu vědomí. Jejich dýchání se stále zdá být "spoutané". S obnoveným dýcháním se oživuje smyslové vnímání a opět se propojuje s myslí. Na sestupu zpět po třech stadiích sanjamy, což je síla získaná meditací, koncentrací a prostřednictvím samádhi, začínají do vědomí sádhaky pronikat vnější objekty, a on opět začíná se zájmem reagovat. Toto se děje ještě dříve, než vůlí postupně otevře oči. Sádhaka, jenž se snaží navázat kontakt s okolím, vypadá jako v bezvědomí, ale ve skutečnosti se jenom pozvolna probouzí. Brání se porušení kouzla radosti a jeho obličej prozrazuje zřejmou nelibost vůči narušitelům. Pro sádhaku je obtížné vyprostit se z takového extatického samádhi, protože v tomto stavu vědomí s prázdnou myslí a povrchovým dýcháním dosahuje stabilní rovnováhy. To však neznamená, že by sádhaka nemohl ze zmíněného stavu vystoupit. Jakkoli hluboce je do něj ponořen, musí se jednou vynořit způsobem, jak to zamýšlel již před začátkem svého meditačního cvičení.

Po dosažení sattva-samádhi je sádhakova síla vůle a odhodlanosti na vrcholu, a sádhaka je konečně schopen dosáhnout skutečného sebepoznání. Samádhi má hodnotu pouze jako poslední prostředek dosažení cíle, který leží za ním. Hodnota samádhi tedy netkví v něm samotném, a proto samo o sobě nemůže dosažení konečného cíle zajistit. Pravé poznání může přijít, teprve když se mysl naučí setrvávat v radžas-samádhi a sattva-samádhi. Na základě takového poznání může sádhaka získat nadpřirozené psychické schopnosti(siddhi). ) Je to tedy možné. Poznání (džňána) a psychické schopnosti (siddhi) jsou však dvě odlišné věci. Různé druhy siddhi se získávají různými způsoby. Sádhaka musí dosáhnout stabilního prožitku sattva-samádhi, aby byl schopen chápat historii zrodu a stvoření a sledovat jejich původ až k jemnohmotným prvkům. V další fázi ve svém nitru zakouší povznášející a dokonalou lehkost vědomí. Jako víra, která zná sebe sama a poznává pravdivost výroku vlastním prožitkem, narůstá sádhakovo přesvědčení, že neobyčejně jemné vědomí uvnitř něj a to jemné, čímž je imanentně prostoupeno vše na světě, jsou jedno a totéž (tj. totožnost átmanu a absolutní Podstaty všehomíra). Promítnutí poznání sattva-samádhi do celkového vnímání sádhaky zanechává stopy i na jeho fyzické stránce. Přesvědčení o jednotě individuální duše a Pána, poznání, že On prostupuje vše, jež se stává plynulou a pociťovanou součástí myšlenek, které tvoří mysl člověka, zánik diskontinuity a rozdílnosti, jež člověka oddělují od hmoty - to vše vážně ovlivňuje celkový charakter sádhaky, protože on již hluboce pocítil ducha přebývajícího v srdci hmoty.

Meditace a vědomí

Skeptičtí sádhakové si stěžují, že ani v meditaci není mysl k vnějším zvukům zcela nevšímavá. "Jak tohle může být pravá meditace?" říkají. Čtenář však ví, že pronikání vnějšího světa ustává pouze ve vrcholném sattva-samádhi, protože teprve v této fázi proniká probuzená Kundaliní do místa mezi obočím(ádžňá-čakra). Dříve nelze smyslový svět objektů z vědomí zcela vykázat. Osobní příklad Svámího Vivékánandy by nám měl připomenout míru trpělivosti a úsilí, které vyžaduje sattva-samádhi. Vivékánanda byl uznávaným jóginem a realizovanou duší. Byl poctěn vedením samotného Rámakrišny Paramahansy. Vivékánandova cesta k samádhi začala dotykem gurua, ale trvalo to mnoho let, než Vivékánanda dosáhl svého cíle. Věnoval se tomu stále, čtyřiadvacet hodin denně, ale teprve po letech byl schopen udržet vnější podněty mimo svou mysl.

