Pravda

[armin]

JAN HUS

"Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti... Nejmilejší, žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a mocná je až navěky."

[armin]

Eduard Tomáš - z úvodu k Tajným naukám Tibetu:

"Některé věci, speciálně získávání ezoterických sil, nebyly prověřovány. Ne že by to nebylo možné, když tomu člověk věnuje patřičný čas a úsilí. Nepátráme však po silách a zázracích, ale po Pravdě, a proto bylo zaměřeno studium i vlastní pátrání přesně tímto směrem. Bude proto asi zklamán, kdo si představuje, že se tu naučí sedět na klasu, vyvolávat tibetské duchy a démony, ovládat bouře a blesky a létat vzduchem jako Milarepa. Nic takového není v programu, i když se přirozeně nevyhneme některým zvláštním zkušenostem. My však hledáme Pravdu a ne podružné síly kolem ní. Jdeme proto směrem Pravdy, směrem konečného osvobození duše od vrozených i vštípených klamů a omylů. Nebudeme dělat záměrné odbočky k silám a zjevům nižších duchovních světů, ba ani zastávky. Pro Pravdu neváháme nastoupit jakkoliv obtížnou a namáhavou cestu, ať vede přes nebe nebo přes peklo. Óm namó sarvat Tathágata! Ať jsou pozdraveni všichni takto jdoucí!"

[honzam]

JAN HUS

"Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti... Nejmilejší, žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a mocná je až navěky."

Wikipedie Pravda vítězí
Myšlenka pochází z apokryfní „Třetí knihy Esdráš“, která sice nikdy nebyla součástí biblického kánonu, přesto se ve středověkých latinských biblích často vyskytuje a i husitští kazatelé ji citovali. Třetí kapitola této knihy popisuje hostinu u perského krále Daria. Když si šel král po hostině zdřímnout, dohodli se tři jeho mladí strážci, že každý napíše na lístek, co je na světě nejsilnější. První napsal, že je to víno, druhý, že je to král. Třetí, Žid Zorobabel, napsal, že „silnější jsou ženy, ale nade vším vítězí pravda“ (latinsky „fortiores sunt mulieres, super omnia autem vincit veritas“, 3 Ezd 3,12, řecky „Υπέρ δε πάντα νικά η αλήθεια“). Když se král probudil, svolal královskou radu a nechal mládence jejich názory obhajovat. Poslední Zorobabel mimo jiné říká: „Což není veliký ten, který všechno stvořil, veliká pravda a silnější než všechno?“ (3 Ezd 4,34) „A pravda trvá a sílí, žije a prosadí se na věky věků!“ (3 Ezd 4, 38). Když domluvil, všichni volali: „Veliká a silná je pravda, která zvítězí!“ (3 Ezd 4,41) Když se ho pak král zeptal, jakou chce odměnu, připomněl mu jeho slib, že znovu postaví Jeruzalém (3 Ezd 4,43).

[Alaja]

Drby, drby....


https://www.jcted.cz/ves-cabel-a-rozver ... h-adamitu/

Ves Čábel a rozverná Anna z Mochova u zrodu husitských adamitů

[armin]

Drby, drby....

Ženy to hold nemají lehké. Nemají většinou smysl pro Pravdu a tak jim vše připadá jen jako drby, manipulace atd...

[Alaja]

Drby, drby....

Ženy to hold nemají lehké. Nemají většinou smysl pro Pravdu a tak jim vše připadá jen jako drby, manipulace atd...

V tom povídání mne zaujalo téma...adamité....


To mi vysvětli, jak dokázali adamité z Husova kázání o Pravdě vymyslet a uvést do praxe ty své...orgie...????

[honzam]

Mysleli si, že přichází Boží království a svět bude opět jako v ráji před ochutnáním ze stromu poznání.

[Alaja]

Mysleli si, že přichází Boží království a svět bude opět jako v ráji před ochutnáním ze stromu poznání.

Ledacos by o tom jejich chování napovídalo toto:

V jakém klimatu žil Jan Žižka z Trocnova?

https://www.pocasicz.cz/aktuality-o-poc ... ast-i-3243

Během husitských válek se v naší zemi událo mnoho změn, které určily další vývoj na desítky let. Počasí hrálo v této době mnohem větší roli než dnes. Lidé byli naprosto závislí na chodu ročních období, ale i jakýkoliv výkyv počasí mohl přinášet obrovské komplikace v jejich životech.
Několik nepříznivých let mohlo v době středověku vést k obdobím hladomoru a nemocí, které pak vyvolávaly migraci obyvatelstva, vzpoury či povstání. Za vlády Karla IV. panovalo počasí stabilní bez výraznějších živelných katastrof, což výrazně přispělo k rozkvětu naší země. Naproti tomu přelom 14. a 15. století už tak štědrý nebyl. Vzniklo podhoubí nové revoluce, které se uklidnilo až v polovině 15. století, kdy se klima opět ustálilo a na trůn usedl Jiří z Poděbrad.

Období husitských válek spadá do studeného úseku malé doby ledové, která se vymezuje rokem 1195 až 1465. Jedna z chladnějších etap se odehrála v letech 1416 – 1446, což dobře kopíruje husitské tažení. Lidé se museli vypořádat s extrémně chladnými zimami a neúrodnými léty. Situaci ještě více komplikovaly války pustošící naši zem.

Začátek husitského hnutí se datuje k roku 1419, kdy se strhly první bitvy proti křižáckým vojskům Zikmunda. Předchozí rok byl poměrně úrodný, proto chladná zima i léto neznamenaly žádnou pohromu. Stejně tak rok 1420 nepřinesl do Čech bídu, přímo naopak se stal jedním z neúrodnějších celé války. Křižácká výprava se však postarala o zpustošení mnoha vesnic a poničení polí. Teplé a vlhké počasí vrátilo křižákům úder v podobě nastolení vhodných podmínek pro šíření nemocí. Rok 1421 obrátil karty, do Českých zemí se vrátil chlad a sníh vystřídaný jarními povodněmi. Mrazivý trend potvrdil i rok následující a zima na přelomu 1422/23 poškodila ozim a ubírala síly vojákům. Studený a vlhký rok zapříčinil nízkou úrodu. Hlad a morová nákaza nakonec završila toto nešťastné období, které neprolomil ani rok 1424. Deštivé léto poničilo úrodu a očekávané žně ani zdaleka nenaplnily prázdné sýpky.

https://www.pocasicz.cz/aktuality-o-poc ... st-ii-3247

V minulém díle jsme blíže představili, jaké klima panovalo v době husitských válek a soustředili jsme se na vliv počasí v prvních letech revolučního tažení. Úvodní článek byl završen rokem 1424, který můžeme považovat za přelomový. Žižka v této době drtil své nepřátele, až na bojišti v říjnu 1424 padl. Naše země se ocitla před hranicí kolapsu, neúrodné roky ve spojení se snižováním zásob živením vojsk decimovalo obyvatelstvo. Ačkoliv byl rok 1425 počasím příjemnější, extrémně suché a teplé léto sýpky nenaplnilo. Naopak lidé byli vysíleni a snáze ochořeli. Dobové zápisky hovoří: „A hned potom kolem sv. Václava přišel tak veliký mor na lidi, že nestačili kopat hroby a dělali společné šachty.“