V úplném samádhi (sampúrna-samádhi) existuje intuitivní poznání átmanu, které se kvalitativně liší od běžného poznání. Pokud by ztráta vědomí měla být důkazem pravého samádhi, mohli bychom cvičení meditace považovat za hypnózu. Zhypnotizovaný člověk není skutečným pánem svého já. Pokud by kritériem byla ztráta bdělosti a sebeovládání, proč by spánek, jako stav srovnatelně postrádající vědomí, nemohl být považován za meditaci? Můžeme snad tvrdit, že člověk, který byl omámen chloroformem, je ponořen do meditace? Odpověď je velice jednoduchá. Anestézie ani hypnóza nemohou člověka přivést k sebeuvědomění, protože v těchto stavech nemá pacient povědomí ani o vnějším světě, ani o sobě samém, postrádá jak fyzické vědomí, tak zvýšenou vnímavost. Ztráta povědomí o vnějším světě je úměrná míře, v jaké je sebepozorovací vědomí zaměřeno na sebe sama. To je svědkem vnitřních zkušeností. Vědomí sebe sama je tedy základem meditace a jeho naprostá absence se naopak stává protikladem, znakem anestézie a hypnózy. Kdo si bez vědomí sebe sama zachová bdělost v samotářském světě já? Síla sledování smyslů je pro meditaci velice potřebná. Poznání získané z takové bdělosti napomáhá vývoji duše. Duše, která o sobě neví, že je radostná, nezná sama sebe a její vývoj se zastavuje...

http://www.dharmagaia.cz/kniha/94-sri-d ... e-meditace

[Trini]

https://cz.srichinmoylibrary.com/sgl-52

Co to je nižší samádhi?

Sri Chinmoy: Existují různá nižší samádhi. Mezi těmito nižšími samádhi je nejvyšší savikalpa samádhi. Hned po savikalpa samádhi následuje nirvikalpa samádhi, ale mezi nimi je obrovský rozdíl. Přestože je ale savikalpa samádhi jeden stupeň pod nirvikalpa, nepoužíváme termín „nižší.“ Neříkáme, že savikalpa samádhi je nižší než nirvikalpa, jsou to dvě zcela odlišná samádhi. Existuje dokonce něco za nirvikalpa samádhi, a tomu se říká sahadža samádhi. Ale savikalpa a nirvikalpa samádhi jsou nejznámější.

V savikalpa samádhi ztrácíte na krátkou dobu veškeré lidské vědomí. Pojetí času a prostoru je v tomto stavu úplně odlišné. Skutečnost v tomto stavu nemůžete posuzovat lidským časem, nemůžete ji posuzovat lidským způsobem pohledu na prostor. V tomto samádhi jste na hodinu nebo dvě v úplně jiném světě. Vidíte tam, že téměř vše je dokončeno. Tady na světě je ve vás i v ostatních stále mnoho žádostí, které nejsou naplněny. Miliony žádostí nejsou naplněny a miliony věcí zůstávají, aby byly dokončeny. Ale když jste v savikalpa samádhi, vidíte, že téměř vše je dokončeno, nemáte, co byste udělali. Jste pouze nástroj. Pokud vás někdo použije, dobrá, jinak je vše hotovo. Ze savikalpa samádhi se ale každý musí vrátit do obyčejného vědomí.

Dokonce i v savikalpa samádhi existují stupně. Stejně jako jsou ve škole v jedné třídě vynikající i špatní studenti, tak také v savikalpa samádhi dosáhnou někteří hledající nejvyššího stupně, zatímco ti méně aspirující dosáhnou nižší nebo střední příčky žebříku, kde není vše tak jasné a zřetelné jako na nejvyšším stupni.

V savikalpa samádhi existují myšlenky a představy, které přichází z nejrůznějších stran, ale neovlivňují vás. Zatímco meditujete, zůstáváte nerušeni a vaše vnitřní bytost pracuje dynamicky a s jistotou.