Bohužel ani rok 1426 nepřinesl zbídačenému obyvatelstvu úlevu. Dokonce úroda byla natolik špatná, že hladomor vypukl místy ještě před koncem roku. A v podobném duchu se nesl rok 1427. „Téhož roku byl v Čechách hlad a velmi krutá zima.“ Neúnosná situace přispěla k prvním zahraničním výjezdům. Šlo tak hlavně o výpravy pro potřebné zásoby. Rok 1428 se nesl ve znamení jarních povodní, které hned na začátku roku poničily zaseté plodiny. Co nebylo zničeno na jaře, bylo zaplaveno v létě. V Čechách opětovně propukl mor a takzvané husitské rejsy byly nezbytné pro uživení. K menšímu obratu došlo v roce 1429, kdy klidný rok zajistil dobrou úrodu, nicméně stále nebyl dostatek zásob pro uživení vojsk. Historicky významným se stal rok 1430. Zima byla natolik tuhá, že zamrzla většina řek ve střední Evropě a mráz se na naše území dostal ještě v červnu. „Toho roku kolem sv. Ducha (4. června) spálil mráz osení až skoro doběla.“ Mizivá úroda dále podněcovala zahraniční výjezdy, kde se objevily první neúspěchy. Následující rok přinesl poměrně dobrou úrodu, ale po dlouhém hladu se jednalo jen o malou vzpruhu. Počasí ovlivnilo husitské tažení především na jejich podzimní výpravě do Uher k Váhu. V blátě uvízly husitské vozy a kališníci utrpěli porážku. Vývoj války otevřel možnost církevního koncilia v Basileji, kde se měla probírat otázka husitské víry, slabý záblesk naděje přišel příliš pozdě.

....zešíleli hladem.....a nebo že by za to mohl....https://www.magazinzahrada.cz/namel-hou ... a-hranici/ ...?


https://cs.wikipedia.org/wiki/Pali%C4%8 ... chov%C3%A1

[Alaja]

https://www.cakry.cz/samadhi


Stupně samádhi

V podstatě lze rozlišit dva typy samádhi:

nevědomé samádhi – džada-samádhi;
vědomé samádhi – čaitanja-samádhi.


Do první skupiny patří laja-samádhi a sahadža- neboli bháva-samádhi, do druhé skupiny savikalpa- a nirvikalpa-samádhi.


Laja-samádhi

V předchozím pojednání je uveden příběh o sedlákovi, který se stále nemohl odhodlat k tomu, aby následoval svého Mistra, protože příliš lpěl na rodině. Připoutanost stahovala jeho vědomí hlouběji a hlouběji, až se zrodil jako hovnivál na dvoře, kde byl dříve hospodářem.

Přesto ho ale jeho guru neopustil. Guru se nikdy nevzdává. Je se svým žákem na každé úrovni, i když si toho žák není vědom. Vztah duchovního Mistra k žákům je věčný. Svůj slib, že žáka za žádných okolností neopustí, dodržuje Mistr, ať se děje, co se děje.

A tak i k tomuhle ubohému hovniválovi přiletěl Mistr v podobě čmeláka, vyzvedl ho z hnoje a donesl ho do lotosového květu. Sedlák si přál setkat se s Bohem a Mistr se mu snažil jeho přání vyplnit – Mistr plní přání svých žáků – a co bylo dál?

Brouk usnul blaženě uspán sladkou lotosovou vůní. Večer se nad ním květ zavřel. Příštího dne v hodině brahma-muhúrta – v době ranního rozbřesku – sestoupili z nebe andělé a utrhli lotos, aby jím uctili Boha. V okamžiku, kdy stanuli před božím trůnem, se květ lotosu rozevřel a malý tvoreček se ocitl přímo v božích rukách. Soucitný boží pohled rozpustil všechny jeho karmy. Jako ve slunečním světle mizí temnota, tak mizí karmy ve světle boží přítomnosti. A tak díky Mistrovi se splnilo přání sedláka a jeho duše splynula s Bohem.

Tento příběh popisuje laja-samádhi. Laja-samádhi je nevědomé, podobné hlubokému, bezesnému spánku. Ve skutečnosti člověk nespí, nýbrž prožívá nádhernou duchovní zkušenost: na všechno zapomíná, mysl je v naprostém klidu a nitro je naplněno radostí, harmonií a mírem. Stav laja-samádhi mohou prožít aspiranti jógy po několika letech cvičení například po pránájámě anebo v jóga-nidře.

Sahadža-samádhi

Sahadža-samádhi nebo také bháva-samádhi je často spojeno s intenzivním prožitkem bhakti. Bhaktové prožívají někdy stav nevýslovné blaženosti na satsangu při zpěvu bhadžanů, kírtanů, při modlitbě anebo při pouhém pohledu na Mistra, který v sobě uskutečnil Božské Já.

Sahadža-samádhi je nádherný prožitek zčásti v bdělém stavu. Bohužel však nemá dlouhé trvání. Je jako trans, ze kterého se po několika minutách probereme.

Laja-samádhi a sahadža-samádhi jsou zatím jen jakýmisi „ochutnávkami“ skutečného samádhi. Motivují člověka k tomu, aby pokračoval v duchovním úsilí až do chvíle, kdy se mu do dlouhotrvajícího stavu nekonečné blaženosti podaří vstoupit při plném vědomí.



Samádhi při plném vědomí jsou dvojího druhu:


SAVIKALPA;
NIRVIKALPA.


Savikalpa- a nirvikalpa-samádhi

Savikalpa znamená „s pohybem (mysli)“. Savikalpa-samádhi se nazývá také „sabídža“ (se semenem) nebo „savičára“ (s rozmyslem). Savikalpa-samádhi je ještě provázeno pocity, myšlenkami a přáními, zčásti vědomými, zčásti nevědomými či podvědomými. Jsou to zbytky karmických semen. Naproti tomu nirvikalpa- (nirbídža nebo nirvičára) samádhi je prosto veškerých myšlenek a citů. Ani jediné „karmické semínko“ už v něm nemá místo.

Představte si jezero, jehož hladina se před vámi nehybně zrcadlí. Hodíte-li do vody oblázek, zvlní se hladina v soustředných rozšiřujících se kruzích. Podobné „vlnění“ vzbuzuje v mysli člověka dopad každého vjemu, každé situace. Každé slovo, každá myšlenka se chová ve vědomí jako oblázek vhozený do vody. A kdo je s to spočítat, kolik štěrku leží v hlubinách našeho vědomí? Proto trvá tak dlouho, než ze dna vědomí vyklidíme „štěrk“ všech rušivých faktorů (kléš a vikšép). Teprve až budeme mít mysl nerušeně klidnou, může vědomí zbaveno nečistot vystoupat do svého nejvyššího stavu.

Savikalpa-samádhi souvisí se střídáním sankalpy a vikalpy, s proměnlivostí přání a předsevzetí. Sankalpa je rozhodnutí, předsevzetí, zaměření na cíl. Naopak vikalpa je změna, zvrat představ a předsevzetí. Kdo se zmítá mezi sankalpou a vikalpou, je jako dítě, které postaví z písku hrad, sotva ho postaví, zboří ho a začne stavět nový. Tak často stavíme ve svých představách celé světy, identifikujeme se s nimi, v okamžení je zbouráme a stavíme světy nové.

Přihlížet dítěti, které si hraje na písku, je zábavné. Podobně se baví ten, kdo poznal a ví, pozoruje-li, jak si světští lidé stavějí a bourají „hrady z písku“.

Druhy savikalpa-samádhi

Osvícení

První stupeň savikalpa-samádhi přichází nepozorovaně, podobně jako bdění přechází ve spánek a spánek v sen.

Zjevuje se nám světlo. Osvícení. Světlo se zjevuje už v ádžňá-čakře a v bindu-čakře. Čím více se blížíme sahasrára-čakře, tím je světlo zářivější. Rozpouštějí se v něm všechny tvary a vnitřní prostor se plní třpytem tisíců sluncí. Vnímáme nádherný všeprostupující tón, jako když ÓM vychází z tisíce hrdel. Před vnitřním zrakem se otevírá brána k nekonečnosti. Leží před námi zcela nový, zázračný, fascinující svět, jehož mysterium přesahuje veškeré naše dosavadní představy.