Ale pokud jste trochu výše, pokud jste se v nirvikalpa samádhi sjednotili s duší, nebudou zde vůbec žádné představy ani myšlenky. Tanec přírody zde končí. Není žádná příroda, jenom nekonečný mír a blaženost. Poznávající a poznávané se sjednotili. Vše je tiché. Zažíváte zde nanejvýš božskou, vše prostupující, sebezbožňující extázi. Stáváte se objektem prožívání, stáváte se tím, kdo prožívá, a stáváte se i samotným prožitkem.

Sahadža samádhi je nepochybně nejvyšším typem samádhi. V tomto samádhi je člověk v nejvyšším vědomí, ale zároveň pracuje v hrubém fyzickém světě. Uchovává si zážitek nirvikalpa samádhi, zatímco zároveň vstupuje do pozemských činností. Člověk se stal duší a zároveň používá tělo jako dokonalý nástroj. Ten, kdo je v sahadža samádhi, chodí jako obyčejné lidské bytosti. Jí. Dělá všechny obvyklé věci, které dělá obyčejná lidská bytost. Ale v nejhlubších zákoutích svého srdce je přeplněn božským osvícením. Ten, kdo zažívá sahadža samádhi, se stává Pánem a Mistrem Skutečnosti. Může jít podle své vůle k tomu Nejvyššímu a potom sestoupit dolů do pozemského vědomí pro projevení.

Po dosažení nejvyššího typu realizace je velmi zřídka někdo požehnaný sahadža samádhi. Velmi málo duchovních Mistrů dosáhlo této úrovně, pouze jeden nebo dva. Pro sahadža samádhi je potřeba nekonečná Milost Nejvyššího, nebo musí být člověk velmi silný a mít štěstí. Sahadža samádhi přichází, jen když člověk dosáhl neoddělitelné jednoty s Nejvyšším, nebo výjimečně když chce někdo ukázat, že je Nejvyšší. Ten, kdo dosáhl sahadža samádhi a zůstává v tomto samádhi vědomě a dokonale, projevuje Boha v každém okamžiku a je tak největší pýchou transcendentálního Nejvyššího.

Sri Chinmoy, Vrcholky cesty k Bohu: samádhi a siddhi, Madal Bal, 1995

Vypadá to na to, že ten, kdo to překládal, tak nadělal z těch samadhi pořádný guláš

Kdepak, Chinmoi to popsal docela dobře.

Ale pokud jste trochu výše, pokud jste se v nirvikalpa samádhi sjednotili s duší, nebudou zde vůbec žádné představy ani myšlenky. Tanec přírody zde končí. Není žádná příroda, jenom nekonečný mír a blaženost. Poznávající a poznávané se sjednotili. Vše je tiché.

V nirvikalpě se ze světa nevnímá vůbec nic, v savikalpě se svět vnímá, ale rozlišeně.

[Alaja]

Kdepak, Chinmoi to popsal docela dobře.

Když myslíš...
Mě se to jeví zase tak, jak jsem to napsala.

[Trini]

Kdepak, Chinmoi to popsal docela dobře.

Když myslíš...
Mě se to jeví zase tak, jak jsem to napsala.

Chinmoi holt popsal, co je pro Indy nirvikalpa (slovo ze sanskritu) a co savikalpa. Asi si Evropané vysvětlují tyto pojmy jinak. Rozumnější by pak bylo, kdyby si vytvořili vlastní názvy. Ale já se držím toho, co tyto pojmy znamenají pro džnaníny a jogíny.

[salmo1cz]

Tenhle list se Chinmoymu moc nepovedl, je to poplatno tomu kdo se ptá.Chinmoy to na dalších asi 15 listech knihy doplňuje a doplňuje, nakonec to je celkem OK, ale jen málokdo si to dá přehledně dohromady.Naštěstí to není psáno jako postup při meditaci, ale jenom jako hloupá otázka... odpověď.

[salmo1cz]

Kdepak, Chinmoi to popsal docela dobře.

Když myslíš...
Mě se to jeví zase tak, jak jsem to napsala.