Všichni toužíme po zázračných duchovních zážitcích. Když se však otevře brána sahasráry, může se stát, že je nám jako ptáčkovi v kleci, kterému najednou otevřou dvířka do svobodného prostoru. Sedí v otevřených dvířkách a uvažuje, má-li se pustit do neznáma, anebo raději zůstat v kleci. Právě tak je člověku na prahu otevřené brahmarandhry, desáté brány. Právě po tomto okamžiku jsme toužili, ale když jsme dosáhli cíle – váháme. Obáváme se následujícího kroku.

Je na nás, rozhodneme-li se pokračovat, anebo vrátíme-li se do stavu běžného vědomí. Hledající, jehož srdce plane přáním spatřit Boha, nepřeruší meditaci a bude pokračovat. Přemohou-li nás však úzkost, pochyby a nejistota, přerušme cvičení a poraďme se se svým Mistrem, jak postupovat dál.

Astrální cesty

Následující krok při savikalpa-samádhi jsou astrální cesty. V této rovině můžeme spatřit Maháprabhudžího a všechny božské inkarnace, Mistry a světce. Zde se nám dostane prvního zasvěcení. Při očistném procesu zakouší átmá, jak se rozpouštějí kóši. Naplňuje se všeprostupujícím božským světlem.

V savikalpa-samádhi se každému zjevují vize podle jeho víry a podle obrazu Ištadévy, kterého nosí v srdci. Každý bez rozdílu však bude uvítán v rajském světě. To je božská májá, v níž prožíváme zázračné zkušenosti. Po setkání s božskými Mistry se opět vracíme zpátky do „normálního“ světa, jenomže obohaceni poznáním.



V savikalpa-samádhi sice člověk prožije nádherné zážitky, touží je zakoušet znovu a znovu, avšak postupně si uvědomuje, že ani v těchto astrálních rovinách nedojde ještě konečného osvobození. A usiluje dále, aby se nakonec dostal do nirvikalpa-samádhi.

Nirvikalpa-samádhi

Nirvikalpa-samádhi je stav čistého štěstí a absolutního míru. V nirvikalpa-samádhi uhasí džívátmá svou věkověčnou žízeň po naplnění a prožije neohraničenou, neměnnou božskou blaženost. Vystoupí z ohrady své individuality a rozplyne se v Božském Já, v Nejvyšším Vědomí. Zakouší sám sebe jako vesmír, jako átmá, jako Boha.

V božském vědomí neexistuje utrpení, bolest, problémy. Božské vědomí je púrna – úplné, dokonalé, celistvé, celé, absolutní. Nejsou tu přání a tužby, není tu poznávající ani proces, ani předmět poznání, není tu čas ani prostor. Je tu jen nedílné, nedvojné bytí. Zmizela jakákoli identifikace s vydělenou osobou, s individuálním bytím. Všechno individuální vplývá do všeobjímajícího Kosmického Já.

V nirvikalpa-samádhi se nám dostává mókši – osvobození. Tento poslední krok ovšem nelze nacvičit žádnou technikou. Ke konečnému cíli nás může dovést pouze boží milost.

Každý dojde mókši, ať v současném životě nebo v některém dalším. Všichni jsme na cestě, všichni procházíme vývojem. Ale všechno chce svůj čas. Jabloň na jaře kvete a na podzim plodí, podobným procesem zrání musí projít džívátmá. Mnoho času a mnoho zkušeností je třeba, než dojde mókši.

Lze se setkat s názorem, že ti, kdo prožili nirvikalpa-samádhi a dosáhli mókši, nebudou dále žít. Jsou dva druhy džívanmuktů – těch, kdo dosáhli uskutečnění Boha v sobě a mókši. Jedni zůstávají na světě, aby své poznání předávali ostatním. Druzí obvykle prožijí mókšu teprve tehdy, když opouštějí pozemské tělo. Není mezi nimi žádný kvalitativní rozdíl.