Chinmoi holt popsal, co je pro Indy nirvikalpa (slovo ze sanskritu) a co savikalpa. Asi si Evropané vysvětlují tyto pojmy jinak. Rozumnější by pak bylo, kdyby si vytvořili vlastní názvy. Ale já se držím toho, co tyto pojmy znamenají pro džnaníny a jogíny.

To nejde, protože jsou popisovány výsledky.Je nahlíženo, rozpoznána příčina a popsán výsledek.Žádné dojmy, pocity, si myslím, asi se hodí ATP.
Všechno je to cesta kundalini, kompletní projevy čaker, vasany v čakrach dobré i špatné, Šúnjatá a další čakra

[Trini]

Kdepak, Chinmoi to popsal docela dobře.

Když myslíš...
Mě se to jeví zase tak, jak jsem to napsala.

Chinmoi holt popsal, co je pro Indy nirvikalpa (slovo ze sanskritu) a co savikalpa. Asi si Evropané vysvětlují tyto pojmy jinak. Rozumnější by pak bylo, kdyby si vytvořili vlastní názvy. Ale já se držím toho, co tyto pojmy znamenají pro džnaníny a jogíny.

To nejde,

Tobě to nejde, mně jo.

[Alaja]

Kdysi dávno (podzim 1995) mne kamarádky vytáhly do sportovní haly na výstavišti v Praze. Jen mi zapomněly sdělit, že to nebude přednáška Šrí Chinmoya , ale že to bude jeho koncert....



https://vimeo.com/27278635

Šrí Chinmoy v Praze 1995

[vostalpetr]

Podstatné je, že v savikalpě je ego které si uvědomuje svět jako UV,

zatímco v nirvikalpě není ego ale jen pouhé Já...

[Trini]

Podstatné je, že v savikalpě je ego které si uvědomuje svět jako UV,

zatímco v nirvikalpě není ego ale jen pouhé Já...

[vostalpetr]

Sny to je kapitola sama o sobě.
Sny mám málo a většinou vím že je to můj sen Takže si sny reguluju,, jak se tam začne dít něco neobvyklého tak sen ukončím nebo změním děj.
Kolikrát se i probudím,, když postava ve snu nespolupracuje.Říkám nasraně tak kur.. drát je to můj sen nebo čí je to sen.

Některé snové postavy fakt odmítaj spolupracovat,

a tak když je nedostaneme pod kontrolu, tak je nejlepší ty provokatéry zabanovat a tak ukončit jejich činnost...

To by tak hrálo, aby si dělaly to co chtěj a ne to chceme my, obzvláště když jsme jejich tvůrci,

jsou to asi nějací degenráti co se nám nepovedli...

[vostalpetr]

Jak by mohla být Pravda láskou?

Snadno,

každýho pitomce lze totiž snadno voblbout příslibem,

že "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí"

to pak jednoho pěkně hřeje u srdíčka...

[salmo1cz]

Od Bhagavana k duchovnímu srdci.
https://www.davidgodman.org/i-and-i-i-a-readers-query/

[Alaja]

Podstatné je, že v savikalpě je ego které si uvědomuje svět jako UV,

zatímco v nirvikalpě není ego ale jen pouhé Já...

JJ, ego se odkládá do úschovny v savikalpě, zatímco pozorovatel je vcucnut do nirvikalpy...dočasně....
Podle některých popisů absolventů nirvikalpy to vypadá občas i na to, že v savikalpě je odložen i ten pozorovatel, ne jen ego ....

[Jana]

Od Bhagavana k duchovnímu srdci.
https://www.davidgodman.org/i-and-i-i-a-readers-query/

"Když se člověk v mysli zeptá „Kdo jsem?“, Když dosáhne Srdce, individuální „já“ se potopí a najednou se realita projeví jako „já-já“. Ačkoli se tím odhaluje, není to ego „já“, ale dokonalé bytí Já Absolutní." (Truth Revealed, v. 30, 1982 ed.)

"Kde „já“ zmizelo, tam se objeví „já-já“ samo. To je nekonečno." (Upadesa Saram přeložil B. V. Narasimhaswami)