Nirvikalpa-samádhi je stav nepopsatelné blaženosti, z něhož se nechceme vracet zpět. Nemáme důvod se vracet, nemáme kam se vracet, nemáme odkud se vracet, protože jsme všude, jsme všechno. Přesto se někteří džívanmuktové rozhodnou stáhnout osvobozené neomezené vědomí zpátky do omezeného těla. Činí tak ze soucitu. Odepřou si stav absolutního blaha proto, aby pomohli nesčetným dalším duším ze tmy nevědomosti ke světlu poznání.

Džívanmukta, osvobozená duše, je provždy zproštěn pout karem, a tedy i vyproštěn z koloběhu znovuzrozování. A přesto mnozí džívanmuktové setrvávají na zemi, neboť chtějí poskytnout poznání a vedení ostatním živým tvorům. K úplnému osvobození může vést jen ten, kdo je sám osvobozen.

Učení osvícených a osvobozených, GURU-VÁKJA, je obsaženo ve všech svatých spisech. Kdo se jím řídí, probudí se jednoho dne ze sna světské existence a v absolutním jasu pozná pravou boží Skutečnost a Pravdu.

[armin]

Jak tak dlouhodobě pozoruji, tak velká past na duchovňáky je pýcha.
On něco zažije - numinosního - duchovní zážitek (zkušenost), který dotyčnému funguje, jaksi odpovídá jeho očekávání na základě různých vyčtenin. Jo, to je ono... konečně.
No a toho se chopí a na tom vyroste v podstatě pýcha, pocit neomylnosti (je chozen).

Tady je typickým příkladem tohoto jevu Petr Vostál.

V té své zblblosti, že on to má správně druhé "opravuje", "vysvětluje", předvádí se, opravuje i Ježíše, Buddhu atd. Protože má pocit, že on teď na sklonku dějin TOMU jediný rozumí.
A to je ta extrémní duchovní pýcha, která bohužel přináší zatemnění a postupně pád, ztrátu i té původně duchovní zkušenosti, protože si na ní dotyčný postavil svoje nafouklé sebevědomí, ""krásné" ego. A to je z hlediska duchovní cesty to nejhorší, co se dá udělat.

A Trini k tomu nemá daleko. Není sice tak zblblá, ale vibrace Vostála jsou v souladu s těmi jejími. A proto ho potřebuje tak hájit, protože tím vlástně hájí a potvrzuje sebe, to svoje "poznání".

[Trini]

Jak tak dlouhodobě pozoruji blablabla...

Starej se o sebe. Máš toho hodně co vyčistit. Skrz tu špínu nejsi schopen vnímat, jak věci opravdu jsou.

[armin]

Jak tak dlouhodobě pozoruji blablabla...

Starej se o sebe. Máš toho hodně co vyčistit. Skrz tu špínu nejsi schopen vnímat, jak věci opravdu jsou.

Nápodobně ve větším.

Zkus se raději zamyslet nad tím co píšu a podívat se na sebe a na svoje motivace.
Teda jestli ti mohu něco radit.
To ale zatím asi nedokážeš. Jaksi by se to "nehodilo do krámu"

[Trini]

Jak tak dlouhodobě pozoruji blablabla...

Starej se o sebe. Máš toho hodně co vyčistit. Skrz tu špínu nejsi schopen vnímat, jak věci opravdu jsou.

Teda jestli ti mohu něco radit.

Rady od tak nečistého člověka, jako jsi ty, mohou jen škodit. Možná právě proto je rozdáváš.

[armin]

Jak tak dlouhodobě pozoruji blablabla...

Starej se o sebe. Máš toho hodně co vyčistit. Skrz tu špínu nejsi schopen vnímat, jak věci opravdu jsou.

Teda jestli ti mohu něco radit.

Rady od tak nečistého člověka, jako jsi ty, mohou jen škodit. Možná právě proto je rozdáváš.

Ty nečistoty jsou v tobě, ve tvém nevědomí a máš je teď možnost vidět ve svých projekcích na mne.
Je to pro tebe výjimečná příležitost něco ze sebe poznat, kterou ale pravděpodobně zase propásneš.

[Trini]

Jak tak dlouhodobě pozoruji blablabla...

Starej se o sebe. Máš toho hodně co vyčistit. Skrz tu špínu nejsi schopen vnímat, jak věci opravdu jsou.

Teda jestli ti mohu něco radit.

Rady od tak nečistého člověka, jako jsi ty, mohou jen škodit. Možná právě proto je rozdáváš.

Ty nečistoty jsou v tobě,

Kdepak, to jsou jen tvoje představy.

[Alaja]

Jak tak dlouhodobě pozoruji, tak velká past na duchovňáky je pýcha.
On něco zažije - numinosního - duchovní zážitek (zkušenost), který dotyčnému funguje, jaksi odpovídá jeho očekávání na základě různých vyčtenin. Jo, to je ono... konečně.
No a toho se chopí a na tom vyroste v podstatě pýcha, pocit neomylnosti (je chozen).

Tady je typickým příkladem tohoto jevu Petr Vostál.

V té své zblblosti, že on to má správně druhé "opravuje", "vysvětluje", předvádí se, opravuje i Ježíše, Buddhu atd. Protože má pocit, že on teď na sklonku dějin TOMU jediný rozumí.
A to je ta extrémní duchovní pýcha, která bohužel přináší zatemnění a postupně pád, ztrátu i té původně duchovní zkušenosti, protože si na ní dotyčný postavil svoje nafouklé sebevědomí, ""krásné" ego. A to je z hlediska duchovní cesty to nejhorší, co se dá udělat.

A Trini k tomu nemá daleko. Není sice tak zblblá, ale vibrace Vostála jsou v souladu s těmi jejími. A proto ho potřebuje tak hájit, protože tím vlástně hájí a potvrzuje sebe, to svoje "poznání".

Co máš proti egu?
Ego mají všichni...i ti, co tvrdí, že ho už nemají. Záleží jen na tom, jak ho má kdo pročištěné, nic víc. I to hledané Já je jen ego...vlastně Ego ze všech největší....
A ti, co tvrdí, že už ego nemají, tak si ho tím lhaním o tom, že nemají ego, jen zbytečně znovu špiní.....

[Trini]

Teda jestli ti mohu něco radit.

Rady od tak nečistého člověka, jako jsi ty, mohou jen škodit. Možná právě proto je rozdáváš.

Ty nečistoty jsou v tobě,

Kdepak, to jsou jen tvoje představy.

P.S. Tyhle tvoje vymlouvací praktiky používej na ty, co ti na ně naletěj. Karmaticky za to samozřejmě těžce zaplatíš.

[Trini]

Co máš proti egu?
Ego mají všichni...i ti, co tvrdí, že ho už nemají. Záleží jen na tom, jak ho má kdo pročištěné, nic víc. I to hledané Já je jen ego...vlastně Ego ze všech největší....
A ti, co tvrdí, že už ego nemají, tak si ho tím lhaním o tom, že nemají ego, jen zbytečně znovu špiní.....

Zcela přesně!

[Alaja]

Už třeba oblíbené tvrzení, že hledající potřebuje v jisté chvíli hledání "boží milost", potvrzuje, že ten "Bůh" má také ego.
A to neuvádím další obecná tvrzení, jako že...Bůh stvořil tento hmotný svět...například... Pak se mi okamžitě totiž objevuje otázka: Proboha, proč to dělal?
Atd....

[armin]

Co máš proti egu?

Já proti egu nic nemám. Nemám nic proti čemukoliv. Já jsem pro. Všechno je přece Vědomí v pohybu.